OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 10. kapitola - Změna k horšímu

19.08.2011 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 677×

Damon:

My tři, já, Yumi a Gell jsme zářili jako radioaktivní brouci a Kalgera prskala vzteky. Zajímalo by mě, co by na to řekl Chester, kdyby tu stál mezi námi. Znovu by ji vyhnal? Nebo by ji taky objal a byl by prostě rád? Reálnější mi připadá ta první možnost, ale kdo ví?

„Počkej chvilku… Tady, vem si to,“ řekla Yumi podávajíc Gell váček. Gell ho otevřela a v očích jí zajiskřilo překvapením.

„To si děláš srandu! Si poklad!“ zakřičela radostně na Yumi a objala ji. Když se pustili, vytáhla z váčku červeňáka a s chutí ho snědla. Musel jsem se tomu smát. Bylo to tak roztomilý a trošku nechutný zároveň.

Gellantara:

Červeňáka jsem neměla už hodně dlouho.

„Díky,“ zazubila jsem se. Yumi se na mě jen usmála.

„Mám ještě hlad,“ zakňourala jsem.

„Na, vezmi si,“ houknul na mě Damon a už mi podával něco, co vypadalo jako pečené maso.

„Děkuju, jsi hodnej,“ poděkovala jsem mu a zakousla se do toho. Byl to zajíc.

Když jsem se najedla, sedla jsem si k ohni. Bylo mi fajn. Jen mě trošku tížila představa, co se stane, až se Chester probudí. Yumi a Damon si sedli ke mně. Chvíli jsme si povídali, když pak sebou Chester nečekaně škubnul a přerušil nám nit.

„Co je mu?“ vyjekla Yumi.

„Musí se s tím návalem moci poprat.“ Hřála jsem si ruce u ohně. Měla jsem pocit, že Damon po mě pořád pokukuje. Jakoby mě hlídal.

„Gell…“ zachroptěl Chester. Takhle mě nikdy neoslovil. Vždy jsem byla Gellantara. Vstala jsem a šla k němu. Osahala jsem mu čelo a tváře. Úplně hoří. Znovu sebou škubl a v obličeji se mu zračila bolest. To se mi nelíbí. Měl by být v klidu, měl by ležet uvolněně. Ruce svíral v pěst.

„Jseš si jistá, že všechno proběhlo řádně podle návodu?“ prskla jsem na Kalgeru.

„Jsem si naprosto jistá!“ zavrčela na mě. Chester sebou opět škubnul.

Yumi:

Gell vypadá, že Kalgeře nevěří.

„Co se děje? Je něco špatně?“ zeptala jsem se Gell s obavami.

„Já nevím," přiznala.

„Měl by být v klidu a uvolněn, ale očividně není.“ Takže něco je špatně. Zlobně jsem se podívala na Kalgeru a čekala, jestli k tomu něco řekne.

Kalgera:

Kouká se na mě jako bych za to mohla já!

„Zkus si přednášet Úmluvu s temnou stranou, když ji vidíš jen jednou v životě!“ prskla jsem na ni.

„Takže mi chceš říct, žes něco udělala špatně?!“ zavrčela na mě Yumi.

„To si ze mě děláš srandu?!“ sykla Gellantara.

„On nic nenamítal! Tak jsem to asi řekla správně,“ bránila jsem se.

„Protože on ji nezná!“ zavrčela Gellantara. Yumi vypadala nehorázně nasraně. Myslím, že má sto chutí mě roztrhnout. Já za to nemůžu! Chtěl to po mně, dal mi to přečíst jen jednou a pak kniha mlčela, protože ten starej blázen umřel. Možná jsem něco řekla jinak, nevím. Já žádnou úmluvu s temnou stranou nemám!

Gellantara:

Asi ji zabiju! Mým tělem cloumá vztek. V hlavě se mi začíná zatemňovat. Ne! Ne Gell, nenech se ovládnout! Uklidni se.

Podívala jsem se na Chestera. Oči mu pod víčky kmitaly a každou chvilku mu obličej zkřivil výraz bolesti.

„Řekni mi přesně to, co jsi říkala během rituálu, prosím,“ sykla jsem na ni. Poslechla mě a okamžitě začala bezchybně přednášet Úmluvu s temnou stranou. Žádnou chybu jsem nezaznamenala. Tak co se teda děje? Leda že… leda by tu moc nebyl schopný vstřebat. Možná je na to příliš slabý.

„Yumi… ona chybu neudělala. Možná jen… možná na to není dost silný,“ řekla jsem Yumi s obavami.

Yumi:

Není dost silný… Jak mu můžeme pomoct? Přece se to musí dát nějak zvládnout.

Damon:

V hlavě mi to začalo šrotovat. Pomůžeme mu.

„Gell? Co kdybychom… Co kdybychom mu dali část naší síly?“

„To by mu pomohlo… asi… Ale jak to chceš udělat?“

„Damone, to je to nejlepší, co tě kdy napadlo!“ řekla mi Yumi a pak ještě směrem ke Gell dodala:

„O veloranech nevíš úplně všechno.“ Mrkla na ni, chytila mě za ruku a druhou ruku dala Chesterovi na srdce. Já udělal to samé a zavřel oči. Soustředil jsem svou sílu na Chesterovo tělo a cítil, jak ze mě proudí do něj.

Gellantara:

To by opravdu mohlo pomoci. Vypadá to dost slibně. Oba dva se dost soustředili.

Osahala jsem Chesterovo čelo. Horečka začíná ustupovat. Bolestivé záškuby v obličeji zmizely a Chester začal pravidelně dýchat. Damon a Yumi se unaveně posadili.

„Tak co myslíš, Gell?“ zeptala se Yumi.

„Myslím, že mu to pomohlo. Podívej, zklidnil se a už nemá horečku,“ odpověděla jsem jí.

„To je dobře…“ Hlava jí klesla Damonovi na rameno. Oba dva usnuli. Muselo je to vyčerpat.

Sedla jsem si vedle Chestera a hlídala ho. Celou noc jsem nespala.

Yumi se probudila první. Hned si k Chesterovi klekla a zkontrolovala horečku.

„Je v pořádku,“ řekla jsem. Zavíraly se mi oči. Myslím, že sebou za chvilku říznu o zem.

„Prospi se trochu,“ řekla mi Yumi. Lehla jsem si a za chvíli byla tuhá.

Chester:

Cítím něčí dotyk na své ruce. S trhnutím jsem otevřel oči a uviděl ji.

„Chezzi…“ chytila mou ruku pevněji a usmála se na mě.

„Proč se mě dotýkáš?“ zeptal jsem se jí. Tváří jí prolétl šok.

„Pusť mou ruku.“ Pustila ji. S námahou jsem se posadil a rozkoukal se. Bolí mě hlava, není mi zrovna nejlépe. Ona se tvářila tak, že to vypadalo, že i jí není dobře.

„Hlavně mi tu neřvi, bolí mě hlava jako bych tam měl střep,“ řekl jsem jí. Vyškrábal jsem se na nohy.

Yumi:

Jsem v šoku. Takže Gell měla nakonec pravdu? Změnilo ho to a já mu ještě k tomu pomohla? Nepřítomně jsem hleděla na místo, kde ještě před chvílí leželo jeho bezvládné tělo, a nevnímala nic jiného, než své myšlenky. V hlavě mi ta slova létala pořád dokola.

Chester:

Tváří se jako by ji ulítly včely.

Protáhl jsem se a vzbudil Kalgeru.

„Co je?“ zabrblala.

„Vstávej. Musíme jít. Pamatuješ si přece naší dohodu, nebo ne?“ Něco zanadávala, ale vstala.

„Hej, vzbuď si svýho frajera. Vyrážíme,“ houknul jsem na tu Yumi. Přešel jsem ke Gell.

„Vstávej, sestřičko,“ pošeptal jsem jí do ucha a lehce s ní zatřásl.

Sebral jsem naše věci a zkontroloval ohniště. Můžeme vyrazit. Trochu mi vrtá hlavou, proč je tu s námi ten Veloran. Yumi chráním před jejími lidmi, ale on? Proč jde s námi on?

„Změnil ses,“ pípla Yumi.

„Proč ti to tak najednou vadí? Nalepíš se na mě, aby tě tvůj tatíček nenašel, probodneš mi břicho nožem a teď děláš, že mezi náma něco bylo?“ řekl jsem ostře. Otočil jsem se a šel. Ostatní mě následovali.

Gellantara:

Měla jsem pravdu. Změnil se. K horšímu… i když ke mně je teď milejší. Raději bych měla po boku toho bručouna předtím než tohohle Chestera.

Yumi:

Vážně se změnil. Tohohle Chestera přece nemiluju. Nemůžu s ním nikam jít. Došla jsem ke Gell a objala ji.

„Já s vámi dál nepůjdu…“ zašeptala jsem jí do ucha.

„Nikdy to nemohlo fungovat. Nechci ho znát takovýho. Mám tě ráda.“

„Ale-“ Přerušila jsem ji. Musí to pochopit.

„Prosím, nech mě jít…“ zaprosila jsem a odstoupila od ní. Znovu jsem se podívala na Chestera. Opětoval mi pohled tak chladně, až mě zamrazilo. Vyšla jsem směrem k Atrielovi a když jsem procházela kolem Damona, ani jsem se nezastavila.

„Řekni jí to!“ rozkázala jsem mu, nasedla na koně a mířila, Bůh ví kam. Zase mě pohltila temnota. Tentokrát byla ale mnohem silnější.

Gellantara:

Ona nás opouští… Nechci, aby odešla, ale už je pozdě. Už byla pryč…

Podívala jsem se Chesterovi do očí. Nejsou takové, jaké znám. Nebyly tmavě hnědé, ale černé a byly plné zla. Jeho pohled mě trochu děsil.

„Ty se mnou ale jdeš, nebo ne, sestro?“ zeptal se mě a jeho výraz se změnil. Díval se na mě tak nějak láskyplně, ochranitelsky. Je to pro mě nezvyklé.

„Já s tebou jdu,“ řekla jsem sklesle, protože jsem si uvědomila, že už tu s námi Yumi nebude. Sklonila jsem hlavu a dala se do kroku. Po pár metrech jsme ale museli zastavit.

Cedric:

Našel jsem ty bídné červy. Stáli přímo naproti mně. Sesedl jsem z koně, tasil svůj milovaný meč a šel jim vstříc.

„Kde máte tu Veloranku?“ zeptal jsem se. Byl jsem připraven kdykoli krýt útok.

„Není tu,“ sykla Sakrymka. Tak ona tu není? Ona mi určitě lže! Zaútočil jsem. Už jednou jsem se s nimi střetl, tentokrát zvítězím já!

Než jsem se k té Sakrymce dostal, udeřilo mě do prsou kouzlo vyslané tím Sakrymem. Konečně se začíná bránit! Kouzlo mě srazilo na zem. Vstal jsem a zaútočil znovu. Vyhnul jsem se kletbě od míšenky, uhnul před svazovacím kouzlem od Sakrymky, ale ránu od něj jsem nevykryl. Zavyl jsem bolestí. Vrhnul se na mě Veloran. Ten samý, kterého jsem předtím probodl. To je znamení, že jsem ji opravdu našel.

Chester:

Cítil jsem, jak mi moc koluje v žilách! Konečně jsem schopný se bránit! On je proti nám příliš slabý.

Kalgera po něj začala metat jednu kletbu za druhou. Gell, moje sestřička, neúspěšně opakovala poutací kouzlo a Veloran zkoušel fyzickou sílu. Já jsem ho zahalil plíživou temnotou, kterou on zničil. Nevím jak! A to mě štve!

„Co jsi zač!“ zavrčel jsem na něj a mrštil po něm další kletbu. Opět se jí vyhnul. Neodpověděl. Místo toho složil ruce a prsty do nějakého znamení a odmrštil mě pryč.

Velká fyzická síla, mrštnost, velká výdrž, znamení… To není možné! Oni jsou přece všichni vybiti! Je to Dankul! Lovec odměn!

Damon:

Po mém výpadu, který tak rychle vykryl, jsem se trochu stáhl s úmyslem chránit Gell.

Mou ochranu ale nepotřebovala. Vlastně ji nepotřeboval nikdo.

„Nech je! Jdeš přece po mně!“ Ta slova následovalo nějaké kouzlo, které toho chlapa zasáhlo. Podle hlasu jsem poznal, že je to Yumi, ale nikde jsem ji neviděl. Kouzlo s bojovníkem nic neudělalo, nebo to tak aspoň vypadalo. Když se otočil, zaregistroval jsem nějaký pohyb, nevím, co to bylo. Ten chlap naskočil na svého koně a ujížděl pryč.

Chester:

Myslel jsem, že všichni Dankulové jsou vymláceni. Ale nevím jistě, jestli je to opravdu Dankul, to je moje domněnka.

„Všichni v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Jo. Chezzi, on je Dankul, lovec odměn,“ řekla Gell. Tak i ona si to myslí.

„A jde po Yumi. Kdo ví, co udělá, když se mu ji pořadí chytit. Oni chytají lidi pro peníze. Kdo si ho mohl najmout?“ pokračovala.

„Vím, kdo jsou Dankulové. Nejspíš si ho najmul její otec, aby mu neposednou dcerušku přivedl domů.“ Dal jsem se do pohybu. Nebaví mě stát na tomhle místě.

„Ty jdeš jako jen tak dál?“ zeptala se Gell. Kývnul jsem hlavou na souhlas.

„Předtím než se z tebe stalo tohle,“ ukázala na moji maličkost, „by ses bil až do krve, aby ji nezískal. Nedal bys ji dobrovolně nikomu. Chránil bys ji svým tělem a byl pro ni ochotný zemřít. Změnil ses… Sakra neříkej mi, že v tobě nic z té lásky nezůstalo!“ Mračila se.

To co mi tu vypráví, je hloupost. Vůbec mi na ní nezáleží, nikdy nezáleželo… Vždyť ji ani pořádně neznám. Vím, že se jmenuje Yumi. Seznámili jsme se v jeskyni a ona se ke mně připojila. Pak se objevila moje sestřička a tadyten Veloran. Jak se k nám vůbec připojil on?

„Ehm… ty, Velorane… Damon, že? Jak si se k nám vůbec připojil ty?“

Damon:

„Ty si to nepamatuješ?“ vyvalila na něj oči Gell. Jen zavrtěl hlavou a čekal, až mu odpovím.

„No… Pomohl sem Yumi a Gell z vězení v jedné osadě a vydali jsme se tě hledat… A tak nějak sem zůstal s váma, protože tím útěkem jsem se přidal do téhle party hledaných a stejně bych neměl kam jít…“ Chvíli nad tím přemýšlel.
„A proč jste mě hledali? Teda… Chápu proč Gell, ale ty a ta Yumi?“

„Ta holka tě miluje, pitomče!“ předběhla mě s odpovědí Gell.

Chester:

Co? Co to povídají? Ona že mě miluje? Proč?

Kalgera:

„Setkání se mnou na palouku si asi pamatuješ, co?“ Zase se o mě nikdo nezajímá. Jsem tu úplně zbytečná, vždyť si vystačí sami.
„To sem teď netahej,“ okřikl mě Chester.

Chester:

„Jak jako miluje?“ zeptal jsem se. Gell vyprskla smíchy. Co je na tom vtipného?!

„Úplně normálně tě miluje, trubko. Tak, jak se milovat dá!“ smála se. Mě to teda moc vtipný nepřijde.

„Aha. A jak jsme se dostali sem?“ Uvědomil jsem si, že ani to si nepamatuju. Co se stalo sakra? Proč mi to zůstává skryto. Gell na mě vytřeštila oči.

„To si taky nepamatuješ?“ vyjekla.

„Ne.“ Nesnáším, když všichni okolo mě něco vědí a já ne! Nechal jsem to raději být a zahloubán do sebe jsem se dal do kroku. Kalgera mě následovala. Potom se ke mně připojila i sestřička a ten Veloran.

Damon:

Šli jsme mlčky a já přemýšlel, proč si tyhle celkem zásadní věci nepamatuje. Tok mých myšlenek ale přebila jediná.

„Kam teď vlastně jdeme?“ optal jsem se.

Chester:

„Dokončit to, co po mě chtěl Maagen. Sesadit mého otce,“ odpověděl jsem mu.

„No jo…“ uchechtla se Gell.

„Ale nemyslíš, že na jeho armádu je nás trochu málo?“ Má pravdu. My jsme čtyři. Otcova armáda je mnohonásobně větší. Tohle nedokážeme sami.

„O, proboha! Já na to úplně zapomněla! Jsem to ale idiot!“ rozkřičela se Gell. Tázavě jsem se na ní podíval.

„Jak jsem se toulala po lese, narazila jsem na skupinku Veloranů. O něčem se bavili a mě zajímalo o čem. Tak jsem se proměnila ve vránu a tak trošku se k nim přiblížila. Bavili se o tom, že Velorané prolomili ochranu knihy a už se snaží rozluštit písmo!“ Úplně to ze sebe vysypala. No, tak to jsme trochu v háji.

Gellantara:

Tohle vypadá na skutečný problém. Už takhle mezi sebou máme malou válku, ale tohle bude něco mnohem většího. Velorané se nás pokusí sprovodit ze světa a s informacemi z knihy jim to půjde velmi dobře.

„O knihu ať se stará někdo jiný. Já potřebuju armádu na zničení otce,“ zabrblal Chester. Jenže kde chce vzít tolik vojáků, abychom se vyrovnali tatíčkově armádě? Mohlo by nás být míň, když budeme mít mocné muže. A pak mi to došlo.

„Za tu dobu, co náš milovaný tatíček vládne Sakrymům, stačil odsoudit asi tři stovky Sakrymů. A že to nebyli jen tak obyčejní Sakrymové. Mezi nimi jsou i bývalí starší a jejich nástupci. Soudil je za všechno. Stačilo zvýšení hlasu, křivý pohled. A tihle muži i ženy jsou pohromadě na jednom místě.“ Šibalsky jsem se usmála.

„Vězení na ostrově Goroth.“ Chesterovi se rozzářila očka. Bylo rozhodnuto.

„Vyrážíme do přístavu!“ zavelel.

Damon:

„Ale… Co Yumi?“ zeptal jsem se. Přece ji nenechaj na pospas tomu chlapovi. Nikdo nic neříkal.

„Notak! To ji chcete nechat jen tak?“

Yumi:

Podařilo se mi uniknout tomu debilovi, co po mně jde, ale nejsem si jistá na jak dlouho. Při tom útěku jsem se, ani nevím jak, dostala k Sakrymské osadě. Zatím si mě naštěstí nikdo nevšiml, ale musím odtud co nejrychleji vypadnout.

„Kdo jsi?!“ ozval se za mnou překvapený mužský hlas. Teď už je pozdě na cokoliv. Jestli je to Sakrym, utéct se mi nepodaří a boj bude předem prohraný. I když se má duše zase obrátila k temnotě a jsem podle všeho silnější. Je mi to k ničemu když toho neumím využít. Pomalu jsem se otočila.

Víc jsem nestihla. Někdo zakřičel: „Ona patří k hlídce!“ A hned na to mě někdo omráčil. Když jsem se probrala, byla jsem v nějaké rádoby věznici, která vypadala spíš jako sklepení. Byla jsem přivázaná k nějakému sloupu. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. V rohu stál nějaký muž.

„Tvé jméno Sakrymko,“ zavrčel, když si všiml, že jsem se probrala. Co to proboha mele?

„Já nejsem sakrymka…“ řekla jsem mu bez sebemenšího náznaku emocí.

„Jo, a mě nikdy neodsoudili kvůli kravině,“ ušklíbl se.

„Jsem Veloranka, i když tak asi nevypadám… Můžu vám to vysvětlit… Počkat! Kdo jste vy?“
„Neprávem odsouzenej chlap, co zdrhl spolu s několika ostatními nespravedlivě odsouzenými Sakrymy.“

„Nespravedlivě odsouzení?“ zeptala jsem se zvědavě. Zdá se, že mám štěstí na věznitele.

Chester:

„Sama utekla, sama se z toho dostane!“ prsknul jsem. Damon vypadal překvapeně.

„Já tě nenutím jít s námi,“ řekl jsem mu.

„Jdu s vámi, jen mě překvapuje tvoje chování.“ No tak pardon, že existuju!

„Já nejsem ten, kterýho znáte vy! Smiřte se s tím. Teď jsem prostě takovej, jakej jsem!“ zaburácel jsem, až se pár ptáků zvedlo ze stromů a odletělo. On jen pokýval hlavou.

„Ještě někdo má nějaký připomínky?“ procedil jsem skrz zuby. Potom jsem se hned hodil do klidu. Nic se přece neděje.

Gellantara:

Co se dá dělat. Změnil se a už se nevrátí. Štve mě to…

Konečně jsem uviděla okraj lesa. K němu jsem se snažila dostat. Vyběhla jsem ven a nadechla se čerstvého nelesního vzduchu. Kousek od nás byla cesta. Nasměrovala jsem naši skupinu a za chvilku jsme šli po cestě. Konečně. Došli jsme na rozcestí. Byla tam jen jedna cedulka na sloupku – přístav. My máme ale štěstí. Vždy najdeme rychle cestu tam, kam potřebujeme.

Yumi:

Ten chlapík se jmenuje Erdogan. On a několik dalších byl odsouzen za totální banalitu, a to jen proto, že ho nejstarší ze Sakrymů, Chesterův otec, nemá rád. Utekli z nějaké věznice v moři a teď shromažďují armádu, aby se mu pomstili. Já mu zase vysvětlila, že nejsem Sakrymka, což mi po delším přesvědčování neochotně uvěřil. O Chesterovi a ostatních jsem mu zatím nic neřekla, jen jsem mu řekla, jak jsem se vlastně dostala k jejich osadě. Šel se poradit s ostatními o tom, zda mě pustí, nebo ne.

Asi po hodině se vrátil s nějakou postarší paní. Usedla naproti mně, Erdogan mi uvolnil ruce, za které mě stařena vzala. Nechápavě jsem střelila pohledem po Erdoganovi.

„To je Alma, možná nám i tobě vysvětlí, proč vypadáš jako Sakrymka, když jsi Veloranka,“ mrkl na mě povzbudivě. Netrpělivě jsem se dívala na stařenu, která mě pořád držela za ruce a něco nesrozumitelně mumlala.

Měla zavřené oči a hrozně moc se soustředila. Muselo jí to hodně vyčerpávat.

„Ano, ano!“ zaradovala se a otevřela oči.

„Někdo z tvých předků byl míšenec, proto ten velmi tenký okraj mezi světlem a temnotou ve tvé duši… Jsi Veloranka, ale koluje v tobě i krev Sakrymů,“ prohlásila. Vyrazilo mi to dech.

„Já… To… Můj Bože!“ Nevěděla jsem, co na to říct. Vysvětlila mi, že v sobě mám jak sílu Veloranů, tak i menší množství Sakrymské moci. Řekla mi o schopnostech, o kterých jsem vůbec nevěděla, že je mám, a které se vyskytují jen u míšenců a v jejich rodové linii, ale vzhledem k tomu, že míšenci žijí převážně v ústraní, aby o nich nikdo nevěděl, mnoho z nich o svých schopnostech nemá ponětí.

Nejvíce mě zajímala dálková komunikace.
„Když máš s někým velmi silné pouto, ať už partnerské, nebo přátelské, můžeš se s ním spojit pomocí myšlenek,“ pravila.
„Abys to ale dokázala, musíš se hodně soustředit a vnímat jen myšlenky na danou osobu. Pak bys měla slyšet jeho myšlenky a pomocí vlastní mysli poslat zprávu."

Tohle jsem si zapamatovala nejlépe. Řekla jsem jim o tom, co se stalo s Chesterem a vlastně o všem, co se stalo od doby mého útěku. Alma mi řekla, ať se s někým z mých přátel pokusím dálkově spojit, protože s Chesterem mají stejný cíl, a čím víc jich bude, tím větší mají šanci na úspěch. Na spojení jsem si vybrala Gell.

Snažila jsem se, ale nedařilo se mi to hned. Vystavila jsem si ve své mysli obranné zdi, abych izolovala veškeré myšlenky a myslela pouze na Gell. Nakonec se mi to k velké úlevě povedlo. Viděla jsem svět jejíma očima. Zahlédla jsem Chestera, jak kráčí bok po boku s Kalgerou. Bodlo mě u srdce. Zaměřila jsem svou mysl zpátky na Gell.

„Gell, slyšíš mě?“ zastavila se a začala se otáčet, byla zmatená, protože můj hlas slyšela velmi jasně, ale nikde mě neviděla. A navíc se zdálo, že je jediná.
„Nerozhlížej se, nejsem tam s vámi…“

Teď byla ještě zmatenější.
„Neodpovídej mi nahlas, stačí, když jen pomyslíš na to, co mi chceš říct, budu to vědět.“
„Fajn, dobře… Tohle se mi asi nezdá, že? Jak si to proboha udělala? Kde jsi? Jsi v pořádku? Nejsi mrtvá, že ne? Protože jinak si nedovedu představit, co děláš v mojí hlavě!“ Byla trošku hysterická, ale když jsem jí všechno vysvětlila, uklidnila se. Řekla mi, kde jsou a kam míří a jaké mají plány a domluvili jsme se, kde se sejdeme. Potom jsem ji nechala a vrátila se zpět do mé vlastní hlavy a řekla Erdoganovi, jak jsme se s Gell domluvili.

Nejzajímavější na tom našem psychickém rozhovoru bylo, že trval jen pár minut. Bylo to fascinující.

Gellantara:

„Co kdybychom se stavili v Brodenu? Mají tam fakt nádherný kostelík, který stojí za to vidět!“ navrhla jsem Chesterovi.

„Ne,“ odmítl. Hmmm. Jak je tam mám dostat…

„A taky se tam dají levně sehnat koně.“

„Ne.“

„Jo, a prej tam bydlí ta jasnovidka, o které se všude mluví! Akorát už nevím, jak se jmenuje.“ Arhg! To je hlava zabedněná.

„Ne, neuhneme z trasy. Broden je den navíc,“ řekl mi a já poznala, že ho začínám trochu štvát. Tak jak je tam mám dostat? Yumi říkala, že je tam mám dostat nenápadně. No, to se lehko řekne… Mohla bych trochu zalhat. Jinak to asi nepůjde.

„A je tam ženská, která by ti mohla vrátit paměť.“ Zastavil se a podíval se na mě.

„Ona je fakt chytrá a dost jí to jde! Dokonce to dělá zadarmo!“ pokračovala jsem ve své lži. Snad mi to spolkne. Vadí mu, když neví to, co ostatní vědí a týká se to jeho. Mohlo by to zabrat.

Chester:

„Dobrá, uděláme si výlet do Brodenu. Navštívíme tu ženskou a pak se hned vrátíme do přístavu,“ řekl jsem. Gell si oddechla. Proč?

Kalgera:

Ona něco chystá! V Brodenu žádná taková ženská není! Jsem si tím jistá, protože jsem tam nějakou chvíli žila v utajení. Potom mě vyhnali. A navíc to není místo kam se člověk jen tak nastěhuje. Broden je na posledním místě.

Nebudu jí kazit plán, alespoň prozatím. Uvidíme, co se z toho vyvrbí.

Odchytila jsem si Damona.

„Tak co…? Kdy jí to řekneš? Řekneš jí to vůbec? Pamatuješ si, co jsem ti říkala o tom srdci?“ vyptávala jsem se ho jízlivě.

Damon:

Jo, na to, co mi řekla, jsem si pamatoval až moc dobře. A je to taky jeden z důvodů, proč jsem ještě nic neřekl. Zvětšila tím můj strach z odmítnutí.
„Nebyl čas…" odbyl jsem ji. Nic jí do toho není.
„Nekecej, na vyznání lásky je vždycky čas,“ zachechtala se. Jak já ji nesnáším!
„Najdi si někoho a přestaň strkat nos tam, kam nemáš…" odpálkoval jsem ji a dál si jí nevšímal. Rozhodl jsem se, že jí to řeknu, až bude Chester u té ženské.

Gellantara:

Co si tam ti dva šuškají? Kalgera se zasmála. No ne… že by se nám tu rýsoval páreček? Nečekala bych, že zrovna Damon a… ta mrcha!

Kalgera:

Sice si mě přestal všímat, ale já pokračovala. I když dělá, že mě ignoruje, určitě mě pořád slyší.

„Najít si někoho? Jak si to myslel? Myslíš si, že mám náladu na nějaké primitivní city? Né, už dávno ne. Kdysi možná… ale teď jsem city pohřbila. Jen tak mimochodem, slyšela jsem tu sakrymskou bloncku mluvit ze spaní. Opakovala nějaké jméno. Myslím, že to bylo něco jako Tulgard. Nejsem si jistá.“ Baví mě to. Když já nemůžu mít někoho, on taky ne.

Damon:
„Mám toho dost! Proč to děláš? Proč do mě pořád reješ? Vadí ti, že mám šanci bejt šťastnej, nebo co máš za problém?!" Poslední slova jsem řekl asi moc hlasitě, protože Chester i Gell se zastavili a zírali na nás.
„Co blbnete?" zeptal se Chester. Kalgera nasadila přátelskou masku a medovým hláskem mu odpověděla.
„Jen se tak kokujem, viď, Dame?" Všiml jsem si, jak sebou Gell cukla při jejím vyslovení mého jména. Do hajzlu!
„Jo jasně, ty mrcho podřadná…" ucedil jsem zkrz zuby.

Gellantara:

Tak že by to byla pravda? To bych vážně nečekala. Čím ho ona tak zaujala? Hmm…

„Začíná se stmívat. Budem nocovat pod širákem?“ zeptala jsem se Chestera.

„Vidíš tu snad nějaký přístřešek, sestřičko?“ No, neviděla jsem. Byli jsme na cestě a nikde nic.

„Mohli bysme ale jít kousek stranou od cesty,“ navrhla jsem. S tím on souhlasil. Přesunuli jsme se z cesty do trávy. Sedli jsme si na zem. Byla vlhká a studená, ale co se dá dělat.

„Půjdu se podívat po nějakých větvích nebo po něčem, co se dá spálit,“ řekl Damon. Kalgera hned byla na nohou.

„Já jdu s tebou!“ zvolala nadšeně. On se ušklíbl. Tak teď tomu moc nerozumím.

„Nemusíš,“ řekl Chester. Máchl rukou a na místě, kde nebyla tráva, začal plápolat modrý plamen jen tak. Že mě to nenapadlo. Zapomínám používat svoje schopnosti. Fajn je, že ten plamen hřeje, osvětluje, ale nepálí a nemůže nic podpálit.

Damon se na Chestera usmál.

Chester:

„Kalgero, jsi jediný míšenec na světě, nebo je vás víc?“ zeptal jsem se.

„A vážně si myslíš, že láska mezi Sakrymem a Velorankou, případně Veloranem a Sakrymkou je něco výjimečného? Ne… To si piš, že nás je víc. Jenže ti, co takhle porušili pravidla, se vytratili dřív, než se na to přišlo. Nebyli hloupí, jako moji rodiče a utekli od svých lidí pryč a žili v ústraní. Snažili se uschovat svoje tajemství a své děti učili, že se nesmí veřejně projevovat, že musí svou moc skrýt před ostatními. I já jsem byla nějaký čas v osadě, kterou obývali Sakrymové a Velorané pospolu a vychovávali svoje míšenské děti. Našli mě totiž v lese ve vlčím pelechu, kam mě odtáhla vlčice jako potravu pro své potomky. Postarali se o mě, živili mě, šatili mě a vychovávali mě. Jenže poznali tu nenávist ve mně. Věděli, že za tu temnotu můžu já. Snažili se mě přesvědčit, že bych to měla odvolat, že už je vše v pořádku, že bych si mohla užívat život i bez nenávisti ve svém srdci. Odpustil bys někomu, kdo se tě jako malé bezbranné dítě pokusí zabít a ponechá tě napospas přírodě? Pokud ty ano, tak já ne! Když jsem tu temnotu nechtěla odvolat, domluvili se, že mě zabijí. Že to bude větší dobro. Dozvěděla jsem se o jejich plánu a utekla z osady. Od té doby, bylo mi sedm let, jsem žila v lese. Skrývala jsem se před všemi, spala pod širákem a snažila se uživit. Pokud jsem navštívila lidskou osadu, všichni na mě hleděli s nenávistí. Když na tebe všichni koukají s nenávistí, začneš je všechny nenávidět a začneš se snažit o to, aby se tě začali bát místo toho, aby tě milovali. A mně se to podařilo. Tedy skoro…“ Vážně mě překvapila. Mluvila o svém životě. Odhalila kus sebe. Tohle je vzácná chvilka.

Kalgera:

Zmlkla jsem a zavzpomínala na Timona. Byl jediný, kdo se do mě zamiloval. Byli jsme spolu skoro pořád. Nosil mi květiny, různé zbytečnosti a rád mě něčím překvapoval. Potom zjistil, kdo doopravdy jsem. Věděl, že je to proti zákonům… probodl si srdce. Raději se zabil, než aby riskoval… než aby mě miloval… Od té doby jsem chladná jako led.

Gellantara:

Chvíli jsme tam ještě seděli a nemluvili. Chester se nakonec natáhl na zem a já udělala to samé. Netrvalo dlouho a usnula jsem.

Ráno jsem se probudila v těsné blízkosti Damona. Musela jsem se v noci asi trochu převalovat a dostala jsem se až k němu. Dívala jsem se mu do tváře. Nejvíce mě zaujaly jeho rty. Vypadají tak měkce a zároveň jsou mužné. Musela jsem se usmát. Dívka, která je bude smět políbit, bude určitě moc šťastná. Damon je skvělý muž. Silný, ale zároveň něžný, chytrý, ale umí se zasmát sám sobě a… Rychle jsem zahnala myšlenky. Chtěla jsem se zvednout a lehnout si kousek dál, aby to nějak jinak nepochopil, ale nepovedlo se mi to. Probudil se a díval se mi do obličeje.

Damon:
Z mého lehkého spánku mě vytrhl nějaký pohyb. Bylo to blízko u mě, a tak jsem otevřel oči, abych zjistil, co to zapříčinilo. Byla to Gell. Díval jsem se na ni, jak se uculuje a nevěděl, co mám dělat. Nejraději bych ji objal a políbil. Musím jí to říct. I když Kalgeru nenávidím, v jedné věci měla pravdu. Na vyznání lásky je vždycky čas. Ale jak to mám sakra udělat? Do boje se vrhám bezhlavě, ale co se týče citů… no, jsem tak nějak posera. Potlačil jsem tyhle myšlenky a usmál se na ni.

„Dobré ráno, Gell.“

„Brý jitro.“ Vrátila mi úsměv, sedla si a protáhla se. Chester a Kalgera ještě spali a oheň, který Chester vytvořil, stále plápolal.

Gellantara:

Vypadá to, že to nebere jinak než to je. To je dobře…

„Tak co, Damone? Oba dva chrápou, nechceš mi něco říct?“ zeptala jsem se.

„Cože? Jak to myslíš?“ vyhrkl.

„No… ty a Kalgera… hmm?“ napověděla jsem mu. Nechápavě se na mě díval.

Damon:

„Já a… cože?“ vykulil jsem na ni oči. To nemyslí vážně? Já a ta… Fuj! Myslel jsem, že je všem jasný, že ji nesnáším a nejraději bych ji viděl umírat. No, očividně to všem jasný není. „Já ji nemůžu vystát. Jediný, co je mezi náma dvěma, je hluboká nenávist,“ vysvětlil jsem jí.

Gellantara:

„No ale… včera to vypadalo jinak. Šuškali jste si a ona se pak smála… tak jsem myslela, že…“

„Proboha to ne!“ vyjekl okamžitě. Tak teď mám v hlavě solidní guláš. Aaah, Gell, už nejsi tak dobrá v pozorování.

„Tak promiň. Někdy mám hlavu plnou myšlenek a někdy si dám něco chybně dohromady,“ omluvila jsem se.

Damon:

„To je v pohodě,“ usmál jsem se na ni.
„Víš… vlastně… já… to je jedno.“ Sakra! Málem sem jí to řekl… To snad není možný. Na jednu stranu mě štve, že jsem jí to neřekl, ale na druhou stranu jsem rád. Bůh ví, jak by na to reagovala.

Chester:

„Musíte tak hulákat?“ obořil jsem se na ty dva.

„Zrovna jsem měl zajímavej sen.“ Achjo. Vstal jsem a protáhl se. Máchl jsem rukou a oheň zmizel. Probudil jsem Kalgeru lehkým kopnutím do boku.

„Jakej sen?“ zeptala se mě Gell.

„Ááále, bylo to celý zvláštní. Zdálo se mi, že pršelo a já s Yumi jsme šli lesem a potom jsme zalezli do jeskyně. Nešlo mi rozdělat oheň. Pak jsem chvíli seděl venku a potom jsem byl zase uvnitř s ní. O něčem jsme se bavili, nevím o čem. To je všechno, pak jste mě probudili,“ řekl jsem. Gell se na mě s nadějí dívala. Co je?

„Chezzi, to jsou možná tvoje vzpomínky,“ zavýskla.

„Hloupost,“ sykl jsem.

Vyrazili jsme na cestu. Pokud vše půjde podle plánů, v Brodenu bychom měli být večer. Šli jsme mlčky, jen Kalgera si začala něco zpívat.

„Jen podívej, lásko, já krvácím, to tys mě probodla. Jen podívej lásko, já umírám, tys tu dýku otrávila…“ Po chvilce jsem to měl v hlavě. Hrálo mi to pořád a pořád dokola. Asi ji uškrtím.

Kalgera:

Když jsem skončila s písní, začala jsem druhou. Obě dvě jsem vybrala schválně o nešťastné lásce. Když mi došly slova, podívala jsem se na tu krávu a kysele se usmála. Oplatila mi to. Potom jsme pokračovali mlčky. Házela jsem po Damonovi okem a občas se krutě usmála.

Do města jsme došli večer podle plánu.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 10. kapitola - Změna k horšímu: