October and April - 2. kapitola - Přetvářka • OurStories.cz ~ naše povídky

Chester má popletenou hlavu a pocity, a i když nechce, odhaluje pomalu své tajemství.

21.07.2011 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 740×

Odešel. Yumi ve vteřině opustil pocit bezpečí. Chtěla se rozběhnout za ním, ale chumelenice pocitů ji pevně připoutala k zemi, a tak se nemohla hnout. Nechápala to. Je to Sakrym, měla by se ho bát. Měla ho zabít, když ho prvně uviděla. Namísto toho se s ním dohadovala a dokonce se v jeho blízkosti cítila bezpečně! Dobro z jeho nitra na mě téměř křičelo, tak proč to nepřiznal? „Chestere!“ zavolala na něj.

Chester přemýšlel. Proč já se s ní vůbec bavil? Kdybych raději mlčel! Poznala, že nejsem jako ostatní Sakrymové. Naštěstí jsem vypadnul dříve, než stihla zjistit něco víc. „Chestere!“ uslyšel její zavolání. Nebudu se s ní bavit, prostě ne! To není normální, aby se Sakrym bavil s Velorankou. To je prosti pravidlům… proti jakým pravidlům? Pravidla společenství Sakrymů se mě přece netýkají! A proti mým vlastním pravidlům, proti mým zásadám to není. Yumi ho dohonila na svém bílém koni. Chester nezastavil a pokračoval v cestě. „Co chceš?“ zavrčel přes rameno. Neodpověděla. Jela pomalu za ním. Chester se prudce otočil a řekl: „Bude pršet. Možná by naše blonďatá rozmazlená Veloranka měla jet zpátky do jeskyně. Mohla by si totiž namočit vlásky a promoknout, a jelikož Velorané jsou padavky, tak se i nastudit.“ Byl pěkně nepříjemný. Nepotřebuju něčí přítomnost, zvlášť ne tu její. Yumi jeho chování trochu rozesmutnilo, ale v tu chvíli si uvědomila, že je to Sakrym, a že by jí to vůbec nemělo být líto, že se s ní nebaví. Ale opak byl pravdou. „Proč jsi takový?“ zeptala se ho opatrně a byla velmi obezřetná, kdyby se jí náhodou chtěl Chester zbavit. „Proč máš tak hloupé otázky? Jsem tvorem temna, mám ti snad skákat kolem krku a hýřit láskou a přátelstvím? Raději mě nech, mohl bych ti ublížit!“ zavrčel ironicky Chester a přidal do kroku. Yumi také zrychlila. Uvědomovala si, že je v bezpečí jedině s ním. A navíc se jí líbil, i když to bylo hloupé.

Chester byl rozrušený. Sakra! Pořád za mnou leze. Štve mě to. Ale ještě víc mě štve, že se jí ani nedokážu zbavit. I kdybych použil magii, tak si moc nepomůžu. Pořád se ohlížel, ale Yumi byla stále za ním. Prudce se otočil a řekl: „Tak hele! Přestaň mě pronásledovat. Jelikož ti nemůžu nic udělat, tak tě žádám, abys uposlechla moje slova a nechala mě jít samotného.“ Zvědavě se na něj podívala. „Nemůžeš mi nic udělat?“ Chester by se za tu větu nejraději zabil. Sakra! Příště raději popřemýšlím, jaká slova zvolit. Doufám, že si to nedá nějak dohromady, protože to by znamenalo můj konec. „Neútočím na ženy,“ snažil se zahladit stopy. Vlastně jí řekl pravdu. Na ženy neútočí, pokud si o to neříkají. Yumi se v duchu smála. Neútočí na ženy? Nic blbějšího si vymyslet nemohl? „Aha,“ řekla jen a následovala ho dál. „Přesto půjdu s tebou,“ prohlásila za chvilku povýšenecky a pobídla koně. Já tomu přijdu na kloub, pomyslela si. Už předtím si dala za úkol zjistit, proč Chester nepřizná, že je hodný, že je mu ubližování jiným proti srsti. Tohle k tomu přidala.

„Kam máš vlastně namířeno?“ otázala se neomaleně. Chester se zastavil a pomalu se otočil. Když zachytila jeho výraz, vyděsilo ji to. Z jeho očí šlehaly plameny vzteku. Přece by mi neublížil, nebo ano? Chester byl vzteky bez sebe. Zaťal ruce v pěst a otočil se zpátky. „Fajn! Můžeš jít se mnou, když udržíš moje tempo.“ S těmi slovy se proměnil na havrana a odlétl pryč. Kdysi slyšel, že Velorané se umí proměnit v sovu, ale nikdo je tak nikdy neviděl. Chtěl zjistit, jestli je to pravda. A pokud ne, tak se jí alespoň zbaví.

Yumi byla odhodlaná, že ho převeze, protože Velorané jsou velmi rychlí. Ale když najednou zmizel a místo něj před ní stál havran, pocítila chuť zklamání. Trn samoty a bezmoci se do ní zapíchl jako jedovatý šíp. Co teď bude dělat? Zůstala sama uprostřed lesa, nevěděla vestu zpět do jeskyně. Chester byl jejím štítem, její pojistkou, aby jí nenašli, ale teď je pryč. Chvíli seděla na koni a sledovala oblohu, jestli neuvidí havrana. Nakonec to vzdala, sesedla z Atriela a sedla si na zem ke stromu. Při utápění ve vlastních myšlenkách si asni nevšimla, že se v zoufalosti rozbrečela jako malá rozmazlená holka, přesně, jak Chester říkal.

Chester si sednul na větev a čekal. Sovu nikde nezahlédl. Takže to je jen povídačka, pomyslel si. Seskákal o pár větví níž a uviděl ji sedět u stromu a plakat. Zželelo se mu jí. Slétl dolů, ani si ho nevšimla, a proměnil se zpátky. „Nevím ani sám, kam jdu. Prostě jdu, protože tady zůstat nemůžu. Ty jsi říkala, že po tobě někdo jde ne? Máš nápad kam jít?“ Zvedla hlavu, otřela si uslzené věci a usmála se. Chesterovi se její úsměv moc líbil, krásnější v životě neviděl. „Nemám ponětí,“ pípla. „Tak jdeme. Někam dojdeme a třeba se najde místo, kde nás rádi uvidí. Možná když lidem řeknu, že moje schopnosti…“ Ukončil větu právě včas. Další věta, za kterou by si dal pár facek.

On se vrátil! Vrátil se… a pro mě! Je milý! Je kouzelný. Zlý, ale hodný. Ale… co to říkal o těch schopnostech? V návalu radosti ho nevnímala a teď se snažila rozvzpomenout, co vlastně říkal. „Co je s tvými schopnostmi?“ vyjelo z ní, jako střela ze samostřílu. Kdo by se nezeptal. „Nic s nimi není!!!“ vyjel na ní až moc ostře. Chovám se opravdu nenápadně. Jsem idiot. Bavím se s Velorankou, omylem na sebe prozrazuju svoje tajemství a navíc mi záleží na tom, aby nezmokla. Co to se mnou sakra je? „Jdeme! Najdeme místo na přespání, kde nebude tolik pršet. Vypadá to, že začne už brzy.“ Vzal ji za ruku a zvedl ji ze země. „Tu kobylu bereš s sebou?“ zeptal se a ukázal na bílého koně. Pokývala hlavou. „Tak jdeme.“ Po chvilce chůze začalo hustě pršet. Chester sundal svůj černý plášť a hodil ho Yumi přes ramena. Našli další jeskyni, do které neteklo, ale byla v ní zima. Yumi byla celá mokrá a třásla se, Chester na tom byl ještě hůř. „Děkuji za plášť. Mohl bys rozdělat oheň? Pro tebe to přeci není žádný problém,“ řekla Yumi a schoulila se do klubíčka. Rád bych. Opravdu bych rád rozdělal oheň. Chester šel ven pro dřevo. Bylo sice mokré, ale to by nebyl ten problém. Ten teprve teď nastal. Máchl rukou a místo plamenů se objevil pouze šedý dým.

Yumi očekávala hřejivý plamen, ale místo toho se dočkala syčení a dýmu. Chester byl neklidný, netrpělivý a zklamaný sám sebou. Byl smutný a Yumi mu chtěla pomoci. Rozdělávat oheň umí už od svých sedmi let, ale nechtěla ho ponížit, jenže zima ji donutila jednat. Došla ke hromádce dříví a prohlásila: „Irasceturque!“ Jeskyni rozzářil hřejivý oheň.

Chester byl naštvaný sám na sebe. Nemohl tam jen tak sedět a nechat se hřát jejím plamenem. Vstal a šel si sednout ven před jeskyni na déšť. „Co to děláš? Pojď dovnitř, budeš nemocný!“ volala na něj Yumi, ale Chester dělal, že ji neslyší. Yumi volání vzdala. Chester tam seděl asi hodinu. Teď už ví, co je špatně. Ví, že jsem mizerný Sakrym. Teď může klidně zaútočit a zabít mě, neubránil bych se. Pouštět hrůzu slovy, to umím, ale jediné co dokážu vykouzlit, je to nejjednodušší kouzlo.

Yumi štvalo, že tam sedí sám a ještě k tomu v dešti, ale nešla za ním. Seděla tak, aby na něj viděla, kdyby ho náhodou napadlo odejít úplně. Po chvíli déšť zesílil a Yumi se rozhodla, že ho dovnitř zatáhne klidně i násilím, když jinak nedá. Musí už být promoklý na kost. „Chazzy? Pojď už dovnitř!“ zavolala na něj, odhodlaná jít a dotáhnout ho dovnitř třeba za ucho. „Nejdu,“ zavolal na ni zpět. Yumi došla k němu. „Pojď dovnitř. Vždyť jsi úplně promoklý.“ Stála přímo za ním. Když nereagoval, dotkla se ho, aby jí registroval. V okamžiku zaujal obranný postoj. Byl odhodlaný se bránit, i když mu to k ničemu nebude. Je to přece Veloranka a Velorané využijí každé příležitosti, když zjistí, že jejich protivník je slabší. „Pojď,“ vyzvala ho. Jelikož mu byla zima, tak šel ostražitě za ní. V jeskyni si sedl do kouta a nepromluvil ani slovo. Yumi z něj nespouštěla oči. Ode mě a teplého ohně sedí tak daleko, jak jen to jde. Mrzí mě to. Vždyť mu nechci ublížit, ani se mu nijak posmívat. Tak čeho se sakra bojí? Ten jeho strach na mě křičí tak hlasitě, že mě z toho začíná bolet hlava. Má zrychlený dech a drkotá zuby, proč si nepřisedne, když je mu zima? Vstala, šla ke svému koni, z vaku vytáhla druhý plášť a vydala se směrem k Chesterovi. Neklidně ji pozoroval.

Podala mu plášť, ale on si ho nevzal. Místo toho si sundal halenu a přisedl si blíže k ohni. „Na co čekáš?“ zeptal se klidně. Seděl k ní zády a čekal na odpověď anebo případný útok. „Nechci ti ublížit,“ řekla a přehodila mu přes záda plášť. „Tak to jsi asi jediná z tvé rasy. Tak jako já jsem jediný mizerný Sakrym. Společenstvo mě odmítlo. Všechno bylo relativně v pořádku, než ses objevila ty a zjistila to. Teď si připadám jako nikdo.“ Stáhnul si plášť a lehl si.

„Ráno se rozdělíme. Půjdeme každý svou cestou, pokud se teda rána dožiju. Ty si půjdeš, kam chceš, a já půjdu hledat jednu ztracenou věc. Dobrou noc,“ řekl a chtěl spát.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování