OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 6. kapitola

02.01.2011 (11:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1249×

6. KAPITOLA

Lehla jsem si, ale nemohla jsem usnout, stále jsem se převalovala a myslela na Colina. Pocítila jsem hrozný smutek. Byla jsem na tom jako Darius, nechtěla jsem si přiznat, že mi chybí, ale teď, když znám pravdu, strašně ráda bych ho viděla. Ještě jednou, klidně naposledy spatřit jeho tvář. Strašně ráda bych se mu omluvila za svoje chování, ale teď, už je na všechno pozdě. Po tváři mi začala stékat první slza.

Za chvilku jsem měla mokrý polštář. Když jsem se vyplakala, pocítila jsem uvnitř sebe prázdnotu a díky pláči jsem byla neuvěřitelně vysílená. Konečně se mi podařilo usnout.

Nevím, kde jsem byla, ale kolem mě bylo jen prázdno a tma. Nevěděla jsem, co dělat. Bylo naprosté ticho, ve kterém jsem slyšela vlastní dech. Začala jsem cítit strach, ale pak jsem zaslechla naprosto uklidňující hlas.

„Eleno, musíš najít Colina!“ ozývalo se mi stále v hlavě. Nechápala jsem, odkud ten hlas přichází, ale slyšela jsem ho, dokud jsem sama nepromluvila: „Kdo jsi? A proč Colina?“

„Kdo jsem? Jmenuji se Anabell, už dlouho sleduji tvoji cestu osudu a Colin ti pomůže zodpovědět tvé otázky,“ ozval se ten hlas znovu.

„Ale...,“ chtěla jsem protestovat, ale tu tmu prořízlo světlo.

„Běž, až bude čas, znovu tě navštívím,“ a Anabellinin hlas se pomalu vytrácel.

Poslechla jsem a vkročila do světla, bylo to tak oslňující, že jsem musela zavřít oči.

Pomalu jsem otevřela oči, abych zjistila, kde jsem. Byla jsem ve svém pokoji. Na tom mokrém polštáři, se už nedalo ležet. Vstala jsem a vydala se do společenské místnosti. Všude bylo podivné šero, jen ve společenské místnosti bylo světlo, které vycházelo z krbu.

V místnosi mě upoutala dvě křesla, která byla natočena k ohni. Pak jsem si všimla dvou spojených rukou. Vydala jsem se směrem k nim, ruce se rozpojily a jedno křeslo se otočilo. Seděl na něm Darius, současně s ním se otočila i teta.

Viděla jsem tetiny vyděšené oči, ale když jsem nijak nereagovala, zdálo se jí to divné.

„Vysvětlím ti to,“ pronesla lítostivě. Podívala jsem se jí do očí a upřímně jsem odpověděla: „Není třeba, já už to dávno vím.“

Teď byl překvapený i Darius: „Jak..., a proč si mi to neřekla?“

Chvíli jsem rozmýšlela, co mu na to říct, ale pak jsem jenom pokrčila rameny a posadila se k ohni na zem. Slyšela jsem nějaké šeptání, ale nevnímala jsem to, teprve až když jsem zaslechla kroky a otočila se, viděla jsem tetu odcházet.

Ucítila jsem na svém rameni ruku, vzhlédla jsem a dívala se Dariusovi přímo do očí.

„Posaď se do křesla, chci ti něco říct,“ promluvil vážně. Vylezla jsem do křesla a čekala, co bude.

„Víš, řekl ti někdo něco o... citech upírů?“ začal. Zakroutila jsem hlavou a čekala, co mi řekne dál.

„No, dokud jsi člověk, můžeš se zamilovat kolikrát chceš, ale když se z tebe stane upír, máš jen jednu šanci. Jsem strašně šťastný, protože mně se to stalo. Zamiloval jsem se do tvé tety. Mám pocit, že moje srdce znovu začalo bít.“ Musela jsem se držet, aby mi neukápla slza. Přišlo mi to strašně romantické, což mě přivedlo k myšlence, musela jsem se Dariuse zeptat: „A co ostatní s kterými upíři jsou?“

„S těmi si jen užíváme, jak jsem řekl, upír se může zamilovat jen jednou.“ Usmíval se.

Znovu jsem se ponořila do myšlenek, když v tom se mi v hlavě rozezněl hlas: „Musíš najít Colina!“

Povzdychla jsem si, ale uznala jsem, že Anabell má pravdu. Musela jsem najít Colina. Ale jak? Napadalo mě jen jedno řešení, které bylo nepravděpodobné.

Zaklepala jsem na dveře pokoje. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo rozespalé: „Dále!“

Začala jsem přemýšlet, jestli jsem to neměla nechat na druhý den, ale čas nečekal, musela jsem Colina najít, jak nejrychleji to šlo.

Rovnou jsem vstoupila s prosebným pohledem: „Sale, mohl by ses ještě jednou pokusit najít Colina?“ prosila jsem.

Salův pohled naznačoval že ne. Zkusila jsem ještě prosebnější pohled, ale Sal zakroutil hlavou.

„Ne!“ řekl důrazně.