OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » O markýze a dvou šermířích / část první Hermiona, kapitola třetí Únosce a mučitel

10.05.2018 (09:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 730×

Pokus o spánek se markýze podařil. Probudila se na měkkém loži v zámecké komnatě. Pomyslela si, že se jí to nakonec jen zdálo a ona je zpátky doma v Chinonu.

To jí přetrvalo jen do chvíle, kdy se otevřely dveře, a do pokoje vstoupila dívka, kterou nikdy předtím neviděla. Nemohla být o mnoho mladší než Hermiona sama a měla příjemný oválný obličej lemovaný havraními kadeřemi.

„Sláva, tak jste se nám konečně probudila,“ usmála se. „Jsem vaše nová osobní služebná, Marianna.“

„Aha.“ Nic kloudnějšího ze sebe nedostala.

„Tak vstaňte, paní, musím vás připravit pro pána.“

Bezvýrazně pustila deku a teprve nyní si uvědomila, že je nahá. Vstala. Služebná jí nastavila zrcadlo. Hermiona si povzdechla. „Vypadám hrozně.“ Měla paže celé sedřené, líčidla na tváři rozmazaná, několik temně rezavých kadeří se jí z nákladného účesu uvolnilo a spadalo jí do obličeje. A co bylo nejhorší, na levé noze měla puchýř.

Když ji oblékla a decentně nalíčila, ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupil Jean. „Omlouvám se – Marianno, pan hrabě si přeje, aby měla vlasy do vysokého účesu, chce vidět šíji.“ Služebná přikývla, dívku patřičně učesala a pak ji postrčila k šlechtici.

Vyšli z komnaty a on jí dvorně nabídl rámě. Teď se k ní choval úplně jinak, než když ji fackoval v povoze. Zavěsila se do něj, ovšem neopomněla významně podotknout, že mu stejně nevěří.

„Věřte si mi, nebo nevěřte, jak chcete, mademoiselle,“ odpověděl lhostejně. „Jinak vítejte v Paříži, snad se vám komnata líbí. Mimochodem – až vás předvedu před pana hraběte, zdržte se jakýchkoli otázek. Nemá rád, když se ho někdo vyptává, a býval voják, je zvyklý, aby ho každý poslouchal. Být vámi, vyvaroval bych se veškeré zpupnosti a odporu.“

„Kdo je váš pán?“

„Urozená slečno, co jsem vám říkal o otázkách? Právě k hraběti míříme, měla byste rychle začít trénovat,“ upozornil Jean. Protože jí stejně nezbývalo nic jiného, pomalu přikývla.

Zastavili se u dvoukřídlých vysokých dveří. „Připravená?“ optal se s rukou na klice její průvodce. Pevně odvětila, že samozřejmě. Otevřel a vstoupili do sálu, kde po jejich pravici hořel ve velikém krbu oheň a naproti němu si u dlouhého stolu hovělo několik naprosto identicky vyhlížejících mužů. V čele seděl černě oděný šedesátník s šedavou módní parukou. Od ostatních se lišil jediným detailem, který představovala šerpa.

Když postřehl jejich příchod, muž se omluvil svým společníkům a poslal je pryč, že budou v jednání pokračovat zítra. Nato se zvedl a přešel k dívce. Jean se poslušně vzdálil o několik kroků.

„Tak vás tu konečně máme, má drahá,“ usmál se skoro laskavě muž a políbil jí ruku. Okamžitě ji stáhla zpět a otřela ji o šaty. Pobaveně se rozesmál.

„Kdo jste? Proč jste mne dal unést? Kde to jsem? Louvre? Versailles? Vím, že jste mne unesl do Paříže! A kde je du Martaus?“ vychrlila překotně tolik otázek, kolik jí v té chvíli prolétlo hlavou. Pak si skousla ret, protože se teprve nyní upamatovala na Jeanova slova, že jeho pán nemá rád lidi, kteří se moc ptají. Hned si to také ověřila, když viděla, jak zatíná pěsti, až mu zbělaly klouby na prstech.

„Odpusťte,“ přikývl poté, ale jeho oči překypovaly hněvem. „Le comte du Château-Quennau. Toto je mé panství, bylo postaveno teprve před několika lety mým otcem, proto… jej nemůžete znát…“

„Proč jsem tady? Co to má znamenat?! Okamžitě mne pusťte!“ vykřikla. To už hrabě nevydržel a vlepil jí facku, až málem upadla.

„To už by stačilo!“ rozkřikl se. Sklopila oči k zemi a chytila si tvář, na které se jí zjevil červený pálící flek. „Měla byste si jít odpočinout! Zítra vás očekávám na večeři!“ Nikdy nepochopila, proč vojáci takhle křičí. Dělali to totiž všichni, bez ohledu na hodnost.

Jean ji uchopil za ruku, polohlasně se omluvil a odvedl ji pryč. „Já vás varoval, mademoiselle,“ povzdechl si.

„Já vím,“ přikývnula provinile. „Co je s du Martausem? Proč mi nikdo nechce nic říct!“

„Neříkejte hned, že nikdo, zeptala jste se jediného člověka,“ napomenul ji jemně Jean. „Mimochodem, za ten políček v povoze se vám omlouvám, nejsem zvyklý, aby mě někdo fackoval.“

„Prosím vás, nenapínejte mne!“ vykřikla markýza, zastavila a sevřela mu ruku ve svých. „Nebo si snad mám myslet, že je mrtvý? Tak vážně jsem ho nemohla ranit!“

„To vskutku ne,“ přisvědčil Jean. „Je ve své komnatě a trucuje. Nedivte se, je to voják! Jsou strašně hrdí a arogantní, jako byste to neznala!“

„Mohla bych ho vidět?“ zeptala se klidněji.

„Teď rozhodně ne, mademoiselle,“ odmítl to on. „Zkusím s ním promluvit, i když pochybuji, že mě vyslechne. Přeci ho znáte lépe než já. Pokud by ale náhodou souhlasil, osobně ho k vám zavedu. Nic ovšem neslibuji! Prosím, vstupte. A propos – jsem vám plně k dispozici, pokud byste cokoliv chtěla či potřebovala.“

„Svobodu?“ zkusila to s nadějí.

„Vtipné,“ pokýval hlavou. „Nu, zvykejte si, slečno. Tato komnata je nyní vaším novým domovem.“

„To tak!“ odfrkla uraženě, zdvihla bradu a pyšně vstoupila. Dveře svému společníkovi zavřela před nosem.

Plukovníka se Jeanovi přesvědčit podařilo. Pozdě odpoledne zaklepal na její dveře dokonce bez doprovodu. Pozvala ho dál. Seděla na posteli pod nebesy a měla zrovna rozehrané šachy. Du Martaus k ní přistoupil, sklonil se a posunul bílého jezdce, takže Hermionina neměla co udělat.

„Šach mat,“ poznamenal suše, když se napřímil. „Dovolil bych si pozvat vás na brzkou večeři, pokud by vám to nevadilo.“

„Truc už vás přešel?“ ušklíbla se. „Dobrá, půjdu. Ale vy se dnes budete postit!“ rozesmála se.

„To byste mi neudělala, drahá Hermiono!“ zvolal nevěřícně a pokřižoval se.

„No, to máte pravdu, ale měl byste to někdy udělat vy sám sobě,“ poradila mu. Vstala a lítostivě se zadívala na zmařenou hru na šachovnici. Trochu ji pohněvalo, že ji dokázal takhle porazit jediným tahem. Ale on už byl takový. Byla si jistá, že neudělala chybu, a věděla, že by ji porazil vždycky, i kdyby na krásně všecko jiné se jí dařilo.

K jejímu překvapení nešli do sálu, ale du Martaus ji zavedl přímo do kuchyně ke stolu, u něhož jídalo služebnictvo. Bylo znát, že se na zámku dobře vyzná.

„Françoisi, Pierre, doneste nejlepší víno! Dneska tu máme vzácnou návštěvu!“

Dva urostlí kuchtíci se okamžitě přihnali s požadovaným pitím. V kuchyni to dýchalo horkem a markýza se začala potit. „Abyste rozuměla, ten mladší, Pierre, to je můj nevlastní synovec,“ pošeptal markýze. „Čas od času, totiž vlastně celkem často, za ním zajedu. Znám se i s panem hrabětem.“

„Proto jste mne unesl?!“ vyjela popuzeně. „Přátelství s hrabětem du Château-Quennau je vám milejší než to s mým otcem?!“

„No…“ zdráhal se odpovědět. „Je to kapku složitější.“

„Jak složitější?“ zvolala. „Nic není složité, unesl jste mě za odměnu! Za žold tohohle pana hraběte!“

„Slečno, já mám manželku a čtyři děti,“ opáčil nakvašeně. „Za svůj žold neuživím ani sám sebe, natož dalších pět osob, tak co mám podle vás dělat? Peníze potřebuju. Ano, unesl jsem jednu dívku, jednu – za životy pěti lidí!“

„Unesl jste mne! Dceru svého nejlepšího přítele!“ bránila se.

„A co má sakra být!“ prskal. „Zachránil jsem pět lidí od jisté smrti hladem! A nalijme si čistého vína, na mém místě byste udělala to samé!“

Uvědomila si, že má vlastně pravdu, jakkoli se jí to může protivit. „Omlouvám se, že jsem vás zranila,“ špitla. „Je to zlé?“ Pokrčil rameny. „Smír?“ napřáhla k němu ruku. Po krátkém váhání jí ji stisknul.

„Smír,“ potvrdil věcně. „A že jsem tak smělý, mohla byste mi, jestli se z tohohle dostaneme, vrátit mé vyznamenání? Prosím vás.“ Rozesmála se. Plukovník prostě nikdy nezklamal.

Přinesli jídlo. Plukovník se na něj lítostivě zadíval a naoko vážně si povzdechl: „To je škoda, taková dobrá pečeně, a já se mám zrovna dneska postit…“ Hermiona div nevyprskla smíchy, jenže on se tvářil tak žalostně upřímně a v očích měl takové zoufalství, že se na něj nedokázala dívat.

„Já věděl, že mě nenecháte umřít hlady!“ zvolal rozjařeně, když mu dala požehnání. Vrhl se na jídlo a už se cpal, jako by se nechumelilo, takže se neobtěžovala poznamenávat, že umřít hlady by zrovna v plukovníkově případě trvalo asi tak rok.

„Co můj otec? A matka, a co kapitán? Jsou v bezpečí, jsou naživu?!“ vyzvídala.

„Pokud vím, ano,“ odpověděl vcelku lhostejně on. „Proč se mě na de Parise ptáte? Myslel jsem, že ho nemáte ráda, když jste od něj tak mizela.“

„Proč už si to nemyslíte?“ podivila se. „Je mi úplně volný, připletl se mi na jazyk.“

„To zrovna,“ ušklíbl se. „Máte ho ráda, já to poznám. Věřte tomu, nebo ne, moje manželka mě při našem prvním setkání polila močí.“

„Neptám se, co jste zrovna dělal,“ vyvrátila oči v sloup.

„Víte co, co jsem si nadrobil, to si taky sním,“ rozhodl plukovník. „Pomůžu vám se odsud dostat. Jak už jsem zmínil, tady Pierre je můj synovec a já ho sem často jezdím navštěvovat. S panem hrabětem se dobře znám, mohl bych se ho pokusit přesvědčit, aby mi dovolil kontaktovat kapitána de Paris. Nebude to jednoduché… ale nějak si už budu muset poradit. Dostal jsem vás sem, dostanu vás odsud. Peníze už mám.“

„Vy to pro mě opravdu uděláte?“ nevěřila svým uším.

„Co bych neudělal,“ pousmál se lehce. „De Paris vám není úplně lhostejný, co byste řekla tomu, kdyby vás zachránil. A pak – já sem jezdím jen občas, jak už napovídá jeho jméno, kapitán to tady určitě zná lépe než my oba dohromady.“ Byla tak rozjařená tou novinou, že se mu vrhla kolem krku.

Před večerem k ní přišla služebná Marianna a navlékla jí skvostné bílé šaty. Vlasy jí odhrnula z čela, ale ponechala jí temné kadeře vlnit se podél jejích lící a spadat na ramena. Hermiona s nelibostí zaznamenala, že šaty mají až neslušně hluboký výstřih, k němuž ještě upoutával pozornost perlový náhrdelník.

Hrabě už na ni čekal u stolu. Když ji spatřil, vstal a hluboce se uklonil, pak jí dokonce položil do klína kytici růží. Choval se k ní úplně jinak než předešlý den. Pojedli mlčky. Pak ji vyzval, aby vstala, a zatleskal. Do sálu vešli dva sloužící, kteří nesli dlouhý krásný objemný kabátec lemovaný a podšitý sněhobílou kožešinou neznámého zvířete. Do něj markýzu oděli a vytratili se. Dívka nemohla uvěřit hebkosti kožešiny, teplu, jež pociťovala v odění, vůbec kráse toho daru. Tázavě na svého hostitele pohlédla.

„To je… pro mne?“ divila se. Přikývl.

„To není všechno,“ podotkl významně. Na jeho pokyn přinesl další sloužící velkou klec s bělostným holubem. „Je z vašeho zámku,“ usmál se hrabě. „Abyste měla vzpomínku na domov.“

Pohodila hlavou. „Co za to všechno požadujete, pane hrabě? Nevěřím, že mi to dáváte zadarmo.“

„To skutečně nedávám,“ připustil. „Ovšem to počká. Až po moučníku.“

„Hned!“ vyjela na něj bez bázně. „Nejsem váš otrok, hrabě, mám právo vědět, co se mnou zamýšlíte!“

„Mám rád divoké ženy,“ zasmál se muž. „Jste krásná, když se zlobíte! Dobrá, máte pravdu, proč otálet – cena za tyto dary je nevelká. Buďte mou paní a paní tohoto domu, staňte se hraběnkou du Château-Quennau.“

„Nikdy!“ vyštěkla. „Radši umřu, než bych si vás vzala, vy – vy – !“

„To přání vám mohu snadno splnit, urozená paní. Možná, že si svá neuvážená slova rozmyslíte, když vám ukážu, že nejsem takový, za jakého mne považujete.“

„Pche, vy nemáte ani ponětí, za jakého vás považuju,“ odpověděla nakvašeně.

„Ne?“ povytáhl obočí. Vstal, začal ji obcházet a vypočítával na prstech: „Lstivý, vypočítavý, úlisný, pošetilý, přehnaně ambiciózní… a tak bych mohl pokračovat dál, mám pravdu?“

Uraženě založila ruce na prsou. „Jak chcete!“ rozkřikl se hrabě a vojenským krokem obešel stůl. „Jak chcete! Já si přeji se k vám chovat něžně, ale vy mi nedáváte na výběr! Stráže, chopte se jí!“

Hermiona zděšeně ustoupila o několik kroků, ale to už vrazila do právě přišedšího vojáka. Ten ji hrubě popadl pod ramenem a odvlekl ji do žaláře. Strčil ji do kobky, jako by byla obyčejnou vesničankou a něčím se provinila, a zamkl poklop. Slyšela jeho kroky, když odcházel.

Několik minut se neodvážila pohnout, než se odhodlala zvednout hlavu a přetočit se na záda. Umínila si, že tohle si s tím hrabětem vyřídí. Unést ji z Chinonu, to je jedna věc – ale takhle ji zavřít jako sprostou žebračku, to už bylo trochu moc. Vzít si ho? To tak! To by ji v tu chvíli nenapadlo, ani kdyby ji mučili. Nebo si to alespoň myslila, plna zpupného vzdoru.

Koutkem oka zaregistrovala pohyb. Zvědavě do těch míst vztáhla ruku, ale vzápětí zaječela, vypískla zhnusením a stáhla se do klubíčka. Čekala ledacos, ale že jsou s ní v kobce i živé nefalšované krysy, vzalo Hermioně poslední špetku odvahy vzdorovat. Opřela tvář o dlaně a rozplakala se. Taková potupa!

Žádný pláč, ani ten nejusedavější a z toho nejtísnivějšího důvodu, nemůže nikdy trvat věčně. Když oschly slzy v očích markýzy, zůstala ležet na slámě bez pohnutí. Posléze vzhlédla s nově nabytým odhodláním v srdci a kamenným obličejem.

Ačkoliv však shromáždila dostatek odvahy na vzpurné myšlenky, k jejich uskutečnění se nijak neměla a nepřestala se chovat jako pravá aristokratka. Vůbec se jí nechtělo ohmatávat plesnivé kameny stěn a zbytečně se konejšit tak marnou a beztoho falešnou nadějí, že se jí snad podaří nalézt odtud nějaký tajný východ, nehledě na to, že podobné kousky se vězňům dařily leda v pohádkách její chůvy. Nechtělo se jí ani vysilovat se bušením na ty stěny, vždyť si jen vyřve hlas a způsobí odřeniny a rány, do kterých se jí dozajista dostane infekce, to bude jediný výsledek. To nehodlala riskovat už jenom proto, že i tak existovaly desítky, ne-li stovky chorob a nemocí, které tu může chytit. Uvažovala, zda si toho byl vědom i hrabě, když ji sem dal zamknout.

Lehla si zpátky a přivřela oči. Z kamenné podlahy stoupal nepříjemný chlad. Vzduch byl prosycen typickým pachem lidského dlouhodobého pobytu a strádání, dokonce by byla přísahala, že v jednom místě ještě vidí skvrnu zaschlé krve na zemi. Krvavého původu byly nejspíše také přinejmenším některé šmouhy na stěnách. Od čeho asi mohou být ty další, o tom Hermiona raději ani neuvažovala, nemluvě o tom, že puch vládnoucí v cele stejně potvrzoval její podezření.

Schoulila se do nejtemnějšího rohu kobky, hlavu svěsila do klína a znehybněla. Deset minut v této poloze pro ni bylo jako celých deset let, ba dokonce se jí po delší době zdálo, že zapomíná na život před touhle kobkou, že se tu možná i narodila a že nikdy v životě celu neopustila a nic jiného nepoznala. Nakonec, vyčerpaná pláčem, padla do dávno shnilé slámy a po krátké chvíli usnula.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek O markýze a dvou šermířích / část první Hermiona, kapitola třetí Únosce a mučitel: