OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ochráním tě - 1. kapitola

22.09.2012 (11:00) • ElizabetVolturi • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 601×

1. kapitola - Poslední chvilka?

(Jill)

Dnes ráno jsem musela vstát o trochu dřív než obvykle, protože dnes se třídou jedeme na exkurzi do hradu ve Volteře. Měl tam nás odvést autobus. Celá nadšená jsem vletěla ze schodů do předsíně, vzala batoh se svačinou a pitím.  Ještě jsem si tam přibalila mobil se sluchátky a vyrazila. 

Když jsem přišla ke škole, půlka třídy tam už byla. Chyběli jenom Daniel, Filip, David, Natála a Kate. Po deseti minutách tam už byli, jenom moje nejlepší kamarádka Mary chyběla. Čekali jsme na ni dvacet minut až konečně přišla. Potom jsme museli jít nudnou a otravnou asi tří kilometrovou cestou až k tomu autobusu. Cestou jsme si s Mary povídali jaké to je ve Volteře. Nikdy jsme tam nebyli. Mary jsme mě zeptala, jestli to tam bude pěkné, tak že tam můžeme zajet o prázdninách autem. Já jsem se jí zeptala,  kdo mi zaplatí za benzín. 

„No, já ti na něj přidám,“ odpověděla mi s výsměchem. To nemusíš. „Ale jo, jsi moje kamarádka, jestli se nám tam bude líbít a budeme tam chtít jet, tak se složíme a zaplatíme benzín." No, tak to ti vážně děkuju. Krvavá Mary. Mary nemá ráda, když jí takhle někdo říká a proto do mě strčila. Začaly jsme se obě dvě nahlas strašně smát. Když už jsme došly k tomu autobusu, tak nás učitelka spočítala.

Potom jseme si konečně mohli nastoupit. Mary se dělá špatně v autobusu, tak si musela sednout dopředu. Já si sedla do prostřed. Super, sedím sama. Mohla jsem poslouchat písničky a myslet na na jiné věci. Zavřela jsem oči a odpočívala. Nevim, jak dlouho, ale zdálo se mi, že to byla chvilka, co jsme jeli. Z toho odpočívání mě probudilo silné šťouchnutí. 

Otevřela jsem oči a uviděla Mary, jak se na mě směje. Co je, to už jsme tady? Jo, holka, už jsme tady. Já se se vyškrábala z pohodlného sedadla do uličky. V tom autobusu bylo dusno, takže když jsem vystoupila natáhla do sebe čerstvý vzduch a bylo mi hned líp. Připojila se k nám nějaká žena. Řekla, že je náš průvoce. Chodili jsme po městě a ta průvodkyně něco vykládala. Přestalo mě to její říkání něco o městě bavit, tak jsem si dala do uší sluchátka.

Když jsme dorazili k hradu, tak jsem si je sundala a poslouchala průvodkyni. Šli jsme po dlouhé chodbě. Potom jsme došli k nějakým velkým dveřím. Když se otevřely, vyšli jsme v nějakém sále. Uviděla jsem tři trůny a na nich nějaké muže. Ani jsem se nenadála a slyšela jsem křik. Uviděla jsem Mary a ostatní spolužáky na zemi a na nich nějaké lidi. Vypadalo to, jako kdyby jim někdo sál krev.  Byla jsem tak vystrašená, že jsem ani nemysela.

Ani né za minutu jsem taky ležela na zemi. A je to tu, je řada na mně. Tohle je moje poslední hodinka. V mysli jsem začala myslet na všechny své příbuzné. Někdo ale najednou zakřičel dost. Začala jsem mít před očima tmu. Omdlela jsem. Ještě, co jsem uslyšela, bylo to: „Dost, běž od ní pryč, ji nech na pokoji!" A potom nic.

(Aro)

Mám hlad. Zeptal jsem se Felixe, kdy bude oběd. „Můj pane, co nevidět tu bude." Kéž by to tak byla pravda. Nikdy jsem na jídlo nečekal tak douho. Dnes jsou na jídelníčku studenti. To je poprvé. Marcus se mě zeptal, kdy pojedeme zabít ty zlobivé upíry. Já mu odpověděl, že příští týden. 

Po deseti minutách jsem se začal nudit. Tak jsem vstal a šel do své kanceláře. Začal jsem dělat na těch zlobivých upírech. Musel jsem zjistit jejich jméno a kde jsou.

Ale mezi těma hordama papírů na mém stole se mi to hledalo těžko. Až jsem to konečně našel. Když už jsem si to vše pročet, rozhodl jsem se, že si tu uklidím. Po těch sto letech jsem si tu konečně uklidil. Našel jsem i záznamy mých bývalých poddaných, které jsem musel zabít a nebo těch, co odešli. Dřív jsem si myslel, že jsou to nevděčníci, tak jsem nechal půlku vyvraždit.

Ale teď je mi to jedno. Rozhodl jsem se, že uklidím i ve své ložnici. Páni, ani jsem si nevšiml, že tu mám takovej nepořádek. Kopce hadrů, které jsem pomalu ani nenosil. Ustlal jsem si i zbytečně velkou manželskou postel. Mí bratři by se mi teď smáli, ale i oni by si měli uklidit ve své ložnici. Marcus by si tam hodně potřeboval uklidit. Ale Caius až tak moc ne. Ale i tak. 

Šel jsem zpět do své kanceláře. Chvilku jsem si četl ty záznamy. Přerušil mě Dimitri, že to tu.... Nenechal jsem ho domluvit a rychle se rozeběhl do velkého sálu a Dimitri somozřejmě za mnou. 

Jakmile jsem si sedl na trůn, otevřely se dveře a vstoupili ti studenti s učitelem. Rychle jsem si je prohlížel. A pak jsem ji uviděl. Nádherná zelenooká blondýnka s nechápavým pohledem.  Já... Já se zamiloval. Tak takovýhle je to pocit. Takhle se lidi cítí, když jsou zamilovaní. Dřív jsem se lásce smál. Ale teď, teď chápu, jaké to je. Z mích myšlenek mě vytrhl křik studentů. Podíval jsem se na tu dívku. Zděšeně hleděla na její spolužáky.

Rychle se na ní přiřítil Alec. Nemohl jsem dopustit, aby zemřela. Zařval jsem dost. „Dost, běž od ní pryč, jí nech na pokoji!"

Doufám, že se vám má první kapitola líbila. Pokud ne, nevadí. Takže se budu snažit, aby byla má druhá kapitola lepší. Najdu tu aspoň jeden hezkej komentář?

Autor: ElizabetVolturi, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ochráním tě - 1. kapitola: