OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 1. kapitola

20.02.2010 (15:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1875×

1. POJMENOVANÁ

‚Uteč,‘ prošlo mi myslí a já se s trhnutím probrala. Vymrštila jsem se do sedu a oslepená zářivým světlem se snažila dostat na nohy. Prudce mě zabolela záda a končetiny. Obzvlášť levá noha a levá ruka byly na amputaci. Nevěděla jsem, kde jsem, ani co tu dělám. A už vůbec jsem neměla potuchy o tom, jak jsem se sem dostala!

,,Pšt, neboj se, Ellen,‘‘ chytly mě dvě paže a snažily se zatlačit na lůžko. ,,Neboj se, jsi v bezpečí. Jmenuju se Sue a jsem tu ošetřovatelka.‘‘ Zuřivě jsem mrkala, snažíc identifikovat místo, kde jsem. Ten hlas byl tichý. Uklidňující. Z neznámého důvodu jsem té ženě věřila, ale rozum mi radil, že to má být naopak.

,,Kde to jsem?‘‘ zeptala jsem se ochraptělým hlasem. ,,A jakto, že znáte mý jméno!‘‘

,,Jsi mezi přáteli. Nikdo ti tu neublíží. Sledovali jsme tě dlouhou dobu, Elleno.‘‘

,,Kde to vlastně jsem?‘‘ zopakovala jsem hned a zaostřila na tu slečnu. Byla to žena okolo třiceti. Měla medové vlasy sepnuté do drdolu a pár neposedných pramenů jí vlálo okolo tváře. Vypadala unaveně, ale zároveň šťastně.

,,Jsi teď na výcvikovém táboře. Nikdo neví, že tu jsme a ty jsi byla vybrána, aby ses k nám přidala. Jinak by tě poslali do podzemního města. Nějakou dobu jsme tě sledovali, proto známe tvé jméno i co se ti stalo. Nemáš hlad?‘‘

Zavrtěla jsem šokovaná hlavou a sledovala okolní místnost.

Bylo tu až moc světlo. Nelíbilo se mi to. Celý pokoj byl monotónně bílý. Nudný. Vedle pověšených obrazců lidského těla- oční bulvy, svalstva, kostry, tu bylo taky srdce a pro mě důležité hodiny.

Malá ručička byla na devítce a velká se zhoupla k pětačtyřicítce. Vypadalo to, že venku je tma, protože tu tak neuvěřitelně svítili- i když u nějakého doktora a v nemocnici to tak být má. Bohužel.

Celá jedna stěna byla obrovská kartotéka. Zírala jsem v úžasu na tu šílenost a snažila se zjistit, kam asi šoupli mě, nebo šoupnou, pokud to ještě neudělali. Na čtvercových dvířkách byly štítky se jmény. Trošičku mě děsila skutečnost, jestli opravdu jsou tolik nešikovní jako já, nebo je to tu tak nebezpečné, že mají celý šuplík pro sebe.

U okna s našedlými žaluziemi stál stůl s laptopem a lampičkou. Všimla jsem si malé zkumavky, která na tom stole ležela. Byly v ní tři pidi věcičky, u kterých mě zajímalo jen jediné, co to je a k čemu to slouží.

Další stěna byla se skleněnými dveřmi uprostřed a dvě knihovničky lemovaly vchod do tohoto pokoje. A já seděla uprostřed. Na jednom ze tří lůžek, co tu byly. Celkem mě znervózňovala skutečnost, že jsem na neznámém místě. Zároveň jsem byla připravená na vše. Jestli jsou to ty nestvůry, můžu utéct buď dveřmi, nebo prorazit okno, protože podle zeleně, kterou jsem za ním viděla, nejsme tak vysoko.

Nevím, kdo jsou ti lidé, že mají právo si vybírat. Nevím, proč si vybrali mě. Netuším, čím jsem je zaujala, ale má minulost, postava, vzhled ani fyzické schopnosti to nebyly. To je něco, Čím jsem si jista.

,,Lehni si zpátky na lůžko, odpočiň si. Pokud nemáš hlad, pokus se usnout, aby se ti rány zahojily co nejdříve.‘‘ Cukla jsem se při té vzpomínce. Tři rychlé výstřely... bolest, pálení... ,,Ráno se na tebe přijdu podívat, jak to s tebou bude. Nemusíš se tu bát, nikdo ti neublíží. Pokud ano, osobně si ho podám,‘‘ usmála se na mě a pohladila po vlasech. Jemně mě zatlačila zpátky do té postele- pokud se tomu tak dá říkat- a přikryla dekou. ,,Dobrou noc, pokud tě začne něco bolet, stiskni knoflík na pásku, který máš na zápěstí, ano?‘‘

Jen jsem přikývla a místnost obklopila temnota. Téměř okamžitě se mě ochotně ujal spánek...

Když jsem se probrala, byla jsem stále ve stejné místnosti. Vypadalo to tu furt stejně, což mě uklidnilo. Pohla jsem se na lůžku a ucítila jsem další nesouhlasné škubavé zapíchání na zádech. Zasyčela jsem a nasupeně vydechla. Co to je? Proč mě to tam bolí?

,,Dobré ráno,má milá. Jakpak jsi se nám vyspinkala? Ty lůžka jsou zázračná, vždycky jsou pohodlná a ve spánku necítíš nic.‘‘ Hned se u mě objevila ta milá ošetřovatelka a pohladila po vlasech.

,,Krásně, děkuju...‘‘ pípla jsem nejistě. Stále jsem si nebyla jistá, co můžu a co ne. Ta žena ke mě došla jako ve zpomaleném filmu a držela v ruce pinzetu.

,,Teď se podívám, jak se ti zahojují rány a jestli nevzniká infekce. Trošku to možná zabolí.‘‘

Nesměle jsem přikývla. ,,Co se mi vlastně stalo?‘‘

Sue nakrabatila čelo a podívala se mi do očí. ,,Postřelili tě, když jsi utíkala od dvou bodyguardů, kteří tě předtím chytili.‘‘

,,Chytili?‘‘

,,Nu, ano. Dostala ses bohužel až moc blízko. Tak blízko, kam se nikdo z nás nedostal. Když tě tam viděli, doslova oněměli. Myslím, že z tebe budou všichni nadšení.‘‘

Celé dva týdny jsem tu ležela jako pytel brambor a koukala do blba. Sue mi nosila nějaké knížky, které se ještě udržely na světě a připomínala mi, jaké to je číst. Moje maminka i tatínek zemřeli dřív, než měli. Moje knihy byly spáleny společně s domem a já se stala dítětem ulice. Líná, ale dostatečně  mazaná, dokud mě nedostali tady tihle maníci.

Po třech dnech mi sundala Sue stehy a já se podívala na svou znetvořenou nohu. Oteklá, červená, jednoduše k nepoznání. Ten otok způsobil, že místo silných lýtek, které jsem zdědila po otci to byla rovnou celá sloní noha. Občas jsem měla pocit, že snad tolik váží. Dvě díry v těch nohách se hojily díky mastím té ženy velice rychle a mě se to tu čím dál víc zamlouvalo. Jestli to tak půjde dál, tak  za chvíli budeme nesmrtelní! Kecám.

,,Ell, dneska ti vyplníme kartu. Nic neříkej, já ti to nejdřív vysvětlím. Každý, kdo se sem dostane si mění jméno. Můžeš si ponechat Ellen, ale příjmení si musíš změnit. Dostaneš identifikační číslo, které budeš mít zabudované i pod kůží a ten ti umožní přístup do místností v tomto komplexu a taky do podzemního města. Datum narození, místo, vzhled, to vše ti zůstává, měníš si pouze příjmení a tvé minulé se stává neexistujícím. Jako kdyby ses nikdy nenarodila. To ti pak zůstane navždy. My o tobě vědět budeme, ale ostatní lidé ani Adonaiové o tobě nebudou mít ani potuchy.

Pak tě budu muset dovést k Ianovi, který je tu sportovní instruktor, ale spíš je to takový šílenec,  který všechny buzeruje, takže si to neber moc k srdci. Když skončíš u něj, zkontroluju ti naposledy jizvy, jestli vážně můžeš normálně fungovat a dostaneš číslo tvého pokoje. Můžeš si představit, že jsi třeba v penzionu, nebo tak něco. Většinou jsou v pokoji další děti, které nedělají problémy. Myslím, že jsem na nic nezapomněla.‘‘ Vstřebávala jsem tu kupu informací, zatímco Sue cupitala z jedné strany místnosti na druhou. Vůbec nic jsem nepobírala.

Takže tohle je výcvikový tábor, já budu tady cvičit či co? Ne! To je špatný sen! Zašklebila jsem se při představě, že bych měla vydržet běh. I na krátkou vzdálenost to bylo o plíce. Ty vždycky s radostí protestovaly- kvílely, pískaly a řezaly. Tak to bude tanec.

Sue přiskočila ke mě a přisunula si židličku. Na žlutých deskách bylo snad deseticentimetrovým písmem napsané číslo- 3991113. Moje číslo. Informoval mě hned mozek a vstřebával tu dlouhou sérii. Waw. Mám co si zapamatovat.

,,Tohle je ode dneška Ell tvoje číslo. Bude zabudováno i do čipu, který je sotva velký jako zrnko rýže, ale obsahuje jen číslo a tvé jméno. Něco, co už žádný jiný stroj než naše nenajdou jsou důležité informace o tvém životě.‘‘

Přikývla jsem i když jsem jí  horko těžko rozuměla.

,,Takže, je ti šestnáct,‘‘ začala a psala si do spisů.

,,Ano.‘‘
,,Pohlaví ženské.‘‘

,,Nejsem mužatka, tak je to dobrý,‘‘ zazubila jsem se pro sebe.

,,Narozena 2250,  22. května.‘‘ Ve skutečnosti by nejspíš datum mého narození vypadalo nějak následovně: 22.5. 2250. Jsem nenormální.

,,Jop,‘‘ přikyvovala jsem.

,,V Merilis streed 23, Londýn‘‘

Tak tohle mě nudilo... Jen přikyvovat hlavou a říkat ano, jo, jistě, jak jinak...

,,Jméno je Ellena...‘‘ odmlčela se a zvedla ke mě hlavu.

,,Ellena  Marc?‘‘ pípla jsem.

Sue se pousmála a zvedla jedno obočí. ,,Ne, kdepak, vymysli si falešný příjmení.‘‘

,,Jo, aha...‘‘ Tělo mi polilo neuvěřitelné horko a já se zamyslela. Stud nebyl můj kamarád.

,,Můžeš použít název obchodu, ulice, oblíbené hudební skupiny z dob, kdy se ještě musika dělala... herci...‘‘

,,Už vím!‘‘ vypískla jsem a zastavila ji. Vzpomněla jsem si na dokonalý cédéčko skupiny z dob před dvěma stoletími. Nu, nebylo to tak dávno, když se nad tím zamyslím... ,,Ellena Creed.‘‘

Sue začala přikyvovat a usmála se. ,,To zní dobře.Ellen... Creed...‘‘ mumlala mezitím co si to psala a pak mě obdarovala dokonalým úsměvem, kde zazářily její zdravé zuby. Jako perličky. ,,Jdeš ke sportovnímu nadšenci.‘‘ Vytasila na mě nejmocnější zbraň a já si jednou zase přála splynout s okolím.

Bylo zvláštní stát téměř nahý, pouze ve spodním prádle, před neznámým mužem s ukazovátkem, jako mají učitelé, a snažit se ignorovat tu skutečnost, že se snaží na Vás najít tolik chyb, kolik je to jen možné. Tohle dokážou jen doktoři. A tenhle měl dokonce i ten bílý plášť. Bezva.

,,Taky tohle- Ježiši!‘‘ otřásl se, když ukazovátkem šťouchl do mého volnějšího břicha. Popravdě, byla to spíš pneumatika špíčku. Byl malý! Což ze mě nedělá ještě tlusťocha. Dobře, to, že jsem sport dvakrát nemilovala, mělo své opodstatnění! Lenost. Božskou lenost. ,,Koukni na tu cejchu! Jako ožrala! Baculatý profesor! Padesátiletý stařík! Sportuješ?‘‘ vyjekl a já hned zpozorněla.

,,No...‘‘ protáhla jsem odpověď zamyšleně a jeho to ještě více rozezlilo. Semknul rty do úzké linky a odstoupil ode mě. Ještě aby dal ruce před sebe a zkřižoval prsty s výkřikem: Odstup Satane!

Rozepl si lékařský plášť a já už připravovala své plíce, abych v případě nouze vyvolala poplach svým sirénovitým, snad i vraždícím pištěním a vřískotem. Odhrnul si triko a hrdě vypl hruď.  Mimochodem svalnatou hruď. Ukázal na své vymakané břicho a začal se samochválou- páv jeden.

,,Vidíš to? Čistá muskulatura. Žádný tuk, jen svaly, tvrdé jako skály. Když do nich bouchneš, možná si zlomíš i tu svou ručku, dámo! Vidíš? Tak tohle je jen tréning a dřina. Z toho budeš mít pak bicáky a břišní svaly, že bys jima mohla i skály drtit.‘‘

,,Mě by stačilo jen, kdybych s nima mohla ležet, to je celý,‘‘ zazubila jsem se opatrně a jeho tvář nabrala ještě větší červeň.

,,Tak ty jsi ještě drzá jo? Nu nevadí, tvůj výcvik začíná už další den v šest, že? Ne, neodpovídej, máš to tady v záznamech. Takže- pět minut před tím tu budeš stát ve cvičebním na dráze. Pan Scrooge si vás všechny už  srovná. Tyhle špeky musí dolů!‘‘ Zase párkrát šťouchl do- pro mě- imaginárního faldíku a zaúpěl. To ho bolí i na to koukat? Mírně mě píchlo u srdce. Nejspíš vážně nejsem ve formě. Nikdy jsem neměla ponětí o tom, že by to mělo vadit někomu jinému, nežli mě. A další katastrofální zjištění, ten chlap není normální. Chová se jako přecitlivělá ženská.

,,Jasan.‘‘

,,Žádný jasan! Ano pane!‘‘ opravil mě.

,,Ano pane,‘‘ zabručela jsem nasupeně.

,,Jo a ještě! Sue tě seznámí s tím, co tě čeká tenhle a příští týden, lepší bude, když si to zapamatuješ, než abys tu pak běhala jak slepice a zjišťovala, co musíš dělat. Rozumělas?‘‘ Rychle jsem přikývla a rychle na sebe navlékala oblečení. Vzala jsem si od toho věčně namyšleného doktora svou složku a dala ji pod paži.

Podle instrukcí začne probíhat můj výcvik následovně: Budíček, snídaně, tréning výdrže, plavání, horolezectví, šplhání, technika, výbušniny, na ošetřovnu, pak k jejich cvičišti zvířat. a tak je to snad donekonečna. Celé ty dny budu nucena k mučení svého těla i mysli, abych to tu vydržela. Patnáct kol na čtyřsetmetrové dráze je celkově šest kilometrů. Přeplavat stokrát bazén. Běžet na běžícím pásu hodinu bez přestávky. Překážková dráha. Večerka v jednu, budíček v šest. Víkendy neexistují. Jedna skromná porce jídla. Nepříjemná trička. Jsou tu jen tři barvy. Bílá , červená a černá. Nejspíš podle stupně výcviku. Buzerování od rána do večera. Nepříjemný hvízdání píšťaly. Úkoly, po kterých se Vám žaludek z obvyklého místa- břicha- přesune do krku. Žertíky, z kterých nevstanete ze záchodové mísy. Věčné návštěvy u doktora...

Na posledním řádku bylo perem dopsáno pár slov. ,Zakončení výcviku- 93 dní zkoušení vašich dovedností mimo areál MTJ ARGUS ORBIS.‘ Super. Co to vlastně je? To MTH ARGUS ORBIS? Přinejmenším mám dost času to zjistit sama.

Když jsem dočetla svůj denní plán, měla jsem na krajíčku, protože já upřímně nesnášela vše, co se týkalo fyzické námahy. To, že jsem uměla vždy utéct, najít východisko, plán a výborná paměť byla vždy k dispozici bylo vše. Možná ještě drzá huba, ale tím to končilo.

Sue mi, když dopověděla mou krutou budoucnost, potřela ruku na předloktí desinfekcí. ,,Otoč hlavu Ell, tohle není nikdy příjemný pohled,‘‘ varovala mě a já ji poslechla.

,,Au!‘‘

,,Promiň, chvíli to zabolí. Ten čip... Nesahej na to, opovaž se s tím někam praštit, neškrábat, nevystavovat zatím vodě, dokud ti to nedovolím a teď... tvůj pokoj je 50A, hodně štěstí zlatíčko.‘‘

S tímhle se se mnou rozloučila. Měla jsem na papírku i stručný popis kudy kam a to mi taky hodně pomohlo.

Natáhla jsem ruku ke klice do svého nového pokoje, když vtom se ozval holčičí výkřik. Nebo poplach? Jedno nebo to druhý. Blonďatá kštice se ke mě rozletěla a během chvilky mě někdo objímal, až mě zvedal do vzduchu.

,,Tady je naše nová spolubydlící! Trudy! Dělej! Pojď se seznámit!‘‘ Pustilo mě to na zem a já překvapeně zírala na pidi holku. Měla krátké, světlé vlasy, kulatý dětský obličejík, plné, růžové rtíky a šedivo- zelená kukadla.

Jaj, z toho kouká drbna. Nadšeně na mě zírala a její křehké, hubené tělo se nezdálo na to, že by mě mohla uzvednout. Ale před chvílí jsem se přesvědčila o opaku. ,,Já jsem Claire! Ty jsi Ellen, viď? Čekáme na tebe už snad dva týdny! Kočko! Ty budeš bydlet s náma!‘‘ švitořila a já ji vůbec nestíhala.

Pomalu, polehoučku k nám došla další dívka. Oproti ukecané Claire měla tmavé- téměř černé- vlasy a tmavě-modré oči. Velice neobvyklé. Její postava se hodně podobala Claire, ale byla o něco vyšší. Dobře, o dost. Hodila by se na modelku. To ji ale kazila jedna věc. Okuláry. Ale líbila se mi. Rozpačitě si prstem poposunula brýle výš, aby na mě viděla. ,,Jsem Trudy, vítej u Mezinárodní Tajné Jednotky ARGUS ORBIS.‘‘ Žárovka v hlavě zablikala.MTJ ARGUS ORBIS. Jsem génius.

,,Až  dostaneš černý tričko, daj ti i samostatný pokoj s koupenou a komplet vybavením,‘‘ pousmála se omluvně Trudy a Claire se zašklebila.

Otevřely dveře do obrovské místnosti a já se poprvé rozhlédla po novém pokoji. Tak tady budu spát. Trávit volný čas- pokud nějaký bude. Byla to tmavá místnost. Dvě palandy těsně přiražené ke stěně dominovaly místností. Nebo to bylo to, co mě tak magneticky přitahovalo?. Po pravé straně byla obrovská knihovna a  dva ohromné psací stoly s notebooky. Plazmová televize byla schovaná za dveřmi. Byly tu ještě dvoje dveře. Jedny s obrovským nápisem: KOUPELNA a druhé s identickým nápisem: SKŘÍNĚ

Neodvažovala jsem se nadechnout, protože ponožky, které se válely na zemi vypadaly dost nesympaticky. Jakto, že z nich ještě nevylézá nazelenalý pramínek kouře, jak to bývalo na obrázcích v knížkách? Chyběly tu taky mouchy. Jediná postel, která nebyla upravená, stála nejblíž  oknu. Právě pod ní ležely ty slavné ponožky bez much a zeleného puchu..

,,Omluv prosím Zoe, ona...‘‘ zahihňala se Claire a rozhodila rukama. ,,Je to čuně a chová se jako kluk.‘‘

,,Já taky,‘‘ přihlásila se Trudy.

,,Jo, ale ty tak alespoň nemluvíš.‘‘ Ukázala na mě prstem a zamračila se na svou spolubydlící s brýlemi. ,,Musíme ji bránit.‘‘

,,Před kým?‘‘ zeptala jsem se a zamávala rukou, aby si mě všimly.

,,Před Zoe, kluci se jí straní a holky taky.‘‘

,,Proč?‘‘

Dveře se rozletěly a mě to bylo hned jasný. Zoe. Byla vysoká, atletické postavy. Její kůže byla tmavší, než ta moje, ale ne jako Afričanka. Spíš, jako kdyby byla měsíc u moře. Španělka, nebo Mexičanka. Její černé, krátké vlasy byly v klučičím sestřihu a oči velké a onyxové. Připomínala Amazonku nebo divokou indiánku.

,,Co se krucinál děje?‘‘ zavrčela. Rychle prolétla kukadly místnost a její pohled přistál na mě. ,,To je tu sociálka?‘‘ Dunivým pochodem se vydala ke mě a opovržlivě prohlédla. ,,Smrdí stále po fialinkách, co ji tu vymydlit bahnem?‘‘

Přes záda mi přejel mráz. To je přivítání. S tou si budu perfektně rozumět. Lepší být ironický, než podělaný strachy. ,,Promiň, ale bahenní lázně doporučuji spíš při nějakých zdravotních potížích.‘‘

,,Jen abys je pak neměla sama, Fialinko!‘‘

,,Zoe, klid, je tu nová,‘‘ zastala se mě Claire a ona ji probodla nenávistným pohledem.

,,Jasně a za týden bude už stará, nebo co? Víš co, jdi si nalít na vlasy další peroxid, ať ti spraví mozkový buňky. Chybí ti bublinky.‘‘

Claire se na ni nasupeně zašklebila a vrhla po mě lítostivý pohled. ,,Tvoje postel je ta horní palanda u okna. Nad Zoe.‘‘

Tak tohle je průser... A ty ponožky... kde je kýbl? Žaludek se mi houpe, jako kdyby byl na moři. Pirát brouzdající moře, naklánějící se nazelenalý přes zábradlí...

,,Na co tak vejráš!‘‘ vyjekla na mě.

,,Na nic.‘‘ Zavrtěla jsem hlavou, když mě vytrhla z brázdění moří v hlavě a povzdechla jsem si.

,,Radím ti, abys neskákala na tý posteli, nevrtěla se, nemumlala ze spaní hlouposti a hlavně z ní nespadni, protože bys přistála na mý hlavě a moc dobře neskončila. Potom neexistuje žádný: Ona je nová! Jasný?‘‘ napodobila Claire a já poslušně přikývla.

Opatrně jsem po dřevěných schůdkách vylezla nahoru a svalila se na lůžko. Ou, to je slast!

Opatrně jsem se přikryla, abych nijak neohrozila svůj nos před  pěstmi Zoe,  přikryla se dekou a vydechla. Mám jen pár minut na spánek, než budu muset na večeři. Tedy, tak mi to Sue řekla. Rychle jsem pokoušela usnout, ale sotva jsem pocítila opar spánku, zadrnčel budík na stole.

,,Vstávej Fialinko, je tu véča!‘‘ zasmála se Zoe ze spodního patra a já ji začala dokonale nenávidět. ,,Vyval špeky z postele, jinak to bude jen kus ledu!‘‘ Vyškrábala jsem se z příjemného tepla, které vládlo pod peřinou. Claire mi přes hlavu přetáhla bílé triko a pak mě za sebou ta druhá-Trudy- začala tahat ven.

Rychle jsme zahýbali doprava i doleva. Přes světle modré chodby. Začínala se mi z toho motat hlava. Když jsme zabočili za další roh, objevily se tu plastové dveře. Trudy do nich opatrně drcla a vešly jsme dovnitř. Všechny pohledy se automaticky stočily na nás. Celá místnost byla- nu, místností bych to nenazvala, spíš sál- přeplněna lidmi. U jednoho malého stolu seděla skupinka dívek, ale dalších pět dlouhých stolů obsazovali chlapci. Pozornost mi nedělala moc dobře. Okamžitě mě polila horkost a prsty i kolena se mi roztřásly. Ještě se tu sesypu a pak mě pošlou na Mars, abych jim tu nedělala ostudu.

Zase mě moje nová kamarádka potáhla kupředu a když jsme se přiblížily ke stolu, přirazila mi zadní část kolen k židli a já na ni ducla.

,,Lidi, to je naše nová posila! Ellen!‘‘ zavýskla Claire a sotva sedm dívek, mě propálily pohledem od hlavy k patě. Všechny měly na sobě trička s nápisem ARGUS ORBIS a ve třech různých barvách. Já, Trudy i Claire jsme je měly bílá. Asi to nejmenší. Bez žádných zkušeností. Ostatní, i Zoe, černá. Jen jedna se od všech lišila. Její tričko mělo barvu tmavě modrou. Podle lehkého úsměvu a ochranitelského pohledu jsem usoudila, že ona je tu šéf. Tudíž osoba, kterou bych měla respektovat. Na hrdle se jim kolébaly přívěšky, jaké mají vojáci se stejným nápisem jako všechno oblečení tady a malý kroužek se jménem.

,,Vítej Ellen,‘‘ začala ta v tmavěmodrém tričku a vzala skleničku do ruky. Lehce z ní upila a pak se podívala po ostatních. ,,Doufám, že se ti tu bude líbit. Jak koukám, se svými spolubydlícími ses seznámila. Já jsem Ricky, tohle je Laura, Katy, Olivia, En, Anne a Barbara.‘‘

S každou z dívek jsem si podala ruku a pousmála se. Jejich stisky byly pevné, silné a ledové. Lehce jsem jim prostředníčkem, když se stiskly, stiskla tepnu. Taková moje jistota, že se tu nechystá podraz. Žádná z nich neměla tak horkou kůži, jako já. A tep žádné z nich, nebyl dostatečně rychlý, aby dostihl ten můj. Za to mohla nervozita.

Klidné, mladé dívky, všechny od čtrnácti do devatenácti let. Vypadaly tak křehce, ale uměla jsem si představit jejich křehkost v realitě. Tam by mi nakopaly zadek komukoliv bez problémů. ,,Dobrou chuť dámy!‘‘ zavelela postarší žena, která seděla u nejvzdálenějšího stolu u lektorů, Sue a toho lékaře a všichni se s chutí dali do jídla.

 Shrnutí

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 1. kapitola: