OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Office story (5. kapitola: Letní vzplanutí)

20.10.2017 (12:00) • ostravak30 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 449×

Teplo už opět klepalo na dveře. Jakub otužilec již oblékal sandálky, tříčtvrteční kalhoty a košile. Košile byly vůbec jeho oblíbeným kusem oblečení. Tvořily většinu jeho šatníku. Jakub léto miloval. Nic nechutnalo tak dobře jako právě teplo, vodní tok pro osvěžení či vychlazená točená desítka. V letních měsících měl problém zůstat v práci déle než do jedné. Co to šlo, rychle mizel k vodě.

Když jedno dopoledne takhle usilovně pracoval, neboť v dopoledních hodinách se ještě dalo udělat hodně práce, dokud slunce tak neprahlo, zazvonil telefon. Jakub jej bezmyšlenkovitě vzal.

„Nazdar, tady Martina,“ začala pěkně zostra. Jakubovi se rozbušilo srdce.

„Ahoj, co se děje?“

„Můžeš přijít k nám do kanclu? Myslím do kanclu k Andy.“

„No jasně, a neřekneš mi, o co jde?“

„To se nedá po telefonu, ale máme s tebou řeč. A je to vážné. Dost nepříjemně jsi nás překvapil.“

Jakub na sucho polkl. Jasně, že věděl, oč jde. To jsou ty drby o Jitce. Teď mu to dají sežrat.

„A nepočkalo by to? Já mám hodně práce, chci dneska odejít dřív.“

„Před chvílí jsi říkal, že přijít můžeš, takže přijď, prosím, hned. Čekáme tě. A nevymlouvej se, dlouho tě nezdržíme. Jen nám hezky něco vysvětlíš,“ dodala Martina a položila.

V Jakubovi by se krve nedořezal. Tak nejenže už se s ní tolik nepřátelí, má nového partnera, čeká dítě, ale ještě se to pokazí definitivně, protože na něj budou naštvané všechny. Paráda.

„Co se stalo?“ zeptala se zvědavě Sabina.

„Co já vím. Holky se mnou chtějí něco probrat.“

Moc se mu dolů nechtělo, ale co naplat, slíbil to a musel. Šoural se krok za krokem, pak ze schodů, až se došoural ke kanceláři Andy, Radky a Jitky, ale Martina a Petra už tam byly taky. Jen Jana patřila k jinému oddělení a chyběla tam. Vstoupil pomalu dovnitř a pohled na jejich tváře byl víc než výmluvný. Všechny se tvářily jako bohyně pomsty.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Žádná neodpověděla, a tak bylo v místnosti totální ticho. Pár vteřin to trvalo, než se ujala slova Martina.

„Jak sis mohl dovolit,“ spustila na něj zhurta, ale pak se zarazila, a než se Jakub vzpamatoval, měl ji v objetí. Tváře všech holek se hned změnily v úsměv.

„Co jsi čekal? Že ti budeme nadávat?“ křikla Petra.

„Vzhledem k tomu, jak jste se tvářily a jak na mě Martina spustila v telefonu.“

„Já vím, trochu jsme tě potrápily, i když si to vůbec nezasloužíš, Kubi,“ pohladila ho po tváři Martina a mile se na něj usmála. Byl to úsměv, který mu nevěnovala několik měsíců, a jeho srdce si jej evidentně pamatovalo.

„No to nevadí,“ mávl rukou.

„Tak hlavně já bych ti měla poděkovat,“ vstala Jitka a podala mu ruku. „Hardbolcová si mě vůbec nevšímá. Sem tam mi něco dá, ale jinak mě totálně ignoruje,“ zašeptala.

„Proč ses nepochlubil?“ zeptala se Andy.

„Děvčata, já vůbec nevěděl, jak to dopadne. Řekl jsem Hance a dál jsem už neměl zprávy, jak to pokračuje.“

„No vidíš, a to přitom měla Jitka pokoj hned po vánočním večírku. A my jsme Hanku pozvaly na oběd, protože jsme se dozvěděly, že to byla ona, kdo se do celé věci angažoval,“ smála se Martina.

A když se Jakub ptal, jak přišly na Hanku, odpověděla mu Martina: „Pojď s náma na oběd a my ti to všechno řekneme.“

A Jakub šel. Po mnoha měsících strávil s holkama zase obědovou přestávku a všichni se náramně dobře bavili. Holky se opět smály jeho vtipům a Jakub byl rád, že je zase součástí party a že si může holek užít, než mu odjedou.

Po návratu do kanceláře si umínil, že hned zítra musí Martině donést kytku k jejímu těhotenství, ke kterému jí vlastně stále nepogratuloval. A jak tak koukal do kalendáře, zjistil, že Martina má navíc příští týden narozeniny. Ale když dostane dvě kytky, tak to může přinést jen plusové body, a Martina si určitě stěžovat nebude.

A tak hned druhý den donesl tři růže. Martina chodila později než on, takže chtě nechtě musel s kytkou do kanceláře. A Sabina s Martinou to nenechaly bez povšimnutí.

„Někdo má narozeniny?“ ptala se hned Sabina.

„Ne, Martině chci popřát k jejímu těhotenství.“

Sabina s vedoucí Martinou se na sebe podívaly.

„Děláš si srandu?“ zeptala se Martina.

„Ne, proč bych měl?“

„Já taky nechápu, co je na tom špatného,“ vložila se do celé debaty nejstarší z jejich kanceláře, Eva.

„Tak ona je snad těhotná už pár měsíců, ne?“ zeptala se ironicky Sabina.

Jakub se podíval do příchodů a odchodů jednotlivých zaměstnanců, a když shledal, že jeho veřejně tajná láska již svítí zeleně, postavil se, chytil růže a řekl: „Hele, Sabi, neřeš to, ano? Já jí to dám dneska a ona se určitě ani neurazí, ani nenaštve,“ a odešel.

„Ten Kuba je fakt směšný,“ zasmála se Sabina.

„No je fakt, že tak dlouho po tom, co se to ví, bych už to asi taky nechala být,“ připojila se Martina.

„Holky, já nevím, co by na tom mělo být? Je úplně jedno, kdy jí to dá. A ženské mají kytky rády,“ řekla Eva a zakroutila hlavou.

Mezitím už Jakub klepal na kanceláře, kde se Martina svlíkala z kabátu. Hadrbolcová řekla: „Dále,“ aniž by odtrhla oči od monitoru. Vzhlédla teprve, když Jakub vstoupil. Překvapeně na něj však koukaly obě.

„Ahoj, Marti, nebudu tě zdržovat, jen jsem si vlastně uvědomil, že jsem ti nepogratuloval k těhotenství. Tak tady máš a hlavně, ať je to zdravé.“

Martině se na tváři rozlil velký úsměv. Hned k němu přistoupila a dala mu pusu na tvář. To Hadrbolcová se tvářila pořádně kysele.

„Děkuji. Jsi jediný chlap, který mi dal kytici. No jo, gentleman se nezapře.“

„Tak to je normální. Stejně jsem ti ji dal pozdě, už to víš tak dlouho. Ale ke mně se to doneslo teprve nedávno, víš?“ zalhal trochu.

Martina jej chytila za rameno a vytáhla před kancelář.

„Já se ti omlouvám, to je moje chyba. Od toho večírku jsme spolu moc nepřišli do kontaktu, já vím. Skoro jsme tě s holkama odstřihly. Mě to mrzí. Ale tys mohl být taky průbojnější a trochu se ozvat, že jsme na tebe zapomněly.“

„Omlouvám se, mohl. Ale nechtěl jsem se vtírat.“

„Ty… co jsem ti řekla s tím omlouváním? Ty přece nemáš za co. Ale ty růže jsou krásné. Udělal jsi mi radost. Hlavně jsem to absolutně nečekala. Jsi hodný, děkuju. A teď už s tebou zase počítáme na oběd každý den, jasné?“ mrkla na něj.

Jakub přikývl a hladina jeho štěstí přece jen vystoupala výš, než kde se nacházela poslední týdny.

A tak opět definitivně chodil s holkama na obědy. Občas sice potkal přítele Martiny Petra, ale nebylo to často. Naopak byl to právě Petr, jehož intenzita obědů se s jejich skupinou snižovala. Děvčata jedna přes druhou mluvila o svém odjezdu. Konečně se pochlubila i nešťastná Andy, kterou ale holky přesvědčovaly, že Kanada je velká příležitost a aby toho jednou nelitovala.

Minul týden a Jakub dobře věděl, co je dnes za den. Martina měla narozeniny. Na tohle nemohl zapomenout a byl dobře připraven. Ve váze stál velký puget a Martinina oblíbená bonboniéra byla krásně zabalena. Věděl, že jde s holkama na oběd, a tak, aby nepůsobil příliš nedočkavě či snad horlivě, rozhodl se, že až si holky na oběd vyzvedne, Martině popřeje. Do té doby jí popřejou holky a Petr a ona si alespoň bude myslet, že na ni zapomněl, a on ji pak pěkně překvapí. To má za to, jak si z něj vystřelila, když mu chtěla poděkovat za Jitku.

„Ty, Kubo, to už je ale během týdne druhá kytka,“ řekla Sabina.

„No a? Vy ženské přece dostáváte rády kytky.“

„No to jo,  ale nejsi její přítel. Aby ten Petr nežárlil,“ doplnila Martina.

„Klídek, Petr mě zná a žárlit nebude. Ví dobře, že jsme s Martinou přátelé a že má dneska narozeniny, a na narozeniny je normální dávat kamarádkám kytky.“

„No, to sice jo, ale jestli ho trumfneš a dáš větší kytici než on, tak se bude cítit dost trapně, a tahle teda tu ambici má. I když nevím, co jí dal ten Petr, ale tohle je velký pugét,“ vysvětlila Sabina.

„Normální člověk to pochopí. Nikdo nikoho nepřebíjí, nehrajeme karty. Normálně Martině popřeju.“

„Nevšímej si jich,“ vložila se do toho Eva, „žárlí, že taková velká kytice není pro ně,“ smála se Eva.

Když se blížil čas oběda, Jakub vše vzal a šel. Rozhodně chtěl být u holek o něco dřív. Přišel, opatrně zaťukal, nečekal na pokyn a vstoupil. Opět na něj koukala Hadrbolcová, ale tentokrát byla ještě kyselejší než minule. „Martina je vedle.“

Jakub raději rychle vycouval a zamířil o kancelář dřív.

„Už jsme si říkaly, kam ta kytice míří,“ zahlaholila Andy.

„No kam by,“ řekl vesele Kuba, „kdo jiný má dneska narozeniny?“ a už se díval po Martině.

Ta se na něj taky podívala, ale že by se jí tváří rozlinul úsměv se zrovna říct nedalo. Usmála se jen decentně a sklopila oči. Jakub k ní přistoupil a chytil ji ruku. Martina se mu podívala do očí a Jakub na vteřinu opět zaváhal, co má říct. Teplo, které se šířilo jeho tělem, vyvolal její dotyk. Pořád na něj zkrátka působila. Byla to velmi krátká chvilka, ale dostatečně dlouhá na to, aby si toho všimly všechny holky.

„Tak Marti, já ti přeju všechno nejlepší. Hlavně zdraví, štěstí, hodně lásky, což už konečně máš,“ při těch slovech si koutkem oka povšiml, jak se Petra ušklíbla a podívala do země, „a samozřejmě nejvíc, aby byla malá nebo malý zdravá nebo zdravý. Co bys chtěla víc?“

„Mi je to jedno, Kubi, hlavně, aby to bylo zdravé, jak říkáš.“

Jakub pak předal kytici a bonboniéru a holky na něj koukaly s obdivem.

„Teda Kubo, to ses vážně překonal,“ uznale pokývala hlavou Andy.

„No, vsadím se, že na Petra nemám,“ řekl Jakub a v kanceláři se rozhostilo naprosté ticho. Jakub se rozhlédl. „Co je? Co jsem řekl špatně?“

„Nic, jen že Petr Martině zatím nepopřál,“ řekla Andy a Martina byla nanejvýš smutná, což Jakuba velmi mrzelo.

„Tak to přece ještě nic neznamená. Do večera daleko. Třeba se z labin zatím nemohl utrhnout,“ snažil se ji utěšit.

„A pusa nebude?“ řekla zničehonic Petra. Dost tím Martinu i Jakuba zaskočila. Oba najednou se na ni podívali a Petra hned vysvětlila: „No, přeješ jí k narozeninám, tak snad přátelskou pusu své nejlepší kamarádce dáš.“

„No… jistě,“ vykoktal ze sebe Jakub a podíval se na Martinu, která na něj upřeně zírala. Evidentně čekala, co udělá. Jakub se naklonil a opatrně ji políbil na rty. A Martině to evidentně nebylo proti srsti, protože hned rty sevřela a polibek mu v podstatě opětovala.

„Tak, Kubi, stav se pak za mnou, jo?“ řekla rozpačitě a odešla z kanceláře.

Jakub se po všech nechápavě rozhlédl.

„No co, už je to tak. Martina je v jináči a s Petrem mají první krizi. Na její narozeniny zapomněl a nijak jim to neklape,“ řekla ostře Petra.

„Krizi, vždyť spolu nejsou tak dlouho,“ namítl Jakub.

„To nejsou, ale asi to nebyla taková láska,“ řekla Andy.

„Počkejte, počkejte, jak nebyla taková láska? Vždyť spolu čekají dítě!“

„Je to složité, zeptej se Martiny, ta ti to spíš vysvětlí,“ vložila se do toho Radka.

„Jo, chce s tebou dneska jít sama na oběd,“ mrkla na něj Petra, ale Jakuba to zase tolik nepotěšilo. V hlavě měl, že chudák Martina čeká dítě a jeho otec se nejspíš nechová tak, jak by měl. Zkrátka a dobře, že je Martina nešťastná.

A udělal, jak jeho tajná láska chtěla. Vstoupil do kanceláře a Martina se již oblékala. Mlčky se vydali oba směrem k jídelně. Až když byli dostatečně daleko od jejich budovy, promluvila.

„Nevadí ti, že jdeme jen my dva?“

To byla otázka přesně pro něj.

„Ne, blázníš?“

Martina se na něj podívala tím svým kukučem a dnes poprvé se usmála. Když se konečně posadili ke stolu, trochu se rozpovídala.

„Víš, já myslím, že opravdu zapomněl. Možná, že mě ještě překvapí večer, ale ráno jsme spolu jeli autem a ani mi nepopřál. Nejsem žádná fiflena, nepotřebuju šperky a vůbec žádné dárky. Ale kdybych aspoň věděla, že mu na mně záleží.“

„Marti, co blázníš, copak to, že jednou zapomněl na tvé narozeniny, a ještě není jisté, že něco nechystá, jak ty říkáš, na večer, znamená, že už mu na tobě nezáleží?

„To bys musel být s náma doma. Celý večer sedí na noťasu a mě si ani nevšimne. Kdybys věděl, jak dlouho jsme spolu nespali.“

Jakub se zarazil. To bylo poprvé, co s ním Martina mluvila o takovýchto věcech.

„A ptala ses ho, co se děje?“

„Kolikrát. Pořád, že je unavený a v práci toho mají hodně a tak. A sám víš, jak dlouho s námi nebyl na obědě.“

„No jo, ale z toho nemůžeš usuzovat, že tě nemá rád.“

„Hm, neusuzovala bych, kdyby ve stejný čas nechodil na oběd s tou blonďatou fuchtlí, co k nim nedávno nastoupila.“

„Ono už to není tak nedávno, ne?“ zeptal se Jakub.

„No, tím hůř. Směje se jak pominutá, když jí něco vypráví.“

Martina ani nejedla, jen vyprávěla a v jídle se spíše nimrala.

„Viděl jsem ji někdy?“ zamyslel se Jakub.

„Možná. Hele, támhle stojí v řadě,“ ukázala Martina. „Ta malá blondýna.“

„Ale Petr s ní není,“ zadíval se.

„Výjimečně,“ ušklíbla se Martina.

Skutečně byla malá a opravdu blonďatá. Měla docela pěknou tvář. Ale každý chlap si na ní musel všimnout hlavně jedné, respektive dvou velkých věcí. Na to, jak málo byla vysoká, měla obří poprsí a dávala to ráda na odiv. Ač měla na sobě bílý plášť, její velký výstřih prostě nešel přehlédnout. Ruce měla v kapsách pod pláštěm tak, že se tento odhrnul, a vypadalo to, jako by snad chtěla, aby její velká prsa všichni viděli. Působila sympaticky, když se smála.

„No, aby sis oči nevykoukal,“ houkla na něj.

„Co? Ale prosím tě, já se na ni dívám, jen abych věděl, která to je.“

„Všichni chlapi stejní. Obří kozy a můžete se posrat.“

„Ale no tak Marti, nedělej z toho vědu. Mě například prsa na holkách zajímají jen okrajově. Důležité jsou pro mě jiné věci.“

„Fakt? Tak to by mě zajímalo jaké.“

„Tak mě v první řadě na holce vždycky zaujmou oči. A hned potom úsměv. Když se mračí, tak ať je sebekrásnější, nikdy mě nepřitahuje, ale když se mile usměje, pak se smějou i její oči, a to mě vždycky dostane.“

Martina na něj upřeně koukala a po chvilce ticha hlesla tak tichnounce, že to Jakub málem přeslechl.

„A já?“

Jakub polkl. „Na tobě mě právě zaujal ten úsměv. Když jsi přišla k nám do kanceláře poprvé a Petra mi tě představila, smála ses jako sluníčko. A oči máš nejkrásnější ze všech, co jsem kdy viděl.“

Martina lehce položila dlaň na jeho prsty a usmála se. Věděl, že na ně kouká moc párů očí a že se tedy musí překonat a ovládnout se a nechat to tak.

Když se vrátili z oběda, ještě než oba zamířili do svých kanceláří, Martina se dole ve vestibulu zastavila a pohlédla na něj.

„To, co jsi mi řekl na obědě, je mnohem krásnější, než všechny kytky. Jenže toho se od Petra nedočkám. On by mi něco takového neřekl.“

„Víš, Marti, já nechápu, jak může mít doma tebe a nevěnovat se ti.“

Usmála se a položila mu ruku na rameno.

„Jsi tak hodný. Až moc, víš. A já jsem úplně blbá.“

„Ale to přece nejsi.“

„Jsem a neodmlouvej mi. Ale to je jedno. Na miminko se těším a to je moje radost.“

„To by měla být. Budeš skvělá máma.“

Martina ho opět pohladila po tváři. A teď poprvé se mu rozlil po těle úplně jiný pocit. Kromě toho, že jej Martina přitahovala jako žena a že ji z celého srdce miloval, měl najednou pocit absolutního štěstí. Věděl, že Martinu nikdy nebude mít, že ona nikdy neopětuje jeho lásku, ale nemohl se toho pocitu štěstí, radosti ze života a naděje v budoucnost zbavit.

O týden a půl později Jakub stále žil s oním pocitem štěstí. Ať dělal, co dělal, ať se přesvědčoval sebevíc, že mu to s Martinou nevyjde, nemohl se ho zbavit. A opět měl další příležitost jí dát květinu. Tentokrát měla Martina svátek a Jakub téhle šance samozřejmě musel využít.

„Jen aby ses nedivil, až ti Petr rozbije hubu. Tohle je třetí kytka během měsíce. Toho by si všiml i slepý,“ řekla mu Sabina, než se postříkal parfémem a vyrazil za Martinou.

„Klídek, dámy, klídek. Petrovi je to celkem šumák. Jeho chyba, že si takových důležitých věcí, jako jsou narozeniny a svátek, nevšímá.“

„Ten si nohy uběhá a Martina mu stejně nedá,“ řekla Sabina.

„Jenže na tom je nejhorší, že mu to ani nevadí. Ona bude vdaná a on pořád za ní bude běhat jako pejsek a čekat,“ doplnila ji Martina.

Jakub na jejich řeči nedal, nemohl se přece zbavit pocitu štěstí. A tak vyrazil, tentokrát s jednou slunečnicí, aby se stále neopakoval, do její kanceláře.

Martina se tvářila vždy zamračeně, ale kdykoli vstoupil do kanceláře, na její tváři se objevil úsměv. Přání k svátku ji evidentně potěšilo. Tím spíše, že od Petra znovu nedostala nic.

Jakub už věděl, že ani den po narozeninách, ani dva, a ani týden a půl, tedy do dnešního dne, nedostala vůbec nic a Petr jí ani nepopřál. Rád by si s ním na toto téma popovídal a zeptal se ho, proč ji tak trápí, ale jednak věděl, že se s ním Martina na tohle téma již pohádala, a jednak neměl jak se s ním spojit. Když už ho potkal, většinou stál v hloučku, a telefon v laboratořích neměli.

„Kubi, to je třetí kytička během tří týdnů, ty se překonáváš.“

„No, ta první, to jsem ti zapomněl popřát dřív k těhotenství, to je moje chyba, a narozeniny a svátek máš holt blízko po sobě.“

„Ale, ty kecko jedna,“ a vrazila mu, nyní už bez okolků, další polibek na rty. Jakuba to překvapilo, ale potěšilo. Hadrbolcová byla shodou okolností opět přítomná předání kytky, a tak byla do třetice všeho dobrého rudá vztekem. Kytku jí nikdo nedal bůhví jak dlouho a tahle mladá slepice dostala již třetí. Takového ctitele by taky chtěla.

Holky při obědě Jakubovu pozornost velmi řádně ocenily a v koutku duše byly rády, že na jejich kamarádku alespoň někdo takto myslí. Jiného přání od chlapa se totiž nedočkala. Tentokrát již Jakub viděl Petra, jak si špitá s mlaďounkou blondýnkou při obědě. A ona se opravdu smála jak pominutá. Neušlo to pozornosti nejen mu, ale i Martině a všem u stolu.

„Promiň, Marti, ale je to debil. Alespoň u oběda by si to mohl odpustit,“ řekla Andy.

„Co chceš po chlapovi,“ zakroutila hlavou Petra, „vidí varhany a nemůže si pomoct.“

„Varhany?“ smála se Radka.

„Varhany, to jsi nikdy neslyšela?“ Radka zakroutila hlavou. „Copak se tomuhle dá říkat ještě kozy nebo dudy? To jsou prostě varhany,“ vysvětlila Petra. „Kdyby nebyla tak mladá, tak bych řekla, že jsou umělé, ale takhle měla holka prostě štěstí,“ dodala ještě.

„Holky, můžete přestat?“ obořil se na ně Jakub. „Marti,“ pohladil ji po ruce, „neřeš to. To přece nic neznamená. Všichni víme, že jsi jedna z nejkrásnějších holek tady ve firmě.“

Martina se opět usmála. „Jsi milý.“

Jestli Petr se svou blonďatou kolegyní neměl poměr, minimálně se o tom živě diskutovalo. Drby na sebe nenechaly dlouho čekat. Zapomněl na její narozeniny, pak i svátek, a v obou případech měli na tyhle témata velké hádky. Dál s Martinou nespal a ona byla čím dál víc smutnější. Jakub s ní stále častěji chodil na oběd sám, protože Martina se potřebovala někomu vypovídat. Mohla holkám, ale ona potřebovala někoho, kdo jí nebude dokola říkat, jaký je Petr debil, ale utěší ji. Tím se také stalo, že ji několikrát našel v kanceláři samotnou s červenýma očima. Párkrát takhle skončili v objetí a nedrželi se nijak krátkou dobu. Doprovázel ji i k autu, neboť Petr začal přijíždět i odjíždět svým autem. Kolikrát se stalo, že s Martinou jel až do Opavy, aby s ní ještě chvilku pobyl a popovídal, a teprve tam zamířil na vlakové nádraží. Nebo když Hadrbolcová odešla domů dřív a Martina tak měla kancelář sama pro sebe, poslala mu e-mail, aby přišel, a oni si pak dlouho povídali. Tak jako tak z rozhovorů s ní pochopil, že Martina se s Petrem nerozejde. Čeká s ním dítě, a to bylo dané.

A blížil se i odjezd Petry. Ta uspořádala rozlučku v jedné opavské restauraci, kam byl pozván i Jakub a pár dalších lidí, které neznal. Ale bylo tam i několik kolegů, kteří s ním obývali kanceláře horního patra. Všichni se dobře bavili. Celou společnost v salonku obsluhovala mladá okatá servírka, která kdyby neměla pár kilo navíc, byla by trochu podobná Martině. A nejen proto, že měl Jakub oči jen pro Martinu, ale i proto, že nerozuměl absolutně řeči ženského těla, nemohl si všimnout, že na něj servírka kouká častěji, než by bylo zdrávo. Jeho starší kolegové si toho rozhodně všimli. A protože viděli, že se on k ničemu nemá, poslali ho za ní, aby objednal další panáky. Servírka zrovna řešila s jedním z návštěvníků rozlučky jeho platbu, když k ní Jakub přistoupil zezadu, takže ho slečna nečekala, a když se otočila, trochu se lekla. Než stačila změnit výraz své tváře, Jakub vyhrkl něco, co ho prostě napadlo jako první, aby ji uklidnil: „Nebojte, já vás nechci balit, já chci jen objednat panáky.“

Asi je jasné, že se na něj po zbytek večera už neusmála, a od jednoho ze starších kolegů si vysloužil komentář hned poté, co se vrátil: „Ty vole, ty jsi ale debil. Tak ona po tobě celou dobu čumí a ty při první příležitosti jí řekneš, že o ni nemáš zájem. Doufám, že je ti jasné, že takhle zůstaneš až do smrti sám.“

Další se plácl do čela, když to slyšel, Petra kroutila hlavou a Andy mu řekla, že je ztracený případ.

„Já jsem jí tak chtěl dát najevo, že se nemusí bát, že ji nebudu zbytečně otravovat. Tady ji určitě balí každý druhý a má to na denním pořádku.“

„Ale ona na tebe dělala oči, to sis nevšiml?“ řekla mu Andy.

„Ne, fakt ne.“

Jen Martina mlčela, a když pak měli chvilku si popovídat, řekla mu: „Ty jsi ťulda, víš. Ona tě opravdu od pohledu balila. Na nikoho se tak nesmála, jako na tebe.“

„Když Marti, já…“

„Já vím. Taky tě mám ráda, ale prostě to nejde. Musíš pochopit, Kubi, že mám dítě. Čekám s Petrem mimčo, a na tom se nic nezmění. Ať je jaký je, je otec mého dítěte a navždy bude. Zapomeň na mě a najdi si jinou. My dva spolu nemůžeme být,“ pohladila ho po tváři a opět si chvíli hleděli do očí.

Pokud to předtím nebylo definitivně definitivní, tak teď už nemohlo být nic definitivnějšího, než její potvrzení.

Rozlučka měla ale ještě jednu zajímavou dohru. Andy se na večírku příšerně opila. Opět se s přítelem neskutečně pohádali a ona byla postavena před hotovou věc. Má dva týdny, aby se rozhodla. A tak pila a pila, až nebyla schopna dojít domů. Jakub Andy nesl a Petra s Martinou ho pozdě v noci doprovázely, aby k ní trefil.

„Kubi, tady bydlí. Je to páté patro, vpravo. Klíče jsem ti vytáhla, tady je máš. Ulož ji do postele, jenom ji zuj, jinak ji, prosím, nesvlíkej a nech ji tam. Vyspí se z toho,“ řekla mu Petra.

„Tak to mu, myslím, říkat nemusíš. Jsem si jistá, že on by ji nesvlíkl, ani kdyby to sama chtěla,“ poznamenala suše Martina.

„No to je taky pravda.“

„Moment, děvčata, proč nejdete se mnou?“

„Protože nám za dvě minuty jede autobus, který pak jede až zase za dvě hodiny. To zvládneš. Pá,“ zakřičely na něj holky a běžely na autobusovou zastávku.

Jakub vynesl Andy nahoru, po delším zápase se zámkem si odemkl a vstoupil do malého bytečku. Zul si boty, aniž by s Andy jakkoli manipuloval, a začal hledat ložnici. Když ji objevil, položil ji jemně na postel a zul boty i jí. Trochu mu trvalo, než obutí z jejích nohou dostal, a Andy to probudilo.

„Co se děje?“

„Nic, jsi ve svém bytě. Teď už to zvládneš sama, já odcházím.“

Když však viděl, jak Andy zápasí s tričkem, přistoupil k ní a pomohl jí. Jakmile však Andrea ucítila něčí ruce, otočila se na něj, chytila ho za tvář a vášnivě políbila. A protože nemohl říct, že by se mu jako žena Andy nelíbila, vzrušil se a pak už se to nedalo zastavit. Myslel při tom stále na Martinu, ale stalo se. Sex to byl vášnivý a nespoutaný, a ač každý toužil po někom jiném, alkohol zkrátka udělal své.

Když akt čiré vášně skočil, usnuli. První, kdo dostal po ránu šok, byl Jakub. Věděl, že Martina je zadaná, a sama mu to řekla, že ji nikdy nedostane, ale Andy byla taky zadaná, a i když on jediný byl volný, Andrea byla zkrátka svému příteli nevěrná a on za to mohl. Napadla ho spásná myšlenka. Oblíkne se a odejde a Andrea si možná ze včerejška nebude nic pamatovat. Vstal a začal se pomalu a tiše oblíkat. Jenže nakonec Andy stejně otevřela oči a pohlédla na něj, jak si zapíná zip u kalhot. Chvíli bylo ticho a Andy na něj vyděšeně koukala. Pak si uvědomila, že její hrudník nebyl do této chvíle schovaný pod peřinou, což ihned napravila.

„Řekni mi, že to není pravda,“ hlesla.

„Není to pravda,“ řekl Jakub a dooblékl se.

„Takže je to pravda. To snad ne. Já jsem se s tebou fakt vyspala. Panebože, já jsem taková kurva!“ zařvala Andy a schovala hlavu pod peřinu.

„Tak dík,“ řekl Jakub a dál si zapínal knoflíky u košile.

Andrea opatrně vstala, oblékla si pohozené tričko a kalhoty a podívala se na něj.

„Jakube, to se nesmí nikdo dozvědět, jasné? Ani holky, nedej bože Martina, rozumíš?“

„Neboj, máme stejný zájem.“

Andrea přikývla a pak se znovu posadila. Dala si hlavu do dlaní a ulevila si holčičím zavzlykáním.

„Proč jsem, proboha, tak blbá? To ses na mě musel vrhat?“

„No dovol, já se na tebe nevrhal,“ ohradil se Jakub.

Andrea ho sjela pohledem od hlavy až k patě. „No to je fakt. Ty by ses na mě nikdy nevrhnul. Tak proč jsi, sakra, dovolil, abych se po tobě plazila já? Tos mě nemohl nějak zadržet?“

„To se fakt dalo,“ utrousil Jakub. „Navíc jsme oba něco vypili a prostě… omlouvám se.“

„Ne, prosím tě, jen to ne. Neomlouvej se, ano? Fakt se, prosím tě, neomlouvej.“

„Tak já už jdu,“ řekl kompletně oblečený Jakub a šel ke dveřím. Nasadil sandálky, a když otevřel dveře, aby vyšel ven, Andrea ho chytila za paži.

„Hele, teď už budu muset odjet, ať chci, nebo nechci, kdyby se to náhodou provalilo. Ale víme to jen my dva, tak se snaž, aby ne. Hlavně dělej všechno pro to, aby se to Martina nedozvěděla.“

Jakub se na ni dlouze podíval. „Martina mě přece nechce.“

„Martina tě miluje. Strašně moc. Nesmíš jí ublížit. Hele, já ti to řeknu na rovinu, ona není šťastná, a to, myslím, je jasné i tobě. My na tom bohužel asi taky máme nějakou vinu, že vy dva nejste spolu, ale… asi byste měli být,“ řekla po krátké odmlce.

„Děkuji.“

„Neděkuj. Já už žádnou rozlučku dělat nebudu, raději. Hadrbolcové napíšu, že končím, a jedu.“

„Jen tak? Sebereš se a odjedeš?“

„V pondělí se pokusím domluvit s Peterkem a ihned odjet. Stejně pochybuji, že se tu někdy do Česka vrátím. A jestli, tak do téhle firmy už určitě nikdy. Měj se, Kubo.“

„Ať ti to tam dobře dopadne, budeš mi chybět.“

„Ty mi taky. Však fejsbúk na sebe máme, takže určitě ještě někdy povykládáme. Pá.“

A Jakub odešel. Nikdy by neřekl, že se pomiluje zrovna s Andreou, když tak toužil po úplně někom jiném. Zkrátka, v životě se někdy dějí věci, které si nepřejeme, a přesto na nich máme částečnou vinu, protože někdy je to silnější než my.

V pondělí nikdo ani nezaregistroval, že Andrea došla do firmy. Peterkovi řekla, že má šanci odjet do Kanady a že ta nabídka platí tak, že musí odletět v úterý odpoledne. Kupodivu ji skutečně pustil ve výpovědi dohodou s tím, že zbytek dokumentů doručí na její kanadskou adresu, kterou Andy pošle. Řekl jí, že je to velká příležitost a že v rozvoji jí bránit nemůže. A že takových, jako je ona, by Česko potřebovalo více, protože jinak zůstaneme tak zaostalým státem, jakým jsme nyní. Postěžoval si, že málo lidí umí anglicky a že se ani nechtějí učit a pracovat na sobě a že je to hrůza. A též jí s úsměvem řekl, že kdyby se chtěla vrátit, tak s její angličtinou a zkušenostmi ze zahraničí ji vezme všemi deseti. Těžko říct, jestli by o pár měsíců později tvrdil totéž, kdyby se dozvěděl, že se Andy živila v Kanadě jako střihačka ovcí. Ani holky se tak neměly šanci s Andreou rozloučit a jen slyšely od Jakuba, že zmizela z českého státu. Andrea pochopitelně hned neodletěla, jak Peterkovi tvrdila. Jisté je jen to, že během následujícího týdne naprosto nenápadně odcestovala se všemi svými věcmi do Brna za přítelem a na konci srpna skutečně odletěla do severní Ameriky.

Když se Petra a Martina Jakuba ptaly, zda Andy uložil v pořádku a zda měl nějaké komplikace, nevyhnul se tomu, aby se nečervenal. Zrovna Martině velmi nerad lhal, ale pokud nechtěl přijít o úplný zbyteček naděje, musel.

Petřina rozlučka sice proběhla o něco dříve pro případ, že by se jí někdo nemohl zúčastnit, aby měl ještě dost času se s ní rozloučit ve firmě, ale její poslední den nastal až nyní. Když nadešel, a i poslední minuty, všichni jí ještě jednou popřáli hodně štěstí a objali ji. Petra už byla dopředu domluvená s Jakubem, že do Ostravy pojedou vlakem spolu. Sama si to tak vyžádala a Jakub tušil, že to nebude jen tak, nicméně tomu nepřikládal žádnou váhu.

Když usedli ve vlaku na místa, byla první, kdo začal řeč.

„Kubo, já jsem s tebou chtěla mluvit, tak doufám, že nevadí, že kvůli mně jedeš tak brzo.“

„Ne, je krásně a je pátek, tak co.“

„Podívej, budu s tebou mluvit úplně na rovinu. My všechny, co spolu chodíme… teda vlastně chodili jsme na oběd, jsme o tobě a Martině s Marťou mluvily. Je to už hodně dávno. Vlastně se to odehrálo před vánočním večírkem. Řekli jsme jí, že…“

„Já o tom vím. Martina mi to říkala,“ přerušil ji Jakub, neboť bylo zřejmé, že Petře není příjemné o tom mluvit.

„Byla to chyba. Neměly jsme se do toho plést. A hlavně jsme Martině poradily špatně. Byl bys pro ni lepší, než by kdy mohl být Petr. To vidí i blázen. Hlavně ji miluješ. Není ti ukradená, záleží ti na ní.“

„No to je stejně jedno, teď už.“

„Proč by to mělo být jedno? Tohle přece není jedno nikdy.“

„Peťo, Martina je těhotná. Sama mi to říkala, že stejně s Petrem zůstane, protože s ním čeká dítě, a mám prý přestat po ní toužit.“

„To opravdu říkala?“ podivila se Petra.

„Ano, řekla mi to na tvé rozlučce.“

„Kubo, sám vidíš, že všechno směřuje k tomu, aby se ti dva rozešli. No, a že s ním má dítě. Co na tom. Bude možná otec, který to dítě zplodil, ale nikdy Martině nedá to, co ona potřebuje.“

„Co máš na mysli?“

„No přece lásku, vole. Lásku. Tu ona potřebuje ze všeho nejvíc. A to dítě taky.“ Pak se Petra nahnula k Jakubovi a chytila ho za ruce. Podívala se mu zpříma do očí. „Kašli na to, co jsme ti kdysi říkaly. Nebo co jsme říkaly jí. Je to váš život. Zabojuj o ni. Ona tě miluje, ty miluješ ji a Petr ji evidentně nechce. Takže je všechno jasné jak facka.“

„To není tak jednoduché. Ona mě odmítne.“

„Protože jsi sračka,“ napřímila se zase. „Udělej nějaké gesto. Něco velkého. Prostě ji nenech nic říct. Dokaž ji, že ji miluješ. Prostě si ji vem a hotovo. Přece nebudete oba nešťastní celý život, když se chcete. Prosím, jestli ji máš opravdu rád a opravdu chceš, aby byla šťastná, tak to musíš udělat. Protože šťastná bude jen s tebou. Teď už jsem si tím jistá.“

Tahle slova mu zůstala v paměti dlouho, ale vše se nikdy nevyvíjí tak, jak chceme my nebo ostatní. To byla situace, která Jakubovi hrála v hlavě. Prvně holky Martinu odrazovaly od něj a teď mu zase doporučují, aby si ji prostě vzal.

Člověk kolikrát neví, co má dělat. Chce se poradit, a jak se říká, každá rada drahá. Dopředu nikdo nikdy neví, zda to, co udělal, je správné či nikoli. To se dá říct až zpětně. Takový přítel vám kolikrát poradí z dobré vůle, ale co to pak může způsobit, už neřeší. I Martina se kdysi ptala holek, co si myslí o vztahu s Kubou. A holky jí odpověděly. Je těžké říct, že se má člověk řídit svým rozumem. Když to pak nedopadne, každý řekne: „A proč ses neporadil?“ V životě lidském si zkrátka nevyberete. Buď můžete dělat vše jen dle sebe a myslet si, že když už nic, tak v nejhorším budete nadávat jen sami sobě. Nebo si nechte vždy poradit, a jestliže to nedopadne ani tak, můžete zase říct, že vám bylo poraděno a samozřejmě, že špatně. Vůbec nejlepší je ale mít instinkt. Jenže ten každý nemá. Řídit se instinktem a nechat vše osudu. Ten si stejně vždy udělá sám, co chce. Plány, jaké s námi osud či, chcete-li, Bůh má, se zkrátka dostanou na přetřes tak jako tak. I když to někdy trvá, či naše cesta vede oklikami. Možná to tak musí být, abychom si více vážili pokladu nebo cíle, který nás na konci čeká.

Andy nakonec byla v Kanadě spokojená a celá nadšená posílala holkám selfíčka a fotky.

Petra zprvu na klidu nezískala. Jako nadřízenou, navíc z jiné pobočky, ji podřízené příliš nebraly, ale zvyk je železná košile a chtělo to jen čas. Když viděly, že je správná šéfová a nikomu nenadržuje, ale také zbytečně neplísní, usoudily, že mohly dostat někoho mnohem horšího.

To Jana si v Anglii libovala. Velice ráda objevovala britskou kulturu, jídlo a historii. A navíc si našla nového partnera. Byl to rodilý Brit a perfektně se k sobě hodili.

Kateřina Hadrbolcová měla větší problém. Z jejího oddělení odešly dvě osoby a třetí byla těhotná. Na zbylé tak padlo mnohem víc práce. Jitka, Radka a Martina pracovaly, seč jim síly stačily, a postupně se vše rozdělovalo na Jitku a Radku, protože Martina se stále více kulatila, a tak dostala Hadrbolcová od Peterka, raději už preventivně, nařízeno, aby ji moc nezatěžovala.

Martina měla osobní život stále nešťastnější. O tom, že Petr randí se svou staronovou kolegyní, si cvrlikali už i vrabci na střeše. Co naplat, že ho většina odsuzovala, když viděli, jak Martině roste bříško. Jediný, kdo ji tak mohl utěšovat, byl Jakub. Kolikrát ještě v jeho náruči plakala, než se definitivně rozhodl, že ji musí udělat šťastnou. Zatím ale nevěděl, jak přesně to má udělat.

Nadřízená Jakuba, Martina, se s Radimem stýkala stále méně a méně. Martině to vlastně ani moc nevadilo. Pomalu pátrala mezi nově přijatými tvářemi po nějakém novém, z jejího pohledu kvalitním, objevu. Ještě stále ale definitivní rozchod neproběhl.

Dvě učitelky, které zavinily Jonášovo postižení, se dostaly před soud. Jitku tak čekal soudní proces a vůbec ji netěšilo, že k soudu chodila. Chtěla ale vědět, jak budou obě učitelky potrestány. V tu chvíli ale ještě neměla ani ponětí, že tenhle proces jen tak neskončí.

Autor: ostravak30, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Office story (5. kapitola: Letní vzplanutí):