OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 9. kapitola - Příprava na změnu

16.08.2011 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 772×

Yumi:

„Gell!" zavýskla jsem. Sice ji nenávidím za to, co mi řekla, ale zároveň s ní zmizela i část mě. Měla jsem ji ráda. Byla má kamarádka, a to co řekla, by se určitě nějak vysvětlilo…
„Chazzy, ať se vrátí," zaškemrala jsem. Jen se na mě podíval a sykl:

„Bude to tak lepší… pro všechny."

„Ne," hlesla jsem. Koutkem oka jsem zahlédla Damona, jak se dívá směrem, kterým Gellantara odletěla. Bylo vidět, že ho to štve a mrzí. Byla to moje chyba! Kdybych na to reagovala normálně a normálně jí řekla, že je to hloupost… Byla by tu s námi… Jsem zlá. Protla mě temnota a najednou byla všude neprohlédnutelná tma.

Damon:

Přispěchal jsem k ní a trochu s ní zatřásl. Po chvíli se probrala. Dívala se na mě černýma ubrečenýma očima a zdálo se, že je docela v klidu.

„Damone, co se děje?" zašeptala.

„Jak se cítíš?" odpověděl jsem jí otázkou.

Yumi:

Bylo mi divně. Věděla jsem, co se stalo, než jsem ztratila vědomí. A teď už jsem se dala během chvilky trochu do kupy. Potlačila jsem v sobě negativní emoce, a byla jsem v klidu… Ale jako bych to nebyla já. Něco je špatně.

„Je mi divně," odpověděla jsem Damonovi. Asi usoudil, že už další hysterickej záchvat nehrozí, a tak mi řekl, že bych se měla prospat. Mezitím co byla naše banda zaneprázdněná sama sebou, Dimitrij došel pro Seeleyho.

Seeley:

Co se tu sakra stalo?

„Hele lidi já… nemám páru o tom, co se tu stalo, ale musíte odejít. Místní se vás bojí, a chtějí, abyste odešli.“ Ten maník, co držel Yumi se na mě podíval, poděkoval aspoň za tu chvíli, co tu mohli být, zvedl se a společně s ostatními odkráčel směrem k východu z vesnice.

Chester:

Neměli jsme sem vůbec chodit. Všechno se to podělalo. Podíval jsem se na Yumi. Seděla v sedle svého věrného koně a pohupovala se v rytmu jeho chůze. Donutil jsem se k úsměvu. Dnešek byl vyčerpávající a stresující.

„Chezzi. Ta knížka nefunguje,“ povídá po chvilce Yumi. Držela v ruce knihu a listovala v ní. Podala mi ji. Myslel jsem na to, co říkala Gellantara. Prolistoval jsem knihu, ale odpověď jsem nenašel. Byla úplně prázdná.

„To je divné. Maagene, odpověz mi,“ řekl jsem. Prolistoval jsem knihu a opět nenašel nic. Zkoušeli jsme to s různými otázkami, ale neuspěli jsme. Maagen mlčí.

Kalgera:

Šla jsem jako poslední. Dnešek je náročný pro každého. I pro mě. Odhalila jsem trochu svého pravého já. To jsem vůbec nechtěla. Málem jsem svou masku, kterou jsem si budovala pár let, zahodila. Málem jsem to všechno zničila. Temnotu, kterou jsem stvořila jako pomstu, ale nehodlám hned tak odvolat. Je tu roky. Každý den je šedivý, bez slunce, většinou deštivý. To je moje dílo. Svět už dlouho nespatřil slunce. Je uvězněno za tou velkou bariérou z šedých a černých mraků.

„Kam teď jdeme?“ zeptala jsem se.

„Sehnat dubovou kůru a zemský kořen. Potom nemám tušení,“ odpověděl mi Chester. Chce provést ten rituál a získat schopnosti. Chce tolik riskovat. Já se raději nezmínila o tom, že té Sakrymce věřím. Mluvila pravdu. Oni tomu nevěří, ale uvěří, až se to stane.

„Taky bys mi to mohla ulehčit,“ povzdechl si Chester.

„Nemohla,“ odbyla jsem ho.

Yumi:

Pořád mě trápí, že tu s námi není Gell. Ale snažím se to v sobě zadusit, nechci už pokazit nic dalšího. Chester získá zpátky své schopnosti a uskuteční svůj plán. Potom najdeme Gell a budeme zase spokojení. Damon za celou dobu, co jsme vyšli z vesnice, nemluvil.

A já vlastně skoro taky ne.

Pořád jsem měla ten divný pocit, že to jsem a zároveň nejsem já. Všimla jsem si, že mám černý vlasy. Ale nikdo to nekomentoval. Vrtalo mi to hlavou. Pořád jsem v sobě cítila temnotu, ale už ne tolik. Snažila jsem se tím nezabývat. Snažila jsem se na nic nemyslet. A docela se mi to dařilo. Nic jsem nevnímala.

Chester:

Dál jsme šli mlčky. Damon vypadal tak nějak smutně. Že by mu tolik chyběla ta lhářka? Nebo ho trápí Yumiin vzhled. Oči jí ztmavly a vlasy zčernaly, ale ani slovem jsem se k tomu nevyjádřil. Ona teď potřebuje hlavně klid a mě, teda alespoň podle toho, co jsem pochytil z předchozích událostí.

Začalo pršet. Hodil jsem okem po Kalgeře. Pohled mi oplatila. Za chvilku se rozpršelo pořádně. Provazce deště bičovaly naše těla. Kalgera se škodolibě usmívala. Raději jsem mlčel. Nemám náladu na další šarvátky.

Yumi:

Z nevnímání mě vytrhl Chester. Zastavil nás před nějakou opuštěnou polorozpadlou chajdou. Podíval se na mě.

„Běžte s Damonem dovnitř. My s Kalgerou se podíváme po nějakým dubu na kůru a zemským kořenu. Pak se vrátíme a počkáme tu, dokud se trochu nezmírní ten déšť." Podal mi ruku, aby mi pomohl seskočit z koně. Já ale seskočila druhou stranou a beze slova se vydala do chatrče s Damonem v patách. Atriel zůstal u vchodu a ti dva šli hledat ty věci.

Damon:

Mlčky jsme se v chajde posadili na zem a já byl čím dál víc jako na trní. Yumi vůbec nekomunikuje a mě to dost trápí. O Gell nejsou žádný zprávy, což mě trápí ještě víc… A potřebuju něco dělat. S někým mluvit. Jinak se z toho zblázním.

„Damone?" promluvila na mě Yumi. Trochu jsem nadskočil, protože jsem byl až moc zabranej do svých myšlenek.

„Ano?"

„Co… Co se to se mnou děje? Proč mám černý vlasy?" zeptala se ustaraně. Ničeho víc si nevšimla? Že je bledá jako duch neví?

„Kéž by to byly jen ty vlasy," povzdechl jsem si. Tázavě se na mě podívala.

„Víš, jsi bílá jako duch… máš černý oči… a vlasy… nechápu, co to má být. Vím, že někteří Vepírané, když jsou na dně nebo rozzuření, tak je pohltí temnota. A jejich vlasy zčernají, ale oči? Víš… už jseš v pohodě, měla by ses vrátit do normálu, ale ty jsi pořád jako ďábel… Jako sakrymka…" povzdechl jsem si.

Yumi:

Ta temnota ve mně, to je to proč se necítím tak docela ve svý kůži… Ale jak se jí mám zbavit?
„Já, cítím v sobě něco… temnýho. Ale já… nevím. Nemám tušení jak se toho zbavit…“

„Jo, to já taky ne," hlesl.

„Já-" zmlkla jsem, protože do chajdy vešel Chester s Kalgerou.

Chester:

Mám pocit, že jsem něco přerušil.

„Máme se vrátit až za chvíli?“ zeptal jsem se.

„Ne, dobrý,“ řekl Damon. Sedl jsem si k Yumi na zem. Kalgera se schoulila do rohu.

Pohladil jsem Yumi a opřel o její rameno moji hlavu. Trhla sebou. Objal jsem ji a přimáčknul k sobě. Při našem prvním setkání jsem cítil její moc. Teď mám pocit, že ji cítím méně. Co se to s ní děje, sakra!

Kalgera:

Cítím se jako kůl v plotě. Jsem ráda, že ta hnusná Sakrymka tu není, ale je tu takové… prázdno. Je tu bez ní moc ticho.

Vzala jsem si tu jejich zázračnou knížku a prolistovala ji. Je prázdná. Prstem jsem zmapovala její otrhaný hřbet a zalapala jsem po dechu.

Chester:

Všimnul jsem si, že si Kalgera půjčila knížku. Chvilku v ní listovala a potom zavřela oči a zalapala po dechu. Trochu se otřásla a křečovitě knížku svírala v ruce. Vstal jsem a šel k ní.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí. Otevřela oči. Měla prázdný pohled. Vzal jsem jí tu knihu z ruky. Vzpamatovala se a nechápavě se rozhlédla. Zvědavě jsem se na ni díval.

Kalgera:

„Ten, kdo ti tu knihu dal… je mrtvý,“ řekla jsem a zhluboka se nadechla. Jeho zorničky se zúžily.

„Viděla jsem to,“ dodala jsem.

„Viděla jsem jeho smrt.“ Zíral na mě jako na něco nereálného. Popadl knihu a začal v ní listovat, stránku po stránce.

„To ne… ne on…“ mumlal.

Yumi:

Když se Chester vydal za Kalgerou byla jsem mimo, kdyby o mě neměl opřenou hlavu, nejspíš bych to ani nezaregistrovala. Já vlastně ani nevím, jestli šel za ní. Bylo mi to jedno, byla jsem citově otupělá. Nic mě nezajímalo.

Damon:

Podíval jsem se na Yumi. Měla úplně prázdný výraz. Jindy by se okamžitě vrhla za Chesterem, ale teď si ani nevšimla, jak nervózně listuje knihou a něco mumlá. Vstal jsem a přisedl si k ní.

„Yumi?" zkusil jsem. Žádná odpověď. Zkusil jsem to ještě asi třikrát a pak jsem to vzdal a vydal se k Chesterovi.

„Co se děje?" zeptal jsem se a přiklekl k němu.

Chester:

„On ne… ne, zrovna on…“ mumlal jsem a listoval knihou. Dolistoval jsem až na konec. Bez výsledku. Damon klečel u mě a čekal na odpověď. Jenže já ani nevím, jestli to, co říká Kalgera, je pravda. Nechci tomu věřit. On jediný mi pomohl.

„Někdo mu umřel,“ sykla Kalgera.

„Není mrtvý!“ zaburácel jsem.

„Já to viděla,“ zavrčela.

„Co se děje s Yumi?“ změnil jsem téma. Nebudu poslouchat, že Maagen je mrtvý.

„Já nevím,“ odpověděl.

„Vůbec nevnímá. Je jako tělo bez duše,“ dodal.

„Co se to děje…“ povzdechl jsem si. Damon mě poplácal po rameni.

Kalgera:

Zatímco se ti dva bavili, já jsem šla blíž k Yumi. Na oslovení ani nereagovala. Podívala jsem se do jejích tmavých očí. Naprosté temno a žádné emoce. S tím jsem se teda ještě nesetkala.

Uslyšela jsem dusot kopyt. Nechala jsem Yumi a rychle přešla k rozbitému oknu. U našeho úkrytu se zastavil jezdec. Měl na sobě plášť, nebylo mu vidět do očí. Podle postavy to byl muž. Seděl na svém černém koni a rozhlížel se. Potom se podíval mým směrem. Rychle jsem se stáhla, ale myslím, že mě viděl. „Cizinec,“ sykla jsem k těm dvěma. V tom se rozrazily dveře až vypadly z pantů. Jezdec se tyčil v celé své kráse ve dveřích a tasil meč. Chester se rychle přesunul k Yumi.

„Ruce od ní pryč!“ zaburácel hlubokým ledovým hlasem jezdec.

Cedric:

Konečně jsem ji našel. Musí to být ona, i když popis moc nesedí.

Pusť ji, Sakryme. Vydáš-li mi ji dobrovolně, nemusí dojít ke střetnutí,“ řekl jsem. Ušklíbl se.

„Tak to ani náhodou. Nevydám ti ji. Rozhodně ne dobrovolně.“ Ten Sakrym má ale kuráž. Udělal jsem dva kroky dopředu a čepelí svého meče mu podepřel bradu.

„Dávám ti na výběr, ďáblovo dítě. Vzdáš-li se jí, tobě i tvým přátelům nezkřivím ni vlas. V opačném případě, ty, Veloran, i míšenka Kalgera, zemřete mou rukou.“ Řekl jsem to velmi důrazně. Doufám, že konečně pochopí má slova. Sakrym si stoupl před ni. Ach hloupý, hloupý Sakryme.

Sehnul jsem se a tak uhnul kletbě od míšenky. Na tváři se jí zračila zloba.

Yumi:

Co si o sobě ten chlápek myslí?! Já s ním nikam nepůjdu! A Chesterovi ani Damonovi neublíží, s Kalgerou, ať si dělá, co chce… Jenže… Co mám dělat? Byla jsem zoufalá, a zoufalé chvíle volají po zoufalých činech. Soustředila jsem veškerou mou temnotu na toho idiota a pak se dělo něco, co jsem v nejmenším nepředpokládala. Vystřelila ze mě jako šíp a okolí zavalila hustá tma. Nebylo vidět vůbec nic. Jen jsem zaslechla, jak ten chlap začal nadávat a cítila Chestera, jak mě drží jednou rukou za svými zády.

Cedric:

„Krucifix!“ zanadával jsem. Zavyl jsem bolestí jako raněné štěně a má kolena se setkala se zeminou. Dostala mě na kolena. Chvíli jsem se rozdýchával. Polilo mě horko, mé vnitřnosti jakoby vřely. Neviděl jsem vůbec nic.

„A dost!“ vykřikl jsem a složil ruce do znamení svobody. Mé vnitřnosti se uklidnily a bolest ustoupila. Vstal jsem a zadíval se do tmy. Rozmáchl jsem se mečem. Mé oči si pomalu zvykaly na tmu. Viděl jsem obrysy.

„Jen přistup, Sakryme, a pociť, jak ostrá je má čepel,“ zasmál jsem se do tmy. Kolem hlavy mi prolétla kletba, která zasáhla střechu. Otočil jsem se směrem, odkud vylétla a rozpoznal obrys míšenky. Vyslala proti mně další kouzlo. Vyhnul jsem se mu. Zlostně zaryčela.

Chester:

„Damone, mizíme odsud!“ syknul jsem na Damona. Chytil jsem Yumi za ruku a táhl ven. Ucítil jsem ostrou řezavou bolest na rameni. Zasáhl mě mečem.

„Vůně krve. Dnes má můj meč posvícení“ řekl ten chlap posměšně. Uslyšel jsem Damonovo zavytí.

„Damone!“ vykřikla Yumi a chtěla za ním jít. Stáhnul jsem ji k sobě a vystrkal ven z chatrče. Neznámý vyšel ven. Yumi vytáhla svoje kudličky a házela je po něm. Kov zvonil o kov. Všechny rány dokonale vykryl mečem.

„Tvůj přítel Veloran zemřel zbytečně. Mohl jsi tomu zabránit,“ syknul. Pomalu se k nám blížil. Yumi stála nehnutě za mnou a já byl absolutně bezbranný. Pak jsem uviděl Kalgeru. V ruce měla velký kámen. Využila jeho zájmu o nás a praštila ho do hlavy. Potom po něm mrskla nějakým kouzlem.

„Pomoz mi ho dostat na koně. Má na sobě poutací kouzlo,“ zavolala na mě. Posadili jsme ho na koně a plácli ho přes zadek. Kůň se hned dal do pohybu a jezdec zmizel ve tmě.

Yumi:

„Sakra!" zařvala jsem. Chester a Kalgera se na me otocili.

„Co to bylo za idiota?!" sykla jsem zlostně. Co si o sobě myslel?

„Damon!" V hlavě mi vytanula vzpomínka na slova toho kreténa. „Tvůj přítel Veloran zemřel…“ naskočila mi husí kůže a rozběhla jsem se dovnitř. Pořád se tam držela temnota, ale už nebyla tak neprohlédnutelná. Rozpoznala jsem bezvládnou postavu na zemi.

„Damone!" klekla jsem si k němu. Už tu byl i Chester a Kalgera.

Chester:

Zrychleně dýchal a hekal. Držel se za břicho, kde měl bodnou ránu. Ležel v kaluži krve a byl bledý.

„Damone,“ vzdechla Yumi. Dala mu ruce stranou. Z rány se řinula rudá krev.

„Můžeš ho vyléčit?“ zeptal jsem se Yumi.

„Já… já nevím,“ odpověděla váhavě. Přiložila ruce na jeho břicho a zavřela oči. Vypadalo to, že se snaží soustředit. Vůbec nic se nedělo.

„Yumi, musíš se vrátit ke světlu,“ řekl jsem a díval se jí do očí.

„Ale já nevím jak!“ zaúpěla.

Yumi:

Sakra! Jak to mám udělat? Musím ho přece zachránit! Ale jak? Potřebuju světlo…

Jak ho mám dostat zpátky? Začala jsem panikařit.

„Chazzy, já nevím jak. Co mám dělat? Já… nevím, co mám dělat!" zakvílela jsem napůl hystericky a napůl bezradně svírajíc Damonovu krvácející ránu.

„Yumi…“ zachraptěl Damon.

„Já… Musím to vědět… Jestli… Jestli umřu…“

„Neumřeš, to nedovolím!" přerušila jsem ho.

„Poslouchej mě… Jestli umřu… řekni Gell, že jsem ji miloval, ano? Řekni jí to… Prosím, vím, že ji najdeš…“ vykoktal a dávivě se rozkašlal.

„Tak to teda ne kamaráde! Žádný umírání nebude, rozumíš? Najdeme ji spolu a řekneš jí to sám." Zmlkla jsem. To je ono. Potřebuju Gell. Bez ní se nezvládnu vrátit.

„Chestere… Já to nedokážu… Ne bez... bez Gell!" zakňourala jsem. Vzal mi obličej a otočil ho na sebe.

„Zvládneš to! Nevím jak, ale ty to dokážeš! Věřím ti," řekl a políbil mě. V tom polibku bylo tolik lásky! V tu chvíli, na tom strašném místě, s rukama na krvácející ráně jsem ucítila nepatrný záblesk štěstí.

Miluju ho. A když se ode mě odtáhl, zamotala se mi hlava.

„Jsi jako anděl," zamumlal Damon.

„Cože?!" vyhrkla jsem.

„Sám bych to neřekl lip… Ty… Záříš… Dokázala jsi to, našla jsi světlo…“ nechápavě jsem na Chestera hleděla. Vzal do ruky pramen mých dlouhých vlasů a já si všimla, že září zlatavou barvou.

„Páni!" vyhrkla jsem. Znovu jsem se pokusila uzdravit Damonovo zranění a rána se zatáhla.

Chester:

Snažil jsem se dát do toho polibku celou svou lásku k ní. Zabralo to. Je zpátky, doufám. Uzdravila Damonovo zranění. Spadl ze mě obrovský kámen. Že by mi za tak krátkou dobu přirostl k srdci?

„Musíme vypadnout. On se může vrátit. Nejhorší je, že nevíme, kdo to je,“ řekl jsem tak trochu rozkazovačně. Zvedl jsem Damona ze země. Trochu si postěžoval, ale vypadal v pořádku. Přiblížil jsem se k Yumi a znovu ji políbil. Ucítil jsem hřejivé teplo na poraněném ramenu. Rána zmizela a s ní i krev.

„Jdeme, milovníku,“ houknul jsem na Damona, který se po mé narážce trochu začervenal. Kalgera kolem nás prošla jako duch.

„Nemusíte děkovat, nic to nebylo,“ prskla.

„Díky,“ syknul jsem.

„Hodila by se mlha, Kalgero.“ Provokativně jsem se na ní podíval. Křivě se usmála a okamžitě nás zahalila hustá mlha.

„Nemysli si, že si budete měnit počasí, jak se vám zachce. To se musí totiž zachtít i mně,“ prohlásila.

Kalgera:

Vydali jsme se na východ. Nevím, proč zrovna tam. Odchytla jsem si Damona.

„Takže tu malou uřvanou pijavici miluješ, jo?“ zeptala jsem se jízlivě. Střelil po mě pohledem.

„Přestaň jí tak říkat!“ syknul. Pokrčila jsem rameny.
„No, ale co když ona tebe nemiluje. Ty se jí vyznáš a ona ti tak akorát rozdrtí tvé mladé zamilované srdce!“ pokračovala jsem. Zaškubalo mu obočí.
„To není tvoje věc,“ syknul a dál si mě nevšímal.

Yumi:

Měla jsem hroznou radost. Byla jsem zamilovaná do osoby, která byla zamilovaná do mě. V každém pohledu bylo tolik lásky! V každém doteku tolik něhy… Myslela jsem, že se zblázním štěstím. Ale jedna část mého srdce, které patří čtyřem lidem, pořád scházela. Naše kamarádka Gellantara. I přes to všechno ji mám ráda, jako by byla má sestra. Každou vteřinu jsem doufala, že ji někde potkáme. Že se k nám vrátí a bude nám nabízet její milované červeňáky.

Chester:

Yumi vypadá spokojeně. To je dobře.

„Sehnali jste tu kůru a kořen?“ zeptala se.

„Máme jen kůru. Kořen v tomhle ročním období neroste. Musíme počkat do léta. To pak kořeny vyrostou přes noc a o další půlnoci uhynou,“ odpověděl jsem jí. Tahle informace nebyla z mojí hlavy. Jednou jsem se na to ptal Maagena. Maagen… jestli je opravdu mrtvý… určitě je to moje vina.

„Léto je tu za pár dní,“ usmála se. Úsměv jsem jí oplatil.

„Kalgero? Říkala jsi, že jsi viděla zemřít Maagena. To jsi měla nějaké vidění nebo co? Jakým způsobem zemřel?“ Kalgera se přestala věnovat Damonovi a otočila se na mě.

„Ano, asi to bylo vidění. Viděla jsem jeho popravu. Bylo tam tolik Sakrymů. Bylo to na nějakém nádvoří nebo tak něco. On stál uprostřed a měl zavázané oči a svázané ruce. Za ním stál další Sakrym a vrazil mu do zad meč, až vylezl jeho břichem. Potom mu usekl hlavu,“ řekla mírně rozechvělým hlasem. Sakrymská poprava. Nejdříve trest a potom milosrdenství. Projela mnou zimnice. On byl jediný, kdo mi pomáhal. A zaplatil za to…

Yumi:

Za pár dní bude všechno, až na Gell, dokonalé. Chester bude šťastný, protože získá svou moc. Já budu šťastná, protože on bude šťastný a protože se možná zbavíme Kalgery. Jen Damon bude smutný. Zamiloval se do Gell a ona zmizela. Zahlédla jsem červeného motýla. Co tu dělá v té mlze a dešti? Neváhala jsem a rozběhla se za ním. Když jsem ho chytila, schovala jsem ho do váčku a spokojeně se vrátila k ostatním.

„Co to vyvádíš?" podivil se Chester.

„Schovám ho pro Gell, a až ji uvidím, dám jí ho. Bude mít radost," odpověděla jsem mu jako samozřejmost a nevšímala si jeho nechápavého pohledu.

„Yumi… Ona se asi nevrátí a pochybuju, že na ní ještě narazíme… Vlastně v to doufám." Blýsklo se mu v očích. Teď jsem zase nechápavě hleděla já.

„Proč to říkáš? Vždyť je to tvá sestra."

Damon:

Mlčky jsem sledoval jejich konverzaci. Nelíbila se mi Chesterova nechuť ke Gell. Ale co můžu dělat? Vždyť to, co udělala Yumi… Chápal jsem ho. Kdyby tohle vykládal někdo ženě, kterou miluju a ona se pak sesypala, asi bych toho někoho taky nenáviděl, rodina nerodina.

***

Chester:

Pár dní jsme se toulali lesem. S Kalgerou jsem probíral plány útoku, s Yumi jsem trávil příjemné chvilky a s Damonem jsem párkrát hodil řeč. Je poslední dobou zamlklý a projevuje skoro o vše nezájem. Nešťastná láska asi bolí. Nevím…

Konečně přišel letní slunovrat. Konečně je to tady. Dnes v noci získám svoje schopnosti zpět.

Celý den jsem se usmíval.

„Yumi, miluju tě nejvíc na celým tomhle zpropadeným světě a nikdy tě milovat nepřestanu,“ řekl jsem Yumi, když jsem šel v noci hledat zemský kořen. Kořen jsem našel rychle, dubovou kůru máme a povedlo se nám sehnat i malý kotlík. Ten Kalgera ukradla v nedaleké vesnici. Vydala se tam v noci a ráno se vrátila. Neriskovali jsme lidské nepřátelství, tak jsme zůstávali v lese.

„Pojď, už se vaří voda,“ zavolala na mě Kalgera. Hodila do kotlíku dubovou kůru a já přihodil kořen. Budu muset vypít odvar z těhle hnusů. Chvilku to vařila a potom přelila do misky, kterou taky ukradla ve vesnici. „Připraven?“ zeptala se. Můj nadšený pohled asi mluvil za vše. Políbil jsem Yumi a posadil se naproti Kalgeře.

Rituál vyžaduje dvě osoby. Jedna osoba přeříkává „Úmluvu s temnou stranou“ ve staré sakrymštině. Já jen odsouhlasím její slova a vypiju odvar. Nechutně to smrdí. Kalgera se postavila.

„Chester fer Drac! Non grakul tehs! S'het dalum kron Sakrym!“ zařala přeříkávat úmluvu. „Daron,“ odsouhlasil jsem první část. Pokývala hlavou a pokračovala:

„Záhdu tehs! Sakrym valor.“

„Daron.“

„Hgorvath krys! Chester fer Drac, talvoth dan sokromo?“

„Daron.“

„Sokromo maldos tyta Sakrym, sokromo rozlus tyta Sakrym!“

„Dirno!“

Napil jsem se odvaru. Horší splašku jsem nepil.

„Chester fer Drac, woldarth hveg tpols Sakrym!“ Ta poslední věta znamená „Nyní jsi plnohodnotný Sakrym!“

Podíval jsem se na Yumi. Vypadala, že je šťastná. Vypil jsem zbytek misky. Tělem mi projela hrozná bolest. Upustil jsem misku na zem. Cítil jsem něco zvláštního. Jakoby mě něco naplňovalo, něco se mi vplížilo pod kůži. Přestal jsem vnímat vše okolo. Pak byla tma…

Kalgera:

Sesunul se na zem a byl v bezvědomí. Yumi se lekla a přiskočila k němu.

„Nesahej na něj!“ křikla jsem na ni. Okamžitě dala ruce pryč. Teď je to jeho boj.

„Je to na něm. Musí se s tím vyrovnat sám. Doufejme, že to ustojí a tu moc zvládne vstřebat. V opačném případě ho to může roztrhat.“ Hodila po mě zlým pohledem. Neskutečně se zamračila.

„Uklidni si kamarádku, Velorane,“ sykla jsem na Damona. Chytil ji a odvedl kousek stranou. Nechala jsem Chestera tak, jak je a sedla si k ohni. Teď bude chvíli v bezvědomí. Možná přes noc, možná den a možná dva dny. Uvidíme.

Yumi:

Chester je v bezvědomí. Kalgera tvrdí, že je to normální, ale já nevím. Nemám z toho ani trochu dobrý pocit. Potřebovala bych tu mít Gell. Ona vždycky věděla jak zvednout náladu. Chybí mi to její spontánní chování, chybí mi ona. Nevím ani kolik času už uběhlo. Moje láska vypadá děsně. Má nakrčené čelo, jako by měl bolesti. A nehýbe se. Za celou dobu se ani nepohnul… Mám o něj hrozný strach, ale když si vybavím ten poslední pohled, který mi věnoval při obřadu, vždycky se mi trochu uleví.

Gellantara:

Nevím, kde jsem, mám příšerný hlad, už nemůžu. Toulám se po tomhle lese už dost dlouho. Je opravdu obrovský, je lehký se v něm ztratit. Mohla bych se sice proměnit ve vránu, ale ztratila jsem havraní pírko, které jsem měla jako přívěšek na krku. Zoufale jsem si sedla na zem a opřela se o strom.

„Chester fer Drac, woldarth hveg tpols Sakrym!“ Tahle věta mi zazvonila v uších. Tohle byl hlas Kalgery, určitě! Nebo už z hladu a únavy blouzním? Znělo to blízko, nebo možná jenom v mojí hlavě. Namáhavě jsem se vyškrábala na nohy. Rozhlédla jsem se a uviděla plápolavé světlo. Oheň! Že by… Proč by byli zrovna tady? S nadějí jsem se rozběhla, ale pak jsem se zastavila. Nemůžu tam jít. Bráška mě vyhnal, Yumi mě nenávidí… a Damon… Prostě tam nemůžu jít.

„Je to na něm. Musí se s tím vyrovnat sám. Doufejme, že to ustojí a tu moc zvládne vstřebat. V opačném případě ho to může roztrhat.“ Tohle byla Kalgera! Bezpečně jsem ji poznala. Ten její hlas poznám.

Provedli to. Chester je teď v bezvědomí. Doufám, že má silné tělo. Určitě to vstřebá.

Stejně tam nepůjdu. Sedla jsem si znovu na zem. Zakručelo mi v žaludku.

„Ticho přítelíčku. Ráno možná něco seženeme,“ pošeptala jsem svému žaludku. Ve tmě se pohlo cosi bílého. Lekla jsem se, ale byl to jen Yumiin kůň.

Yumi:

Pořád jsem byla u Chestera a čekala, až se probere, když v tom jsem zaslechla zaržání koně. Byl to Atriel, tím jsem si byla jistá. Přece poznám vlastního koně. Vydala jsem se směrem, odkud jsem to slyšela. Po chviličce jsem ho viděla, jak se k něčemu sklání za stromem. Nevěděla jsem, co tam má a byla jsem zvědavá, tak jsem strom obešla a...

„Gell!" Vytřeštila jsem nevěřícně oči a skočila jí kolem krku. Byla překvapená a hrozně slabá.

Damon:

Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel Yumi jak vypískla Gellino jméno? Všiml jsem si, že před chvilkou někam odešla. Ale že by se potkala s Gell mi nepřipadalo moc reálný, a tak jsem zůstal sedět a jen se díval směrem, kterým Yumi odešla.

Gellantara:

„Yumi, uškrtíš mě!“ zakuckala jsem se. Okamžitě mě pustila. Koukala se na mě, v očích měla jiskřičky a vypadala šťastně. Je šťastná z toho, že mě vidí?

„Tak já zase půjdu, nebudu překážet,“ řekla jsem tiše.

„Cože? Co to povídáš! Nikam nepůjdeš!“ Chytila mě za ruku a pevně ji držela. Nebyla jsem schopná jí odporovat. Nechala jsem ji, aby mi drtila ruku tou svojí.

„On mě nenávidí, ty mě nenávidíš a Damon… u něj nevím. Nejspíš mě nenávidí, protože jsem ti ublížila,“ hlesla jsem. Znovu mi zakručelo v žaludku.

Yumi:

Damon se zblázní, až ji uvidí. Myslím, že ho to úplně vykolejí, a mám z toho hroznou radost. „Pojď!" poručila jsem jí a táhla ji směrem k našemu tábořišti.

Damon:

Nepřítomně jsem hleděl pořád do toho stejného místa, a když jsem zaznamenal pohyb a pořádně zaostřil, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Zastavili se až přede mnou. Yumi dovedla Gellantaru… Mou dokonalou Gell. Seděl jsem tam jako opařený.

Kalgera:

Ale ne! Ta tlučhuba je zpátky! Ta protivná, brouky požírající, užvanená bloncka se vrátila. To mám teda radost.

Gellantara:

Kalgera se na mě šklebila. To mi bylo ukradený. Damon na mě nevěřícně koukal. Potom se mu po tváři rozlil široký úsměv. Byla jsem zaskočená. Je rád, že jsem tady? I Yumi vypadá šťastně. Vůbec tomu nerozumím.

Damon se zvedl ze země. Běžel ke mně a potom mě objal! Mačkal mě, že mi div nepraskly žebra. Jsem zaskočená! Jsem v šoku. Konečně mě pustil a já se mohl nadechnout.

Vypadá to, že jsem vítaná. Mám velikou radost. Konečně jsem opět se svými přáteli.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 9. kapitola - Příprava na změnu: