OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 21. kapitola

22.01.2011 (20:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1125×

21. KAPITOLA

Ani jsem se nenamáhala postavením se do útočné pozice, ale rovnou zaútočila. Lenka na to nijak nereagovala, bez pohnutí stála na místě. Sice mě to trochu zaskočilo, ale dál jsem pokračovala v útoku. Těsně před ní jsem se zastavila a napřáhla se k úderu.

Avšak něco v jejích očích mě zastavilo, nemohla jsem ji udeřit, jen jsem tam u ní stála s rukou napřaženou k úderu a sledovala, jak jí začínají téct slzy.

„Nevěděla jsem, kam mám jít,“ vzlykala Lenka. Bylo to divné, ale najednou jsem si uvědomila, že jsem ráda, že tu je. Svěsila jsem ruku a starostlivě jsem se na ni podívala.

„Co se stalo?“ ptala jsem se. Lenka sklopila hlavu, chvíli mlčela, ale pak s hlubokým nádechem spustila:

„Jak jsi nám utekla, ostatní vlci řekli našemu pánovi, že jsem ti pomohla s útěkem a on mě vyhnal. Měla jsem štěstí, že mě nenechal zabít,“ vzlykala.

„To je mi opravdu líto a ráda bych ti pomohla, ale bohužel nevím jak,“ litovala jsem ji a snažila se vymyslet, jak mám pomoct.

Napadl mě šílený nápad, ale bylo to jediné řešení, které se nabízelo.

„Možná..., možná bys chvíli mohla bydlet u mě v pokoji, ale nesměla bys vycházet,“ navrhla jsem a sledovala její změny v obličeji. Viděla jsem překvapení, strach, hrdost, která se okamžitě změnila ve vděk.

„Opravdu si myslíš, že by to bylo možné?“ zeptala se se zaváháním.

Usmála jsem se na ni a přikývla na souhlas. Pokynula jsem jí hlavou a se svojí novou spolubydlící, jsme se vydaly na náš pokoj.

Celou cestu jsme mlčely, ale jakmile jsme došly do pokoje, ozval se Lenčin žaludek.

„Počkej tady, skočím se nakrmit a vezmu ti sem nějaké jídlo..., je tu hodně knih, snad se zabavíš,“ usmála jsem se a co nejrychleji se vydala nakrmit.

Tentokrát jsem moc nevnímala tu úžasnou chuť krve, přemýšlela jsem, co bych udělala, kdyby někdo Lenku objevil. „Ne, to se nestane, prostě nemůže,“ opakovala jsem si stále dokola.

Doběhla jsem do jídelny a hned si odnášela plný tác jídla. Nevšímala jsem si zmatených pohledů ostatních upírů, protože mě napadla výmluva, kdyby se náhodou někdo ptal a to, že teta je stále člověk, to jídlo je pro ni.

Dorazila jsem do svého pokoje a našla Lenku, jak leží na posteli a čte si jednu z mých knih. Vzhlédla ke mně a okamžitě se vydala pro tác s jídlem.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ vyrušila jsem ji po pár soustech. S plnou pusou zakývala hlavou a čekala, na co se zeptám.

„Co byla ta lahvička?“ zajímala jsem se. Lenka mezitím polkla, sáhla do kapsy a vytáhla malou lahvičku s lehce narůžovělou tekutinou.

„Myslíš tuhle?“ usmála se. Bála jsem se, že mě zase omámí. Přikývla jsem a polkla na sucho.

„To je Amarant,“ usmála se a přitom protřepala lahvičku. „Pro lidi je to jedovatá bylina, nám neubližuje a jak působí na vás, to už asi víš.“

Snažila jsem se jí opětovat úsměv, ale moc se mi to nedařilo.

„Děkuji, že jsi mi odpověděla,“ pronesla jsem s vděkem. Lenku to zase rozesmálo.

Její smích byl hřejivý, zaplňoval nějaké prázdno uvnitř mě. Začala jsem si uvědomovat, že už ji beru jako kamarádku, musela jsem si přiznat, že mám ráda vlkodlaka. Sice jsem se hnusila sama sobě, ale s ní jsem cítila, jak do sebe všechno zapadá a toho pocitu jsem se nehodlala vzdát.

„Je pozdě a zítra mám dost práce,“ pronesla jsem ospale a Lenka jako na povel začala zívat.

Lehly jsme si do postele a Lenka mě přemluvila, abych jí vyprávěla o svém životě. Neprotestovala jsem a začala vyprávět. Nemusela jsem toho říkat hodně, protože Lenka usnula a upřímně, mně to taky moc dlouho netrvalo.

Všichni upíři jsou někde pryč a Lenka toho chce využít. Nakonec se jí podaří přemluvit mě a společně se vydáváme ven. S Lenkou jsem úplně jiná, obě se měníme v malé děti. Hrajeme na schovávanou, na babu a různé jiné dětské hry.

Lenka se proměnila ve vlkodlaka a začala utíkat pryč. Už mi nevadí, že je to vlkodlak, stala se mojí nejlepší přítelkyní.

Neváhala jsem a rozběhla se za ní, za chvilku jsem ji doběhla, když jsem začala cítit přítomnost jiných vlkodlaků. Zmateně se rozhlížím kolem sebe a Lenka blbne dál.

Snažím se ji zastavit a varovat, ale ona mě nevnímá. Pomalu se k nám přibližují vlkodlaci. Jeden muž se probudí a zasměje se na Lenku.

„Nečekali jsme, že se opravdu dostaneš mezi upíry. Dobrá práce Leni,“ chválil jí. Ještě jsem se na ni stačila nevěřícně podívat, když mu odpověděla: „Děkuji, já říkala, že to dokážu.“

Nemohla jsem tomu uvěřit, chtěla jsem jí něco říct, ale nestihla jsem to, protože jsem se začala probouzet.

Posadím se na posteli a okamžitě se ohlédnu na Lenku, která si četla.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ pronesla z vesela. Chvíli jsem si ji prohlížela, ale pak jsem jí odpověděla: „Ne, to je dobrý.“

Chvíli jsme mlčely a Lenka se opět začetla do knihy. Přemýšlela jsem o svém snu, nakonec jsem se odhodlala se zeptat: „Lenko? Můžu se ještě na něco zeptat? A prosím, nelži mi.“ podívala jsem se jí do očí.

„Jasně,“ zvážněla.

Nevěděla jsem, jak začít, ale řekla jsem si, že nejlepší bude, říct to rovnou.

„Je pravda to, co si mi řekla? Nejsi tu jenom proto, aby ses o nás něco dozvěděla?“ zeptala jsem se.