OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 11. kapitola - Návrat slunečných dnů

20.08.2011 (19:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 665×

Damon:
Bože, já ji asi zabiju. Celou cestu do města zpívala o nešťastné lásce a házela po mě ty její nechutný pohledy. Vážně ji zabiju!

Yumi:
S Erdoganem a jeho partou jsme ve městě už několik hodin. Gell a ostatní už by tu měli být taky. Spojím se s ní a zjistím, jak jsou na tom.

„Gell?“

„Yumi! Ráda tě zase slyším!“ zavýskly mi v hlavě její myšlenky. Byla upřímně ráda. Je prostě skvělá.

„Hele ať mě nepřechválíš zlato.“ Zasmála se. No jo, zapomněla jsem, že máme psychické spojení – slyší všechno, na co pomyslím.

„Chester…“ Víc slov /myšlenek/ nepotřebovala.

„Je divnej… Nevěří že… že tě miloval… Je mi to tak líto!“

„Jo, to mně taky…“ povzdechla jsem si.

„Yumi-“

„To je dobrý, Gell…. Za jak dlouho budete u toho skladiště?“ změnila jsem téma.

„No… asi tak za čtvrt hodinky… Yumi, musím tě vidět, a ne, ani nemysli na to, že tam nepůjdeš! Musím tě vidět. Potřebuju tě vidět. Kalgera je nesnesitelná, pořád ryje do Damona. Potřebuju kamarádku, jinak se zblázním… Víš… Damon…“

„Už ti to řekl?“ podivila jsem se.

„Co mi měl říct?“

„A sakra… no nic, on ti to řekne sám… za čtvrt hodiny vás tu očekávám,“ řekla jsem rychle a ukončila spojení. Damon mě asi zabije, jestli se Gell bude vyptávat.

Gellantara:

„Yumi!“ křikla jsem ještě v duchu, ale neodpověděla mi. Co mi měl Damon říct? Ale ne! To ne! On má určitě nějakou zhoubnou nemoc a umírá! To ne… Vytryskly mi slzy. Nechci, aby umřel. Čím víc jsem na to myslela, tím víc se mi slzy draly ven z očí. Ještě štěstí, že jsem úplně vpředu naší výpravy, nikdo moje slzy nevidí.

Chester:

„Tak fajn, kde najdeme tu ženskou?“ zeptal jsem se.

„U skladiště,“ houkla dozadu. Lidé na nás koukali opovržlivě, se strachem ale i s obdivem. Odchytil jsem si jednoho malýho kluka a zeptal se ho na cestu. Bázlivě nás navedl. Šli jsme podle jeho instrukcí a došli ke skladišti, kde stála Yumi. Co to má znamenat?

„Gell?“ Zvědavě jsem zvedl obočí. Ani mi neodpověděla. Se sklopenou hlavou došla až k Yumi a objala ji.

„Tak ráda tě vidím!“ řekla Gell.

Co to má znamenat? Je to podfuk?

Yumi:
„Gell? Co se ti stalo?“ Proboha! Proč brečí?

„Co se tu sakra děje?!“ zaburácel Chester. Gell si rychle setřela slzy. Hodila po mě pohled, ze kterýho jsem jasně věděla, že nechce, aby věděli, že se s ní něco děje a abych jim to vysvětlila. No, tak nějak jsem doufala, že se o to postará ona, ale… Co na plat. Podívala jsem se na Chestera. Bože! Tak hrozně ho miluju… Kéž by to tak stále cítil i on. Jenže ta pitomá moc mu vymyla mozek. Ale na to teď není čas.

„Jdi dovnitř, je tam pár lidí, kteří ti pomůžou s otcem.“ Nedůvěřivě se na mě zadíval, ale nakonec vešel dovnitř s Kalgerou za prdelí. Damon se zasekl a díval se na Gell, která k němu byla otočená zády. Byl zmatený. Pokynula jsem mu hlavou, aby šel za těma dvěma. Musím si s Gell promluvit o samotě. Když zašel dovnitř, odvedla jsem Gell k nedaleké lavičce a posadila ji tam. „No tak, zlato, co ti kdo udělal?“

Gellantara:

„Damon…“ vzlykla jsem. Yumi na mě nechápavě koukala.

„Je nemocný, brzo umře,“ řekla jsem a začala znovu brečet. Nikdy jsem takhle často nebrečela.

„Cože?“ vyjekla.

„Co to povídáš, Gell?“ Vytřeštila na mě oči.

„No… z toho našeho rozhovoru jsem to tak nějak odvodila. Copak to není pravda?“ Já už jsem snad úplně mimo!

„Ach Gell… já mluvila úplně o něčem jiným. Mluvila jsem o-“ zasekla se. Mě spadl kámen ze srdce. Damon je teda zdravý a neumírá?

„O čem, Yumi?“ zeptala jsem se.

„To je jedno. On ti to poví sám.“ Dlouze mě objala. Mám ji tak ráda!

Chester:

Vstoupil jsem dovnitř a uviděl partičku lidí. Šel jsem blíže a překvapeně zůstal stát. Co tu dělají?

Okamžitě jsem před nimi poklekl. Teď už se mě pravidla Sakrymů týkají.

„Vstaň, chlapče. Nemusíš se mi klanět ani přede mnou klekat, protože už nejsem starší. Tvůj otec krutovládce se o to postaral,“ řekl Erdogan, teď už teda bývalý starší. Vstal jsem. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. To se nedělá. I když už teď starší není, mám pořád zafixované, že je.

„Maagena je mi moc líto. Měl tě na starost. Vidím, že se postaral dobře. Jeho smrt nebude zbytečná,“ pravil. Pokynul mi, abych se posadil.

Yumi:
Gell už se uklidnila. Byla tu zpátky ta veselá holka, která mi tak chyběla. Sice se ze mě ještě chvíli snažila dostat, co jí tajím, ale vzdala to, protože jsem byla neoblomná. Potom se rozvykládala o Chesterovi.
„Víš, říkal, že měl sen. V tom snu jste spolu prý byli v lese. Pršelo, a tak jste se schovali do nějaké jeskyně, jemu nešlo rozdělat oheň. Pak prý seděl chvíli venku a vrátil se zase za tebou. Pak jste si prý o něčem povídali a pak jsme ho vzbudili. Já si myslím, že se mu zdála nějaká vzpomínka, ale nevím… stalo se to?“ zeptala se zvědavě a s nadějí v hlase.
„Jo, tohle se stalo…“ potvrdila jsem jí, a zapátrala ve vlastních vzpomínkách.
„Bylo to krátce po tom, co jsme se seznámili. Tehdy se mě bál… Myslel si, že mu ublížím…“ Vzpomínky na mě dolehly plnou silou. Nejen ty dávné. Snažila jsem se, abych zůstala v klidu, jenže to nemělo moc velký úspěch. Vzpomněla jsem si na náš poslední polibek… Na jeho poslední zamilovaný pohled při obřadu…. A pak mi na mysli vytanul obraz jeho nechuti vůči mé osobě těsně po obřadu. Bylo to jako nůž do srdce.

Gellantara:

„Nepůjdeme dovnitř? Mě se to přece taky týká. Chci vědět, co se chystá,“ navrhla jsem Yumi. Všimla jsem si, že není tak úplně v pořádku.

„Anebo můžeme zůstat venku a projít si město, je tu jeden krásný kostelík, co jsem slyšela…“

„Ne, to je dobrý. Půjdeme dovnitř.“

Vešli jsme dovnitř a já okamžitě poznala Erdogana. To není možné, co tu dělá? Prohlédla jsem si zbytek skupiny. Jak se jim povedlo utéct z vězení v moři? Přišla jsem k nim blíž.

„Sedni si,“ syknul Chester. Poslušně jsem se posadila a poslouchala rozhovor.

Chester:

Erdogan mi vyprávěl, co se dělo, když se můj otec rozhodl stát nejstarším. Oklamal starší a ti ho zvolili. Celou tu dobu byli pod jeho vlivem, který u některých jedinců postupně slábl. To je i jeho případ. Otcův vliv natolik zeslábl, že byl schopen znovu normálně uvažovat a prokoukl jeho podvod. Stihl to říct několika dalším, než ho zavřeli, včetně Maagena. Poprosil ho, ať se o mě postará. Já jsem byl zvolen jako příští nejstarší, protože mám dobré srdce a to je potřeba.

„Slovo nejstarší ztrácí význam,“ povzdechl jsem si.

„Je to jen slovo. Sakrymům se nelíbilo slovo vládce, cítili se trochu svázaní. Rada starších vymyslela titul Nejstarší, i když ten jedinec nejstarší nebyl.“

Aha, teď už mi to dává větší smysl. Ale je tu spoustu věcí, které nechápu. Například proč si nepamatuju tolik věcí. Zeptal jsem se ho na to.

„Po získání svých schopností se to může stát. Můžeš být citově otupělý, ztratit část svých vzpomínek, může tě bolet hlava, mít rozostřené vidění, může ti být v kuse špatně. Nejhorší jsou ale asi ty vzpomínky. To pak ani jeden pořádně neví, kdo je,“ řekl mi a zasmál se. Mě to moc k smíchu nepřijde.

„Ale neboj se, mladý Sakryme. Všechno se vrátí do normálu. Jen je potřeba silný emotivní zážitek, nebo můžeš zkusit bolest popřípadě i obrovský strach může pomoci. A když tohle nepomůže, tak budeš muset počkat, až se to vrátí časem samo. Může to trvat pár dní, týdnů, měsíců… i roků.“

Začíná mě z toho všeho pekelně bolet hlava.

Yumi:
Pár dní, týdnů, měsíců… i roků. Alma se na mě soucitně podívala. Věděla o mém vztahu s Chesterem. Řekla jsem jí to, když jsem jí a Erdoganovi řekla o mých přátelích. Erdogan to taky věděl, ale nijak na to teď nereagoval. Zadívala jsem se do země. Někdo mě objal kolem ramen, a tak jsem vzhlédla. Byla to Gell.

„On si vzpomene,“ usmála se povzbudivě. Erdogan s Almou začali Chesterovi něco sáhodlouze vysvětlovat, a tak jsem s Gell pokračovala v rozhovoru mentálně.

„Ale kdy?“ zeptala jsem se její mysli.

„To nevím, ale jednou to bude zase on, slibuju…“

„Jednou…“ povzdechla jsem si.

„Jenže toho ´jednou´se nemusím dožít…“

„Co to povídáš, Yumi?“ vyděsila se.

„Víš, kdo je ten chlap, co po mě jde?“ zeptala jsem se.

„Jo, je to lovec odměn.“

„Ano… Jmenuje se Cedric, slyšela jsi o něm někdy?“

„To není možný!“ křikla Gell nahlas. Všichni se na nás otočili a zvědavě se dívali, až na jedny oči se všichni tvářili přátelsky. Chester po mě hodil nepříjemný škleb a káravě propíchl Gell pohledem.

„ Pšššt…. Řekl mi to Erdogan, když jsem mu ho popsala.“ Pokračovala jsem mentálně, ignorujíc pohledy na svou osobu.

„Kdo ho na tebe mohl najmout?“ zeptala se myšlenkou.

„Otec…“ pomyslela jsem si kysele.

„Musíš jít s námi, pomůžeme ti… Ochráníme tě!“

„Ne Gell, máte svou cestu, stejně jako já mám svou. Nemůžu jít s vámi, protože kdyby mě našel, našel by i vás a zpomalilo by vás to. Musíme se rozdělit…“

„Ale co když tě chytí?“

„Nechytí…“

„Ale…“

„Žádný ale… kdyby mě náhodou chytil, tak prostě zemřu,“ přiznala jsem.

„Ale to se nestane, objevila jsem nové schopnosti, díky kterým se mu ubráním.“ Uzavřela jsem a přerušila spojení. Podívala se na mě trochu naštvaně a já jen zavrtěla hlavou. Do tohohle je nezatáhnu.

Gellantara:

Noo, trochu mě naštvala! Jsme s ní a můžeme ji chránit, tak proč to sakra odmítá? Proč je tak tvrdohlavá?!

Kalgera:

Když přišly obě bloncky, dívala jsem se jen na ně. Vypadalo to, že se domlouvaly pomocí myšlenek, jestli to teda vůbec jde. To je teď jedno.

Propichovala jsem ji pohledem, až si mě všimla. Pohledem jsem ji vyzvala, ať jde za mnou. Vstala jsem od stolu a šla ven. Po chviličce přišla i ona.

„Co mi chceš?“ prskla.

„Jen si tak přátelsky popovídat,“ řekla jsem kysele. Vlastně jsem o ničem mluvit nechtěla, jen ji chci trochu pozlobit. Ta jejich debata mě vážně nudí. Už mě nudí i tahle nesmyslná cesta za pomstou. Už je mi i jedno jestli ten cholerickej magor vyhraje a uzná práva míšencům… klidně se vrátím do lesů.

„Přátelsky, jo? Možná ti uniklo, že tě nenávidím! Takže to moc přátelský povídání nebude!“ sykla. Stačí jedna věta a je rozhozená. To se mi líbí.

„Noo… pamatuješ si, jak jsme se setkali v lese a já hodila na toho tvýho frajera kletbu? Chtělas, abych ji sundala a já se tě ptala, jestli ho budeš chránit až do konce života?“ zeptala jsem se.

„Ano, to si pamatuju. A moc mi to nepřipomínej, nebo tě klidně můžu zase pobodat!“ zasyčela.

„Teď už chránit nepotřebuje, princezničko. Co teda budeš dělat? Už tě nepotřebuje, ani pořádně neví, kdo jsi!“

„Zavři zobák nebo se neznám, ty fúrie!“ Začíná to být zábavné!

„Bla bla bla… vždycky jsi měla jenom hloupé kecy. Jsi troska, přiznej si to!“ popichovala jsem ji. Začala se třást naštvaností.

„Ufňukaná rozmazlená holčička, která ani pořádně neví, kde je její místo!“ pokračovala jsem. Začaly jí černat oči.

„Drž hubu, ty krávo!“ zařvala na mě.

„Myslím, že když tě Chester nezná, zaujmu tvoje místo já!“ Ušklíbla jsem se. Myslím, že to jí dorazilo.

„Ty jedna ….“ ani to nedořekla a vrhla se na mě. Chytila mě za vlasy a začala se mnou cloumat. Chytila jsem jí pod krkem a ona mě nakopla kolenem do břicha.

Gellantara:

Šla jsem se ven podívat na ty dvě, protože ony dvě dohromady, to není moc dobrý nápad. Vyšla jsem ven a naskytl se mi opravdu zajímavý pohled. Praly se spolu. Yumi měla černé vlasy, bylo těžké je od sebe rozeznat. Metaly po sobě kouzla a tahaly se za vlasy. Něco po sobě pořvávaly.

„Chezzi!“ zakřičela jsem. Vyběhl ven a koukal co se děje.

„Odtrhni je od sebe!“ Strčila jsem do něj. Běžel k nim a já hned za ním.

„Ty… ty ho nikdy mít nebudeš, rozumíš?!“ zaryčela Yumi.

„Když ne já, tak ani ty ne!“ zařvala Kalgera. Vytasila svou dlouhou dýku a než jsem stačila něco udělat, vrazila ji Chesterovi do břicha. Chester odpadl na zem.

„Tak a dost!“ zařvala jsem já a mrskla po obou poutací kouzlo. Obě se přestaly hýbat a začaly si nadávat. Tak jsem po nich hodila i mlčící kletbu.

„Do háje, Chezzi, proč pořád musíš být na ráně.“ Sehla jsem se k němu. Kalgera se trefila kousek od středu břicha. Skoro do boku. Chtěla jsem mu to vyndat, ale jen jsem se dotkla dýky, už hekal bolestí.

Yumi:
Co to proboha udělala? Je padlá na hlavu nebo co?! „Sakra!“ zanadávala Gell. Nemohla jsem mluvit ani se hýbat a začala jsem panikařit. Byla jsem šílená vzteky a strachem, ale ne tak moc abych si neuvědomila, že ke komunikaci nepotřebuju jen řeč nebo gesta. Mentální spojení!
„Gell! Pusť mě! Musím mu pomoct!“
„A jak?!“
„Uzdravím ho, zapomněla si? No tak!“
„Dobře, ale nevšímej si Kalgery, ano? A o co vlastně šlo?“
„To je teď jedno, hlavně mě pusť! Potřebuje rychle pomoc!“ Skončili jsme psychické spojení a Gell zrušila kouzla mířená na mou osobu. Klekla jsem si k Chesterovi a dala mu ruku na ránu – kudlu jsem měla sevřenou mezi prsty. Rána byla hodně hluboká a já byla hodně vyčerpaná. Ale musím to zvládnout!

„Bude tě to hodně bolet…“ zašeptala jsem mu lítostivě. Začala jsem se soustředit pouze na ránu, na které jsem měla stále položenou ruku. Druhou rukou jsem sevřela dýku a zhluboka se nadechla. Musím ji vytáhnout pomalu, aby se mu postupně celé zranění zahojilo. Pomalu jsem tahala dýku ven a Chester řval bolestí a škubal sebou. Gell ho držela za ruce a Damon – ani nevím jak, se ocitl venku – za nohy aby si zranění ještě nezhoršil. Trvalo to hrozně dlouho, ale dýka už byla skoro venku. Byla jsem na pokraji svých sil. Poslední zbytky mé energie jsem dala do uzdravení svého milovaného. Těžce jsem vytáhla dýku a svalila se na zem. Byla jsem úplně vyčerpaná a pak… Najednou celý svět zhasl.

Chester:

Ztěžka jsem otevřel oči. Byl jsem v nějaké budově a ležel na zemi. Otočil jsem hlavou a uviděl Yumi. Ležela vedle mě, ale byla příliš daleko na to, abych se jí mohl dotknout.

„Yumi…“ oslovil jsem ji. Z mých úst ale vyšel jen šepot. Co se stalo…

Gellantara:

Už se probral, konečně.

„Jen lež, bratříčku. Ránu máš sice vyléčenou, ale určitě ještě nemáš sílu. A pokud jde o Yumi, tak je v pořádku. Jen se dost vyčerpala a musí se prospat.“ Usmála jsem se na něj. Chtěl se zvednout, ale já ho zatlačila zpátky do lehu.

Chester:

Raději jsem si znova lehnul, protože se mi zamotala hlava. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a všiml si, že v rohu sedí Kalgera. Seděla strnule a ani jednou se nepohnula. Potom jsem si vzpomněl, že mi vrazila kudlu do břicha.

„Yumi…“ zkusil jsem to znovu. Moje malá úžasná Yumi. Ležela tam a vypadala jako anděl.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a zavřel oči. Přemohl mě spánek.

Damon:
V hlavě jsem si znovu přehrál, co se přihodilo venku před skladištěm. Kalgera vyšla ven. Yumi chvíli po ní a pár minut nato Gell. Připadalo mi to divný a měl jsem tak nějak zlou předtuchu, že se něco stane. Stál jsem u dveří a pohled, který se mi naskytl, mě přimrazil na místě. Černá Yumi bojovala s Kalgerou a Gell která na ně zírá. Po chvíli zavolala Chestera, který se kolem mě prohnal jako vichřice. Když k nim doběhl a chtěl je od sebe odtrhnout, Kalgera mu do břicha vrazila nůž. Pak je Gell zastavila poutacím kouzlem a umlčela dalším kouzlem. Pak pustila Yumi, ta uzdravila Chestera a omdlela. Potom jsme je všechny přesunuli dovnitř a čekali, až se ti dva proberou. Tenhle život je fakt na hovno.
Ani kousek klidu, štěstí pokaždé jen chvilkové… Prostě děsný. A já mám říct holce mých snů, že ji miluju a doufat, že mě nepošle do hajzlu? Jsem nasranej. Hodně nasranej… Celej život mě sere… Všechno mě sere… Prostě jí to řeknu. Stejně nemám, co ztratit. Posbíral jsem veškerou kuráž a oslovil ji.
„Gell? Můžu s tebou mluvit?“
„Jo, jasně.“ Vstala od Chestera a šla se mnou ven.
„Co potřebuješ?“ zadívala se na mě. Sakra! Potí se mi ruce, srdce mám až v krku a každé jeho bouchnutí je jako kdyby ve mně něco bouchlo.
„Já… mu-musím ti… něco říct…“

Zadíval jsem se do země. Ten pohled na ni mě znervózňoval.
„Povídej.“ Slyšel jsem v jejím hlase úsměv. To mi dodalo odvahu a já se odhodlal.
„Víš… Jsi ta nejúžasnější osoba, jakou jsem kdy potkal… Umíš člověka podpořit, rozveselit, ale taky poslat ke dnu…. A bez ohledu na to, že jsi Sakrymka a já Veloran, jsem se do tebe… zamiloval… Já… miluju tě.“ Podíval jsem se na ni se strachem z její reakce a vyčkával.

Gellantara:

Vážně řekl to, co si myslím, že řekl? Jestli to opravdu řekl, tak teda… páni! Vyrazil mi tím dech. To je to nejkrásnější, co mi kdo kdy řekl. Ale já…

„Damone, to je opravdu to nejkrásnější, co mi kdo kdy řekl. Vážně… já jen… nemám s láskou osobní zkušenosti. Vždy jsem pozorovala ostatní a snažila se zjistit, jaké to doopravdy je. Nikdy jsem nikoho nemilovala. Já nevím… moje pocity… můžeš mi dát den na to, abych o tom mohla popřemýšlet?“ Já ho nechci ranit. Neodmítám ho, jen potřebuju čas o tom přemýšlet. S tímhle zkušenosti nemám. Musím si o tom promluvit s Yumi.

„Jo, jasně,“ řekl s lehkým úsměvem. Vypadal trochu zklamaně. Mrzí mě, že nejsem schopná mu teď na to říct něco jiného. Objala jsem ho a běžela se podívat, jak je na tom Yumi. Vážně s ní potřebuju mluvit.

Damon:
Její slova se mi přehrávala v hlavě jako zaseklá deska. Neřekla nic špatnýho. Chce o tom přemýšlet. Zůstal jsem venku, sedl si na zem a koukal na nebe. Nechce se mi o tom přemýšlet. Nakonec jsem si lehl a jen tak ležel a hleděl do neurčita.

Yumi:
Když jsem se probrala, skláněla se nade mnou Gell.
„Yumi!“ vydechla s úlevou.
„Jak je na tom?“ zeptala jsem se.
„Je v pořádku, ale ještě spí… Jak se cítíš?“
„To není důležitý…“ odpověděla jsem jí. Nechtělo se mi rozebírat, že se cejtim pod psa, že se nenávidím za to, jak mě vytočila ta… ani nevím, jak ji nazvat. Hrozně ráda bych ji zabila. Roztrhala na kousky, nebo zapálila a dívala se, jak se kroutí bolestí. „Je to důležitý!“ navztekala se.

„Nehádej se se mnou…“ zaprosila jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe. U zdi seděla Kalgera a dívala se na mě. Nasadila škleb. Odvrátila jsem od ní zrak a podívala se vedle sebe. Ležel tam Chester a lehce oddechoval. Sedla jsem si a zadívala se na něj. Odhrnula jsem mu jeho halenu a podívala se na místo, kde měl zabodlou dýku. Po ráně zůstal červený flek, který brzy zmizí. Zase jsem mu zahalila břicho a podívala jsem se na Gell. Vypadala ustaraně.
„Kažkou chvíli by se měl probrat…. Kde je vůbec Damon?“ Rozhlédla jsem se po místnosti, ale neviděla jsem ho.
„Je venku…“ řekla to nějak divně, trochu se začervenala a sklopila zrak.
„Co je?“ zeptala jsem se.

Gellantara:

„Yumi, on mi řekl… takovou krásnou věc, ale já nevím, jak na to reagovat. On mi řekl, že mě miluje, ale já… já nevím, jestli ho miluju taky. Jsem zmatená…“

„Gell, jsem ráda, že ti to konečně řekl. Gell, máš ho ráda?“ zeptala se.

„Mám,“ odpověděla jsem.

„A záleží ti na něm? Chceš, aby byl šťastný? Chceš být s ním? Chceš si s ním povídat o všem, chceš se ho dotýkat, objímat ho?“

„Ano… ale taky nechci pokazit to, co mezi náma je, kdyby se to nepovedlo.“ Povzdechla jsem si. Yumi mě objala. Něco k němu opravdu cítím, ale nevím, jestli je to láska. Budu nad tím muset ještě dlouho přemýšlet.

Chester:

Slyšel jsem celý jejich rozhovor. Dělal jsem, že spím. Když bylo delší dobu ticho, otevřel jsem oči a začal shánět Yumi. Seděla u mě. Chytil jsem ji za ruku. Lekla se, ale neucukla. Usmál jsem se na ní.

„Ahoj, sluníčko,“ řekl jsem. Trochu se jí rozzářila očka.

„Musím ti něco říct. Omlouvám se za svoje chování. Vím, že jsem se choval pěkně hnusně. Ale prostě-“

„V pořádku,“ přerušila mě.

„Miluju tě.“ Zvedl jsem se a políbil ji, jak jsem dovedl nejlépe.

Yumi:
Zaskočilo mě to. Ale ve chvíli, kdy se naše rty spojily, jsem ucítila něco nepopsatelnýho. Byla jsem šťastná. Byl to zase můj Chester! Jednou rukou jsem ho pohladila po tváři a druhou jsem ho objala kolem krku a přitáhla blíž k sobě, čímž jsem polibek prodloužila. Už nikdy ho nechci pustit… Když jsme se od sebe odtáhli, přiskočila k nám Gell a oba nás objala. „Konečně zase spolu a šťastní, takhle vás mám nejrači… Víš, Yumi, ta černá se mi na tobě nelíbila.“ Zasmála se.

Damon:
Vrátil jsem se zpátky dovnitř, protože se venku spustil děsivej liják. A okamžitě mi bylo jasný proč. První co jsem viděl, byla Kalgera. Hodně naštvaná Kalgera. Podíval jsem se směrem, kam se dívala i ona. Byla tam Yumi. Né černovlasá, uzavřená a divná Yumi, ale ta, kterou znám už léta. Krásná blondýna se srdcem ze zlata a držela Chestera za ruce. Gell je objímala kolem ramen a vypadala vesele. Zdá se, že se Chester zase vrátil do normálu. Jsem rád, že jsou zase šťastní. Jako první si mě všimla Kalgera.
„Tohle se tobě nikdy nestane,“ prskla na mě posměšně. Pořád jsem se díval směrem k těm třem. Gell se otočila.

Gellantara:

Podívala jsem se na Damona, ale hned jsem se zase otočila. Ach, proč jsem tak zmatená? Nejraději bych mu skočila kolem krku, ale něco mi říká, že se mám držet zpátky.

Podívala jsem se na Kalgeru. Vypadala dost naštvaně a nejspíš by mi nejraději uřezala uši. Má smůlu. Poutačku ještě zrušit nechci. Dýku jsme jí zabavili a každou chvilku na ni hážu mlčící kouzlo. Vypadá to, že zase pominulo.

„Zavři zobák, slepice jedna a nech Damona na pokoji, nebo ti vymáchám obličej ve hnoji!“ sykla jsem po ní a mrskla po ní další mlčící kouzlo. Damon se usmál. Úsměv jsem mu oplatila.

Chester:

„Ále Gellantaro, to bych ti nedovolil,“ houknul jsem na ní. Yumi po mě střelila pohledem.

„To bych udělal já sám!“ Rozesmál jsem se. Yumi se na mě nalepila. Přitisknul jsem ji k sobě.

„Venku je ale nadělení! Jste všichni v pořádku?“ Přišel Erdogan. Kalgera se zašklebila.

„To je ona?“ zeptal se mě. Říkal jsem mu o ní, když šla ven s Yumi. Dřepl si k ní a prohlížel si jí.

„Má v sobě tolik nenávisti, až to není hezký,“ povzdechl si.

Kalgera:

Seděla jsem tam spoutaná kouzlem a umlčená dalším kouzlem a musela poslouchat ty jejich řečičky. Dělá se mi z toho špatně. Nejraději bych se vrátila zpět do lesa. A nejraději bych té malé blonďaté mrše Gellantaře urvala hlavu. Nenávidím ji, nenávidím tu Veloranku, toho Sakryma a i toho Velorana. Nenávidím celý svět za to, co se mi pokusili udělat. Nedonutí mě zrušit temnotu. Nikdy ji nezruším!

Gellantara:

„Co nás tak pozoruješ? Střádáš plán pomsty?“ sykla jsem po Kalgeře. Jsem zvědavá, co s ní uděláme. Ona nám už asi pomáhat nebude. No spíš nám škodila, ale měli jsme spojence a každý je potřeba.

Yumi:
Ona mi už nikdy nic nezkazí. Teď jsem šťastná, a vypadá to, že i Chester. Je mi ukradená. Vnímám jen Chazzyho. Jeho blízkost, jeho dotek, jeho vůni. Jeho. Vůbec nevím, o čem se ostatní baví. Jsem úplně oslepena jeho láskou. Je to nejúžasnější, co jsem kdy mohla mít. A já ho mám!

Damon:
„Co se teď bude dít?“ zeptal jsem se. Nějak mi nebylo jasný, kam teď půjdeme, a jestli s námi půjdou i všichni ostatní. Jak je vůbec Yumi našla? Jak Gell věděla, že máme jít sem? Nějak vůbec nic nechápu.

„Teď bych se tu na chvíli usadil. Musíme vymyslet plán, aby všechno vyšlo podle plánu…“ řekl Chester a odmlčel se.
„Ségra? Jak jsi vlastně věděla, že máme jít sem, a že tu bude Yumi?“
„Jo, to by mě taky zajímalo…“ přitakal jsem.
„No, to by vám měla vysvětlit spíš Yumi,“ zasmála se.
„Já to asi neumím vysvětlit… Prostě byla v mé hlavě, nevím, jak to udělala.“ Chester se podíval na Yumi a povytáhl obočí, jenže ona nevnímala a pořád sledovala jejich propletené ruce.

Yumi:
Chester do mě drcnul. Lekla jsem se a rychle se ohlédla.
„Už nás zase vnímáš?“ zasmála se Gell.
„Ehm… jo,“ usmála jsem se přistiženě.
„Jaktože jsi byla v Gellině hlavě?“ zajímal se Damon.
„No… já… Někdo z mých předků byl míšenec… A část ze mě je míšenecká, proto se mi občas stane, že mi zčernají vlasy a oči… A s tím mám i pár vlastností míšenců… Patří k nim i mentální spojení.“ Vyvalili na mě oči.

„A... a jak jsi na to přišla?“ zeptal se mě vykuleně Chazzy.
„No, řekla mi to Alma… Je to úžasná žena.“ Vzpomněla jsem si, jak mi ochotně vysvětlila, co se se mnou děje a proč se to děje tak, jak se to děje.

Damon:
Takže někdo z královské rodiny byl míšenec? No to snad není možný!
„A víš, kdo byl ten míšenec?“ zeptal jsem se.
„Jasně že ne, vždyť jsem o tom vůbec nevěděla…“ zasmála se.
„A… co ještě umíš?“ Byl jsem zvědavý a nemohl jsem si pomoct.
„No… trošku telekineze… Ovládání počasí – ale ne tak moc jak to umí tamta,“ kývla hlavou ke Kalgeře, „no a pak pár Sakrymských kouzel. Ale musím se je teprve naučit.“ No teda! To je neskutečný! Nemůžu tomu uvěřit. Je to fascinující!

Gellantara:

„No, tak to je hustý. Tvůj tatíček dělá, kdo ví co, že se objevila jedna míšenka, kterou chtěli zlikvidovat a sám má v rodině míšence. Když nad tím tak přemýšlím, celá tahle válka a tahle temnota je fakt hovadina jako prase!“ rozčilovala jsem se.

„Půjdu mu to vmýst do tváře a ukončíme tuhle hloupost!“ pokračovala jsem.

„Uklidni se, Gell,“ řekl Chester a chytil mě za ramena. Trochu je sevřel a já se uklidnila.

„Nikdy neukončíte temnotu,“ sykla ta kráčmera v rohu. Už zase pominulo mlčící kouzlo. Mrskla jsem po ní další, aby byl zase chvíli klid.

Yumi:
Ona si nepřestane věřit. Ale já taky ne. Přešla jsem k ní a přidřepla, abych jí byla blíž. Zadívala jsem se jí do očí, ignorujíc ten její hnusnej pohled.
„Vážně si to myslíš? Seš totiž asi jediná v týhle místnosti. To tobě nevychází vůbec nic, ty jsi ta smolařka! Jestli sis nevšimla, tak z nás tě nikdo prosit a litovat nebude!“ sykla jsem jí do obličeje.

„Gell? Sejmi z ní to kouzlo, co ji umlčelo, prosím." Nechápavě se na mě podívala, ale udělala to. Kalgera byla zmatená, snažila se maskovat svoje emoce. Ale přede mnou se jí to nepodaří. Pokračovala jsem dál v tom, co jsem začala. Chci v ní probudit bolest. Tak hlubokou, že ji to bude pomalu kousek po kousku užírat. Má to i své dobré důvody. Pocítí i něco jiného, než vztek.

„Možná proto si Timon proklál srdce! Miloval tě tolik, že by kvůli tobě zemřel, a taky to udělal, aby ti usnadnil život. Věděl, že po tobě jde hodně lidí kvůli tomu, co jsi, a taky věděl, že by tě zpomalil a kvůli němu by tě chytili, a než aby tě opustil, nebo dopustil, aby se něco takovýho stalo," došla jsem zase k ní. Třásla se vztekem a bolestí a oči měla zalité slzami, „zabil se. Kvůli lásce k tobě. Kvůli tobě! Aby tě zachránil! Jenže tobě je to jedno," zašeptala jsem jí do ucha a ukončila tím svůj proslov.

Damon:
Zíral jsem na Yumi jako opařenej. Jak to všechno ví? A proč jí to říká? Ale pohled na Kalgeru mě potěšil. Byla zoufalá, což jsem schvaloval. Yumi byla u ní. A něco jí šeptala, a Kalgera byla čím dál zoufalejší. Venku se strhlo hotové peklo. Vítr foukal neskutečnou silou a přes řetězy deště nešlo vůbec nic vidět. Nebe křižovaly blesky a hromy burácely neskutečnou silou.

Gellantara:

Páni. Tak ta jí to nandala. Kalgera se třásla a z očí se jí hrnuly slzy. Nemohla se hýbat, takže je ani nemohla skrýt.

Kalgera:

„Nemáš právo o něm mluvit!“ zařvala jsem na ní s brekem.

„A ty nemáš právo ovlivňovat lidem život!“ sykla na mě ta Veloranka.

Nekontrolovatelně se střesu a z očí se mi derou slzy. To je tak ponižující. Ale tak strašně to bolí! Vrazila mi do srdce otrávenou dýku! Bolí to. Moje tvrdá maska se zhroutila. Teď všem ukazuju svojí slabost.

„Timon…“ vzlykala jsem. Byl mojí jedinou láskou.

„Sundej z ní poutací kouzlo, myslím, že nás nenapadne,“ řekl Chester. Okamžitě jsem ucítila volnost. Snažila jsem se zastavit proudy slz, ale bylo to marné. Dostala mě. Dostala mě na kolena!

Gellantara:

Stala se z ní hromádka neštěstí, ale litovat jí teda rozhodně nebudu. Zaslouží si to! Zaslouží si vědět, jaké to je. Každému kolem sebe jen ubližovala, tak ať i ona pocítí bolest. Složila si hlavu do rukou.

Okno vysklil silný vítr. Do skladiště se dostal ledový vzduch a déšť.

Kalgera pomalu vstala. V očích měla výraz, který se mi vůbec nelíbil. Bylo to zoufalství, hněv, bolest, ztráta a taky něco, co neumím zařadit.

„Já…“ řekla.

„Já jsem nechtěla vést tento život.“ Otřela si slzy do rukávu.

„Já jsem se neprosila o to, abych se mohla narodit.“ Zatnula ruce v pěst. Vypadalo to, že každou chvíli zaútočí. Měla jsem připravené poutací kouzlo na jazyku.

Kalgera:

Ach Timone… chybíš mi. Chybíš mi moc! Cos to ze mě udělal?

„Milovala jsem tě,“ zašeptala jsem. Nejspíš mě nebylo slyšet přes burácení větru.

Zastavila jsem déšť, zastavila jsem vítr.

„Dokázala jsi mě zlomit. Díky tobě jsem si uvědomila, že jsem celou dobu dělala všechno špatně,“ řekla jsem té Velorance.

„Timon mě pořád prosil o to, abych všem odpustila. Nikdy jsem to neudělala. Nikdy… Já… já… všem odpouštím! Měla jsem to udělat už dávno!“

Zrušila jsem svou kletbu. Rozehnala jsem mraky a nechala jsem na zem dopadnout sluneční paprsky, které svět tak dlouho neviděl. Pocítila jsem zvláštní pocit, byla to úleva.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 11. kapitola - Návrat slunečných dnů: