OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 3. kapitola

30.12.2010 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1636×

3. KAPITOLA

Nikol sebou trhla překvapením. Nevěděla, že stojím za ní. Pohlédla na mě smutnýma očima. Překvapilo mě to, ale pak jsem si uvědomila, že na louce leží i těla vlkodlaků. Nechtěla jsem věřit, že je taková, ale byla jednou z nich.

„Já? Vysvětlím ti to,“ vzlykala. V mých očích byla vidět silná nenávist. Před očima se mi zamlžilo a do tváří mě šlehal ledový vítr. Snažila jsem se udržet, aby na ní neskončila ohnivá koule.

„Je mi to líto,“ omlouvala se, „věř mi, prosím. Opravdu jsem tohle nechtěla, ale měla jsem rozkaz. Ty jsi snad chtěla zabít... například Lucy?“

„Ano, chtěla, nešlo jen o to, že jsem měla rozkaz, ale patřila jsem k upírům. Čarodějky byly pro mě nepřátelé. Jako jsi pro mě teď ty.“ Věnovala jsem jí nepřátelský úsměv.

„To nemůžeš myslet vážně? Víš co? Já teď odejdu a budu doufat, že se víckrát nepotkáme.“ Věnovala mi omluvný úsměv a začala mě obcházet, ale stále se mi dívala do očí.

Pohled jsem jí opětovala. Z mého nepřátelského úsměvu se stal výsměšný obličej.

„Myslím, že ne. Nepustím tě, před chvilkou jsem si totiž přísahala, že se pomstím, že zabiji všechny vlkodlaky.“ Připravila jsem se k útoku.

„Ale,...“ už nestihla nic říct. Hodila jsem po ní ohnivou kouli. Nikol si toho všimla a stačila uhnout. Naštvalo mě to, natáhla jsem ruce před sebe a silný blesk mířil přímo na proměňující se Nikol. Znovu stihla uhnout, ale stalo se něco zvláštního. Sice se vyhnula mému blesku, ale zasáhl ji blesk z bouře, která nad námi zuřila. Teprve teď jsem si jí všimla.

Silný vítr ohýbal stromy, obloha byla fialová a blesky létaly sem tam. Nevšimla jsem si, že se proti mně žene Nikol. Podívala jsem se na ni, až když letěla vzduchem přímo na mě.

Nemohla jsem nic dělat. Jediný pohyb, co jsem udělala byl pád k zemi. Nikola mě uzemnila svými drápy. Cítila jsem strašnou bolest. Držela jsem se, co to šlo, abych neřvala.

Něco jsem zaslechla. Nikol ze mě seskočila a rozběhla se pryč. Cítila jsem, že mám rozdrcené kosti, nemohla jsem se ani pohnout. Přiběhli ke mně dva z upírů. Snažili se mě postavit na nohy, ale nešlo to. Nemohla jsem hýbat ani nohama, ani rukama.

Vzdali to a odnesli mě k Dariusovi. Viděla jsem jeho starostlivé oči. Střídavě jsem se koukala na tetu a pak zpět na něj.

Zaslechla jsem, jak Darius šeptá tetě: „Má zlomenou páteř.“

Lekla jsem se. Zlomená páteř. Zachvátila mě nedůvěra, co když mě Darius nedokáže vyléčit? Budu navždy chromá.

Cítila jsem, jak mi někdo pokládá ruku na čelo. Čekala jsem, co bude dál. Přišla neskutečná bolest, nemohla jsem to vydržet a začala křičet. Přestávala jsem vidět a začala mě obklopovat temnota. Ještě jsem zaslechla tetino vzlykání, a pak jsem přestala vnímat úplně.

„Omdlela bolestí, chudinka.“ Teta stále vzlykala. Na čele jsem už necítila žádnou ruku. Pomalu jsem otevírala oči.

Musela jsem zamrkat, abych trochu zaostřila. Viděla jsem vyděšené obličeje měnící se na usměvavé.

„Promiň,“ začal Darius, „neměl jsem dostatek síly. Uzdravil jsem jen to, na co mi stačily síly.“

Pokusila jsem se usmát: „To nevadí.“

Zkoušela jsem, jestli se můžu hýbat. Ano, mohla jsem, ale nedokázala jsem se postavit. S pomocí Sala se mi to podařilo.

Stála jsem na svých nohách, ale musela jsem se podpírat. Rozhlížela jsem se, z krásně zelené louky tu nezbylo nic. Všude byly ohořelé zbytky trávy, stromů a občas se našlo ohořelé tělo.

Draly se mi do očí slzy. Přemýšlela jsem, jak porazit vlkodlaky. Vždyť blesk z nebe Nikol zasáhl a ona byla stejně schopná mě zastavit, a pak utéct. Jak je mám zastavit, když síla vyvolené nestačí? Možná, moje síla stačí, ale nedokážu ji uvolnit všechnu.

Z přemýšlení mě vytrhl tetin hlas: „Co se ti vlastně stalo?“

Podívala jsem se jí do očí a zvažovala, jestli ji mám říct pravdu nebo ne.

„Byla tu Nikol a já jsem na ni zaútočila. Nemyslela jsem, chtěla jsem se pomstít,“ vysvětlovala jsem. Všichni na mě koukali. Tetě se na tváři střídaly emoce pochopení, vzteku, starosti a strachu.

Znovu jsem si prohlížela bojiště, když mi teta položila ruku kolem pasu. Oběma nám začaly téct slzy. Já však nechala ukápnout jen jedinou. Nesmím truchlit. Musím myslet na spoustu jiných důležitějších věcí. Když jsem o tom přemýšlela, napadla mě jedna základní otázka. Musela jsem ji položit i ostatním. Otočila jsem se na zbylé bojovníky a smutným hlasem jsem pronesla: „Co teď budeme dělat? Co s námi bude?“