OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 2. kapitola

29.12.2010 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1752×

2. KAPITOLA

Sal s ním začal třást, ale Darius stále nic. Začala mi stékat slza, i když jsem to nechtěla vzdávat, nevěřila jsem, že se probere.

Pomalu jsem nemohla nával slz zastavit. Pomohla mi s tím Adriana, kterou podpírala teta. Přes nával slz jsem se snažila vyčíst Adrianin výraz.

To co udělala mě překvapilo. Adriana s tetinou pomocí klekla vedle Dariusova těla. Přiložila své ruce na jeho čelo. Zavřela oči a začala něco říkat ve starém jazyce. Bohužel jsem nevěděla, co říká.

Z přemýšlení mě vytrhlo, když Adriana padla vedle Dariuse. Byl to hrozný pohled, dvě bezvládná těla vedle sebe. Nechápala jsem, proč nikdo nic nedělá.

Chtěla jsem nějak pomoct Adrianě, ale teta mě zadržela.

„Ona ví, co dělá,“ zašeptala mi do ucha. Do očí mi přišel další nával slz. Přestala jsem, až když jsem si všimla co se děje.

Darius pomalu začal otevírat oči. Smutek nad Adrianou mě okamžitě přešel.

„Dariusi, jsi v pohodě?“ ptala jsem se starostlivě. Vypadalo to, jakoby mě Darius nevnímal, ale potom zakýval hlavou.

„Potřebuji krev,“ zasípal. Skoro ho nebylo slyšet.

„Dám ti napít, když slíbíš, že uzdravíš i čarodějky,“ vyjednávala jsem. Věděla jsem, že to ode mě není hezké. Vždyť se teď znovu narodil a závisí na mně jeho přežití a já ho začnu takhle vydírat.

Nic mi na to neodpověděl, proto se do toho vložila teta: „Adriana věřila, že nás pomůžeš zachránit, proto ti darovala svůj život. Doufám, že se v tobě nemýlila. Musela bych tě zabít. Nenechala bych Adrianu zemřít zbytečně.“

Darius už nepřemýšlel, zakýval hlavou na souhlas. Tentokrát mi Sal nemusel prokousávat kůži, Darius to zvládl sám.

Překvapilo mě, že nepil dlouho. Napil se jen pár kapek a už vstával plný síly.

Podívala jsem se po louce, moc živých už nezbývalo. Dívala jsem se, jak Darius léčí jednoho po druhém. Pravda byla, že už jich moc nezbývalo, ti co přežili válku, zemřeli na svá vážná zranění, protože se jim nedostalo pomoci dříve.

V konečném počtu nás bylo opravdu málo. Jen třicet dva čarodějek a rovných třicet upírů. Pohled na nás byl opravdu žalostný. Jak máme zvítězit proti stovkám vlkodlaků?

Najednou jsem začala přemýšlet jiným směrem. Co budeme dělat se všemi těly? Nemůžeme je tu nechat jen tak povalovat, ani je nemůžeme zakopat, dalo by to moc práce a ta krvavá zem mě moc nelákala.

Napadlo mě jen jedno řešení. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla zapalovač. Doufala jsem, že i přes tu krev a mokrou zem, to bude hořet. Nikdo mě nezarazil. Podívala jsem se ještě na tetu jestli souhlasí, ale ta měla kamennou tvář.

Přiložila jsem zapalovač k trávě. Nic se nedělo, stále jsem postupovala, až jsem se přiblížila k jednomu tělu, které okamžitě vzplálo.

Se zájmem jsem pozorovala, jak se ohníček šíří. Nevnímala jsem okolní svět. Soustředila jsem se jenom na ten oheň. Přála jsem si, aby se rozrostl, aby shořela všechna těla.

Najednou mě napadlo ještě něco, jak teď ten oheň uhasím. Jedno řešení tu bylo, ale to jsem nechtěla používat. Ještě chvíli jsem pozorovala oheň, a pak mi došlo, že jiné řešení není.

Zavřela jsem oči a začala hledat svoji sílu. Našla jsem ji, byla obrovská. Zdálo se, že za dobu, co byla uzavřená, narostla. Stále jsem váhala s jejím vypuštění, ale neměla jsem jinou možnost. Doufala jsem, že se mi ji aspoň trochu podaří ovládat.

Vypustila jsem ji. Jakmile se tak stalo, začalo se zatahovat. Byly slyšet hromy a blesky. Bouřka se blížila. Pokusila jsem se ji svým vědomím přiblížit. Cítila jsem jakýsi odpor, ale nakonec se ta bouřka přiblížila. Nevěděla jsem, jestli jsem ji přivolala já nebo jestli ji přivál vítr.

Začala jsem mít divný pocit. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Zdálo se mi, že za ohněm, tam mezi stromy něco bylo.

Nedalo mi to, musela jsem se tam jít podívat. Vzala jsem to oklikou, nechtěla jsem, aby ten někdo věděl, že za ním jdu.

Šla jsem sice déle, ale alespoň si mě nevšiml. Přišla jsem pěkně zezadu.

To, co jsem viděla mi vyrazilo dech, ale přece jen jsem se na něco vzmohla.

„Ty? Co ty tady děláš?“ vyhrkla jsem překvapeně.