October and April - 1. kapitola - Setkání • OurStories.cz ~ naše povídky

Svět už dlouhou dobu neviděl sluneční paprsky, byl zahalen temnotou. Temnota vznikla díky nenávisti mezi dvěma rasami - Sakrymy a Velorany.
Chester je Sakrym, který díky výchově, kterou mu poskytli lidé, přišel o svoje kouzelné schopnosti. Zvládá jen jedno jednoduché kouzlo a přeměnu ve vránu.
Yumi je Veloranka, která zradila svůj lid a utíká před hněvem svého otce.
Co se stane, když se tito dva rození nepřátelé setkají?
Dříve psáno stylem přeskakování z hlavy do hlavy, nyní snaha o přepis do normálního textu v er-formě.

20.07.2011 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 844×

Chester procházel vesnicí. Kolemjdoucí se na něj dívali s nenávistí, ale neměli důvod k nenávisti, protože nikdy nikomu z nich neublížil. Obviňují ho z té pohromy, protože je Sakrym, pán temna, a mezi lidmi se šíří povídačka, že za pohromu jsou odpovědní Sakrymové. Zemský povrch už dlouho nepocítil sluneční paprsky, svět zahalila temnota. Lidé tomu říkají různě, temnota, tma, stín. Ze strachu začali nenávidět. Nikdy k Chesterovi nepromluvili vlídným slovem, nedali mu šanci a odsoudili ho ještě předtím, než se mohl pořádně projevit.
Chestera do vesnice přinesli muži, kteří zaútočili na nedalekou sakrymskou vesnici. Nemohli zabít malé dítě a tak doufali, že kdyby mu byla dopřána lidská výchova, tak by nemusel být nebezpečný. Když ale Chester omylem zabil své náhradní rodiče při projevení jeho schopností, začali se ho obávat a též ho začali nenáviděť. Zbytek sakrymské vesnice padl popelem. Kdo neutekl, byl zabit, tak jako Chesterova matka, kterou zabili přímo před ním.

Po chvilce Chestera zastavil starosta Jack. „Hej Sakryme, už tě tu nebudeme dál trpět. Ohrožuješ životy nás i našich dětí. Seber se a vypadni! A pokud nepůjdeš sám, tak ti pomůžeme!“ vyprsknul. Z úst mu výletl kousek masa a přistál na zemi vedle Chestera. Chester řekl, že půjde sám. Čekal, že tento den brzy přijde a už je tady. Měl v plánu se zabydlet v jedné jeskyni v lese, než vymyslí, co dál.

Do jeskyně si natahal mech a sedl si. Po chvilce ticha uslyšel dusot kopyt. Nenápadně vykoukl z jeskyně a uviděl jezdce na koni.
Z jezdce se vyklubala žena jménem Yumi. Utíkala před svým vlastním lidem, před Velorany. Měla už po krk toho, jak ji nutili bojovat se Sakrymy. Ona s nimi bojovat už nechce. Velorané obviňují z temnoty Sakrymy, ale ona si nemyslí, že za to mohou pouze oni. Velorané se se Sakrymy už dlouho nenávidí a ta nenávist je přímo hmatatelná. Yumi už nemohla vydržet, jak ji její otec nutí k nenávisti a rozhodla se utéct. Nasedla na svého bílého koně Atriela a vydala se do Yesodského lesa do jedné jeskyně, kam si jako malá chodila hrát.

Vešla dovnitř a ani si nevšimla pohybu u vchodu. Najednou pocítila temnotu. Bylo to čiré zlo, jako kdyby tam byl… „Sakrym?“ vyjekla vyděšeně. Se Sakrymem se sice nikdy osobně nesetkala, ale jejich energii pozná. Tak silné zlo nevyzařuje z nikoho jiného.
Chester ji chviličku pozoroval. Nevěděl, kdo to je a co od ní očekávat, cítil její energii, ale nevěděl k čemu ji přirovnat. Raději se stáhnul do kouta a mlčel. „Vím, že tu jsi,“ řekla po chvilce pozorování tmy. „Tak asi jako já vím, že tu jsi ty,“ zavrčel. „Co tu chceš? Hned odejdi!“ dodal a snažil se, aby to znělo zlostně. Ale Yumi se k odchodu neměla.
„Tohle je moje místo, takže jestli má někdo vypadnou, jsi to právě ty!“ vyjela na něj, což jí vůbec není podobné. „Já tu byl první!“ odsekl, ale stále zůstával schovaný ve tmě. „Jak jsi vůbec přišla na to, že jsem Sakrym?“ dodal. Yumi si založila ruce na prsou. „Taková černota nevyzařuje z nikoho, kromě Sakrymů. A teď už jdi!“ řekla a chtěla znít výhružně, ale místo toho to znělo prosebně. Chester se zasmál. „A co jsi vlastně zač ty? Víš, že jsem jeden z pánů tmy, jak nás s oblibou všichni označují, a myslíš si, že mi tu budeš říkat, co mám a nemám dělat?“ zeptal se výsměšně. Yumi se snažila přijít na to, odkud jeho hlas vychází. Potom zaměřila svou energii do jednoho místa a vyslala tím směrem světelnou kouli, která není nebezpečná, jen září. Mířila na správné místo. Koule osvětlila Chestera, muže s havraními vlasy rozcuchanými kolem obličeje. Jeho oči byly černé jako uhel a na tváři měl nepříjemný úšklebek smíchaný s údivem na to nejjednodušší veloranské kouzlo. „Ty… ty jsi Veloranka?“ zeptal se Chester. S Velorankou se nikdy nesetkal a tak se jen domníval, že je Veloranka. „Ano,“ prskla. Tak je to opravdu Veloranka, pomyslel si. Sjel jí pohledem odspodu nahoru. Není vysoká ani malá, vlasy měla blond a nadpřirozeně modré oči. Typická Veloranka. „Můžeš zhasnout to světlo?“ syknul a zakryl si oči rukama. „Ne,“ odpověděla. Chester sebral trochu své temné energie a nechal svého přítele stín, aby zahalil celou jeskyni do tmy. „Sakrymové!“ procedila skrz zuby. „Jeden tu s tebou teď je, dávej si pozor na to, co říkáš! Už mě vážně začínáš štvát! Nevím, proč se tu s tebou ještě bavím,“ řekl naštvaně. Yumi se zamračila a složila ruce na prsou. „Ale já nikam nejdu,“ trvala na svém.

Mě nikdo nebude říkat, co mám dělat, pomyslela si Yumi. Už ne! Budu si dělat, co chci, kdy chci a jak chci. Budu mluvit jak se mi zamane a na žádného Sakryma nebudu brát ohledy! Co si o sobě ten pomatenec vůbec myslí?
Chester vstal a šel k Yumi. Ta dostala strach. „Nepřibližuj se ke mně!“ pohrozila mu roztřeseným hlasem. Na vteřinu se zastavil, ale potom pokračoval. Nakonec došel až k ní, popadl ji za ramena a třepal s ní jako se smetákem. „Proč to děláš těžší, než to je?“ zeptal se zoufale a dál s ní třásl. Yumi se mu snažila vytrhnout, ale Chester byl silnější. „Proč nemůžeš jednoduše odejít a hádáš se se mnou jako malé dítě?“ ptal se beznadějně. Pomyslela si, zdali je to vůbec možné. Může být Sakrym, ten hrozivý tvor, uzlíčkem nervů? „Protože nemůžu odejít!“ vyjekla, když jí stiskl ještě víc. Konečně toho nechal, pustil Yumi a zase poodstoupil. „Proč bys nemohla?“ Yumi udělala dva kroky stranou. „Protože venku na mě čeká smrt. Zradila jsem svůj národ, nebo to tak alespoň berou. Za to je trest smrti!“ řekla. Při vzpomínce na otcova slova a na to, jak ji pronásledovali, se sesunula k zemi a rozbrečela se.
Chester ji chvilku pozoroval. Ve tmě vidí výborně. Viděl každou slzu, která jí stekla po tváři. „Tak si tu zůstaň. Já jdu jinam,“ řekl tiše. Říká, že zradila svůj národ. Zajímalo by mě jak, co tak hrozného udělala, že ji odsoudili, tak jako mě. Yumi přestala plakat. „Jsi jiný,“ špitla. „Nejsem jiný!“ vyjel na ni v sebeobraně. Raději bych měl vypadnout, než o mně něco zjistí. Yumi Chestera pozorovala. Jak může tvrdit, že není jiný? Dobro z něj přímo sálá, tak proč si hraje na zlého? Proč není sám sebou? „Vím, že jsi, tak nedělej,“ ušklíbla se. Najednou se cítila uvolněně, bezpečně… jinak. Co se to se mnou děje? Pořád se jí vybavovala jeho tvář. Tak milá, ale zároveň nebojácná, krásná, ale zároveň výhružná, andělská, ale přitom ďábelská. Chester vrátil úšklebek a měl se k odchodu, jenže Yumi nechtěla, aby odešel. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se nesměle, aby ho zdržela. Po chvilce přemýšlení, jestli jí má říct pravdu, jí jméno řekl. Znovu se dal do kroku, ale u vchodu do jeskyně se zastavil. „A ty se jmenuješ jak?“ zeptal se, otočil se a čekal na odpověď. „Yumi.“ Chester něco takového čekal.
„Tak si tu žij šťastně,“ popřál jí a vyšel z jeskyně. Bylo zataženo a schylovalo se k dešti.
Tohle počasí měl docela rád. Udělala pár kroků, když uslyšel její zavolání:
„A kam vlastně jdeš?“ Ani sám nevěděl, kam jde.
„Rovnou za nosem, Veloranko,“ houknul na ní odpověď a šel dál.