OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 9. kapitola

05.01.2011 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1664×

9. KAPITOLA

Měla jsem jen částečnou pravdu, jeho rty se dotkly mého krku. Byla jsem naprosto omámená. Probrala mě až mírná bolest. Cítila jsem, že se mi něco zařezává do krku. Měla jsem pocit, jako bych ztrácela sílu. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost, ale líbilo se mi to, teda až do doby, kdy jsem začala být unavená a chtělo se mi spát.

Colinovy rty se odtrhly od mého krku. Celé tělo mě rozbolelo, svíraly mě ukrutné křeče, skoro jsem se nemohla hýbat. Mé tělo mi nedovolovalo nadechnout se. Začala jsem se dusit, vystrašeným pohledem jsem vzhlédla ke Colinovi. Viděla jsem jeho krásný úsměv, který mě uklidňoval.

Bolest začala ustávat, chtěla jsem se pohnout a konečně se nadechla, ale jakmile jsem to udělala, křeče se vrátily. Tentokrát byla bolest mnohem větší. Neudržela jsem se a začala křičet, lépe řečeno se o to jen pokoušela, protože z mých úst nevyšel žádný zvuk. Znovu jsem se dusila, musela jsem vypadat, jako ryba na suchu, jak jsem lapala po dechu.

Strašně jsem se bála, kdybych nebyla tak ochromená bolestí, určitě by ze mě byla hysterka. Bolest znovu ustupovala, ale já se bála cokoliv udělat, byla jsem rozhodnutá raději zemřít, než se znovu nadechnout a způsobit si tu neskutečnou bolest.

Všimla jsem si, že Colin mě drží za ruku. Zmáčkla jsem mu ji, v jeho tváři se odrážela bolest. Pozorovala jsem, jak si druhou rukou pomáhá od mého pevného stisku.

„Au, drtíš mi ruku!“ zaskřehotal. Pousmála jsem se na něj, když jsem si to uvědomila, překvapilo mě, že nepřišly žádné křeče.

Zjistila jsem, že už pěknou dobu nedýchám, ale přesto jsem se zkusila nadechnout. Bála jsem se, že to bude bolet ještě víc, než posledně, ale žádná bolest se nedostavila. Místo toho jsem byla omámená tolika neznámými pocity a pachy. Skoro žádnou vůni jsem nemohla identifikovat.

Pak jsem uslyšela ještě něco, bylo to Colinovo klidné oddychování. Pohlédla jsem na něj. Vypadal ještě líp, nemohla jsem tomu uvěřit, byl překrásný. Jeho hnědé oči se vpíjely do těch mých. Zaplavil mě pocit štěstí.

Chtěla jsem se postavit, ale než jsem stihla cokoliv udělat, už jsem stála. Zaslechla jsem Colinův smích, znovu jsem se začala rozplývat, bylo to jako zvonkohra.

„Ty jsi ze mě udělal upíra?“ vychrlila jsem na něj. On jen s úsměvem přikývl, ale pak provinile pronesl: „Nevadí ti to ne? Říkala si, že chceš zabít vlkodlaky, takhle ti to půjde mnohem snáz.“

Začala jsem nad tím přemýšlet, vadí mi, že ze mě udělal upíra nebo ne? Byla jsem ráda, že jím jsem, protože toho je tolik nového, cítila jsem novou sílu, která mi koluje v žilách, ale pak jsem zaslechla nějaký zvuk. Byl to tak uklidňující zvuk, znělo mi to jako rajská hudba.

Neudržela jsem se a musela jsem se za tím rozběhnout, musela jsem zjistit, co ten zvuk vydává.

„Užij si to, počkáme tě tady,“ ozval se Colinův smích. Nevěděla jsem, co tím myslí, ale byla jsem rozhodnutá to zjistit.

Když jsem si byla jistá, že jsem opravdu blízko, zastavila jsem a čekala. Teprve teď jsem zaslechla, že to klepání doprovází těžké oddychování a nějaké kroky.

Pochopila jsem, to líbezné klepání byl tlukot lidského srdce. Nevěděla jsem, co dělat. Přece nemůžu jet tak zabít člověka.

Ten tlukot byl čím dál blíž. Moje tělo udělalo rozhodnutí za mě, pomalu se vydalo za tím tlukotem. Toho člověka jsem ucítila ještě dřív, než jsem ho uviděla. Bylo to ještě dítě, mohlo mu být maximálně třináct. Chtěla jsem to otočit a vrátit se zpátky ke Colinovi, ale uvnitř mě vypukl požár, nemohla jsem ani polknout, jak šíleně to pálilo.

Ohlédla jsem se na toho kluka. Do nosu mě praštila neodolatelná vůně. Cítila jsem, jak oheň uvnitř mě roste. Začala jsem si toho kluka prohlížet a stále se přemlouvala, abych odešla. Nešlo to, všimla jsem si jeho obvázané ruky.

Prala jsem se sama se sebou, chtěla jsem pryč, ale zároveň jsem chtěla jít k tomu klukovi. Přemohla jsem se a vydala se pryč. Neudělala jsem ani krok a ta neodolatelná vůně mě znovu praštila do nosu, ale tentokrát byla silnější, čerstvější a neodolatelnější. Musela jsem se otočit, viděla jsem toho kluka, jak se s pláčem sbírá ze země. Po jeho neobvázané ruce stékala čerstvá krev. Věděla jsem, že tomuhle už jen těžko odolám. Nadechla jsem se, vůně krve mě prostupovala, brala si nad mým tělem kontrolu. Nebránila jsem se tomu a vydala jsem se k tomu klukovi, rozhodla jsem se uhasit ten oheň uvnitř mě.

Za chvilku jsem dorazila k plačícímu dítěti. Roztomile jsem se na něj usmála. Dítě najednou přestalo brečet a s údivem na mě zíralo.

Při pohledu do jeho očí mě něco zarazilo. Přece ho nemůžu zabít, má ještě celý život před sebou, ale ten oheň uvnitř mě.

Nemohla jsem se rozhodnout, nakonec jsem zavřela oči a přestala dýchat. Utrhla jsem kus ze svého trička a chtěla mu obvázat poraněnou ruku.

Při pohledu na stékající krev, pálení v mém tělo nabralo nový stupeň. Sžíral mě ten pocit, musela jsem ho uhasit.

Pokusila jsem se na toho kluka usmát, ale jeho obličej prozrazoval strach.

„Promiň,“ hlesla jsem. Nestihl nic říct, zakousla jsem se mu do krku. Překvapením ani nekřičel.

Nic lepšího jsem nikdy nejedla, ani nepila. Oheň ve mně ustával. Pila jsem a cítila, jak ten kluk slábne. Odtrhla jsem se a podívala se mu do obličeje. Měl zavřené oči, ale stále žil. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem udělala.

Viděla jsem kapající krev z jeho rány na krku. Neovládala jsem se a začala chytat tu krev do ruky. Ukapávala stále pomaleji, nakonec přestala úplně. Podívala jsem se na toho kluka, byl mrtvý. Slízala jsem krev ze své ruky a vydala se zpět ke Colinovi.

Viděla jsem, jak na louce Sal a Colin o něčem diskutují.

„Neměl si to dělat,“ vyčítal Sal Colinovi, pak se na mě podívali a jejich konverzace skončila.

Colin se na mě usmál: „Jaké to bylo?“

„Hrozný,“ odpověděla jsem. Nenáviděla jsem se za to, co jsem provedla.

„Co se stalo?“ Přiběhl ke mně Colin a objal mě.

„Bylo to malý dítě.“ Chtěla jsem začít brečet, ale nešlo to. Colin mě pohladil po vlasech a uklidňujícím hlasem pronesl: „Na to si zvykneš.“

Nemohla jsem uvěřit, že řekl právě tohle, ale hned jsem o tom přestala přemýšlet, protože to, co Colin řekl dál, mě málem složilo.

„Promiň, musím už jít.“ Políbil mě na čelo a rozběhl se pryč.