Ochutnávka smrti - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a mám tu druhou kapitolu, která odpovídá na některé vaše otázky a zároven vytváří nové. Co vy na to? Líbí? Pls každý komentář mě potěší a dodává chut do nové kapitoly. :)

15.03.2010 (17:00) • Missy • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 671×

2. NALEZENÁ

Život je někdy krutý.

Ale i tak bych ho chtěla zpátky. Cokoli, než tohle. Tenhle posmrtný život. K čemu to je? Proč trpící lidi většinou touží po smrti?

Zrak mi spočinul na osamocené, brečící dívce, která stála u jezera v nepřirozené poloze. Chystala se spáchat sebevraždu, utopit se. Ale něco v jejím postoji napovídalo, že to doopravdy neudělá. Slyšela jsem… cítila jsem, jak v jejím těle tepou dvě srdce. Děťátko uvnitř ní si nezasloužilo takový osud, a ona to jistě věděla. Ale stejně se přibližovala k okraji jezera blíž a blíž. Proč? Proč chce zemřít? Zahodit svůj život, který má ještě před sebou?

Jistě, lidi si myslí, že smrtí se vše vyřeší. Nebo se nevyřeší vůbec nic, ale oni budou mít aspoň klid. Kdyby jen věděli, jak moc se mýlí. Já měla klidný život. Sice ne nějak skvělý, o kterém by každý snil, ale byl klidný. A přesto teď jsem, kde jsem. Pozůstalý říkají po vaší smrti spoustu slov: „Odpočívej v pokoji.“ „Odejdi v míru.“ A i další. Ale copak můžu? Já už jsem mrtvá! Můžu mít teď ten slíbený pokoj? A jak má odejít v míru? Ještě jsem neodešla. Ne úplně. A mír? Mám takový vztek, všechno je to jen habaďúra. Nebo jsem jen udělala něco špatně? Třeba se mám někde hlásit, když zemřu, a konečně mě pak vše přestane trápit. Ale kde?

Ta mladá dívka vycítila můj pohled a roztřeseně se na mě otočila. Pomalu jsem k ní přešla.

„Nedělej to,“ vyslovila jsem něžně do ticha padajícího deště.

Beze slova se mi vrhla do náruče; vyplakat se mi na rameno. V tuhle chvíli jsem byla ze strany zkušeného a staršího. Tomu děvčeti nemohlo být víc než šestnáct let. Cítila jsem přes kůži, jak jí srdce bije neskutečně rychle. Bylo to tak uklidňující, ale přesto znepokojivé. Bylo mi to příjemné. Náhle jsem se bála, co se stane. Stačilo mi jen pár krvelačných filmů, kde vraždící monstra rozdrásali nevinné dívky. Tento náhlý strach, nový strach, mě přikoval na místě. Mohla jsem ji zachránit, mohla jsem ji od sebe odtrhnout a utéct pryč, ale nešlo mi to. Po minutě jsem zjistila, že to zvládnu. Žádné nutkání ve mně nevznikalo. Necítila jsem žádnou touhu po krvi ani vraždě. Žádná bolest ani hlad. Pouze touha utěšit tu vyděšenou dívku. Nevěděla jsem úplně přesně, co mám dělat. Jen jsem ji něžně hladila po mokrých vlasech.

„Bude to v pořádku. Jsi v bezpečí,“ šeptala jsem konejšivě.

Odtáhla jsem se, abych jí viděla do očí. „Jsi v pohodě?“

„Jo, jo. Děkuji ti.“ Mluvila stále roztřeseným hlasem. „Asi to byla pěkná pitomost, co?“

„To teda jo. Chvíli jsem si myslela, že to vážně uděláš. Tak pojď. Odvedu tě domů.“

Jakmile byla dívka v bezpečí doma u rodičů, vrátila jsem se do parku. Už nepršelo, ale bylo zataženo. Manhattan už byl asi hodinu vzhůru. Nepochybně celkově New York jistě déle. Seděla jsem nepřítomně na lavičce. Dívčino jednání mi připomnělo, nevím proč, tu noc. To bylo tu noc, kdy jsem zemřela. Také to bylo tak nečekaný, ale naneštěstí tam nebyl nikdo, kdo by situaci zachránil. V hlavě mi vyvstaly vzpomínky.

Byla krásná noc, plná života. Ve Virginii v městečku Vale byly oslavy v plném proudu. Každý občan, pro kterého Vale něco znamenalo, se jich zúčastnil. Má nejlepší kamarádka, Laverne, se zapletla do křížku s partou opilých kluků. A já jsem jí v tom nemohla jen tak nechat.

„Laverne, koukni na ně. Zbláznila ses?!“

„Všechno ok, Jody,“ uklidňovala mě.

Vypadala tak bezstarostně. Ale já jsem těm klukům vůbec nevěřila. Nenechala jsem jí jít.

Po několika hodinách, když jsem Laverne ztratila z dohledu, jsem jí našla v malém parčíku, kde se moc lidí nezdržovalo, v přítomnosti té party. Jakmile jsem k nim došla, abych řekla, co si o nich myslím, ke mně jeden přispěchal a vrazil mi nůž do břicha.

„Jak se ti to líbí, lásko?“ zašeptal mi slizce do ucha.

Bolelo to. Dost krutě to bolelo. Zhnuseně jsem se zašklebila. A Laverne to celé viděla. Viděla, jak mne napadl, ale smála se. Dávila se smíchem a vůbec jí nevadilo, že jí právě zabili nejlepší kamarádku; nejspíš byla pod vlivem alkoholu. Nebyla jsem ještě mrtvá. Bodl mě přeci jen do břicha, ne do srdce, a tak by mělo nějakou dobu trvat, než vykrvácím a zhebnu úplně.

„Nevíte, kde je Jody?“ zeptala se Laverne, když ukončila svůj zběsilý záchvat smíchu. Na úzkých rtech jí hrál nevinný úsměv.

Copak mě nevidí? Ležela jsem asi dva metry před ní, koukala přímo na mě, a neviděla mě. Jeden z kluků se tiše usmál a hodil hlavou směrem ke mně. Laverne chvilku trvalo, než ji to docvaklo. Najednou tam stála, vážná – všechen humor se z ní vypařil -, a pak padla na kolena a doplazila se ke mně.

„Jody, můj bože! Ne! To ne! Nesmíš mi umřít!“ Třásla se mnou a já nedokázala nic víc, než jen nečinně ležet a koukat se na tu tvář plnou výčitek. Její kudrnaté rezavé vlasy se mi otíraly o obličej, jak se nade mnou skláněla. Náhle se ode mne odvrátila.

„Vy… Co jste to udělali? Proč?“ Zuřivě tloukla klukovi do hrudi a všechny ostatní strkala a sjížděla nadávkami.

Ti kluci neprojevili žádnou známku emocí. Prostě je stáli a nechali na sebe křičet. Pak se kolem Laverne semknuli a já jen uslyšela prasknutí kosti. Má kamarádka se sesula k zemi – mrtvá.

„Lav…,“ pokusila jsem se na ni zavolat.

Třeba ještě není mrtvá. Třeba má ještě šanci na přežití. Ale hlas mě neposlouchal. Další slova, která jsem se pokoušela vyslovit, vyšly na prázdno. Nebyla jsem dost silná. Kluci se nade mnou naposled sklonili, možná, aby mě dorazili.

„Hajzlové,“ vyslovila jsem němě. Snažila jsem se, co nejvíc artikulovat, aby věděli, co říkám.

A pak mě zahalila temnota.

Ze zamyšlení mě vytrhl známý hlas. Ten tolik nenáviděný a nechtěný. Tak otravný a přesto neodolatelný. „Bylo to smutné, že? Tvoje smrt,“ řekl jen.

Měla jsem vztek. Už tak dlouho se mi dařilo unikat jim, a teď mě zase našli a došli si pro mne.

„Vypadni odsud,“ zasyčela jsem.

Přede mnou stál vysoký muž, jehož krása popírala zákony přírody. Nebylo skvostnější tváře. A přesto jsem jím pohrdala.

„Taky tě rád vidím,“ řekl. Na tváři mu seděl jeho typický úsměv bezstarostnosti spojené s ironií. Jeho temně černé vlasy se vzpamatovávaly z nedávného deště a šikovně se mu rovnaly k uším.

„Myslela jsem, že vaše božstvo nemůže zmoknout,“ poznamenala jsem suše.

Nenechal si zkazit náladu. „Chtěl jsem vypadat trochu reálněji, když už jdu mezi lidi,“ uchechtl se. „To víš, my toho umíme spoustu. Například najít jednu mrtvou duši mezi tolika živými? Hračka. Ne, že by to nešlo, i kdybys byla živá, ale takhle jsi nám to hodně ulehčila. Díky.“ S přehnaným úsměvem mě poplácal po rameni.

„Není za co,“ vyštěkla jsem sarkasticky a ruku shodila.

„Mimochodem, pěkný pokoj.“ Stále narážel a já byla čím dál tím víc vytočená.

Motelový pokoj. Hlavou mi prolétla vzpomínka na šváby.

„Co po mně chceš, Darrene?“

„Vážně, co sis myslela? Že nám jen tak utečeš?“ Nechtěl změnit téma.

Naklonil se ke mně a něžně řekl: „Takhle to nechodí, Jordan.“

Byl tak neodolatelný. Jeho dokonalé rty se div netřely o mé. Jeho oči byly náhle plné něhy, a jeho celkový postoj lotra byl tutam. Stačilo jen, abych se trochu víc napnula a naše rty by se spojily. Přitiskla bych se na jeho hruď a cítila napjatost jeho vypracovaných svalů rýsujících se pod těsným tričkem. Ale věděla jsem, že nemůžu. Všechna má snaha by tím byla zbytečná, a jemu bych dala vědět, že jsem to vzdala a víckrát se o únik nepokusím. Sebrala jsem v sobě tolik síly a hořkosti, abych ho od sebe odstrčila.

„Neříkej mi Jordan,“ vyjekla jsem podrážděně.

Nic lepšího mě nenapadlo. Pod návalem jeho kouzlu jsem dávno zapomněla, co mi předtím říkal.

„Dobře tedy, Jody,“ nenechal se smést ze scény.

Opět se jevil jako darebák. Ale že to byl sexy darebák.

„Ani Jody pro tebe nejsem,“ dodala jsem trochu klidněji.

„A jak ti mám teda říkat?“ Konečně! Vypadal zmateně.

Usmála jsem se nad mém malinkatém vítězstvím a převzala vládu situace do svých rukou. Zvedla jsem se z lavičky a začala ho strkat. A on přede mnou couval. To se mi moc líbilo.

Hlas mi nabíral na hlasitosti. „Nijak. Neříkej mi nijak. Sbal si to své… ehm…“ Nenapadalo mě to správné slovo. Řekla bych sexy, ale to jemu říct nemůžu. „To své Božské pozadí a to své ego s velikostí, která by desetkrát obmotala zeměkouli, a zmiz mi ze života. Mám plné zuby tebe i těch tvých ostatních andělíčků, Darrene.“ V mém hlasu bylo tolik hořkosti, že bych ji mohla prodávat.

V Darrenových mazaných okrových očích se zračila nevinnost a strach. Přesvědčovalo mě to, abych zahodila veškerou zlobu a pořádně ho objala. Zase mě přemáhala ta touha po utěšení. Ale když jsem si vzpomněla, jak mne před chvilkou omámil jeho dokonalou kouzelností, hned mě ta touha přešla. Pochopila jsem, že to na mě zase jen hraje.

„Zmiz a už se nikdy nevracej. Nechte si ty vaše moudra pro někoho jiného.“ Byla jsem klidnější, ale stále hrozící.

Maska chlapečka nabírajícího pláče opět zmizela. Jistě pochopil, že ať na mne dneska zkusí cokoliv, já nepovolím. Ale i přesto se nehodlal vzdát.

Nejdřív mě začalo brnit v prstech, ale pak mi v hlavě vybuchla ta spalující bolest, kterou jsem pociťovala každý den, jenže tahleta byla milionkrát větší a bolestnější. Zatínala jsem zuby, abych to vydržela. Snažila jsem se nevyjeknout. Z Darrena čišila moc a energie a jeho postoj říkal, že si mou bolest neskutečně užívá. Ale v očích jsem mu viděla jakousi omluvu za to, co musel. Nakonec s povzdechem povolil.

Položil mi obě ruce na ramena. Přemáhala jsem nutkání shodit je. Mé podvědomí mi radilo, abych ho nedráždila. Najednou jsem k němu pociťovala autoritu; teď bych si nedovolila na něj křičet. Musela jsem si říct: Páni! Má tolik tváří. Ale proč by ne, je to přeci anděl. Ale já ho měla vždy za anděla zkázy. Za měsíc, co mě pronásleduje, jsem si stačila udělat obrázek. Anděl ne anděl.

„Tak hele, Jordan,“ promluvil s klidem, jako kdyby mi domlouval. Zvláštní, mé jméno vyslovil tak zdráhavě. „Ve tvém vlastním zájmu, bych na tvém místě zvážil ještě všechna kritéria. A víš co? Můžeš si zabalit a utéct před námi třeba přes půlku světa, ale já stejně přijdu. Ať budeš kdekoli, neutečeš. Jsi chytrá holka. Měla bys to konečně pochopit. Smrti jsi taky neutekla, a tak neutečeš ani nám. Zkus se konečně přestat vztekat a začít brát posmrtný život vážně.“ Tvářil se, jakoby mě chtěl obejmout, ale něco v mém předchozím jednání ho odrazovala. Potom krátce přikývnul a šel pryč za má záda.

Když jsem se otočila, byl pryč. Zmizel beze stopy. Možná má pravdu. Možná vážně nemám šanci uniknout. Ať se budu snažit jakkoli. Zvažovala jsem, jestli se nemám nakonec podvolit. Ale bála jsem se toho. Co se stane pak? Pořád jsem nevěděla, jestli je Darren a spol. ta zlá nebo ta hodná část světa. Možná podvolením pomůžu chránit svět, anebo se taky upíši ďáblu.

__________

Předchozí kapitola je tady

Autor: Missy, v rubrice: Povídky » Na pokračování