Odi et Amo - I.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

První díl mého nového románu. Doufám, že se dočkám nějakého komentáře..:) Vždycky to povzbudí v dalším psaní.

01.11.2009 (17:00) • stettinka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1005×

Arlet

S leknutím jsem se probudila. Sáhla sem si na stolek pro vodu. Otřela si pot z čela.

,,Byl to jen sen.“, oddechla jsem si.. V hlavě jsem si znovu přehrávala sen.
,,Babičky snář!“ vykřikla jsem najednou a hrnula se z postele. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a potichu se vytratila z pokoje. V celém domě bylo ticho. Jediné co se v tu chvíli ozývalo, bylo tiché vrzání podlahy. Tiše jsem došla až ke knihovně. Všude sice byla tma ale moc dobře jsem věděla, kde snář je. Stačilo se postavit na špičky a už jsem dosáhla na koženou vazbu hledané knížky. Vyndala jsem jí a trošku jí otřela rukávem noční košile. Otevřela jsem jí zhruba v prostředku a hledala.

,,Souboj, vidět… Souboj pořádat.. Tady ! Souboj, k němu býti vyzván.“- usmála jsem se, ne však na dlouho- ,,V nebezpečí života přijíti. To snad ne!“ zaklapla jsem snář. Vyběhla jsem z knihovny. Už jsem si ani neuvědomila, že podlaha se nebezpečně kroutila při každém mém kroku a, že po celém domě se rozléhá skřípání... Běžela jsem k sobě do pokoje. Otevřela jsem okno a koukla ven.

,,Sluníčko ještě není moc vidět ale i tak dohlédnu na Vysoký dub, to znamená, že brzy bude šest.“ šeptala jsem si pro sebe. Natáhla jsem se pro vodu a napila se. Lehla si na postel a za pár minut jsem znovu usnula. Na trávníku se najednou objeví Nina. Svými dlouhými kroky se blíží k Arlet. V ruce pevně svírá svůj kord. Arlet přikývla. Souboj může začít.

Slunce svými paprsky proniklo do okna. Pomalu jsem se začala probouzet. Podle svého zvyku nejdříve otevřela jedno oko, potom druhé a potom rychle zamrkala. Natáhla jsem se na noční stolek pro vodu. Ve skleničce ale žádná voda nebyla. Zamyslela jsem se

,,To nebyl sen!“ zašeptala si pro sebe. ,,V nebezpečí života přijíti.“ zopakovala si výklad svého snu. Oči mi těkali mezi oknem a dveřmi.,,Trochu adrenalinu po ránu neuškodí!“ šeptla jsem a vylezla na okno a z něho ladně vyskočila. Přede mnou byl veliký strom. Seskočila jsem na jeho pevnou větev a z ní se spustila na něco menší ale silnější větev. Podívala jsem se pod sebe. Rukou jsem se zachytila kmene a nohu přes něj přehodila, tak, že jsem dostala na druhou stranu a snadno seskočila dolů. Dopadla jsem přímo do měkké lesní trávy.

Byla jsem neuvěřitelně rozčilená. Myslela jsem si, že vím o co jde. V hlavě mi vířilo tisíce myšlenek. Všechno mi znamenitě zapadalo do sebe. Všechny skutečnosti posledních dnů se mi najednou zdály tak jasné. Konečně jsem pochopila některé souvislosti.

,,Určitě je to všechno pravda!“ proklínala se ,,Proč by mi jinak vycházelo, že mi hrozí nebezpečí ?“ Bušilo mi srdce. Cítila jsem strach.

,,Když je to ale pravda…Proč mi nikdo nic neřekl?“ šeptla jsem si pro sebe zatímco se nad mojí hlavou kuly pikle o kterých jsem ještě nevěděla

Caird

,,Ticho! Spí!“ zašeptal jsem a rychle se ohlédl za sebe. Otočil jsem oči v sloup. ,,Nechápu, proč musím trpět s takovými neinteligentními lidmi.“ syknul jsem sice potichu ale oni to moc dobře slyšeli.

,,No jo !“ odpověděl mi taky syknutím Fabi. ,,Tati, nerozčiluj se!“ napomenul mě Fabi.
Můj syn. Modré oči a tmavé vlasy měl po matce. Milou povahu měl po matce. Co měl tedy po mě ? Na okamžik jsem se zamyslel.

,,Css!“ syknul jsem a znovu jsem se opřel o větev. ,,Lezte!“ poručil jsem jim. Podíval jsem se nahoru. Do koruny stromu. Už dávno jsem tušil, že s nimi to nejde zvládnout ale pořád ve mně zbývala malá naděje.

,,Dělej, už nám zbývá jenom kousek!“ zavolal jsem na Fabiho. Fabi se na mě podíval a za celou dobu co jsem pryč z domova se na mě usmál.

,,Co tu vůbec děláme ?“ zeptal se odměřeně Mabry a jeho oči byli chladnější než kdy jindy. Šel z nich strach.

,,Mabry. Jsme tu, protože je to nutné!“ odpověděl jsem rozčileně. Viděl jsem, že Mabry je z nás nejpomalejší. Protočil jsem oči. ,,Tebe mi byl čert dlužnej!“ syknul jsem směrem k Mabrymu. Zjevně mě neslyšel…

Arlet

Otočila jsem se. Za mnou se mihl stín. Nevšímala jsem si ho a dál jsem si pokračovala po své známé, už vyšlapané cestičce. Vlhká tráva se mi míhala pod bosými chodidly. Své oči jsem upírala pouze na jedno místo. Na místo, které pro mě bylo nenahraditelné. Na místo, které jsem vždycky milovala. Na místo, na které jsem měla jenom dobré vzpomínky. Ono krásné místo bylo ode mě vzdáleno ještě pěkných kroků ale i tak sem cítila přísun pozitivní energie při vstoupení do magické aury, kterou bylo obklopeno. Cítila jsem jak se mi energie rozlévá po celém těle. V hlavě se mi uklidnily zmatené myšlenky a místo nich se mi v mysli vybavila uklidňující hudba. Vybavil se mi krásný okamžik doprovázený tichými tóny. Najednou krásný obraz zmizel a v mé mysli se objevila velká černá panteřice zkoumající můj domov. Místo, které pro mě bylo nenahraditelné. Trhla jsem sebou. Ucítila jsem pulsující bolest ve spáncích. Málem jsem bolestí vyjekla. Mělo to souvislost s černou panteřicicí ? Polil mě studený pot.

Ve svých zmatených pocitech jsem pokračovala v cestě. Několikrát jsem za sebou cítila čísi dech ale měla jsem strach se otočit. Párkrát jsem klopýtla o pár kamínků a občas jsem za sebou cítila tiché šeptání : ,,Arlet ! Arlet!“. Neotočila jsem se. Myslela jsem jen na černou panteřici. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla ještě malá, panteřice napadla mého tatínka. Znovu mě polil studený pot. Teď jsem nemohla myslet na nic špatného. Čeká mě ještě několik klopýtnutí o kamínky než pořádně spatřím svůj domov..

V lese byl slyšet šepot stromů. Rozuměla jsem jim. A oni rozuměli mě. Byla jsem na to hrdá. Milovala jsem ten pocit. Pomalu jsem ani nedýchala. Byla to opravdu nádhera. Bylo to jako kouzlo, které tě dokáže pohltit. Cítila jsem to. Byla jsem doma. I když tady nebydlím, byla jsem doma. Vonělo to tady kopretinami a šuměla voda, tak jak jsem si to představovala.
,,Arlet !!“ zaznělo za mnou. Otočila jsem se.Walid. Musela jsem se usmát.

,,Wali! Jsi to ty ?“ zeptala jsem se překvapeně

Viděla jsem jak se Walid usmál: ,,Už si tady dlouho nebyla..!“

,,Vím, proto jsem tady.“ mrkla jsem na něj. ,,A jsem ráda, že jsem potkala zrovna tebe.“

,,Pojď. Zvu tě do čajovny.“ řekl a vzal mě za ruku

Autor: stettinka, v rubrice: Povídky » Na pokračování