OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 7. kapitola - Větší hněv a další bolest

03.08.2011 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 784×

Yumi:
Damon odešel, že prý musí něco zařídit, a nechal nás tam s Gell samotné.

„Yumi? Můžu se na něco zeptat?“ otočila se na mě Gell.

„Jasně“ usmála jsem se přívětivě. Né že bych jí přála tuhle situaci, ale jsem ráda, že tu je se mnou. Mám ji ráda.

„No… Nechci bejt vlezlá, ale co se ti zdálo, když ti ten modrookej krasavec vyléčil tu ruku? Mluvila jsi ze spaní a já jen chtěla vědět, v jakým kontextu to bylo. Jsem od přírody zvědavec,“ zasmála se. Při vzpomínce na sen jsem se trošku oklepala.

„Zdálo se mi o Chesterovi…“

„Jo, to mi došlo, když si tu začla hulákat jeho jméno. Vsadím se, žes tím vyplašila všechny chutný brouky v týhle jeskyni,“ zasmála se. Po chvíli jsem se neubránila a začala se smát taky. Myslí ona někdy i na něco jiného než na červenky a brouky?

Gellantara:

Ta holka to má těžký. Musela se zamilovat zrovna do takovýho morouse? No, bratříčkovi to přeju, ale Yumi to s ním má těžké.

„A jak ti je?“ zeptala jsem se.

„Už líp. Bylo mi fakt hrozně.“

„Tak fajn. Ten modroočko ti to tam ládoval úplně špatně. Tak jsem ho seřvala a udělala to sama. Mimochodem, kdo to je?“ usmála se.

„Damon. Je to můj kamarád. Známe se už dlouho, ale dlouho jsme se neviděli.“ Takže kamarád. Trošku jsem si oddechla. Stejně mi ale přijde, že pro něj ona není jen kamarádka. Kdo ví.

Chester:

Dělal jsem, že spím. Ze všech zvůku jsem se snažil zjistit, co je osoba zač.

„Vím, že nespíš. Vstávej!“ Byl to ženský hlas, ale byl ledový a lehce chraplavý. Otočil jsem se. Opravdu to byla žena. Kopla do mě.

„Vstávej! Dělej!“ vyštěkla. Dobrá, tak uvidíme, co se z toho vyvrbí. Zatím ji budu poslouchat. Vstal jsem a podíval se na ní. Byla docela vysoká, skoro jako já. Černé havraní vlasy jí objímaly obličej, který byl oválný a smrtelně bledý. Oči měla jedovatě zelené. Cítil jsem z ní sakrymskou moc, ale i něco jiného. Byla to zvláštní energie, která mi zamotala hlavu.

„Na co tak koukáš? Co jsi zač?“ řekla opět chladně. Nebyla to otázka, ale jasná výzva. Rovnou mě vyzvala k odpovědi.

„Jmenuju se Chester, jsem Sakrym,“ zkusil jsem štěstí. Nemusí věděť, že jsem na nic. Její reakce mě překvapila. Zkřivila obličej v nehezký škleb, vycenila zuby a zavrčela na mě.

„Sakrym!“ procedila skrz zuby. Potom mě shodila na záda. Byla velice rychlá, nemohl jsem to tušit. Bylo to opravdu náhlé.

„Připrav se na smrt, Sakryme! Zhyneš v bolestech! Můžeš se bránit!“ vrčela na mě. Viděl jsem, jak se chystá čarovat. Ucítil jsem její nenávist, její zlost, její temnou energii.

„Počkej!“ vyjekl jsem.

„Co chceš, ty bídný červe?! Tvůj osud je zpečetěn!“ syčela nenávistně.

„Jsem sice Sakrym, ale neumím kouzlit. Vyrůstal jsem u lidí, potlačili ve mně moje schopnosti. Umím se proměnit v havrana, to je všechno,“ zkusím štěstí podruhé. Maagen by mě sem neposlal na smrt, nebo ano?

„Myslíš, že ti to žeru? Jsi jako ostatní!“ sykla zlostně.

„Řekneš mi alespoň, kdo jsi ty?“ zeptal jsem se jí. Pozvedla pravé obočí.

„Tvůj lid mě pojmenoval Kalgera. Jsem jiná než ty, mám však v sobě sakrymskou moc. Mám v sobě i veloranskou moc. Jsem míšenec, jak mě taky někdo nazývá!“ byla opravdu nepříjemná. Potom se opět dala do kouzlení.

„Udělej pro mě něco, prosím. Kdybys potkala ženu krásnou jako motýlí křídla, s úsměvem jako anděl, s vlasy zářícími jako jezerní hladina při úplňku a s očima modrýma jako dvě studánky, řekni jí, že jsem ji miloval. Že se jí omlouvám, že jsem to zpackal. Že je mi to líto,“ poprosil jsem ji, vědom si toho, že už tu dlouho nebudu.

Damon:

Tak jo… Yumi a její kamarádka musí do zítřka zmizet. Slyšel jsem od chlapů, že se je zítra ráno chystají popravit. No to je vážně bezva! Potřebuju zrušit poutací kouzlo na klecích, ale nemám potřebné prostředky. Takže co teď? Pochodoval jsem vesnicí a lámal si hlavu tím, jak ty dvě dostat ven. Vůbec jsem nevnímal okolí, probrala mě až Charrin.

„Chlapče, nad čím tak usilovně dumáš?“ usmála se na mě. Jsem to ale pitomec! Vždyť ona mi může pomoct!

„Charrin! Jdete mi přímo do rány. Potřeboval bych od vás ještě jednu malou výpomoc.“ Zarazil jsem se. Nemůžu ji do toho přece tahat, už tak mi jednou pomohla. Ale na koho jinýho se můžu obrátit? Je jediná, kdo tu Yumi ještě uznává…

„Potřebuješ se zbavit poutacího kouzla, že ano?“ Jak to, že ona vždycky všechno ví? Jen jsem němě přikývl a ona mi podala malou nádobku s nějakou tekutinou.

„Polij tím klec a tohle odříkej.“ Strčila mi do ruky papír. Než jsem jí stačil poděkovat, zmizela.

Chester:

Zavřel jsem oči a čekal na svou smrt. Jenže ona nepřicházela. Oči jsem otevřel. Kalgera stála asi dva metry ode mě a zírala na mě.

„Co se válíš? Vstávej!“ vyštěkla. Sebral jsem se ze země.

„Jakto, že…“

„Sklapni!“ vyjela na mě znovu.

„Odpovíš mi na pár otázek. Být tebou, tak odpovím pravdivě, protože já poznám, když mi budeš lhát. A pokud mi lhát budeš, zbyde z tebe jen hromádka popela!“ Byla chladná. Oči jí jedovatě svítily, černé vlasy poletovaly ve větru, který začal vát.
„Ještě jednou. Kdo jsi?“
„Jmenuju se Chester, jsem Sakrym. Lidé mi zabili matku a odnesli k nim do vesnice. Díky nim se mi moc pozastavila. Můj otec je nejstarší Sakrymů.“ Nemá cenu lhát. Teď mám šanci na přežití. Rty je jí zkřivily do nehezkého úšklebku.

„Co děláš tady?“

„Hledám dvě ženy. Sakrymku a Veloranku.“ Při vyslovení slova Veloranku se opět ušklíbla. „Kterou z nich miluješ?“

„Veloranku Yumi,“ řekl jsem ztěžka. Tak jsem si to přiznal. Je to venku. Kalgera si mě obešla a prohlédla. Potom přišla blíž a přičichla ke mně. Znovu se ušklíbla.

„Kalgero, musíš zastavit temnotu,“ řekl jsem, když byla svým obličejem těsně u mého. Výraz se jí okamžitě změnil. Zatnula zuby, zúžila oči a nakrčila nos.

„Já, nemusím nic! Mě nebudeš rozkazovat, hloupý Sakryme! Já si můžu dělat, co chci!“ řvala na mě. Na důkaz toho, že to myslí vážně, obloha zčernala. Začalo hustě pršet a hřmít. Kolem létaly blesky. Křičela kdoví co. Nerozuměl jsem jejím slovům. Déšť se stupňoval, začal foukat prduký vítr a po chviličce padaly kroupy. No, naštvat jsem ji nechtěl. Na druhou stranu už vím, co dokáže.

Yumi:
Z venku se ozval nějaký hluk a po chvíli přiběhl Damon. Postříkal něčím mou a Gellinu klec a vyhrkl ze sebe udýchaně, ať vylezeme.

„A jak asi ty troubo? Poutací kouzlo, zapoměl si?“ obrátila Gell oči v sloup. Damon jí před klecí zamával malou lahvičkou.

„Rušička, troubo. Rychle, musíme vypadnout!“

„Aperi!“ zašeptala jsem a klec se otevřela. Gell mě následovala stejným slovem a vylezla ven.

„Páni, konečně venku, chtělo by to červeňáka,“ zamumlala. Protočila jsem oči v sloup.

„Jdeme!“ zavelel Damon. Chytla jsem to pako za ruku a táhla ji ven následujíc Damona. Nepozorovaně jsme se proplížili osadou a utíkali napříč lesem.

Gellantara:

Utíkali jsme snad věčnost.

„Ááá,“ vykřikla jsem, když jsem zakopla o kořen stromu. Do hajzlu, to se může stát jenom mně! Snažila jsem se rychle zvednout, ale noha pekelně bolela.

„Běžte beze mě, já se o sebe postarám!“ zavolala jsem na ty dva.

„Když tu zůstaneš, zabijí tě!“ volala na mě Yumi.

„Vemte mě s sebou! Hned! Pomozte mi!!“ hulákala jsem. Já nechci umřít, je to moc brzo. Nejdřív ze všeho chci nakopat fotříkovi prdel. Tomu troubovi se moc nechtělo, ale nakonec mi oba pomohli na nohy. Běželi jsme dál. O hodně pomaleji. Pršelo. Déšť byl ledový a mokrý. Potom mě do hlavy praštila obrovská kroupa.

„No do háje!“ zaklela jsem. Běželi jsme už tempem kroku. Před sebou jsme měli mýtinu. Viděla jsem dvě postavy. A taky koně. Došli jsme na mýtinu a já bezpečně poznala toho morouse. Byla jsem ale ráda, že ho vidím. „Chestere!“ zavolala jsem na něj radostně. On mi ale neodpověděl.

Yumi:
Stál tam a ani se nehnul. To by mi až tak nevadilo. Ale stál tam s nějakou ženou, což mi notně hnulo žlučí. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem byla naštvaná na celý svět.

Damon:
Všiml jsem si náhlé změny Yumiiny nálady a usoudil jsem, že ten týpek na mýtině bude nejspíš ten Sakrym, do kterýho se zamilovala. Ta praštěná holka, co si furt na něco stěžuje, Gellantara, tu na něj pořvávala jak smyslů zbavená a běžela za ním.

Yumi:
Gell se za ním rozběhla. Chtěla bych ji následovat, ale něco mě drží na místě. Podívala jsem se na Damona, který jen tupě zíral na běžící Gell. Byla jsem jako v tranzu, ze kterého mě probralo Damonovo uchechtnutí, když to pako bláznící po červeňácích vrazilo do Chestera tak silně, že ho málem povalila na zem. Kéž bych ho mohla obejmout… Ale pořád je tu ten fakt, že tam stojí s nějakou ženskou. Bůh ví, jak dlouhou dobu spolu strávili a jestli na mě za celou tu dobu, byť jen na vteřinku, pomyslel. Rozbolela mě hlava.

Chester:

Sledoval jsem Kalgeřin záchvat vzteku. Potom do mě něco vrazilo, až jsem málem sletěl. „Gellantaro?“ vyjekl jsem napůl překvapeně napůl potěšeně. Potom jsem uviděl i ji… Yumi… po boku nějakýho frajera! Kdo to sakra je?! Tak já ji tady hledám jako nějakej kretén, bojím se o ni a ona je zatím v bezpečí v náruči tohohle Velorana! Je to jasný jako facka. Našla si náhradu. To si pospíšila.

„Nesahej na mě, ty špíno!“ vytrhl mě chladný hlas Kalgery z přemítání. Koukl jsem se, co se děje. Gellantara ji držela za ruku a představovala se.

„Gellantaro! Nech toho!“ okřikl jsem ji. Kalgera se začala očišťovat.

„Kolik vás tu sakra je? Já tu ani nemůžu mít chvíli klid! Počád musím čuchat ten sakrymskej a veloranskej smrad!“ začala znovu soptit.

„Kalgero, omlouvám se za svoje neuvážené kecy. Mohla by ses prosím na chvilku uklidnit?“ Tím jsem ji naštval ještě víc. Začala kolem sebe metat kletby. Yumi se skrčila tomu hajzlovi modrookýmu do náruče. Fajn!

„Najdi je a najdeš své štěstí, i svůj osud,“ vzpomněl jsem si na slova Maagena.

„Hele, to nebylo milé uvítání. Pochopila jsem z tvojí reakce, že nemáš ráda jak Sakrymy tak i Velorany. Já tě taky nemusím a nedávám to tak najevo. Mám za sebou pár pernejch dnů, takže bych uvítala trochu klidu. Nebudu tu poslouchat nějakou nádheru!“ vložila se do toho Gellantara. Nooo, tak to jsem zvědavý, co s ní udělá. Kalgera sklapla. Chtěla něco říct, ale Gellantara ji už nevnímala a hrabala se v zemi. Našla nějakýho brouka a strčila ho do pusy.

„VRAHU!“ zařvala v tu ránu Kalgera až Gellantaře zaskočilo. Strčila do Gellantary, ta spadla na zem, potom začala čarovat. Gellantara si to nenechala líbit a čarovala protikouzlo. Kalgeru zasáhlo její vlastní kouzlo, odletěla stranou a chvilku se nehýbala. Ona ji snad zabila. Potom se pomalu zvedla a došla zase k nám. Nevydala ani hlásku.

„Já ti dám! Ještě jednou na mě použiješ mlčící kouzlo, tak ti vyříznu jazyk!“ rozkřičela se Gell. Škoda, že to kouzlo nevydrží déle. Za chvilku zas bude schopná mluvit. Ten zmetek Veloranskej celou dobu držel Yumi v náruči.

„Je vidět, že mě tu nikdo nepotřebuje. Vracím ti koně. Buď šťastná,“ řekl jsem směrem k Yumi, otočil se na podpatku a dal se do kroku. Je mi už všechno jedno. Kalgera ať si klidně řádí, já budu zas bezmocnej, Gellantara ať dál jí brouky, Yumi ať si žije s tím bllbečkem. Je mi to fuk.

Yumi:
Tak teď už je mi to jasný. Vůbec se nesnažil nás hledat. Bylo mu jedno, jestli umřu, nebo ne. Mám pocit jako by se mi hroutil svět. Ne! Já to takhle prostě nenechám! Zase mu něco přeletělo přes nos. Ale já budu za svoji lásku bojovat!

„Co to plácáš za nesmysly! Kam jdeš?!“

„Buďte s přítelem šťastní.“ Ani se neotočil. Co to sakra kecáš za blbosti? S jakým přítelem?

„Tos upad na hlavu nebo ti tahle nána vymyla škopek?!“ sykla na něj naštvaně Gell. Nereagoval.

„Chestere!“ zakřičela jsem na něj, i když byl jen pár metrů ode mě.

„Počkat moment!“ vložila se do toho ta nádhera.

„Tohle je ta ubožačka, do které ses zamiloval?“ zeptala se výsměšně.

„Sklapni!“ Sykl na ni.

„Ne, tohle mě zajímá,“ přeměřila si mě povýšeneckým pohledem.

„Krásná jako motýlí křídla? Úsměv jako anděl? Vlasy zářící jako jezerní hladina při úplňku? Oči modrý jako dvě studánky? Tak jestli je tohle ona, tak ses pěkně minul popisem,“ ušklíbla se.

„Kalgero!“ zakřičel na ni vzetky bez sebe.

Gellantara:

Áááá, proč je to takovej trouba? Nevěděla jsem, že je tak žárlivej.

„Kalgero!“ zařval na ni znovu. Nevypadá to dobře. Zrudnul nasranosti. Na čele mu vyjela žíla. On ji snad napadne. Taky že jo. Mrsknul po ní klackem, ale netrefil se. Běžel k ní a strčil do ní. Ona si to nenechala líbit a oplatila mu to.

„No tak, snad se nebudete prát?“ vložil se do toho Damon.

„Drž hubu!“ zařvali na něj oba najednou. Kalgera začala čarovat. Tak to teda ne! Vložila jsem se do toho já. Podrazila jsem jí zezadu nohy. Přerušila jsem jí tím kouzlení. Vrhla se na mě. Mrskla po mě kletbou a zasáhla. Rozostřil se mi zrak. Viděla jsem jen obrysy.

„Nech ji bejt!!“ zařval Chester.

„Ne!“ vykřikla Yumi. Nic jsem neviděla! Sakra, co se tam děje? Slyšela jsem rvačku. Koho s kým? Bolestný sten. Byl mužský.

„Chezi?“ vyjekla jsem.

„Ty mrcho!“ tentokrát jsem rozeznala Damona. Ucítila jsem dotek.

„To jsem já,“ pošeptala mi do ucha Yumi. Další bolestný sten. Yumi vykřikla.

„Chestere!“ rozeběhla se za ním. Vstala jsem. Zrak se mi pomalu vracel. Viděla jsem lépe a nakonec dobře. Chester ležel na zemi a chroptěl. Damon se pral s Kalgerou, Yumi klečela u Chestera. Nána pitomá! Popadla jsem nejbližší klacek na zemi a vší silou jsem praštila Kalgeru do hlavy. Svalila se na zem v bezvědomí.

„Krávo!“ zakřičela jsem si. S tou vycházet nebudu. Napadla jak Velorany tak i Sakrymy. Čubka!

Yumi:
Tohle není dobrý. Tohle není ani trošku dobrý. Chester leží na zemi, nehýbá se, jen zrychleně dýchá a divně u toho chroptí.

„Chazzy, co ti je?“ Vyvalí na mě oči a dávivě se rozkašle. To už k nám přiskočila i Gell.

„Co je mu? Co mu ta čubka udělala? Já ji zabiju!“ rozčilovala se.

„To… to nesmíš!“ zašeptal Chester a šmátral něco pod kabátem. Vytáhl nějakou knihu, strčil mi ji pod ruku.

„Kniha vám všechno řekne,“ zasýpal a hlava mu spadla na stranu.

„Bráško!“ rozbrečela se Gell. Nevšimla jsem si toho, ale taky jsem brečela. Přiskočil k nám i Damon a namatával mu pulz.

Gellantara:

Nehýbe se. Nevím, jestli dýchá. Co s ním udělala?! Zabila ho?

„Není mrtvý. Jen má v sobě nějakou kletbu, která ho pomalu zabíjí. Když ji neodstraníme, zemře,“ povídá Damon. Yumi se rozbrečela ještě víc. Vzala jsem si od Yumi knížku a otevřela ji. Je úplně prázdná. Prolistovala jsem ji. Nenašla jsem ani jednu popsanou stránku.

„Tohle je k ničemu,“ povzdechla jsem si a hodila knížku stranou. Utřela jsem slzy a přidala se k Damonovi, který se snažil zjistit, co bráškovi je. Až se ta nána probere, tak jí nakopu prdel! Donutím ji vzít kletbu zpátky. Ať si mě nepřeje!

Yumi sebrala knížku. Prolistovala.

„Nic v ní není,“ houkla jsem na ní.

„To je zvláštní. Říkal, že nám vše řekne, jenže v ní nic není. Tak co to má znamenat?“ Podívala se na mě. Jako bych já snad věděla. Znovu prolistovala knihu a vyjekla.

„Co je?“ hned jsem byla na nohou. Yumi se dala do čtení.

„Zdravím tě, Veloranko Yumi. Mé jméno je Maagen. Jsem starší Sakrymů. Tato kniha slouží ke komunikaci se mnou. Odpovím na každou otázku, pokud vím odpověď. Tato kniha mi umožňuje sledovat vše, co se děje kolem držitele této knihy.“ Maagen? Proč by zrovna Maagen pomáhal někomu, kdo do společenstva ani nepatří? Yumi se na mě podívala s tázavým výrazem.

„Znám ho. Jen nechápu, proč by zrovna on pomáhal Chesterovi.“ Yumi se pousmála a přečetla další text v knize.

„Protože si myslí, že nynější situace není správná. Velorané se Sakrymy vycházeli a naopak. Z lásky vzniklo dítě, které ale musí zemřít. Proč? Proč nemůžeme dál společně existovat? Nejstarší musí padnout, aby byl nastolen mír. Vlády se musí ujmout někdo jiný. Někdo, kdo si to zaslouží.“ A to má být Chester? Zrovna on?

Kalgera:

Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi a kousek ode mě byli i ti ostatní. Pekelně mě bolí hlava! Vstala jsem a šla se podívat, co tam dělají.

„Ty!“ vyjela na mě okamžite ta hnusná Sakrymka. Přitiskla mě ke stromu.

„Cos mu sakra udělala?! Koukej to z něj sundat, nebo tě tu zabiju!“ křičela na mě. Je směšná! Vysmála jsem se jí do obličeje. Proč bych to jako měla dělat? On si začal, tak ať trpí. Tohle si nikdo nebude dovolovat!

„Když mě zabiješ, moc mu tím nepomůžeš,“ řekla jsem jí kysele. Zafuněla vzteky. Už mě nebaví ji poslouchat, navíc se mě dotýká a to se mi nelíbí!

„Dej ze mě ty špinavý pracky dolů! Co je mi po vás? Co z toho budu mít, když to z něj sundám, he?“ vysmívala jsem se jí. Je ubohá! Tak jako ta Veloranka. Je to hnusná albína.

„Žádám vás o to, slečno Kalgero. Mám tu s sebou pár zlatých. Dám vám je,“ řekl ten Veloran. Ten by pro tu svojí bloncku udělal snad všechno.

„Nepotřebuju peníze. Chci něco jiného. To se ale nikdy nedozvíš.“ Chtěl mi ještě něco říct. Gestem jsem ho umlčela. Přešla jsem k tomu hloupému Sakrymovi. Ležel tam v bezvědomí, nehýbal se, skoro nedýchal.

„Když ho nezabije tohle, zabije ho někdo jiný. To ho budeš pořád ochraňovat? Nejspíš ti tím brzy půjde na nervy. No, budiž. Ať si tedy ještě chvilku dýchá,“ řekla jsem té blondýně. Nebo bych se měla ptát spíš té Sakrymky? Dřepla jsem si k němu a sejmula kletbu.

„Chvilku si pospí.“ Sedla jsem si a opřela se o strom.

Yumi:
Já ji zabiju, teď už mi v tom nic nezabrání. Co to má pořád za kecy?

Damon:
Yumi je celá bez sebe. Očima těká z Chestera na tu ženskou a zase zpátky. V rukách si pohrává s nožem a z očí jí šlehají plameny nenávisti. Gellantara hledí do knihy a já jsem tu jako pátý kolo u vozu.

Yumi:
Pohrávala jsem si s tím nožem tak dlouho, dokud jsem se neřízla. Sakra!

„Gell? Podej mi tu knihu.“ Podala mi ji a já ji otevřela. Vrtalo mi hlavou, proč Chazzy nechtěl, aby Gell zabila tu krávu.

„Co jsi zač, Kalgero?“

„Nestarej se.“

„Ptám se tě, co seš zač, tak mi sakra odpověz!“ procedím skrz zuby. Gell a Damon na mě jen hledí. Oni ještě nezažili mou špatnou stránku. Kalgera se jen zasmála.

„Tobě nemusím nic říkat!“ Ona ví, jak mě pořádně vytočit. Mrskla jsem po ní svým nožem. Výborná trefa, vůbec to nečekala a schytala to do ramene.

Kalgera:

„Tak tohle jsi přehnala!“ zařvala jsem na ní. Nečekala jsem její útok. Trefila se mi do ramena. Pěkně to bolí. Chtělo se mi brečet, držela jsem se. Nepropustila jsem ani slzičku. Nůž mi trčel z ramena. Tak co teď s tím mám dělat? Mám ho vytáhnout? To se asi poseru bolestí! Nejspíš jsem vypadala hloupě. Ta kravička na mě koukala pobaveně.

„Jsem ti k smíchu?!!“ zavrčela jsem na ni.

„Jo!“ odsekla mi a zasmála se. Tak jo, udělám to! Uchopila jsem rukojeť. Chvilku jsem se odhodlávala a potom nůž vytrhla z ramena.

„Sááákrááá!“ zařvala jsem bolestí. To je bolest! Musela jsem si sednout. Takovou bolest jsem ještě nepocítila. Nikdy jsem neutrpěla zranění. Každej se mě bál.

„Jsi hnusná a blbá!“ řekla jsem jí kysele. Vysmála se mi.

„Zoufalé kecy,“ odsekla mi. Nesnáším ji.

Gellantara:
Tý jo! Nečekala jsem, že to po ní mrskne. Dobře ona! Kalgera chvíli nevěděla co, potom si ten nůž vyrvala z ramena. Au! Dobře ti tak, blbko.

„Můžu vám, slečno, od bolesti pomoci,“ řekl medovým hláskem Damon a zamával jí před obličejem pytlíčkem s bylinkami. On se jí snad snaží vlichotit, že mluví jako nějakej debil. Podívala se na něj a zamračila se.

„Nejspíš za to budeš něco chtít co?“ sykla.

„Jistě,“ řekl Damon opět medově.

Damon:
„Tak fajn. Co chceš?“ prskla. Tak jo, jde to líp, než jsem čekal.

„Chci, abys Yumi odpověděla na všechno, na co se tě zeptá,“ povytáhl jsem obočí.

„Do psí prdele, děláš si srandu?!“ začala se rozčilovat.

„Buď tohle,“ hodil jsem si pytlíkem a znovu ho chytil, „nebo tě to bude pekelně bolet,“ ušklíbl jsem se. Asi to zas tak dobře nepůjde.

Yumi:
Chová se sice jako blbec, ale zdá se, že má úspěch.

„Co seš zač?“ zopakovala jsem svou otázku.

Kalgera:

Bolí to pěkně. Začíná mi z toho být špatně. Nejspíš mu na to odpovím. Budu si vymýšlet…

„Jmenuju se Kalgera. Jsem Sakrymka,“ řekla jsem tiše.

„Kecy!“ vyprskla ta otrvaná pojídačka brouků. Veloran zvedl jedno obočí.

„Dobře, jsem Veloranka,“ zkusila jsem to znovu.

„Hloupost,“ odsekl mi.

„Já říkám pravdu!“ zavrčela jsem.

„Nejsi ani jedno ani druhé.“

„Jsem obojí!“ Jsem naštvaná. Tahá ze mě rozumy. Kdybych nebyla blbá a s tím Sakrymem se nepárala, tak tu teď nemusím trčet a odpovídat na tyhle otázky.

„Míšenka?“ zeptala se zas ta bloncka. Lehce jsem přikývla. Přestala jsem totiž cítit ruku. Je pro mě důležitá. Potřebuju ji ke kouzlení.

„Jsi míšenka našich dvou ras? To ty můžeš za temnotu?“ Ona je snad úplně blbá.

„Ano,“ ušklíbla jsem se.

„Můžeš to zastavit?“ To jsou hloupé otázky. Teď už budu lhát.

„Ne, je to nevratné. Měli jste si rozmyslet následky vašich činů. Chtěli jste mě zničit, já tedy zničím vás! Už brzo to přijde!“ Zkřivila se jí pusa. Byl to opravdu náramný škleb.

Yumi:
Nemůže to být nezvratné. Ale jak poznám, že si vymýšlí? Nijak. Ale počkat! Ta kniha! Otevřela jsem ji.

„Opravdu je temnota nezvratná?“ zeptala jsem se. V knize se zvolna začal objevovat nápis: „Každá kletba má i svou protikletbu. Je jen na stvořiteli, jestli ji odvolá či ne. Tak jako všechno na světě má svůj protiklad, i temnota má slabé místo, a to je světlo.“ Takže fajn.

„Přestaň kecat, ty krávo!“ syknu, protože takhle mi na nervy ještě nikdy nikdo nelezl. A vzhledem k tomu, že jsem milovníkem ostrých věcí, což o mně málo kdo ví, mám u sebe spoustu ostrých hračiček. Nikdy jsem je nepoužila jinak, než jako zábavu pro dlouhé chvíle – trefovat se do stromu a trénovat tím přesnost. Mrskla jsem po ní další, o poznání menší kudličku. Pro mou smůlu – a její štěstí jsem se netrefila do ní.

„Co blbneš?!“ vyjekla. Jen jsem pokrčila rameny.

„Zkouším tvý štěstí. Řekneš nám pravdu nebo to mám zkusit znova?!“

Damon:
Já ji nepoznávám. Takhle vytočenou jsem ji ještě nikdy neviděl. Co to do ní vjelo? A kde sakra bere ty nože? Zdá se, že se lehce pomátla. Vím, že s některými lidmi je radno si nezahrávat, ale Yumi? Nikdy taková nebyla.

„Tak sakra budeš mluvit, nebo ne?!“ zakřičela na Kalgeru. Byla tak vytočená, že si ani nevšimla, že se vedle ní Chester začal probírat.

„Seš v pohodě?“ houkl jsem na něj.

„Já… já nevím, asi jo… Co se stalo? A co se děje teď?“ Kouká nechápavě na krvácející Kalgeru, nechápající Gellantaru a rozzuřenou Yumi.

„No, jak bych to zkrátil. Kalgera na tebe uvalila kletbu, která tě málem zabila, pak ji sejmula, měla kecy, Yumi se nasrala a mrskla po ní nožem, mimochodem parádní trefa, tos ji učil ty? No a teď se dohadujou, mrskla po ní další nůž. A teď ses probral,“ vyložil jsem mu stručně nynější situaci.

„Cože?!“

„Vysvětlím ti to později,“ vyhrkl jsem, když jsem zaregistroval další letící lesklý předmět a rozzuřené bolestné vyjeknutí. Myslím, že už to přehání, ztrácí sama sebe, což není moc dobře.

Yumi:
Ta mě tak irituje! To si vážně myslí, že ji nezabiju? Je mi jedno, jestli tu temnota zůstane, nebo ne. Hlavně když tu nebude chodit a škodit tahle kráva! Mám u sebe ještě tři nože. Má dva pokusy, co se týče štěstí, pak jí podříznu hrdlo a bude svatej klid!

„Yumi!“ zavýskla Gell.

„Co je?! Chceš tu krávu snad bránit?!“ vyjedu na ni. Mám toho dost! V hlavě mi tepe tak silně, jako by mě tam někdo mlátil kladivem.

„Nechci jen… Podívej se na sebe!“ V tónu hlasu a jejího výrazu poznám, že má strach. Ale z čeho? Doufám že né ze mě.

„Co se děje?“

„Tvoje vlasy… tmavnou!“

Damon:
Sakra! Ovládla ji nenávist. To je to, co už od dávných dob spojuje Sakrymy a Velorany. Tohle je důkaz, že první tu byli Sakrymové a až potom my. Když Velorana ovládne vztek a nenávist, ovládne ho temná magie. Může se tak snadno stát Sakrymem. Ovšem tohle ví jen málokdo.

Chester:

Sledoval jsem celé to představení. Yumi řádila jako rozzuřená saň. Její vlasy začaly tmavnout.

„Co se to s ní děje?“ zeptal jsem se toho Velorana.

„Když Velorana ovládne nenávist, může se stát Sakrymem. Musíme ji zastavit. Ještě není pozdě,“ řekl mi rychle. Yumi mezitím vrhla po Kalgeře další nožík. Trefila se. Kalgera se ani nebránila. Nejspíš nemohla kvůli ruce.

Musím Yumi zastavit. Nechci, aby se změnila.

„Yumi!“ zatřásl jsem s ní. Strčila do mě.

„Nech mě! Nejdřív si to vyřídím s ní!“ zaječela. Je mimo! Sakra! Jak ji mám zastavit? Potom mě to napadlo. Není to nejlepší nápad a není to podle plánu. Mělo by to být jinak a na jiném místě a při jiné situaci. Ale musím to zkusit. Yumi měla v ruce další ostrou věcičku. Přiskočil jsem k ní, chytil ji oběma rukama za hlavu a políbil jí. Dělám to poprvé, doufám, že správně.

Yumi:
Zrovna jsem po ní hodila další nůž, když mi do rány vlítl ten pakoň a… políbil mě. Jenže všechno hraje proti mně. Nůž neletěl vůbec daleko. Vlastně ani nestihl letět, protože jsem ho pořát držela v ruce.

„Miluju tě, moje krásná Veloranko,“ zašeptal. No to snad ne! Napřed ho vzkřísíme a potom ho zabiju? To není možný! Jsem nemožná! Totální kazisvět! Svalil se na bok. Podívala jsem se na svou ruku, ve které jsem před chvílí svírala nůž. Byla celá od krve.

„Chazzy!“ rozpláču se při pohledu na to, jak tam leži a drží se za břicho.

„Jsem v pořádku,“ hekne a vytáhne si ho z tama. Byl to ten nejmenší nožík, který jsem měla. Zaplať pánbůh za to! Přiložila jsem mu ruku na ránu a políbila ho, soustředíc se na bolest, kterou jsem mu způsobila. Všude kolem se rozhostilo bílé světlo a mou rukou projížděl zvláštní proud. Když jsem se od něj odtáhla, nechápavě na mě zíral.

„Jak jsi to udělala?“

„Co?“ Vyhrnul kabát a košili. Po ráně zůstal jen bílý flíček.

Gellantara:

No tohle! Léčitelka? Je toho na mě nějak moc. A navíc se políbili! No konečně! Myslela jsem, že se toho nedožiju.

„Halóóó!“ ozvala se Kalgera. Znechuceně jsem se na ni otočila.

„Sklapni,“ řekla jsem jí.

„Yumi, neřeklas mi, že tohle umíš,“ řekla jsem naoko uraženě.

„Já to nevěděla,“ řekla mi ještě stále překvapená.

„Yumi, musíš ji taky uzdravit,“ pošeptal jí Chester. Začala rudnout.

„Ne, nerozčiluj se,“ pošeptal jí znovu a políbil jí na čelo. Krásný páreček.

Chester:

„Potřebujeme ji. Když ji zabiješ, nic tím nevyřešíš. Ona to může zastavit,“ řekl jsem Yumi. Nevypadala nadšeně. Nejspíš se jí ta představa ani nelíbila, že by měla vyléčit tu potvoru.

„Jenže já nevím jak,“ povzdechla si.

„Pokus se o to, prosím.“ Pohladil jsem ji po hlavě.

„Ale ještě než se do toho dáš, musím ti něco říct. Chci, abys to věděla.“ Zvědavě zvedla jedno obočí.

„Já tě moc miluju. A je mi už všechno jedno. Ať to ví třeba celý svět!“ pověděl jsem jí upřímně. Díval jsem se do těch jejích modrých očí a topil se v nich.

Damon:
Léčitelství? Není se čemu divit. Je to královská moc. A ona je dcera krále. Je vidět, že jí toho její otec moc neřekl. Neměla to lehký, ale mohl jí o její moci říct všechno…

Yumi:
„Taky tě miluju, víc než si umíš představit,“ vyznám se mu a přemýšlím, jak tu krávu vyléčit. Když jsem léčila Chestera, myslela jsem na to, že ho miluju a že jsem mu ublížila. Budu potřebovat, aby to udělal se mnou, tak jsem ho vzala za ruku a táhla ho směrem k ní. Poklekla jsem a znechuceně se jí zadívala do obličeje. Nechci to udělat, ale asi mi nic jiného nezbývá. Položila jsem jí ruku na ránu na rameni a myslela na to, aby se jí rána zahojila. Chesterova přítomnost, naše propletené prsty mě držely přitom, abych ji nezabila, když už jsem u ní tak moc blízko. Okolí opět ozářilo bílé světlo. Když byla rána zahojená, přemístila jsem ruku na její bok a zopakovala ten proces léčení. Nakonec ještě jako pojistku jsem na ni uvalila poutací kouzlo, aby nám nemohla nic udělat.

Kalgera:

„Že ti to trvalo!“ vyštěkla jsem na ní. Chtěla jsem použít nějakou menší kletbičku, ale nemohla jsem. Mrcha!

„Příště tě nechám chcípnout!“ zasyčela na mě. Ta druhá mě nakopla.

„Hej, to bylo za co?“ vyjela jsem na ni.

„Za to, že dejcháš!“ odpověděla mi.

Chester:

Tak a co teď? Co mám dělat dál? Vzpomněl jsem si na knížku. Sebral jsem ji ze země a v duchu se zeptal, co mám dělat dál. Prolistoval jsem knihu a našel odpověď.

„Našel jsi štěstí i cestu k vyplnění osudu. Možná o tom ještě nevíš, ale je to tak. Teď dopomozme osudu. Proveď rituál a získej zpět své schopnosti. Budeš je potřebovat.“ No jo! Ale jak, když nemám knihu? Objevil se druhý nápis, byl delší a v odstavcích. Byl to text drobným zdobným písmem. Byl to přepis rituálu z knihy!

„Yumi! Mám to!“ zvolal jsem nadšeně.

„Co?“ zeptala se. Ukázal jsem jí text v knize.

„To je skvělé. Uděláme to.“ Potřebuju sehnat jen pár věcí. Potřebuju dubovou kůru, zemský kořen, vodu a nějakou nádobu. To nebude těžké sehnat.

Gellantara:

Mám mu to říct teď nebo až potom? Nechci mu kazit radost, ale zjistit to jednou musí. „Chezi?…“ začala jsem. Radostně se na mě podíval. Teď mu to nemůžu zkazit.

„Měli bysme se přemístit. Určitě nás tu brzo najdou. Ta osada odkud jsme zdrhli, není daleko. Když půjdeme tímhle směrem, tak dojdeme do lidské vesnice. Nejspíš z nás nebudou mít radost, ale asi si nic nedovolí.“ Přece mu to teď nemůžu říct.

„Jo, máš pravdu. Cestou najdeme kořen a kůru a ve vesnici vodu a nádobu. Tak jdeme. A ty, Kalgero, jdeš taky!“ Rozený vůdce. Kalgera se nemohla moc hýbat. Začala prskat a nadávat. Použila jsem na ní mlčící kletbu. Alespoň na chvilku bude klid. Posadili jsme ji na koně a šli jsme. Je to nefér! Je to kráva a veze se. Je mi fuk, že díky vázacímu kouzlu nemůže chodit.

Yumi:
Po několika metrech jsem se od Chazzyho odpojila a šla chvíli s Gell. Dlouho jsme si jen tak nepopovídaly. Vlastně nikdy, ale když se Chazz zkamarádil s Damonem, byla jsem mezi nimi prakticky přebytečná.

„Gell?“

„Yumíí, nemáš u sebe nějaký červeňáky? Dlouho jsem žádnýho neměla,“ posteskla si. Přesně kvůli tomuhle ji mám ráda.

„Promiň Gell, už jsem všechny snědla,“ zasmála jsem se.

„A tos mi nemohla aspoň jednoho nechat?!“ urazila se.

„Dělám si legraci.“ Dloubla jsem ji do boku a smála se. Taky se zasmála.

„Jsem ráda, že vám to s bráškou klape.“ Upřela na mě svůj pohled. Zamilovaně jsem se zadívala na Chazze.

„To já taky.“

„Láska je krásná věc, konečně si to ten morous uvědomil,“ zasmála se.

Gellantara:

Bylo bezva si jen tak popovídat.

„Yumi, co kdyby… co kdyby se Chester úplně změnil? Víš jako, že by nebyl takový, jako je teď. Kdyby… kdyby třeba nesnášel Velorany, kdyby byl ještě horší morous, než je teď. Jak bys to brala?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ale Gell, co to povídáš? Jak jsi na to přišla?“ zasmála se.

„Ále… jen tak. Něco mi prolítlo hlavou.“ Usmála jsem se na ni.

„Hej! Tohle se mi nelíbí! Okamžitě mě pusťte!“ rozeřvala se Kalgera. Mlčící kouzlo pominulo.

„Ty nedáš pokoj! Radši zavři zobák, ty slepice!“ vyjela jsem na ní. Byla jsem docela ráda, že přerušila trapné ticho mezi mnou a Yumi.

„Dobře, jak chcete!“ sykla Kalgera. Najednou se zvedl vítr. Byl ledový a bodal jako jehličky. Potom začalo pršet. Nebe zahalily temné mraky. Hřmělo a blýskalo se. Dneska budeme spát v mokru.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 7. kapitola - Větší hněv a další bolest: