OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 30. kapitola

09.02.2011 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1137×

Johnův překvapený výraz se moc nezměnil. Pohlédla jsem na Colina, který nenápadně naznačil, že je čas jít.

Otočila jsem se zpět na Johna: „Tak co, jdeš do toho s námi?“

30. KAPITOLA

„Cože?“ vykoktal John. „To myslíš vážně? Já s vámi? Jako s čarodějkami a proti vlkodlakům?“ Díval se na nás, jako bychom právě utekli z blázince a taky to hned svými slovy potvrdil: „Vy jste blázni, ani omylem. Nikam nejdu.“

Chvíli jsem si ho prohlížela a čekala, jestli ještě nezmění názor. Nevypadal na to, tak jsem se rozhodla vyřknout ortel: „Je mi to líto, ale to z nás dělá nepřátele.“

Nečekala jsem na jeho reakci, otočila jsem se a vydala se pryč. Neslyšela jsem za sebou žádné kroky, proto jsem jen přes rameno křikla: „Coline jdeš?“

V hlavě jsem si představovala, jak se právě teď Colin tváří. Určitě nezúčastněně pokrčil rameny a vydal se za mnou.

Hned jak jsme vyšli ze dveří, ucítila jsem něčí ruku na svém rameni. Otočila jsem se a do očí mi hleděl Colin. Neměla jsem náladu na hádku, proto jsem jeho ruku setřásla a pokračovala dál v cestě.

„Elen,“ dohonil mě. „Nemyslím si, že byl dobrý nápad pozvat Johna do našeho klanu.“

„Proč ne, každá pomoc proti vlkodlakům je lepší než nový nepřítel,“ odůvodnila jsem mu tak svůj čin.

„Tak mi řekni nějaký důvod, proč jsem to neměla dělat?“ rýpala jsem do něj. Měla jsem blbou náladu, bylo mi líto, že se k nám John nepřidal. Podívala jsem se na Colina, jestli se ho to moc nedotklo, ale on spíš vypadal, jako by přemýšlel, co mi má odpovědět.

„No...,“ začal koktat, pak ale dostal nápad a vmetl mi důvod do tváře: „Nejdříve by to měl schválit Darius, přece on je náš šéf, tím tě nechci nějak shazovat, ale řekněme si to na rovinu. Ty jsi jenom jeho zástupce.“

Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co řekl. Nechtěla jsem jen tak uznat, že má pravdu, protože mě štvalo to slovo „jenom“. Myslela jsem, že horší náladu mít nemůžu, ale Colin právě dokázal nemožné.

„Za to ty nejsi ani to,“ vykřikla jsem na něj naštvaně a odmítala se s ním nadále bavit. Přidala jsem do kroku, ale za sebou žádné neslyšela. Colin se musel zastavit. Nemohla jsem se otočit, abych se ujistila, protože pokud bych to udělala, omluvila bych se mu. Ale on musí vědět, že jsem naštvaná, alespoň to zamezí další hádce. S povzdechem jsem ještě přidala do kroku, když jsem zaslechla váhavé kroky.

Šla jsem dál a upřeně pozorovala cestu přede mnou. Najednou jsem ucítila, jak mě někdo chytl za ruku, byla jsem si jistá, že je to Colin. Nechtěla jsem se otáčet, ale nedalo se nic jiného dělat.

Otočila jsem se a pořádně se lekla. Netušila jsem, že je tak blízko u mě. Než jsem stihla něco říct, Colin mě předběhl: „Omlouvám se, jen jsem chtěl říct, že Johna zatím moc neznáme. Nejdříve jsme to měli pořádně probrat,“ omlouval se a mě překvapilo, že používá množné číslo, ale neměnilo to nic na tom, že měl znovu pravdu. Jednala jsem neuváženě, jako tehdy s Lenkou.

„Máš pravdu, ty promiň,“ usmála jsem se na něho a letmo ho políbila. Colin mi úsměv oplatil a ruku v ruce jsme se vydali vstříc doupěti. Právě jsem si uvědomila, že to je můj pravý domov.

„Mám tam všechno, rodinu, přátelé...,“ řekla jsem si pro sebe, ale mé přemýšlení přerušil něčí křik.

Ohlédla jsem se a viděla, jak za námi běží John.

„No tak Eleno, počkejte,“ zavolal chvilku předtím, než nás dohonil.

„Ano?“ zeptala jsem se naprosto nezúčastněně, ale přitom jsem doufala, že si to rozmyslel.

„Víš, tak trochu jsem přemýšlel. To rozhodnutí není jen na mě, ale musím se domluvit s ostatními. Nechci za ně rozhodovat. Tak, co kdyby jste se vrátili ke mně a počkali do zítra. Svolal jsem schůzi na které se to probere,“ přemlouval nás.

Otočila jsem se na Colina a usmála se na něj. On mi úsměv oplatil, a to jsem brala jako souhlas.

„Dobře,“ pronesla jsem klidě, stále jsem nedávala najevo, jak mi zlepšil náladu. Celou cestu k Johnovi jsem držela Colina za ruku. Všichni jsme mlčeli a já si užívala chvilku s Colinem.

Hned jak jsme vešli do Johnova domu, tak nás John pozval na dárcovskou krev. Taková nabídka se nedá odmítnout.

Zatímco John šel obstarat krev, mi s Colinem jsme se posadili na gauč.

„Chyběla si mi,“ pošeptal mi Colin do ucha a přitáhl si mě na klín. Usmála jsem se na něho a šeptem jsem mu odpověděla: „Ty mě víc.“

Úsměv mi oplatil, a pak už jsem jen vnímala jeho rty na těch svých.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se po chvilce a já se s nesouhlasným mručením odtrhla od Colina. Posadila jsem se zpět na své místo na gauči a John mi hned do ruky strčil balíček s krví. Ochotně jsem ho přijala.

Ještě jeden balíček podal Colinovi, který ho také přijal. John si nás chvíli prohlížel, pak se se slovy „S dovolením“, vtěsnal mezi nás.

Uvelebil se a pronesl: „Tak, a teď mi vyprávějte.“

Tentokrát vás ušetřím napínavého konce, protože se pomalu blížíme ke konci povídky.

Chtěla bych poděkovat těm, kteří mi píšou komenty a dočetli to až sem =).

Děkuju lidi, jste vážně zlatíčka =*

31. kapitola

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový nepřítel - 30. kapitola: