Nový začátek - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Náhody neexistují, takže někdo musel chtít, aby se mi připletli do života. Možná bych se tomu neměla bránit, ale to neznamená, že bych kvůli své vlastní hlouposti měla zase trpět. Tak co mám dělat?

04.06.2011 (10:00) • AndieNaill • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 734×

2. kapitola

Celý den jsem se jim snažila vyhýbat. Moc dobře jsem věděla, že odmítnou každého, kdo by mezi ně chtěl. Nechtěla jsem zase zažít ten pocit. Sice vím, že jsem tady asi zbytečně, ale kdybych měla aspoň někoho, kdo by mi rozuměl. K nikomu jsem se ale nechtěla vtírat, jelikož by to dopadlo jako vždycky. Jenom bolestné odkopnutí a já už si to nechci znovu zažít. Nechci znovu žít s rozervanou hrudí a doufat v lepší zítřek. Dvakrát mi to stačilo. Sice se říká, Do třetice všeho dobrého, jenže tohle není dobré. Už to nebudu riskovat. Nechci zase probrečet celé noci a před mamkou a taťkou hrát divadlo, že je všechno v pořádku. I když oni mi stejně nevěří. Ale aspoň mohou doufat, že je to pravda. Neumím lhát a ani nechci, jenže naši se kvůli mně trápit nesmí.

Konečně končila poslední hodina a všichni vystřelili ze školy jako rakety. Sice jich pár vystřelilo směrem ke školní jídelně, kde se jako každý den smáli. Aspoň někdo má skvělý život.

Pomalu jsem se rozešla za nimi. Hlad skoro vůbec nebyl, ale to mi bylo jedno. Musela jsem něco sníst, sice by se nic nestalo, kdybych pro jednou nejedla. Takže mi ani nevadilo, že fronta byla hodně dlouhá a každý mě předbíhal. Všechno mi bylo jedno, jen abych se dostala co nejdřív ze školy a nemusela se stále ohlížet, jestli mi někdo nechce něco provést.

U okýnka mi dali oběd a ani jsem se nepodívala, co mám vůbec jíst. Další věc, která mi byla naprosto ukradená. Asi by bylo snadnější vyjmenovat, co mi jedno není než to, co mi ukradené je.

Bez povšimnutí jsem se dostala až k mému stolu, ke kterému se nikdo ani nepřiblížil. Kdo by se vůbec zajímal bavit s někým jako já. Lehká odpověď, nikdo.

S vrznutím jsem si sedla, ale všichni dál pokračovali v tom, co dělali. Porozhlédla jsem se po jídelně a všimla si, že si mě přece jen někdo všiml. Ethen a ty dvě holky koukali na mě a já zas na ně. Sakra. Otočila jsem se a pustila se do toho těstovinového salátu.

Jako každý den jsem při obědě sledovala i dění kolem sebe. Nic moc zajímavého se nedělo a tak moji hlavní zábavou byl ten salát. No, zábava sice není jíst salát, ale jen tak se v něm vrtat, to už by se zábavou dalo nazvat.

Moji pozornost ale upoutala Christiana, která se zvedla od stolu a vydala se směrem k nim. Na těch jejích velikých podpatkách se málem zabila a stále si tu její růžovou minisukni vytahovala. Nechápala jsem ji. Vždyť jde na první pohled poznat, že nemají zájem. Pozorovala jsem její počínání tak, aby si toho nikdo nevšiml. Všichni ji pozorovali, takže to bylo vlastně jedno. Jako nějaká modelka v růžovém si to vykračovala k jejich stolu a smála se jako měsíček na hnoji.

Došla k jejich stolu a na všechny tři se zářivě usmála a něco jim říkala. Bylo mi jedno co, ale nějak jsem tušila, že to nedopadne dobře. Ethenova sestra se na ni zamračila, ale Christiana si stále mlela svoje. Nevšímala si jejího výrazu, ale to byla ohromná chyba. Ethenova sestra se na ni rozkřikla přes celou jídelnu. Christiana stála jako zkamenělá, ale byla to její chyba. Měla si všimnout hned, že nikoho mezi sebe nepřijmou.

Odnesla jsem tácek s obědem a vydala se domů. Tajemná trojka už byla na parkovišti, ale jak se dalo očekávat, nebyli tam sami. Kolem červeného kabrioletu byla skupinka studentů z vyšších ročníků a sledovali nové trio. Pár z nich se k nim vydalo a jeden z kluků se se zájmem díval po Eillen, pokud jsem její jméno pochytila správně. Jak se zdálo, nebylo jí to moc příjemné, i když jsem nepochopila její další reakci. Houpavým krokem, který se vídá jenom na přehlídkových molech, se k němu rozešla. Její tvář byla ledově klidná. Naprosto bez emocí, jenom jí na tváři hrál zákeřný úsměv. Jakmile stála těsně před ním, naklonila se k němu a něco mu do ucha zašeptala. Náhle se však odtáhla a uštědřila mu pořádný pravý hák. Kluk zavrávoral a Eillen toho využila. Strčila do něj a kluk spadl na zem. Poté se na celé parkoviště rozkřičela: „Nikdy bych si nezačala s nikým, koho porazí holka.“ Poté se otočila na podpatku a odešla ke zbytku tria.

Nechtělo se mi jít domů, tak jsem si udělala menší okliku a tím pádem si hezky prošla Sydney. Sice to nebyla zrovna nejluxusnější část, ale bylo tu krásně. Zvláště díky lesům, kde bylo moje hlavní útočiště. Nebylo doma u mámy nebo u táty, ale na nejúžasnějším místě, kterém jsem našla čistě náhodou. Jasně, náhody přece neexistují.

Nevydala jsem se na své místečko, kde jsem se vždy cítila v bezpečí, ale zamířila si to rovnou skrz les k nám domů, ale stejně jsem se v lese ještě dlouho zdržela. Jakoby už i Sydney bylo to, co mi celé ty roky chybělo. Až teď jsem to tu považovala za domov. Jakoby jsem až teď začala žít. Ale proč až teď? Že by kvůli nim? Ne, to nemůžu být pravda, vždyť ani nevědí, že existuju.

Procházela jsem se lesem a neměla potřebu jít už konečně domů. Ráda jsem si procházela les. Byl tak nezávislý, nezkrotný a hlavně tak úžasně tajemný. Podívala jsem se na koruny stromů a všimla si i přes větve, že už není světlo. Pouze zářící měsíc na obloze, který byl poblíž jediným zdrojem světla. Ale mně to nevadilo. Znala jsem okolní lesy, a i kdybych se ztratila, cestu ven bych sama našla. Už se mi to párkrát i stalo a vždy jsem se dostala ven. Jakoby mi ty samotné stromy pomáhaly najít cestu ven. Jakoby ke mně mluvily a já je vzdáleně slyšela.

Tentokrát jsem však neslyšela vzdálené mluvení stromů, ale blízké zavytí. Pes nebo vlk? Stála jsem přimražená k zemi a naslouchala zvukům lesa. Někde praskla větvička a já leknutím nadskočila. Nemohla jsem tady jen tak stát, i když komu by vadilo, kdyby se mi něco stalo. Možná tak mamce a taťkovi, ale těm bylo stejně jedno, co se mnou je. Měli dost svých starostí. Tak proč bych jim měla ještě přidávat ty svoje?

Vím, že je to blbost, ale vydala jsem se tím směrem, kde praskla ta větvička. Odhrnula jsem několik větví, které mi bránily ve výhledu, a musela zavřít oči. Vítr se mi vehnal do obličeje a oči mi začaly slzet. Naštěstí za chvíli ustal a mohla jsem je otevřít.

To co jsem uviděla, mi vzalo pevnou půdu pod nohama. Zavrávorala jsem a spadla na zem. Celý les jsem měla tisíckrát prošmejděný, ale až teď jsem našla tohle místo. Louka, kde byla postavená menší vilka. Bylo to zvláštní. V této době většina lidí nechce bydlet v lese a já tu stojím před vysněným domem, kolem kterého byl les. Úžasnější místo jsem si snad ani nedokázala představit.

Stoupla jsem si na nohy a tašku ze školy si přehodila na druhé rameno. Nadšeně jsem se rozhlížela kolem dokola, když jsem za domem uslyšela zvláštní zvuk. Někdo tam byl. Okamžitě jsem chtěla zmizet, ale nebylo mi to dopřáno. Jakmile jsem se otočila, podklouzla mi noha a já se znovu svalila na zem. Sakra. Ta moje vysoká nešikovnost mě jednou zabije.

Zpoza domu vyběhl zlatý retrívr a za ním Eillen se Sarah v patách. Jakmile mě uviděly, zastavily, ale ten retrívr běžel stále za mnou. Už jsem myslela, že zase skončím na zemi, ale nestalo se tak. Zastavil těsně přede mnou a zvědavě na mě koukal, jako bych snad byla duch.

Podrbala jsem ho za ušima, ale to jsem si uvědomila, čí je a hned jsem přestala. Musím vypadnout. Už tak mi na nich záleží víc, než by mělo, jelikož jim nikdy nebude záležet na mně. Vždycky mě všichni jen využijí a zahodí jako kus hadru. Jako bych nebyla snad člověk, ale něco, čeho se každý štítí. Sice mi jedna část mysli říkala, že oni jsou jiní, ale nemohla jsem tomu zatím věřit. Nechci se z další zrady znovu vzpamatovávat několik měsíců.

„Ahoj, ty jsi Adriana?“ zeptala se Sarah. Jako by na tom záleželo.

„J-jo. Máte nádherného psa. Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se a znovu ho pohladila.

„Buddy,“ vyhrkla Eillen bez přemýšlení. Konečně po dlouhé době jsem se podívala na hodinky. Sakra, mamka bude mít strach. V tuhle dobu jsem už byla vždycky doma.

„Budu muset jít.“ Podívala jsem se do těch úžasných psích očí a bylo mi líto, že musím jít. Co dokáže jeden psí pohled.

„Dobře, uvidíme se zítra ve škole,“ Sarah se s úsměvem rozloučila.

Podívala jsem se ještě na Buddyho, který mi olízl obličej a podrbala ho ještě za ušima. „Tak se měj hezky, ty krasavče.“ Ještě jsem se otočila a uviděla ne moc přívětivý pohled od Eillen.

„Uvidíme se ve škole,“ Sarah mi ještě zamávala a já se vydala zase do lesa. Slyšela jsem, jak za mnou něco běží a otočila se. Buddy. Tak jsem se při psím doprovodu vydala domů. Snad to najdu, i když s Buddym určitě trefím. On to tu, jak se zdálo, velice dobře znal.

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování