OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Odsouzena k osamění - 1. Gabrielle

30.09.2009 (12:00) • Krysteena • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1072×

Písnička k textu - Gary Jules, Mad World

Tak jako se mění roční období, mění se lidská tvář, čas do ní vráskami vepisuje moudrost věků. Tak, jako plyne čas, plynou i léta lidí, ale lidé umírají a čas…čas se nikdy nezastaví. Tak jako odnáší vítr spadlé listí, odnáší andělé duše zemřelých. Všechno má svůj řád, protože On to tak stanovil a je to tak správné. Smrt je jediná spravedlivá na světě, ačkoliv se to tak na první pohled nemusí zdát. Smrt je mírumilovná, oprošťující. Není ani dobrem, ani zlem, zkrátka je nedílnou součástí života. Každý, kdo se na tento svět rodí, ví, že jednou zemře. Vím to i já, sledovala jsem běh života tisíce let, doprovázela jsem smrt na svých cestách a teď čeká i na mě. Nezlobím se, nejsem smutná, protože vím, že právě tak to má být. Rozhodla jsem se pro tuto cestu a svého rozhodnutí nedokážu litovat, nedokážu litovat své lásky, protože pro nic jiného nemá cenu žít, ani umírat…Láska…Láska je hnací silou našich životů. Ve jménu lásky se rodíme, celý život ji hledáme a až ji nalezneme s láskou umíráme. Láska je důvod, proč smrt nenávidíme a proč tak bolí ztráty bližních, láska je příčinou všeho…i mé smrti…

1. Gabrielle

„Pojď maličká, tak pojď. Už se ničeho neboj, teď už bude dobře“ „Kdo jsi?“ „Já? Já jsem Gabrielle a vezmu tě domů“ řekla jsem malé blonďaté holčičce, Nicolle, vzala ji za drobnou ručičku a odváděla ji do světla. Vedla jsem jí domů, domů, kde ji už nebude nic bolet, už žádná rakovina a chemoterapie… „Je to daleko?“ vzhlédla ke mně a já se na ni usmála „Ne, není, je to docela blízko“ „Tak jo“ odpověděla a odešla semnou do té teplé a všudypřítomné záře….

Jen co jsem malou Nicolle odvedla na to pravé místo, k Němu, vrátila jsem se do světa lidí, kde jsem to tolik milovala. Jejich svět mi dával sny, ve kterých jsem mohla alespoň na malou chviličku okusit, že i já žiji.

Sedla jsem si na skaliska nedaleko oceánu a nechala vítr, aby si pohrával s mými dlouhými blond vlasy. Z mých modrých očí se na světlo světa draly slzy a já netušila proč. Vlastně jsem to moc dobře věděla, ale stále dokola jsem si opakovala, že to, co dělám, že správné a musí to tak být, ale bylo mi těch lidí tak líto. Ne těch zemřelých, protože jejich duše nalezly klidu, ale jejich pozůstalých. To oni teď roní potoky slz. To jejich srdce teď týrá bolet, to v jejich nitrech se rozprostírá prázdnota... ano…prázdnota, tak důvěrně známé slovo. I já tento pocit znám. Někdy se cítím tak sama…tak prázdná…závidím lidem jejich lásku, krb domova, doteky, porozumění. Já jsem tohle nikdy nepoznala a ani nikdy nepoznám. Ne…já ne, protože já jsem vyvolená. Nebyla jsem stvořena k lidskému životu…

„Gabi? Gabi co je to s tebou?“ přerušil moje přemítání o světě lidí vysoký, tmavovlasý muž, s moudrým pohledem…Michael, můj nejlepší přítel. Alespoň pocit přátelství mi byl dán pocítit… „Gabi, proč pláčeš?“ „Víš, je mi jich tak líto a i přesto bych chtěla zakusit chuť života, lásky…chtěla bych být jako oni, lidé, jejichž duše vedeme ke spáse“ „Ale Gabe…“ „Já vím, já vím. Závist je špatná…Měla bych jít, smrt si jde pro dalšího…“ setřela jsem si slzy a vstala „Gabe láska je sice krásná a úctyhodná, ale lidé s ní neumí zacházet. Ublížili by ti…“ varoval mě Mike, ale já stále měla svoje sny. Sny, ve kterých jsem byla obyčejnou dívkou z masa a kostí…sny v nichž jsem byla milována „Uvidíme se později“ usmála jsem se na něj. Moje bělostná křídla zašustila ve větru a já zmizela.

Další, pro jehož duši jsem si toho dne šla, byla Thellma. Byla to již stará paní, která měla ve tváři vepsáno tolik moudra a já se znovu přistihla, že jí závidím. Záviděla jsem jí ty vrásky smíchu kolem úst, záviděla jsem jí stříbro vlasů, její rodinu, která ji obklopovala…láska je s ní držela až do samotného konce, do posledního dechu a pak jsem ji spatřila vedle sebe. Už to nebyla ta babička, matka a manželka…byla to mladá krásná dívka, protože před Bohem nikdo nevypadá podle věku, ale podle své duše a Thellma měla duši mladou a krásnou. Když mě spatřila, zaváhala „Nebojte se“ zašeptala jsem svým zvonivým hlasem a podala jí ruku „Co s nimi teď bude?“ zeptala se mě Thellma a ohlédla se zpět ke své rodině. „Prosím?“ překvapila mě. Byl jsem už zvyklá na ledasco ale tohle? Každý mrtvý, jehož jsem provázela, jehož jsem si vzala sebou na věčnost, se mě ptal jinak, ptal se, co bude s ním, ale tahle žena ne. Zajímala jí víc vlastní rodina, než její budoucnost. „Dáte na ně pozor?“ pohlédla na mě s prosbou v očích „Ano, slubuji“ přísahala jsem a odvedla ji.

Jak jsem Thellmě slíbila, vrátila jsem se k její rodině. Ačkoliv jsem seděla v koruně stromu před domem, nikdo mě neviděl a jak by taky mohl? Vždyť mě mohou vidět pouze umírající, pro běžného člověka jsem neviditelná. Tedy jen do té doby, než na sebe vezmu lidskou podobu bez křídel, ale to smím jen ve vyjímečných případech.

Všichni pozůstalí již byli oděni v černý šat a truchlili. Moje duše byla sevřena lítostí nad jejich žalem a pak…pak jsem uviděla jeho. Bylo mu tak dvacet let. Seděl sám na verandě domu a pohledem ulpíval na stromu, ze kterého vítr odnášel lístek po lístku a na kterém jsem seděla. Podzimní slunce mu paprsky kreslilo po tváři a jeho modré oči se zdály jasnější. Spatřila jsem v nich rodící se slzy, které ovšem nikdy nezmáčely jeho spanilou tvář. Byl tak krásný, až se mi z toho tajil dech. Nemohla jsem se na něj vynadívat, když z ničeho nic vstal, projel si rukou černočerné na krátko střižené vlasy a chystal se odějít, ovšem něco jej zdrželo a tak se zarazil na prahu dveří. Bylo to zbloudilé pírko z mých křídel, které odvál vítr k němu dolů. Nevím, jak se to mohlo stáť, snad náhoda či osud? Mladík pohlédnul na strom a já měla na vteřinu pocit, jako by mě spatřil. Nakonec však nechápavě pokynul hlavou a s mým peříkem v rukou zašel do domu. Netušila jsem, kdo to je a moje zvědavost den ode dne rostla. Měla jsem pocit, jako by mě k němu něco táhlo…

Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet a udělala to, co bych za žádných okolností neměla. Proměnila jsem se. Vzala jsem na sebe svoji lidskou podobu, která se výrazně nelišila od té andělské. Ano…já jsem totiž anděl…vlastně již archanděl…Gabrielle.

Nemohla jsem jen tak přijít k rodině zesnulých domů a vyptávat se, nebo snad říct, že mě posílá Thellma? Ne, to se neslušelo. Osmělila jsem se a přidala se k nim až na pohřbu, oděna do černých splývavých šatů, s lilií v ruce. Stála jsem u hrobu Thellmy a poslouchala řeč otce Damiena. Otec Damien míval krásná kázání, často jsem si jej chodívala poslechnout na nedělní mše, ale ty se nemohly vyrovnat kázání, které míval na svatbách a pohřbech.

Jakmile skončil, společně s dalšími truchlícími jsem na rakev hodila květinu a kondolovala příbuzným a on…on byl jedním z nich. Stál vedle ženy, která mu byla tolik podobná a která byla natolik zkroušena smutkem, že sotva stála. „Přijměte prosím moji nejupřímnější soustrast“ zašeptala jsem s vědomím, že na světě není žádného slova, které by z ní dokázalo sejmout smutek. Pak jsem podala ruku jemu a když ten, na pohled dokonalý, chlapec stiskl moji chladnou dlaň, projelo mnou neznámé teplo. Bylo to tak zvláštní, děsivé a krásné zároveň. Dlouze se mi podíval do očí a já měla pocit, že mohu létat i bez křídel. Jak božský pocit…

Vysmekla jsem jsem se mu ze sevření a dala se na odchod „Gabe, co jen to děláš? Zbláznila ses? Tohle nesmíš…“ napomínala jsem se v duchu, když v tom jsem zaslechla čísi volání „Slečno…počkejte“ Ohlédla jsem se zpět k pozůstalým a spatřila jeho, jak ke mně běží. „Moc se vám omlouvám, ale neznáme se odněkud?“ zeptal se mě „Ne“ zašeptala jsem „Ještě jednou se omlouvám…já…nevím co to do mě vjelo…“ řekl nervózně a rozhrábnul si vlasy, přesně tak, jako když jsem jej viděla poprvé „Jsem Gabrielle“ představila jsem se aniž bych věděla proč, vždyť už mě stejně nikdy neuvidí „Bože, já se ani nepředstavil, to je tak trapný…já jsem Christian Aiden“ „Těší mě Christiane Aidene“ usmála jsem se na něj a znovu se dala na odchod. „Tak Chrisrian…to přece znamená křesťan…krásné jméno a ještě krásnější jeho nositel „Gabrielle? Uvidíme se ještě někdy?“ zavolal za mnou. „Ano, jistě“ otočila jsem se k němu a usmála se. Ačkoliv mě už nikdy nesměl spatřit v lidském světě, přece jen se jednou setkáme…až si pro něj přijdu…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzena k osamění - 1. Gabrielle: