OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 8. kapitola - Zrada a lež

08.08.2011 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 767×

Chester:

Damon je fajn chlapík. Fajn jsme si popovídali.

„Tak tady asi přespíme,“ zavelel jsem. Byli jsme na kraji lesa. Hustě pršelo, byla bouřka. Je mi jasný, že za to může Kalgera. Mám dobrou náladu. Konečně budu plnohodnotný Sakrym. Už brzo!

„Kalgero, co bys řekla tomu, nakopat prdel jednomu Sakrymovi?“ zašvelelil jsem Kalgeře do ucha. V očích se jí zablýsklo.

„Chceš se zase prát?“

„Ne, myslel jsem někoho jiného. Někoho silnějšího než jsem já. Někoho, kdo má moji krev. Vlastně já mám tu jeho.“ Budu potřebovat pomoc. Chci otce sesadit z velení. A podle toho, co mi řekla Gellantara, tak to nechci jenom já. Podle Maagena je to nutné.

Yumi:
Neuniklo mi, že té krávě něco šeptal. Asi bych neměla být tak žárlivá, ale kdo by nebyl? V jednu chvíli mi vyzná lásku, pak chce, abych nechala žít někoho, kdo ho málem zabil a ještě k tomu abych tomu něčemu pomohla… A teď si spolu něco šuškají?! Chester s Damonem udělali provizorní chajdu z popadaných větví a rozdělali jsme oheň. Já strávila večer s Gell a Damonem, a Chester byl celou dobu zažraný do rozhovoru s Kalgerou.

Damon:
Zrovna jsem Gell vykládal, jak se ze mě a Yumi stali nejlepší přátelé, ale nebyl jsem do hovoru tak zažraný, abych si nevšiml toho, jak se Yumi kouká po těch dvou. Trápí se, a tím pádem se trápím i já.

„A jak to bylo dál?“ ptala se zvědavě Gell.

„No, vytáhl jsem ji z vody, aby se neutopila, a když vylezl i ten kluk, dal jsem mu nakládačku. Od té doby jsme s Yumi kamarádi na život a na smrt. Hodněkrát mi zachránila život.“

„Páni, to je tak pěkný!“ zašvitořila s potrhlým úsměvem. Když si všimla, že už ji nevnímám, drbla do mě. Lekl jsem se. Zvědavě povytáhla obočí, já jen pohodil hlavu směrem k těm dvěma a nijak jinak jsem se k tomu nevyjadřoval. Yumi na ně pořád zírala, a vypadala čím dál smutněji. Mně i Gell bylo jasné, že Yumi absolutně nevnímá naši přítomnost.

„Trápí se kvůli němu zbytečně moc,“ prohlásila sklesle.

„Já vím. Jen nechápu, proč je vůči ní teď takovej ignorant. Pořád se baví jen s Kalgerou a je celej hrr do získání té pitomé moci. Dělá mi starosti, jakej dopad to má na Yumi.“

„Ona se s tím nějak popere. Možná to tak nevypadá, ale je to silná holka. Proto ji mám tak ráda!“ zasměje se, skočí Yumi kolem krku a na tvář jí dá pusu. Je prostě originální. Správně střelená a roztomilá.

Yumi:
Z transu mě velmi nešetrně, ale zároveň moc mile, vytrhla Gell, když mi skočila kolem krku a vlepila mi pusu na tvář.

„Mám tě ráda!“

„Já tebe taky, Gell,“ zasmála jsem se. Ona je prostě super. Škoda, že jí nemůžu věnovat upřímný smích. Ale bohužel to momentálně není v mých silách. Je mi hrozně úzko. Čekám, až všichni usnou, abych se mohla nepozorovaně na chvíli vytratit. Za celý večer si mě Chester ani nevšiml. Damon si povídal s Gell, a já nabyla pocitu přebytečnosti. Aspoň, že už neprší. Všichni spí, a tak jsem vstala a vyšla z provizorní chatrče. Vzala jsem Atriela a procházela se po okolí.

„Je to strašný, Atrieli. Jsem tak zoufalá, že už si povídám i s koněm. Né že bys byl špatnej, to ne, jsi úžasný kůň. A já ti tu vykládám, jak se trápím. Jak ubohé… Ale když on si mě za celý večer ani nevšiml! Chápeš? Já bych pro něj vraždila, a co on? Kašle na mě. To jsem tak nesnesitelná? Co dělám špatně?!“

„Nic…“

Zastavila jsem se. Kdo to byl?! Atriel přece nemluví.

„Cože?“ vyhrkla jsem.

„Neboj, to jsem já. Omlouvám se. Jen… Kalgera mi pomůže sesadit otce a získat zpátky moc. Probírali jsme různé plány jak to všechno uskutečnit.“ Byl to Chester. Došel až ke mně a políbil mě. V tu chvíli mě všechen vztek opustil.

„Proč ses vydala z tábořiště?“

„Já… Nemohla jsem spát,“ hlesla jsem, podívala se na zem a doufala, že se nebude vyptávat dál.

Chester:

Měsíc ji osvětloval. Je prostě nádherná. Mám štěstí.

„Yumi, myslím, že bys mohla Kalgeru zbavit poutacího kouzla.“ Podívala se na mě.

„Domluvili jsme se. Pomůže mi sesadit otce. Pokud ho sesadím, nejspíš nastoupím já. Pokud to tak opravdu bude, uznám ji jako člena společenstva. Poskytnu jí imunitu. Pokud já nenastoupím, přimluvím se u nového nejstaršího. A pokud zemřu, tak…“ zakryla mi rukou pusu.

„Tohle neříkej,“ zašeptala. Vzal jsem její ruku a políbil ji do dlaně.

„Nebyla bys moc hezká Sakrymka,“ poškádlil jsem ji.

„Tmavé vlasy by ti nešly k pleti. Tak se prosím tě, přestaň rozčilovat.“ Naoko se urazila. „Pojď spát. Je celkem chladno. Alespoň, že už neprší. Nechtěla s tím přestat.“ Vzal jsem ji za ruku a vedl zpět k našemu přístřešku.

Kalgera:

Jsem celá ztuhlá. Už mě to nebaví. Chester říkal, že přemluví Yumi, aby mě pustila. Uslyšela jsem kroky. Byla to Yumi.

„Nemám tě ráda, nevěřím ti. Věřím Chesterovi. Chce, abych tě pustila. Udělám to, ale pokud mu jen zkřivíš vlásek, tak si mě nepřej. To samý platí u Gellantary a Damona,“ řekla mi tiše. Mlčela jsem. Něco pošeptala a já se mohla konečně hýbat. Protáhla jsem se. Volnost je skvělá.

„Taky tě zrovna nemusím. S Chesterem máme dohodu. Hodlám ji dodržet, nic jiného. Mám výbušnou povahu. Možná občas vyletím, takže mě moc neštvi,“ sykla jsem na ní a lehla si. Potřebuju spánek.

Gellantara:

Probudila jsem se zimou. Byla jsem v chajdě s Damonem sama. Kde je Yumi? Kde je Chester? Nejspíš jsou někde spolu. V tom případě nemám obavy. Mám ale strach o své zdraví. Zuby mi drkotají a mrznu. Hmmm… Lehla jsem si blíže k Damonovi. Tělesné teplo mě možná zahřeje. Moc to ale nepomohlo, tak jsem se k němu přitulila a za chvilku mi bylo teplo. Opět jsem usnula.

Yumi:
Nejsem zrovna nadšená, že jsem tu obludu pustila. Samozřejmě, není to obluda, ale je zlá… A to mi připadá jako dobrý důvod mít se na pozoru. Ale když jí věří Chester, možná… Možná bych taky mohla. Ne! Nikdy té mrše věřit nebudu! Budu se před ní mít hezky na pozoru. Chazzy zůstal někde venku. Moc ráda bych šla zase za ním, ale nemám náladu na úsměvy, a nechci mu kazit radost z nové naděje mýma stínama na duši.

Vrátila jsem se do naší chatrče a řádně jsem se zasekla po pár krocích. Páni, nevěřila jsem vlastním očím. Gell byla přitulená k Damonovi a na tváři měla spokojený úsměv. Damon lehce oddychoval a taky se ze spaní trochu usmíval. Co se tu dělo tu chvíli, co jsem tu nebyla? Usmála jsem se pro sebe, lehla si a po chvíli usnula.

Damon:
Probral jsem se do slunečného dne a zjistil jsem, že je na mě někdo nalepenej. Otevřel jsem oči a trhl sebou překvapením. Gellantara mě objímala a spokojeně pochrupkávala. Je ta poslední, od které bych něco takovýho čekal. Vyloudilo mi to na tváři široký úsměv. Nějakou dobu jsem jen tak ležel a chvilkama ji sledoval. Vypadá sympaticky, a ve spánku nevypadá tak šíleně. Rozjímal jsem o nové kamarádce v podobném duchu, dokud se neprobrala.

Gellantara:

Probudila jsem se a otevřela oči. Pohlédla jsem do očí toho Velorana Damona. Pak jsem si uvědomila, že ho objímám. Rychle jsem ho pustila a zvedla se na nohy. „Promiň,“ pípla jsem a už jsem byla venku z chatrče. Doufám, že to nechápe nějak jinak než já. Byla mi zima.

Chester seděl před chatrčí a v ruce měl koženkovou šňůrku. Něco svíral v dlani.

„Copak to máš, bratříčku?“ Sedla jsem si vedle něj. Otevřel dlaň. Na šňůrce byl přívěšek. Byl to trojitý obrácený kříž.

„Utekla. Nechala tu jen tohle. Nikde není. Porušila naši dohodu,“ řekl sklesle. Bylo mi jasné, o kom mluví. Ta mrcha!

Chester:

To není možný. Já jí věřil. Věřil jsem jí i přes to, že byla taková útočná.

„No nic, Gellantaro. Půjdem do té vesnice a provedeme rituál. Pak budeme pokračovat podle plánu. Nebo alespoň já. Tebe a ostatní nenutím,“ řekl jsem po chvilce ticha.

„Co blázníš? Já jdu s tebou! Jsi přece můj bráška!“ čertila se okamžitě Gellantara. Šel jsem probudit Yumi.

„Yumi, už je ráno,“ pošeptal jsem jí do ucha a políbil ji na tvář. Usmála se na mě. Snažil jsem se přetvařovat. Zvenku jsem se snažil být normální, ale uvnitř jsem byl neskutečně zklamaný.

Yumi:
Zadívala jsem se mu do očí. Tady něco nehraje, na první pohled byl v pohodě a usmíval se, ale v očích se mu zračil smutek a zklamání.

„Co se děje?" zeptala jsem se ho a upřela na něj pohled vyžadující odpověď.

„Nic," odpověděl a snažil se o veselejší výraz, ale na mě to bohužel pro něj neplatí. Něco se stalo a já přijdu na to, kvůli čemu se trápí. Posadila jsem se a políbila ho.

„Chazzy, něco se děje, přede mnou to neskryješ, co tě trápí?"
Dala jsem do tónu svého hlasu takový důraz, že se trošku zarazil.

„No… Víš… Slib mi, že se moc nenaštveš," odmlčel se čekal až přikývnu. Co se proboha mohlo stát tak hroznýho?

„Neboj…“ souhlasila jsem nejistě a očekávala. Vlastně ani nevím co.

Chester:
Doufám, že to vezme v klidu. Nechci, aby se změnila na Sakrymku.

„No, Kalgera… ona tu nikde není. Nechala mi tu jen tohle,“ řekl jsem jí a ukázal trojitý křížek. Čekal jsem příval jejího vzteku, i když slíbila, že se nenaštve.

„Čekala jsem to,“ řekne celkem v klidu. „Je to mrcha! Já jí nevěřila…“

„Ale já ano!“ vybouchnul jsem. Konečně se dostavil vztek. Bohužel v nevhodnou dobu. „Věřil jsem jí a ona mě zradila! Ona… měli jsme úmluvu, dala mi slib! Slíbila mi, že mi pomůže. A já slíbil jí…“ docházely mi slova. Vztek se mísil se zklamáním a zradou. Nekontrolovatelně mi z očí vytryskly slzy vteku.

„Promiň,“ řekl jsem Yumi a raději šel ven. Vztekle jsem uhodil do nejbližšího stromu.

Gellantara:

Jejda! Jeho to vážně hodně vzalo. Do toho se raději míchat nebudu. Mohla bych jednu dostat a to já nechci. Rychle jsem se vytratila z dosahu. Asi bude nejlepší ho nechat vybouřit. Šla jsem raději sehnat snídani.

Yumi:

Ještě chvíli jsem za ním koukala s otevřenou pusou. Co to sakra bylo? Chápu, že ho zklamala, ale proč takhle vybuchl? A proč brečel? A co jí k čertu slíbil? Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se ho hledat. Když jsem vylezla ven, zahlídla jsem ho sedět u jednoho stromu. Jednou rukou si podpíral hlavu a v druhé svíral přívěšek tak pevně, že mu po kraji sevřené pěsti skapávala krev.

„Chazzy…“ přidřepla jsem si k němu a pohladila ho po krvácející ruce.

„Jdi pryč!" sykl a ani se na mě nepodíval.

Damon:

Vypadá to, že tohle bude krušný ráno. Gell odběhla někam neznámo kam, z Chestera je uzlíček nervů a Yumi vypadá, že se pohybuje na okraji mezi naštváním a zhroucením se.

„Co se to tady dneska děje?" zeptal jsem se zmateně směrem k těm dvěma. Chester se na mě otočil, a kdyby to šlo, zabil by mě tím pohledem.

„Fajn fajn." Zvedl jsem ruce v obranném gestu a vycouval. Tohle bude asi ještě zajímavý.

Chester:

Seděl jsem tam ještě chvíli. Křížek jsem svíral tak křečovitě, až jsem si jeho ostré hroty zaryl do ruky. Musel jsem Yumi postal pryč. Byl bych schopný jí říct něco nehezkýho.

Vstal jsem, křížek jsem si dal na krk a šel za Yumi.

„Omlouvám se.“ To bylo všechno, co jsem jí řekl. Podívala se na mě a bylo na ní vidět, že tohle nestačí.

„Jsem pitomej nervák, rychle se naštvu a pak to takhle dopadá. Je mi líto, že jsem se takhle zachoval,“ dodal jsem k omluvě.

„To nic,“ pošeptala mi do ucha, když mě objala.

Gellantara:

„Jídlo!“ zavolala jsem na ty dva v chatrči. Damon už se pustil do snídaně a já vytáhla z váčku, který mám pečlivě uvázaný na pásku, sušeného motýla. Není to červeňák, ale i tak je chutný. Našla jsem kus odsud borůvčí a maliníky. Nasbírala jsem bobulky a šla hned zpátky. Vypadá to, že Chester je už klidnější.

„Skvělá práce,“ pochválil mě Chester. Potěšeně jsem se usmála. Po snídani jsme se vydali po cestě do vesnice. Naší chatrč jsme rozlámali. Šli jsme tiše a svižně. Ti dva šli vpředu a já s Damonem vzadu. Musím si s ním promluvit.

„Damone, doufám, že sis to ráno nepřebral nějak jinak, než tomu bylo. Byla mi v noci zima, a tak jsem se k tobě přitulila, protože dvě těla na sobě vydávají teplo,“ řekla jsem mu a usmála se.

„Neboj se.“ To bylo vše, co mi na to řekl. Hmm, tak fajn.

Damon:

Všiml jsem si, že Gellina nálada po mé odpovědi nepatrně klesla. Nemohl jsem jí říct, že to, že jsem se ráno probudil a zjistil, že mě objímá, byla jedna z nejhezčích věcí mýho života. To by nešlo. Sice jsem si to uvědomil až později, ale uvědomil jsem si to, a to je důležitý. Je úžasná, skvělá, okouzlující, praštěná… Prostě dokonalá….

Yumi:

Ještě mě trápilo to vystoupení ráno, ale docela jsem to potlačila. Teď bylo důležitý, aby Chester zase nevyletěl, protože jen Bůh ví, co by se mohlo semlít. Skoro jsme nemluvili a to mě docela trápilo. Rozhodla jsem se, že zapředu konverzaci, ale to mi nebylo přáno. Chester se zastavil a vteřinu na to se před námi objevil…

„Seeley?" předběhl mě vykuleně Damon.

Seeley:

„Damone! Yumi! Kamarádi moji! Kde se tu berete?" objal jsem Yumi a až teď jsem si všiml, kdo to kráčí vedle ní a zarazil jsem se. Vlastně lepší výraz by byl: zamrzl na místě. Oni jdou se sakrymem?! A ne jen s jedním! Co se to tu sakra děje?

Chester:

Nelíbilo se mi, jak si mě ten… ten kdo? Přejel jsem ho očima od hlavy k patě. Žádná hůl, žádné brnění… Kdo to sakra je? Podíval jsem se tázavě na Yumi. Už se nadechovala, ale Gellantara to pokazila.

Gellantara:

„Nazdárek! Jestli jsi přítel těhle dvou, tak jsi i můj přítel!“ Běžela jsem k němu a nadšeně mu potřásla pravicí. Tvářil se pohoršeně a trochu vyděšeně.

Seeley:

Páni, co je to za cvoka? Čapla mě za ruku jako by nic a dělá z nás kamarády? Ta se neviděla! Vždyt z ní jde strach.

„Dame? Yum? Nechcete mi něco říct?" Zahleděl jsem se tázavě na tu holku, co z nás právě udělala kamarády a na toho kluka, co byl už od pohledu pěkně nebezpečnej.

Yumi:

„No… Tohle jsou Chester a Gellantara…. A jsou to tak trochu… No… Sakrymové…“ řekla jsem provinile. Seeley je náš lidský kamarád, ale Sakrymy v lásce zrovna nemá… Nebo ne že nemá v lásce, ale bojí se jich, a tak se jim vyhýbá jako čert kříži. A ví co se děje mezi Velorany a Sakrymy, proto je tak zmatený.

„To si děláte prdel ne?" Vyvalil nevěřícně oči. Když viděl, že to myslím vážně, popadl mě za ramena a začal se mnou cloumat se slovy

„Vy jste se zbláznili! Ruplo vám v bedně nebo co? To už si nic z toho, na co jste mě upozorňovali ne-" zmlkl, protože do to zasáhl Chester.

Chester:

Chytil jsem ho pevně za ruku, zle jsem se na něj díval a tlumeně vrčel.

„Nesahej na ni!“ zavrčel jsem na něj. Vyplašeně Yumi pustil a odstoupil.

„Chezi co to…“ vyjekla Yumi. Pořád jsem ho držel za předloktí.

„Pusť ho, Chezzi. Je to v pořádku!“ řekla Yumi a dala mi ruce na ramena. Pustil jsem ho a udělal krok dozadu. Yumi se na mě vyčítavě dívala. Co jsem udělal špatně? Třásl s ní jako s hadrovou panenkou. To se mi vůbec nelíbilo! Sklopil jsem zrak k zemi.

Gellantara:

„Nó, to ses zase předvedl. Proč našeho nového přítele děsíš k smrti?“ Drcla jsem do Chazze loktem.

„On není můj přítel!“ syknul. A jéje. To nebude dobrý. On snad žárlí! Nebo ne?

Yumi:
„Chazzy…“ šeptla jsem směrem k němu uklidňujícím hlasem a snažila se ho tak uchlácholit, aby pochopil, že od Seeleyho mi nic nehrozí.

„Jo já vim," zvedl ruce v obranném gestu a přemohl se k nepatrnému úsměvu.

Damon:

Tohle nevypadá dobře, Chester se sice tváří docela v pohodě, ale známe ho už všichni, je to výbušnej magor, nikdy nevíme, co od něj můžeme čekat. Nastalo trapný ticho, které jsem přerušil já. Začal jsem se smát. Ne moc, ale ani málo. Všichni se na mě zmateně zahleděli. Sám jsem nevěděl, co to dělám. Ale celá tahle situace. Přišlo mi to vtipný. Gell otevřela pusu dokořán, vteřinku na mě hleděla a pak do mě drcla.

„Ti hráblo, ne? Čemu se jako tlemíš?" zeptala se mě nevěřícně. Ale zdálo se, že se nálada v našem hloučku trochu odlehčila.

„Já… Já nevím" smál jsem se dál, ale už o poznání míň.

Yumi:

Ten Damonův smích je mi tak… Povědomý… Jen kdybych si vzpomněla! Sakra! Vím, že to něco naznačuje, už jsem o tom hodněkrát slyšela… Jen už si nevybavím v jaké souvislosti. Když jsem se podívala na Seeleyho, nevypadal vůbec překvapeně v reakci na ten smích… Vlastně na to nijak nereagoval. Pak jsem si všimla, že má v ruce listy nějaké rostliny a v tu chvíli mi to došlo.

„Smíšník?" vykulila jsem oči. Ale jak to, že to funguje jenom na něj? Seeley se usmál. Často, když se nacházel ve vypjatých situacích, používal tuhle kytku na odlehčení nálady. Tady to ale fungovalo jen na Damona.

„Jo, no… On jedinej je z vás vyrovnanej, proto se pořád směje…“ usmál se nevinně. Je pořád stejnej. Gell s Chazzem jen hleděli.

Chester:

Tenhle člověk se mi vůbec nelíbí. Nejraději bych ho roztrhl vejpůl. Musím se ale klidnit kvůli Yumi. Ani ta kytka se mi nelíbí. Nikdy jsem nebyl odborník na byliny.

„Člověče, jak daleko je odsud vesnice?“ zeptal jsem se. Nebudu ho oslovovat jménem. Nechce se mi a už si ho nepamatuju.

„Jen kousek,“ odpověděl bleskově.

„Fajn,“ syknul jsem a dal se do kroku. Nechci tu s ním ztrácet čas. Gellantara se ke mně připojila hned. Yumi s Damonem až později. Ten člověk šel s námi. Další mluvící klapačka.

Došli jsme k vesnici. Ihned, jak nás uviděli lidé, začali zavírat dveře a okenice. Rodiče volali na své děti a muži brali do rukou vše, co bylo po ruce.

„Přicházíme v dobré vůli,“ zavolal jsem na lidi. Stáli jsme u brány a čekali, co bude.

Damon:

Chester těm lidem sice řekl, že jim nehrozí nebezpečí, ale zdá se, že jim to nestačí. Blížil se k nám houf sedláků vyzbrojený vidlemi, sekerami… a dalšími zbytečnostmi. Copak jsou lidé natolik naivní, že si myslí, že se naší magii ubrání něčím takovým? V duchu jsem se zasmál.

Seeley:

Je mi jasný, že moje společenský postavení jde touhle návštěvou do háje.

„Seeley! Ty ses zbláznil? To se teď po lese poflakuješ s bandou Veloranů a Sakrymů?!" křikl na mě můj kamarád Dimitrij.

„Vždyť je to lůza!" dodal znechuceně.

„Co si o sobě myslíš?! Jediná lůza široko daleko seš ty!" křikla na něj vztekle Yumi. To to pěkně začíná. Než jsem stačil zasáhnout, rozkřičela se i ta Sakrymka, Gellantara myslím.

„Co si o sobě sakra myslíš? Nechceme nikomu ublížit. Ani nikomu nevyhrožujeme! Nebo jsme aspoň doteď nic neudělali! Radím ti, abys zavřel klapačku a dobře si rozmýšlel, co z ní vypustíš, jinak tě zadusim broukama!"

Yumi:
Gell se na něj rozkřičela. Chester ji chytil za ruku a řekl jí, ať se uklidní. Kde je jeho vznětlivá povaha, když se nám to hodí? Na mě ječí kvůli nějaké… krávě… Ale sedláka nechá, ať si na nás pořvává, že jsme lůza?

„Nech ji, vždyť má pravdu!" obořila jsem se na něj vztekle.

Gellantara:

Ať mě moc neštvou! Nic jsme jim neudělali a ani udělat nechceme! Už jsem se chystala na neškodné kouzlíčko, když mě Chester zadržel.

„Přestaň. Jsou to jen vystrašení lidé, co chtějí za každou cenu ochránit své blízké,“ řekl klidně. Vůbec jsem ho nechápala.

Chester:

Žil jsem ve vesnici, kde se na mě koukali stejně. Hodně mi tahle situace připomínala dětství. „Já jsem Chester, Sakrym. K mojí smůle nemám žádné schopnosti. Vyrůstal jsem mezi lidmi, nechci vám ublížit. Tohle je Gellantara. Je sice trochu bláznivější, ale v jádru je dobrá. Ten Veloran je Damon. Jsem si jistý, že by vám neublížil a ta Veloranka je Yumi. Za ní se zaručím,“ řekl jsem těm lidem. Jeden z nich, tmavovlasý s ostrými rysy v obličeji, se ušklíbnul. Pohrdavě si odplivl.

„Seeley? Co mi na to povíš?“ podíval se na Yumiina kamaráda.

Seeley:
„Ty Velorany znám už dýl… a jsou neškodní. Ale se Sakrymy se znám jen velmi krátce. Ale myslím, že od nich nic nehrozí." Ian se znovu ušklíbl, a tak jsem se znovu obrátil na Dimitrije.

„Dimko, ty si snad nemyslíš, že bych sem dovedl někoho nebezpečnýho, nebo jo?"

„No, já nevím…“ zapřemýšlel se, ale nakonec pokynul lidem, aby ustoupili a nám naznačil, abychom ho následovali. Tohle bude ještě docela zajímavý…

Gellantara:

Šli jsme za tím nepříjemným sedlákem. Dovedl nás k velké dřevěné budově.

„Tohle je hospoda. Můžete se tu najíst a vyspat, ale rozhodně ne zadarmo. Pěkně všechno zaplatíte! Bez mýho vědomí vesnici neopustíte, je to jasný?!“ Byl pěkně nepříjemnej. Celou mě poprskal. Všichni jsme šli dovnitř a já si neodpustila maličké kouzlíčko těsně před vchodem. Mně nebudou říkat, že jsem lůza. Kouzlo nebylo nebezpečné. Vytvořilo to jen pár jisker na zemi. Viděla jsem jeho naštvaný pohled a raději jsem zaplula dovnitř. Hrála tam hudba a vonělo jídlo. Teď jsem si uvědomila svůj obrovský hlad. Jenže mám problém. Nemám ani vindru!

Chester:

Na můj vkus moc společnosti, ale co se dá dělat. Otevřel jsem svůj váček na peníze. Nebylo to moc potěšující. Na jídlo pro všechny by to mělo stačit, ale spát budeme muset asi někde venku. Mně to nedělá problém, ale nechci, aby Yumi nastydla. Když nás lidi zaregistrovali, všechno utichlo. Koukali na nás jako na největší hrozbu. Malá holčička, která stála u prvního stolu vyděšeně vykřikla. Potom běžela k nějaké ženě.

„Mami, mami! Ten pán je zlý! Ten pán je Ďábel!“ křičela a schovala se jí pod sukni. To myslela mě.

Zabrali jsme největší stůj.

„Co je, hospodo? Nalejvej!“ zvolal jsem. Hospoda se pomalu dávala zpět do chodu.

Gellantara:

Chester zaplatil jídlo. To od něj bylo vážně milé! Takhle jsem se naposledy nacpala asi před rokem. Podívala jsem se na Damona. Všimla jsem si, že má u koutku trochu guláše. Naslinila jsem hadr, který nám přinesli, a utřela mu to. Zazubila jsem se na něj. Otočila jsem se ke kapele a poslouchala lidskou hudbu.

Damon:

Vytřeštil jsem oči na Gell. Když se zazubila, nemohl jsem se neusmát. Je prostě úžasná! Poslouchala kapelu a lehce si podupávala do rytmu. Byla okouzlující.

Yumi:

Neušlo mi, že dal Chester za naše jídlo veškeré peníze, a tak jsem začala přemítat, kde asi tak přespíme. Notnou chvíli jsem přemýšlela, ale žádná kloudná myšlenka mě nenapadla, a tak jsem se zeptala:

„Kde přespíme?" Zvedl ke mně ty svoje ustaraný kukadla a chvíli jen tak láskyplně hleděl. „To zatím netuším…" odpověděl nakonec sklesle.

Chester:

Chytil jsem hlavu do dlaní a přemýšlel. Pochybuju, že by nás nechali spát ve stájích. Mysleli by si, že jim uřkneme koně. Zvedl jsem hlavu a rozhlídnul se. Pohledem jsem narazil na někoho úplně vzadu v rohu. Ta osoba mi byla povědomá. Dlouhé havraní vlasy… ten kabátec…

Gellantara:

Poslouchala jsem hudbu a přidupávala do rytmu. Lekla jsem se, když najednou Chester prudce vstal a řítil se někam pryč.

„Ty?!“ zařval na celou hospodu. Udeřil pěstí do stolu. Osoba, která u toho stolu seděla, se zvedla ze židle a přitiskla se ke stěně. Chester ji ještě přirazil. Šla jsem blíž a konečně rozpoznala, kdo to je.

Chester:

Hleděl jsem do její mrtvolně bledé tváře lemované havraními vlasy. Tisknul jsem ji ke stěně a přemýšlel, co udělat, nebo co říct.

„Porušila jsi slib!“ syknul jsem nakonec zlostně.

„Já ti věřil! Věřil jsem ti, Kalgero! Tys mě podrazila!“ vrčel jsem nasraně. Přirazil jsem ji ještě víc ke stěně. Zasténala bolestí. Zas takovou sílu nemám, tak co tu hraje divadýlko. Potom jsem si všimnul její tváře. U levého oka měla podlitinu a přes tvář se jí táhla už trochu zatáhnutá řezná rána. Chytila se za břicho a hekla. Pustil jsem jí.

„Já slib neporušila,“ hekla znovu. Čekal jsem, co z ní vypadne.

„V noci…“ párkrát se nadechla,

„V noci jsem slyšela hlasy a kroky. Šla jsem se podívat, kdo to je. Byla to…“ posadila se. „Byla to veloranská hlídka. Před nimi jste utíkali, nebo ne? Nalákala jsem je na sebe a odvedla pryč do lesa. Strhla se potyčka. Bylo jich asi patnáct a já na ně byla sama. Můžeš vidět, jak jsem dopadla!“ Nestačil jí dech. Rozkašlala se a napila se vody.

„Nechala jsem křížek u vchodu do chatrče, jako znamení, že se vrátím,“ skoro už šeptala. „Ale šla jsem rovnou sem, věděla jsem, že sem přijdete,“ znovu se rozkašlala.

Yumi:

Ta… ta… Došly mi názvy, jak bych tu… Mohla označit… Jak já ji nenávidím! Co tu ksakru dělá?! Kéž by ji Chester uškrtil, ale to on ne… To by spíš uškrtil mě než ji. Teď tam spolu seděj a klábosej jako by se nic nedělo. Tohle nezvládám. Kvůli ní by se mohl klidně zbláznit… A na mě akorát řve. Doufám, že jí nevěnuje tak krásný pohledy jako mně. Jo, já vím, jsem poslední dobou trochu přecitlivělá. Ale kdo by nebyl, když je Chester tak posedlej tím získáním svých schopností?

Nezvládám to… Musím vypadnout.

„Já… Já… Za chvíli se vrátím," vykoktala jsem ze sebe a vyšla ke dveřím. Stála tam dvojice strážců, kteří nás měli hlídat. Jeden z nich byl ten Seeleyho kamarád, Dimitrij.

„Můžu… Můžu se jít projít?" zeptala jsem se opatrně.

„Copak krásko, trable v ráji?" ušklíbl se ten druhej. Dimitrij kývl hlavou.

„Klidně, ale musím jít s tebou. Jacku, ohlídáš ty ostatní?"

„Jasně Dimko," houkl na něj a dál upřeně zíral ke stolu, kde seděli Gell a Damon.

Gellantara:

Všimla jsem si, že Yumi nebyla úplně v pořádku. Fakt Kalgeru nenávidí, ale ona nám zachránila krk. To bych od ní nečekala. Šla jsem za ní. Ten strážnej mě nechtěl pustit ven. Yumi nebyla daleko, tak nakonec svolil.

„Yumi!“ zavolala jsem na ni.

„Teď ne, Gell,“ vzdychla si. Hmm, něco ji žere. Rozhodla jsem se, že jí řeknu pravdu o tom, co se stane, když Chester získá schopnosti. Asi není nejlepší doba, ale už bych se k tomu nemusela dostat.

„Yumi, víš, jak jsem se tě nedávno ptala na to, co bys dělala, kdyby se Chester změnil?“ Lehce jsem se pousmála.

„Hele ty, vazoune! Tohle je holčičí pokec, nemohl bys někam vypadnout?!“ vyjela jsem na toho člověka. Chvilku držkoval, ale když jsem nasadila zlý pohled, tak se raději vzdálil. „Yumi, vím, že není nejvhodnější doba ti to říkat, ale já už musím. Po provedení rituálu, se Chesterovi vrátí schopnosti, ale… získá i něco jiného.“ Nervózně jsem polkla a čekala na její reakci. Dívala se na mě s očekáváním.

„No, on sám to neví. Já jsem četla kus přepsané knihy a vyčetla jsem to z ní. Chester se po rituálu a získání schopností změní. Získá typické chování Sakryma. Teď je občas nesnesitelnej, ale potom… Bude to jen horší! A je možné, že…“ Jak jí to říct šetrně?!

„Je možné, že tě nebude milovat. Mohl by tě dokonce nenávidět.“

Yumi:

„Ne! To přece… Já…. To nejde!" vyjekla jsem. Tohle přece není možný! Vždyť… Láska nemůže z člověka jen tak zmizet. Já ho potřebuju. Nemůžu žít bez jeho lásky! Nemůžu žít bez něj! Ne teď… Ne v tomhle chaosu….

Tohle se nesmí stát… Tohle se nestane! Ona… Gell… Určitě lže! Špatně se mi dýchá. Až teď jsem si uvědomila, že klečím na zemi a brečím. Už zase brečím… Kolik slz už jsem kvůli Chesterovi uronila? Přece to nemůže skončit tak, že mě z ničeho nic přestane milovat.

„Yumi, je mi to líto… Prosím nebreč…“ Gellantara me chytila za ruku, ale já se jí vysmekla.

„Lžeš!" křikla jsem na ni.

„Tohle by nedopustil… Přece by mi něco takovýho neudělal!"

Gellantara:

A sakra!!! Úplně jsem to podělala!!! Chápu její reakci, nezlobím se na ni. Nebyla to vhodná doba… to by nebyla nikdy. Musela jsem jí to říct. Musela jsem. Možná bych se k tomu nedostala. Dívala jsem se, jak na zemi brečí. Co mám sakra dělat? V tomhle stavu by mohla udělat cokoliv!

„Yumi…“ začala jsem. Nevím, co chci říct. Nemám ani tušení.

„V tý knize bylo napsaný, že se to může stát. Ne že musí,“ snažila jsem se ji trochu utěšit. Rozbrečela se ještě víc. Přiklekla jsem k ní a objala jsem ji.

„Nech mě!“ zaječela na mě a odstrčila mě. Spadla jsem do bláta. Pomalu jsem se vyškrábala na nohy. Co mám asi teď dělat? Mě poslouchat nebude! Damon! Přivedu Damona! Možná by ji mohl nějak utěšit. Otočila jsem se na podpatku a běžela do hospody.

„Damone!“ zaječela jsem na celou hospodu. Otočil se na mě.

„Co je? Co se děje?“ vyjekl.

„Yumi… běž za Yumi. Je venku. Myslím, že tebe právě teď potřebuje.“ Rozdýchávala jsem se. Okamžitě vylétl ze židle a běžel ven. Tak se pozná přítel. Chester se hrnul taky.

„Ty tam nechoď!“ zarazila jsem ho.

Chester:

Co je kurva?

„Proč? Co se s ní děje?“ syknul jsem podrážděně. Neodpověděla mi.

„Kurva, mluv!“ vyjel jsem na ní.

„Být tebou, tak tam teď nelezu. Sedni si tady a buď hodnej kluk!“ přikazovala mi. Byl jsem hrozně nervní. Chytal jsem se za hlavu a vztekle vrčel.

Yumi:

„On… ne… Tohle… Chestere!… Chestere… Chestere… Tohle se nestane… To nedovolím….,“ mumlala jsem a samou hrůzou z té představy jsem se rozklepala a škubala si vlasy.

Damon:

Když jsem vyběhl z hospody, naskytl se mi vskutku… příšerný pohled. Yumi klečela na zemi, rvala si vlasy a brečela. Pořád dokola něco mumlala, ale jediný, co jsem jí na tu dálku rozuměl, bylo Chesterovo jméno. Co se tu ksakru děje?!

„Yumi… Co… Co se stalo?" přidřepl jsem si k ní. Nevnímala mě.

„Yumi…" zvýšil jsem hlas. A zase nic, pořád brečela. Pořád si škubala vlasy. A pořád dokola opakovala to jméno. Položil jsem jí lehce ruce na ramena a mírně s ní zatřásl. Vyděšeně na mě vyvalila oči a… bílý záblesk s černým lemováním mě oslepil a odmrštil od ní na úctyhodnou vzdálenost. Zmateně jsem se oklepal… Co to k čertu bylo?!

Yumi:

Když se mě někdo dotkl, okamžitě jsem se cítila v nebezpečí. Vyslala jsem kolem sebe ochranné pole. Jsem na dně. Totálně na dně. Proč mi to Gellantara udělala? Proč si tak hloupě vymýšlí? Co jsem jí udělala, že se mi tak odvděčila?

Gellantara:

Cítila jsem se mizerně. Opravdu mizerně. Myslí si, že jsem jí lhala, že jsem jí podrazila, že jsem, kdo ví co… Musela jsem jí to říct, ale mám teď velký strach, že se z toho zblázní.

„Co se děje, pijavice?“ ozvalo se mi za zády zasípání. Co ta se do toho vůbec motá?

„Vůbec nic. To není tvoje starost!“ vyjela jsem na ni ostře. Seděla jsem u stolu sama. Chester sedí opodál a škrábe se na hlavě.

„Co se jí stalo? Snědla jsi jí všechny brouky, vrahu?“ zeptala se mírně pobaveně, ale slyšela jsem v jejím tónu i… starost?

„Nech mě…,“ sykla jsem. Cítím se fakt pod psa.

„No dobře,“ zasípala a šla ke dveřím. Potom mi zmizela z očí.

Kalgera:

Ta scéna, která se mi naskytla, byla přinejmenším zajímavá. Ona na zemi, škube si vlasy a něco mumlá, on je opodál v blátě. Šla jsem k tý blondýně blíž.

„Chester, Chester, to není pravda… to nejde,“ mumlala si. Takže milostné problémy? No jak jinak. Je celá udělaná do toho magora. Šla jsem k ní ještě blíž. Vypadalo to, že každou chvilku zaútočí. Jsem oslabená z boje s Velorany. Mohla by mi slušně ublížit, tak jsem to raději neriskovala a zůstala na místě.

„Co se stalo?“ houkla jsem na toho, co se válel v blátě.

„Já vlastně ani nevím,“ přiznal. Docela mě to zajímalo.

„Yumi…“ zkusila jsem. Vrhla po mě nepřátelský pohled. „Co se ti stalo?“ pokračovala jsem i přes jasný signál, ať ji nechám na pokoji.

„Gellantara mi lže! To se nemůže stát! On mě nemůže přestat milovat. Já… potřebuju ho,“ zalykala se. Tak už jsem doma. Vím toho o Sakrymech docela dost. Vím, co jí ta pijavice nejspíš řekla.

„Není to definitivní. I když…“ proboha co to dělám? Já ji snad utěšuju?!

„I když co?“ zeptala se.

„On není normální. Je u něj mnohem větší možnost, že se to stane. Ale je tu malá šance, že zůstane sám sebou.“ Udělala jsem ještě krok blíže. Já jí opravdu chci pomoct. To nejsem já. Ale já vím, jak bolí ztráta lásky. Zažila jsem to. Probodl si raději srdce, než aby mě miloval. Zjistil, co jsem zač, ale nemohl zadusit city.

„Nech si slzy na později. Třeba ani nebudou potřeba,“ řekla jsem jí. Šla jsem k ní ještě blíž a objala ji. Já nejsem normální.

Čekala jsem okamžitý výpad.

Yumi:

Při tom gestu přátelství ve mně všechno zamrzlo. Uvědomila jsem si, že ten koho jsem odmrštila, byl Damon. A teď jsem se nechala obejmout… Od té zrůdy?! Ale vždyť… To není normální! Nesnáším ji! A ona mě! Tak proč mě tu sakra objímá? Ale… Její slova… To, co řekla… A to objetí… Trochu mě to uklidnilo. "

„Jak jsi to myslela… že… že není normální?“ vypadlo ze mě.

Kalgera:

Pustila jsem ji a odstoupila jsem. Toho objímání bylo najednou moc.

„Ale no tak…“ prskla jsem. Nechápavě na mě koukala.

„Hmm… dobrá. Je to cholerickej narušenej magor! Je posedlý touhou získat svoje schopnosti a miluje… Veloranku. Má časté záchvaty vzteku a pak se přestává ovládat.“ No, tohle už jsem zase já. Ušklíbla jsem se a založila ruce na prsou.

Yumi:

Najednou se ve mně vzedmula vlna vzteku.

„No a co, že miluje Veloranku? Co proti tomu máš?!" Výsměšně se na mě podívala.

„Je to zvrhlý, ale nezajímá mě to."

„Ty seš hrozná… mrcha!" na víc jsem se nezmohla.

„A ty zas rozmazlenej spratek, nemáme si co vyčítat," prohlásila posměšně. Au! To byla pařádná slovní facka.

„Nejsem rozmazlenej spratek, nic o mně nevíš!" vypískla jsem poraženecky. Nemám sílu na nějakou pitomou hádku. Nemám sílu na nic… Ani na to, abych žila dál… Tohle je až moc velký psychický vypětí než bych mohla zvládnout. Rozbolela mě hlava. A navíc se mi vyřítila krev z nosu, nijak jsem tomu nevěnovala pozornost. Přestala jsem si všímat i Kalgery a uzavřela se do sebe. Složila jsem hlavu do rukou a nevnímala.

Chester:

Seru na to! Vstal jsem a šel ven. Gellantara se mě snažila stopnout, ale odstrčil jsem ji stranou. Moje Yumi je venku a něco jí je a já za ní nemůžu?! Rozrazil jsem dveře a dostal jsem situační facku. Bože, co se jí stalo? Přiběhl jsem k ní a klekl si do bláta. Chytil jsem ji za bradu a zvedl jí hlavu.

„Yumi…“ vydechl jsem. Vypadala příšerně!

„Co jste jí udělali?!“ zahřměl jsem.

„To se zeptej tý pijavice,“ sykla Kalgera.

„Yumi? Yumi já jsem tu s tebou. Miluju tě!“ Políbil jsem jí na čelo a schoval do náruče.

Gellantara:

Co jsem to provedla? Ááá, jsem příšerná! Jsem hrozná! Nezasloužím si takové přátele! Šla jsem ven za ostatníma. Chester po mě střelil pohledem. Jak se mu mám zodpovídat? To kvůli mně je na tom takhle! Jsem opravdu strašná!

„Já jsem jí to musela říct!“ vzlykla jsem. Tohle je snad potřetí v životě, co brečím.

„Je to moje vina!“ vzlykala jsem dál. Tohle je jak scéna z nějakýho dramatu! Už jsem se to nesnažila zadržet. Začala jsem nefalšovaně brečet jako želva.

Yumi:

„Co se to tady kurva děje?" zahřměl Chazzy a já se mu akorát schoulila do náruče a nemohla zastavit ten děsnej příval pláče.

„Že to není pravda? Že se nám tohle nestane? Miluješ mě. A já miluju tebe, nikdy to neskončí… Vždycky to bude takhle…“ koktala jsem mezi vzlyky.

„Gell lže, že jo?" Vím, že se chovám jako malá, ale nemůžu si pomoct.

„Vždycky tě budu milovat. V čem ti Gell lhala?" Setřel mi slzy a zadíval se tak oddaně, že jsem tomu co mi Gell řekla, věřila ještě míň.

„Ona… říkala, že mě přestaneš milovat… že budeš zlej…“ vyhrkla jsem a ještě víc se k němu namáčkla.

„Cože?" střelil nechápavě pohledem na Gell a pak zase na mě. Schovala jsem obličej do jeho haleny a uz nechtěla vidět nic okolo.

„Proč jsi jí to řekla?" zeptal se zrazeně.

Gellantara:

Musím s pravdou ven. Je vytočenej.

„No… může se stát, že po rituálu se změní tvoje chování a můžeš začít nenávidět Velorany,“ řekla jsem ztěžka. Jeho obličej získal rudou barvu. Zlým pohledem mě propichoval skrz naskrz. Každou chvilku vybouchne.

Chester:

Co mi to tu kurva vykládá za nesmylsy?!! Proč říká tyhle věci! Byl jsem nehorázně nasranej. Ruce jsem zatínal v pěst.

„Co to vykládáš za krávoviny?! Jsi ty vůbec normální?! Podívej se, podívej, cos udělala Yumi! Div se kvůli tobě nesesype! Takhle se přítelkyně nechová! Jsi příšerná! Jsi hrozná!“ řval jsem na ni. Přestal jsem se na chvíli ovládat. Koukala na mě s otevřenou pusou a vyděšeným výrazem.

„Vypadni!“ řekl jsem tvrdě.

„Ale já…“ pípla.

„Vypadni!!!“ zařval jsem na ni. Nemůžu jí cítit. Její přítomnost mi vadí. Tohle přehnala. Tohle vážně přehnala. To přece není pravda!

„Omlouvám se,“ vzlykla. Proměnila se ve vránu a odletěla.

&

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 8. kapitola - Zrada a lež: