October and April - 5. kapitola - Fakta • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka pro čtenáře nad 15 let!
Svět už dlouhou dobu neviděl sluneční paprsky, byl zahalen temnotou. Temnota vznikla díky nenávisti mezi dvěma rasami - Sakrymy a Velorany.
Chester je Sakrym, který díky výchově, kterou mu poskytli lidé, přišel o svoje kouzelné schopnosti. Zvládá jen jedno jednoduché kouzlo a přeměnu ve vránu.
Yumi je Veloranka, která zradila svůj lid a utíká před hněvem svého otce.
Chester se dozvídá pravdu o počátku války mezi Sakrymy a Velorany. Zjišťuje, že za všechno mohla láska. Rozhodl se, že ty podivné pocity v jeho nitru musí potlačit.
Stejné rozhodnutí učiní i Yumi.

31.07.2011 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 655×

Yumi:

Ona... vážně snědla motýla? Divný zvyk. Doufám, že nebude chtít, abych si taky jednoho dala. Je celkem fajn. A zdá se, že o válce ví hodně. Jsem ráda, že to Chazzymu někdo potvrdil.

„Já ti to říkala!“ sykla jsem k němu potichu s úsměvem.

„A potom jsi utekla!“ vrátil mi s dloubnutím do žeber. Gellantara se na nás nechápavě otočila. „Nechtěl mi to věřit, víš?“ objasnila jsem jí situaci.

„Typický Sakrym,“ zasmála se. „To víš, Yumi, většina z nás je vedena na jinou pravdu.“

„To jsem si všimla,“ usmála jsem se znovu na Chazze. Pak se mi ale do myšlenek opět vrátil onen červený motýl.

„Gell? Proč jíš motýly?“ zeptala jsem se jí opatrně. Snad se jí tím nijak nedotknu.

„Gell? Tak mi ještě nikdo nikdy neřekl! To je krásné!“ rozzářila se. Vrátila jsem jí úsměv a čekala jsem, jestli mi odpoví.

„Víš… zkoušela jsi to někdy? Mají velmi zajímavou chuť. Kořenění, sladcí, slaní… prostě je to báječná bašta, jen si nesmíš připouštět, že jsou to tak krásná stvoření.“ Olízla si rty při té myšlence. Zvláštní, v duchu jsem se musela usmát.

„A obzvlášť dobří jsou ti červení. Jsou nejšťavnatější ze všech,“ básnila, ale Chester ji zaplať pánbůh přerušil, i když trochu neomaleně.

„Ale my je jíst nebudeme, takže nám to nemusíš tak dopodrobna popisovat.“ Ušklíbla se, ale nic neřekla a šla dál. Opravdu zajímavá bytost.

Chester:

„Tak pardon, pane bručoune,“ zabrbrala.

„Už jsem vám říkala ten vtip? Asi ne, takže nekráká to, ale kdáká, co je to?“ Tak ona s tím nepřestane.

„Nevím,“ řekla Yumi.

„Suro! To je jasné! Nečerti se Chestříčku. Nemyslela jsem tím tebe!“ rozesmála se. Yumi se lehce zamračila. Gellantara raději zmlkla. Štvala mě. Ještě chvilku a vyletím z kůže. Jeden výstup už stačil, nechci aby Yumi utekla podruhé.

Gellantara:

Viděla jsem, že Chestera štvu. Raději jsem sklapla, ale měla jsem strašnou touhu se ho na něco zeptat.

„Chezzi? Kdo je tvá matka?“ Uf, snad se nenaštve. Potřebuju vědět, kdo to je. Je mi opravdu hodně povědomý.

„Je mrtvá,“ odvětil prostě. Hmmm. To mi fakt pomohlo.

„Fajn, ale jméno měla ne? Nebo alespoň příjmení. Přezdívku, nadávku, začáteční písmeno...“

„Egrima!“ přerušil mě. Zvláštní, tak se jmenovala i moje matka.

„A příjmení? Nebo alespoň kde jste žili? Jak zemřela? Kolik je ti let?“ zasypala jsem ho otázkami. Vím, že odpoví jen na jednu.

„Zabili ji lidé, když jsem byl malý. Přímo přede mnou. Žili jsme v osadě Chamu, která teď už není.“ To snad není možný!

„Tak jsem tě našla! Brácho!“ zavýskla jsem. Zmateně se na mě podíval a nevěděl co říct.

Yumi:

Páni. Tak proto jsou si tak podobní! Já to tušila! Ale díky bohu že jsou si jen podobní, že se nechovají stejně. Asi bych s Chazzem tak nevycházela, kdyby byl takový šílenec jako Gell. Samou radostí mu skočila kolem krku, ale on v šoku nehnul ani brvou. Až když jsem na něj povzbudivě mrkla, objal ji taky.

Chester:

„To bude omyl. Já nemám sestru,“ vykuckal jsem ze sebe. Málem mě uškrtila.

„Hele blbečku, tvoje i moje máma se jmenovala Egrima, žili jsme na stejným místě, obou nám mámu zabili lidé a tebe si odnesli. Takže mi tu nekecej něco o omylech a dej mi radši pusu bráško!“ No, dává to celkem smysl.

„Nesnáším tě. Říkáš mi blbečku, škrtíš mě a posmíváš se mi,“ zakňoural jsem dětinsky.

„Taky tě miluju!“ vlepila mi pusu na tvář. Ach bože! To mi tak chybělo.

„Hele, tohle si nech na jindy. Nemám rád osobní dotyky s cizí osobou.“ Zamračila se.

„Cizí?! Urazils mě, jsi fakt brácha....“ mlela něco dál ale už jsem jí neposlouchal. Místo toho jsem se díval na Yumi. Usmívala se. Má opravdu krásný úsměv, jako anděl.

Yumi:

Díval se na mě tak krásným pohledem, že jsem úplně přestala vnímat Gellino brblání. Cítila jsem, jak se mi pod tím jeho upřeným zrakem začíná hrnout krev do tváří. Trapné, zrudla jsem jako rajče.

„Co je?“ ošila jsem se stále s úsměvem a rudými tvářemi.

„Nic.“ Taky se začervenal. Svět je moc zvláštní. Hodný Sakrym, který jen tak náhodou najde svou sestru a lepí se na něj Veloranka, která je do něj po uši zamilovaná. Tak teď už jen aby tráva byla červená, a je vymalováno.

Gellantara:

Brbrala jsem ještě chvilku. Sledovala jsem ty dva. On na ni koukal se zvláštním zaujetím a ona... no jak asi. Je v tom až po uši. No, přeju jim to, ale jednou to stačilo!

„Tak jo vy dva. Tohle prostě není možné. Tohle by nedopadlo dobře. Sakrym nemůže být s Velorankou a naopak. Je mi vás tak líto,“ prolomila jsem to ticho.

„Cože? Co to zase povídáš! Myslíš si, že jsem do ní zamilovanej? Ne, je to jen moje... známá,“ vysmál se mi Chester. Zněl docela vážně, ale lže. Yumi to však zasáhlo. Viděla jsem na ní, jak jí zmizel úsměv.

„Pojďte vy dva. Jdete jako slimejši. Ten tvůj kůň má ale krásnou hřívu! Jak často ho kartáčuješ?“

Chester:

Zase mele nesmysly. Za chvíli se z ní zblázním.

„Víš, hodně jsem přemýšlel. Nemůžeš být moje sestra. Jsi blondýna a jsi úplně šílená. To vylučuje příbuzenství.“

„Tys nečetl knihu?“

„Ne, jak asi. Je padesát let ztracená. Promiň, ale tolik mi fakt není.“ Rozesmála se.

„Kniha sice je ztracená, přesněji dobře uložená u Veloranů, ale existuje kopie té knihy. Není přespaná celá, protože to Sakrymové nestihli přepsat dříve než ji Velorané ukradli. Mohlo by to ale pomoci. Nevím, jestli v ní je to, co potřebuješ. Stálo by za to to zjistit, než se okamžitě hrnout k Veloranům.“ Vyrazila mi dech. To jsem nevěděl. Každý Sakrym ve společenstvu tvrdí, že kniha je pryč. Možná mi to zapřeli proto, že jsem jen hloupý Suro a nemám právo být ve společenstvu.

„Koukám, že ti to zas šrotuje v hlavě. Nejsi sám, kdo to neví. Neví to skoro nikdo, jen pár, kteří na to přišli, to vědí, ale mlčí. Tohle není jediná lež, kterou náš milovaný tatínek vytrubuje do světa. Podle mě to nemá v hlavě v pořádku.“ Náš tatínek?

„Otec je teď nejstarší?“ zeptal jsem se.

„Jo, sice nejstarší není, ale oblbnul radu starších. Umí dobře s elixíry. Namíchal něco, co oblbuje mozek. Rada starších ho zvolila jako nejstaršího a on si teď spokojeně vládne Sakrymům a nakecává jim samý hlouposti, tak jako tobě, protože tebe nemá rád. Ou, to jsem neměla říkat. Ber to tak, že nemá rád nikoho.“

„Nechci jeho lásku! Ať si ji strčí třeba za klobouk, když mě odmítl. Přišel jsem za ním jako patnáctiletý a chtěl, aby si mě vzal k sobě. Říkal jsem mu, že jsem Sakrym jako on. On se mi však vysmál do obličeje. Řekl, že nejsem jeho syn a nikdy nebudu. Získám tu pitomou knihu a provedu rituál, vyzvu ho na souboj a ukážu mu, že jsem Sakrym!“ Poslední slovo jsem přímo zařval.

„Ale.... víš přece..., co se stane když svrhneš nejstaršího, nebo ne?“ houkla na mě Gellantara nimrajíc se v hlíně. Proč já sakra nic nevím?!

Yumi:

Chester vypadá dost naštvaně.

„Ne!“ zahřměl. Mám z něj trošku strach, i když vím, že mi nemá jak ublížit. I když… Vlastně mi už před chvílí trochu ublížil. Neúmyslně, ale přece. Prý jsem jen jeho známá. To určitě! Proč se pro mě teda vracel? A nechal se chytit Velorany? Pitomec… Sakrym… Suro! Ale on přeci neví, že jsem tak pitomá a naivní! Nadávám a bráním ho současně tiše ve své hlavě. Gell se přestala hrabat v hlíně, a s velkým broukem se zvedla.

„To tě vážně nic nenaučili?“ zeptala se výsměšně Chestera, což ho rozčílilo ještě víc. Vypadá to, že se jí každou chvíli pokusí sprovodit ze světa.

Gellantara:

Jejda! Vypadá dost naštvaně.

„No...“ začala jsem opatrně.

„Jsou dvě možnosti. Buď tě naštvaný lid zabije, nebo se budeš muset stát nejstarším, což zahrnuje velení, řeči, úplné kouzelné schopnosti....“ zmlkla jsem. Viděla jsem, jak zatíná pěsti.

„No! Řekla jsi už dost. Tohle mi stačí. Díky tobě teď vím, že jsem nejenom Suro, ale i naprostej idiot! A když už jsme u toho jakej jsem debil, můžete mi některá z vás laskavě říct jak kurva začala ta posraná válka?!“ soptil opravdu hodně.

„Uklidni se, dej si brouka,“ snažila jsem se ho mírnit. Nebylo to vůbec nijak platné.

„Myslím, že mě poslouchat nebude, řekni mu to raději ty,“ pošeptala jsem Yumi do ucha.

Yumi:

Trochu jsem se jí lekla. Myslím, že má pravdu. Zdá se, že by jí utrhl hlavu, kdyby mu řekla ještě tohle.

„Jak už víš, kdysi dávno žili Velorané se Sakrymy v příměří. Byly to spřátelené národy. Fungovala zde zavedená pravidla. Nesmělo se napadnout příslušníka druhé rasy, krást si věci a míchat rasy dohromady. Byli zde však dva, kteří nedbali zákazu. Veloran se zamiloval do Sakrymky a ona do něho. Spojili svá těla a zplodili dceru. Přišlo se na to brzy. Jejich dceruška ovládala zvláštní moc ještě když byla v břiše.“ Byl udivený. Střelila jsem pohledem na Gell, a ta jen pokývala hlavou a pokračovala místo mě.

„Velorané i Sakrymové věděli, že čeká ďábelské dítě. Chtěli se dítěte zbavit hned po porodu a oba rodiče potrestat. To se nepovedlo. Žena rodila v obrovských bolestech. Porod nevydržela a zemřela. Dceru dostali ven násilím a zjistili, že je větší než normální novorozeňata a už ovládá moc. Vytvořila kolem sebe ochranný temný štít a pomstila se všem, kteří ji chtěli zlikvidovat tím, že stvořila Temnotu.“ Posměšně se obrátila zpět na mě a já to dopověděla s mírným pocitem viny za to, jak se zachoval můj národ.

„My jsme to svedli na vás a vy se samozřejmě bránili. Může za to přece i ten Veloran. Oba národy porušily pravidla. My jsme s vámi ukončili přátelství a vyhlásili vám válku. Vy jste se odstěhovali daleko od nás a dítě vzali s sebou. Hodili jste ho do řeky a doufali, že příroda se postará o tuto hříčku. Doufali jste, že se holčička zabije pádem z vodopádu na kameny, nebo se utopí. Temnota je však stále tady, dítě nezemřelo. Jedině ona to dokáže odvolat. Ale nikdo neví kde je,“ dokončila jsem. Chazzy koukal z jedné na druhou a snažil se to pochopit, moc mu to ale asi nešlo.

Chester:

Dneska mám dost. Dneska je toho na mě příliš.

„Dík za vysvětlení. Myslím, že potřebuju srovnat myšlenky. Není lehký celý život něčemu věřit a najednou zjistit, že to všechno je jenom lež.“

„Můžu ti vymazat paměť!“ vyhrkla Gellantara.

„V knize je popsáno vymazání paměti. Mohla bych...“

„Ne! To je hloupost. Já nepotřebuju vymazat hlavu, já potřebuju tu knihu.“ Cítím se jako nikdo. Všechno se mi zhroutilo. Můj dosavadní život stál za nic. Výchova lidmi, odmítnutí, neschopnost, nenávist, lži...

Jestli tomu dobře rozumím, tak za všechno mohla láska. To, co se teď zoufale snažím potlačit. Teda, myslím, že to je ono. Nevím co to je. Jsem rád, že je Yumi se mnou, rád se na ní dívám, mám o ni starost, nechci aby ji Velorané zabili, chráním ji, rád poslouchám její hlas a líbí se mi její úsměv.

„Asi přespíme ne? Za chviličku bude tma a tohle je dobré místo,“ přerušila můj tok myšlenek Gellantara. Lehce jsem pokýval hlavou. Lehl jsem si co nejdál od Yumi a usínal s tím, že ten zvláštní pocit v sobě musím zničit.

Gellantara:

Je mi ho líto. Jeho život je na nic. Ale získáme tu knížku a vrátíme mu schopnosti. Doučím ho všechno nezbytné a bude to. Lehl si daleko od nás. Určitě přemýšlí, lehl si tak daleko určitě proto, abych jeho myšlenky neslyšela. Je to sice hloupost, ale co kdyby. Já si přilehla víc k Yumi. Byla mi trochu zima.

„Já vám fandím, Yumi. On je to sice bručoun a každou chvíli se naštve, ale jinak je v jádru dobrý. To se u Sakrymů moc nevidí. Jsme všichni takoví uzavření, věčně naštvaní a nikomu nevěříme. No, já se dost liším, ale o mně nemluvím. Fandím vám. Prozradím ti tajemství. Vidím na Chesterovi, že nejsi jen jeho známá. On tě má rád. Tak dobrou,“ pošeptala jsem Yumi. Otočila jsem se na druhý bok a myslela jen na samé krásné věci, třeba na louku plnou červeňáků.

Yumi:

„Dobrou…“ odpověděla jsem zaskočeně. Vůbec ničemu nerozumím. Nevím, jestli jí můžu věřit. A vlastně ani nevím, jestli jsem s nimi v bezpečí. Až teď jsem si tak nějak uvědomila, jak moc mám Chestera ráda a co tyhle pocity způsobily v minulosti. Musím je potlačit… Zabít lásku v sobě. Ale jak? Nejraději bych se zvedla a šla za ním. Asi bych mu nic neříkala, jen bych seděla vedle něj a užívala si jeho přítomnost. Bože… Co to plácám? Nesmím k němu nic cítit! Nebo to alespoň nesmím dávat najevo.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování