OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 11. kapitola

09.04.2010 (17:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1714×

11. Město

Fligor. Fligor byl prapodivný tvor. Podobal se hodně orlovi a drakovi. Něco mezi těmihle dvěma tvory. Ale přesto jim byl tak vzdálený. Byl obrovský. Větší než slon, větší, než jakékoliv zvíře, které jsem doposud viděla. Kohoutek měl minimálně tři metry. Místo peří měl šupiny, které se v mdlých odlescích slunečních paprsků zatřpytily buď zlatou nebo prapodivně rubínovou. Končetiny byly tolik podobné lvovi. Mohutné kočičí tlapy, které by jedním máchnutím rozbily komukoliv lebku. Stačilo jen ukázat a bum! Mozek nepřítele by byl rozmázlej někde na kůře stromu. Kruci nad čím tu přemýšlíš Ell!

Křídla, která když roztáhl, měřila přes dvacet metrů. Byla sem uchvácena z toho tvora. Ta síla, ta majestátnost, kterou vyzařoval...

,,Vylez na ni!‘‘ zavrčel na mě. To je holka? Taky? Bezva... Nenávistně sem se mu podívala do očí. Vůbec mě nerespektoval. Proč by to asi tak dělal? Jsem přeci jeho otrok? Tak o mě přeci smýšlí. Z toho bych asi neměla být vykolejená. Bude se mnou zacházet jako s nejhorší havětí na planetě. Pokud bych nebyla pro někoho důležitá, nejspíš bych byla mrtvá. Děkuju ti laskavá osobo!

,,Dělej!‘‘ Kopl mi do lýtka a já usykla. Hrubián jeden! Kde máš úctu hajzle!

Podívala sem se vzhůru, k hlavě toho tvora a ona – je to přeci holka - pomalu klesala níž. Aha, asi pochopila, že na ni musím vylízt. Zná asi svého pána taky. Jo holka, jsme na tom stejně. S povzdechem sem se chytla hrubého lana, který byl uvázaný okolo hrdla a pravou nohou se zasekla na jedné z jejích čtvercových šupin. Pod chodidlem jsem cítila, jak tomu tluče srdce. Tiše sem se na moment zasoustředila na to pomalé, silné tempo tak silného srdce. Takovou touhu do života má...

Někdo za mnou zamručel. Nechápala jsem, co po mě chce, ale když mě najednou chytl za zadek a prudce vyhodil nahoru, vyjekla sem. ,,Neječ! Trvá ti to!‘‘ vyskočil za mě a já se otřásla hnusem. To se ho jako budu nechtěně dotýkat? To už radši smrt! ,,Chytni se mě, nebo Jeanine (čti Ženýny). Sletíš jinak, chytat tě nebudeme,‘‘ řekl a já se pokusila  zachytit jedné suché šupiny. Chytl mě za stehno a donutil pohnout nohou. Celou mi ji přesunul na šupinu vepředu.

,,Hata!‘‘ zařval a ten tvor se začal kymácet. Panebože! Panebože! Panebože! Mohutně zařval a koutkem oka jsem postřehla totéž i u toho druhého zvířete. Moje nehty se zaryly do té šupiny a drak se zvedl na zadní. Tělo za mnou se napnulo a než jsem se nadála, odlepili jsme se od země.

Semkla sem tvrdě rty a skousla si jazyk. Nesmím křičet. Nesmím křičet. Nesmím... Stehna jsem měla pevně přitisklá k sedlu na Fligorovi.Tělo křečovitě ztuhlé a oči vylézaly z důlku. Pohybovali jsme se kupředu neuvěřitelnou rychlostí. Vlasy mi vlály dozadu a děkovala jsem Bohu, že jsem je měla sepnuté v gumičce.

Oblaka okolo nás poletovala. Proplouvali jsme vzduchem. Celá země byla pode mnou. Viděla jsem každou osadu, každé město, každý... hřbitov. Lidi v tomhle světě neexistovali. Nemohli. Nikdo z nás už neměl právo vidět, tak jako já, nebo Zoe svět shůry. Proletět se vzduchem nad mraky, které stínili sluníčko. Vdechnout vzduch, který ačkoliv páchl spálenými těly a smrtí, byl o tolik lepší, než ten v podzemním městě. Byl totiž čerstvý. To bývalo kdysi. Bohužel.

,,Ty věci, co máš na sobě,‘‘ začal ten pitomec a já se zděsila. Snad... snad mě nechce- Nechce si mě snad vzít násilím, že ne! ,,To půjde dolů otroku, dostaneš oděv, který se sluší na podřadné. Budeš sloužit mě a mé paní.‘‘ Zněl tak vážně, věděl o tom? ,,Kdykoliv si všimnu toho, že odmítáš pracovat, remcáš, nebo se vzpouzíš, budeš potrestána. Nebo potrestám místo tebe tu tvou falešnou kamarádku. Jasné?‘‘ Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Na vtípky nebyla vhodná chvíle. Nebyl vhodný čas na to, vystřelit si z Adonaie, který by mě dozajista zabil.

Poddajně jsem sklopila hlavu a dostala bolestivé dloubnutí do žeber.

,,Odpověz: Ano pane!‘‘ zasyčel mi do ucha. Nenávidím tě hajzle!

,,Ano pane,‘‘ vysoukala jsem ze sebe jízlivě a dostala zase do žeber.

,,Pořádně otroku!‘‘ Chytl mě za vlasy a stáhl hlavu dozadu. Tolik to bolelo!Druhou ruku mi obtočil okolo krku a řemen na jeho dlani se mi zaryl do hrdla.

,,Ano pane!‘‘ zaskučela jsem tentokrát.

Se zlým úsměvem mě pustil a pevněji se semkl okolo mě, abych mu nemohla utéct. Jako kdyby to šlo.

Vše by bylo o tolik snadnější. Moci vrátit se zpět v čase. Narodit se jindy. Je to snad tak nemožný, jak se zdá? Nebo to je jen mýtus? Co když to, co lidi malovali byla jen iluze Utopie? Jen vysněný Ráj člověka, který byl odjakživa poddajný své touze po svobodě.

Já chci být svobodná, tak proč mě nikdo z nich nechápe? Proč nedokáže tenhle pochopit, že nechci být otrok? Že bych třeba někdy toužila i po tom, abych byla svobodná dívka. Alespoň jednou v životě.

Z oka mi skápla jedna slza a vsákla se do šupiny Fligora Jeanine. Její mohutná hlava se ke mě natočila a smutné modré oko se střetlo s tím mým. Byly taky tak smutné... Jak dlouho to tu zvládnu? Zvládnu to tu vůbec? Hluboce o tom pochybuju.

Moje hlava byla najednou těžší, než cokoliv jiného. Moje tělo klesalo dopředu a spánek vyhrával nad vším. Jediné, co jsem cítila jako poslední byly tvrdé, silné paže, které se mi obtočily okolo pasu a pevně přimkly k tělu za mnou, abych nespadla z nebeských výšin.

...

Oblaka dál líně plula po obloze.Všechno vypadalo tak poklidně. Jako kdyby se nic nedělo. Nikdy snad neunesly dvě lidské dívky? Nikdy si snad nikdo nevšiml tisíců válek, které se vedly? Vždy byly jen pro půdu. Pro hmotnou věc. Ačkoliv si to lidé nechtěli přiznat, nikdy nebojovali jen za svou svobodu. To si měli myslet jen romanticky a snílkové.

,,Myslíte si, že politickým vyjednáváním je zachráníte?!‘‘ rozkřičel se Max.

,,Nic víc pro ně nemůžeme udělat, pane Sandersi. Nic víc!‘‘ odvětila mu chladně stará žena a další muži okolo ní horlivě přikyvovali.

,,Pro vaši odpornou čest! Ony riskovaly svůj život! Riskujou ho furt a vy pro ně nehnete ani prstem! Jste vůbec lidi? Nebo jste stejné nestvůry, jako Adonaiové!‘‘ Byl už zoufalý.

,,Je to od nich sice oběť, ale nemůžeme kvůli nim riskovat tisíce životů, chlapče!‘‘ vykřikl z davu za ženou stařec.

,,Ale-‘‘

,,Válku s nimi vedeme už dlouhou dobu, pokud se přidáš na naši stranu, budeš hrdina, pro lidstvo, budeš hrdina, pro své srdce a budeš pýchou pro své rodiče, kteří-‘‘ Tentokrát jim skočil Max do řeči.

,,Kteří jsou už jen prach a popel! Já bojuju za spravedlnost! Za co bojujete vy? Bojujete snad za svou lásku? Za svou pýchu? Za čest? Nebo jen tak, aby jste si urychlili jízdu do hrobu? Probuďte se lidi! Kde to jsme? Vidíte, kam nás až dohnala pýcha, čest, sebelítost a vše, o čem tu mluvím? Z nás jsou už trosky a vy si to nechcete přiznat!‘‘

,,Mlč!‘‘

,,Ne!‘‘ zastavil ho Max zostra. ,,Už nikdy víc nebudu mlčet! Mlčel jsem už moc dlouho! Přespříliš dlouhou dobu nato, abych v tom pokračoval... Omlouvám se, ale já už k vám nic nectím, paní Nejvyšší, prezidenti, kancléři, předsedové... všichni, co si myslíte, že něco pro nás, lidstvo, děláte, když sedíte ve vyhřátých křeslech. Já jdu bojovat za to, co si myslím, že je správné!‘‘

,,Jsi přespříliš mladý hochu, o ničem nemáš ani páru! Sotvas vylezl z plenek!‘‘ zasmál se jeden ze senátorů a Max ho propálil pohledem.

,,To si myslíte? Tak v tom případě, vy jste udělali co? Jen jste zpívali o tom, jak tahle planeta bude jednou ovládána zpět lidmi. Blbost! Nikdy jsme ji neovládali, vy pitomci! My jsme byli ti ovládaní a jen si zbytečně nakecávali, že je to naopak! Je mi z vás špatně!‘‘ zařval na ně zpět a chlapeckost v jeho tváři zcela zanikla.

Už to nebyl ten malý kluk, který se dostal do Argus Orbis. Už to nebyl ten klidný Max. On totiž toužil po jediném, zachránit ji. Zachránit Ellen. Tu krásnou, sebevědomou dívku, do které se zamiloval. Jeho mužná hruď se hrdě vypínala a svaly měl ztuhlé. Zatínal ruce v pěst, až mu klouby bělaly.

,,Zatkněte ho!‘‘ poručil jeden muž a okolo Maxe se uskupilo pět mužů.

,,Myslíte si, že tak mě zastavíte? Lidi, Ženy, Muži, Děti...‘‘ otáčel se ke každé osobě... ,,Odjakživa jsme byli jen potupně schovávajícím druhem, co kdybychom to změnili? Vycvičme se do takové míry, abychom je přemohli!‘‘

,,To nikdo nedokáže, mluvíš tu nesmysli!‘‘ ozvalo se z davu.

,,Ne! Oni taky umírají! Každý tvor jednou zanikne! Ať dřív, či později! Nemůžeme jen čekat, dokud nás nevyhladí!‘‘ zastával se svého názoru.

,,Ano! Má pravdu!‘‘

,,Něco na tom bude!‘‘

,,Poslechněte ho!‘‘

,,Naděwe!‘‘

To poslední slovo, vyřčené z davu ho překvapilo. Bylo řečeno tak jemným hláskem... Nemohl to být nikdo dospělý, ale přesto mu ten hlásek dal to, co potřeboval. Otočil se na muže, kteří ho se zbraněmi obklopovali a lehce se pousmál. Pokusil se přes ně vidět na toho, kdo to řekl.

,,Mohu?‘‘ zeptal se opatrně. Jeden strážník přikývl a společně s Maxem kráčel...

Malý chlapeček v davu hrdě zvedal bradu. Byl Maxovi sotva po pás. Takový prcek. Buclaté tvářičky s ďolíčky a kudrnatější, tmavé vlasy. Jen oči barvy vody zpívaly o jeho nevinné dušičce.

,,Jak se jmenuješ?‘‘

,,Willy!‘‘ řekl mrňous a zářivě se usmál. Drobné, dětské zoubky se usmály na podzemní svět.

,,Jsi dost statečný a odvážný, viď Willy?‘‘

,,Ano Pane!‘‘ zasalutoval a všichni dospělí jen zírali.

Max se pousmál a vzal sotva šestiletého chlapce do náruče. Vyhoupl si ho na ramena a společně se otočili na ty ‘velikány‘ z politiky‘.

,,Otázkou je, jestli já a tady, Willy, jsme blázni, nebo vy tolik nevěříte lidstvu, že jsme se ještě nezačali cvičit.‘‘

Několik vládců sklopilo hlavy a žena se zamračila a přimhouřila oči. ,,Víš jistě, že máme šanci, Maxmiliáne Nicolasi Sandersi?‘‘

,,Ano, jsem si tím naprosto jist,‘‘ pousmál se všichni, co stáli okolo dostali jednu a tatáž myšlenku. ,NADĚJE.‘

...

Cítila jsem, jak moje tělo sjelo po šupinaté pokožce Fligora a pak už jen tvrdý náraz do země. Vyděšeně jsem zvedla hlavu a zaskučela bolestí. ,,Au!‘‘ vyjelo mi ze rtů.

,,Moc nekvič, otroku, nemáš na to právo.‘‘

,,Snad mi nechceš diktovat, co můžu a co ne? Ty hajzle! Já mám taky svou hlavu!‘‘ zařvala jsem na něj a až pak si uvědomila svou chybu.

Desítky netvorů, co okolo nás stáli zalápalo po dechu a tvrdá ruka narazila na mou tvář. Ihned ji to otočilo na stranu a místo, kde jeho dlaň narazila, tepalo a pálilo. Víčka jsem měla chvilku pevně semklá k sobě. Kurva! Proč to tolik bolí? Jako kdyby mi sedřel i kůži!

,,Už nikdy! Říkám ti nikdy! Se nesnaž vzpouzet. Bude to bolet tebe, ne mě. Na, vem si na to hadr, ať tě nezabije první pitomec, na kterýho narazíme.‘‘ Hodil na mě kus ušpiněné látky a já ji s odporem připlácla na tvář.

Já krvácím? Oněměle jsem zírala na krvavý cosi na té špinavě bílé. To není možné! Z jedné facky krvácím? Nejsem měkota?

Zvedla jsem hlavu. Slzy se mi chtěly vydrat ven, ale Fligor, který mi funěl na záda mi to nepovoloval. Musím být alespoň stejně silná jako Jeanine.

Všechny ty zrůdy na mě zíraly. Jedni mrkali a druzí odporně zavírali oči pomocí blanek. Otřásla jsem se odporem k nim. Někteří měli o ruku navíc, nebo byla jejich kůže posypaná malými dírkami, ze kterých sem tam vykoukla nějaká jehlice. Děsila jsem se jich. Byli jako strašidla z mých nočních můr, když jsem byla malá...

,,Vstaň,‘zamručel na mě můj ‘pán‘. Vzal mě hrubými dlaněmi za paži a smýkl mnou nahoru. Dost to zabolelo.

,,Jatangu! Pojď za mnou! Jdeme za Léthé!‘‘ zařval na svého poskoka a já se překvapeně na něj otočila. On tu byl? Držel Zoe, která poddajně zírala skelnýma očima vpřed a vypadala, jako kdyby ji nic nezajímalo. Ach, co jen s námi udělají, má kamarádko?

Až teď jsem si všimla, že je pode mnou tráva. To je zelené! Překvapeně jsem vydechla a dál hypnotizovala každé stéblo. Lišily se od sebe! Nikdy jsem to na těch obrazech nepochopila. Proč má každé jiný tvar? Jinou strukturu a proč - ,,Dělej!‘‘ zavrčel na mě a trhl, abych se pohnula vpřed.

Nechala jsem se vést tou neznámou končinou. To, kde jsem byla... Lidé a Adonaiové se od sebe lišili. Hodně lišili. Nevím, čím to bylo, ale někdy jsem měla pocit, že patřím jinam. Ne k nim, ne k lidem, ale ani ne k Adonaiům. Nepatřila jsem ani do jednoho z těchto dvou světů a v tom byl můj rozdíl se všemi ostatními. Já jsem nikam ani patřit nechtěla.

Tráva pod mými chodidly pružila. Jako kdyby se mě snažila vyhoupnout výš. Jako trampolína. Město Adonaiů bylo živé. Ne jako to lidské. Nebyly tu hlavně plech, ocel, železo a cihly. Právě naopak. Vše tu bylo zelené. Zelené, nebo žluté. Byli zcela synchronizovaní s přírodou.

Domy měly kamenný základ. Skoro jako skály, nebo tak nějak mi to připadalo. Teda, krom toho, že se tady cítím jako v nějaké zlé noční můře, tu vše vypadalo jako ve snu. Bylo to tak neskutečné a zároveň skutečné. Melu už hlouposti.

Střechy splývaly v podobných záhybech jako květy vzhůru k nebesům. Vršek jemně spirálovitý... Jak to udělali? Tak barevné, tak šťastné...

,,Pane, chtěla by vás pak na moment vaše matka.‘‘ Přiskočila k nám další zrůda. Uctivě se uklonila hrubiánovi a čekala na rozkazy.

,,Řekni, že tam budu sotva předám dar Lethé, který si má tetička tolik žádala.‘‘

,,Jistě,‘‘ přikývl poddaný a hodil po mě povýšenecký pohled. Já ti to jednou pitomečku spočítám!

Zase mě táhl za sebou. Klopýtala jsem nemotorně za tím neslušným hromotlukem a hltala každý záhyb, co tu byl. Tady se ještě nikomu z lidí být nepoštěstilo... uvědomila jsem si.

Tolik soch, tolik krás pro tyhle obludy!

,,Samieli!‘‘ zapištěl ženský hlas šťastně a mě jako kdyby někdo praštil baseballovou pálkou mezi oči. No to je průser!

Vzpomněla jsem si jasně na svůj sen, který mě jednou vyděsil... byl tak odporný...

Křik tolika lidí. Nenávistí spalovaní Adonaiové. Stáli proti sobě v další z mnoha bitev. V jeho čele stál hrozivý muž. Děsivější než cokoliv, co jsem kdy viděla. Jeho nenávist, prokletí, síla, krutost. To vše jsem hned od prvního pohledu na něm zaregistrovala. V očích mu plály plameny zuřivosti a černé, krátké vlasy mu čechral vítr.

Byl opálený jako kovář. Jeho tvrdá tvář beze špetky soucitu sledovala muže na zemi. Křičel o milost.Cokoliv, co by ho zachránilo. Žábry na krku toho muže se nadzvedly a poodhalily krvavou vrstvu pod tím. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Vypadalo to opravdu odporně.

Zvedl lhostejně pohled k ženě stojící na vrcholku skály, která se tyčila nad spáleným. Její dlouhé černé vlasy vlály ve větru a její prsa se vzdouvala, když vdechovala krví nasáklý vzduch. Byla krásná. Mladá. Děsivá stejně jako ten muž. Jeho oddané oči se zaklesly do té postavy, která přikývla a tak určila osud toho člověka.

,,Samieli, nedělej to...‘‘ vydechl ten muž a tvář se mu stáhla bolestí.

Netvor se otočil ke skučejícímu muži a s bojovým výkřikem popadl jeho hlavu a trhl.

To byl on? Můj... můj majitel? Můj otrokář? Ten, jež mě vlastní? Žábry, opálenost, bezcitnost...

Cítila jsem se na moment šíleně malátná. Opravdu mě někdo tam nahoře nemá rád. A Fligor to není.

,,Lethé!‘‘ zasmál se šťastně muž vedle mě a já byla dál jako v mrákotách a zírala na krásnou ženu, která se k nám blížila.

Hříšnost z ní prosakovala ven každým coulem. Smyslnost, nebezpečí... proradnost a podlost. I přes její krásu jsem jí nedokázala věřit. Černé jako noc, lehce spírálovitě se točící kadeře jí splývaly až k hýždím. Plné, krvavé rty byly protaženy do lehkého úsměvu a zelené, kočičí oči se leskly jiskřičkami nebezpečí.

Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla. Od lidí se téměř nelišila...  Dokonalé křivky Afrodity. A mý zatracený sebevědomí se mohlo jít sbalit a vyjet na výlet. Jí nemůže nikdo konkurovat. Oblečená v krvavém saténu, který v kombinaci s její mrtvolně bledou pokožkou kontrastoval až božsky. Ježiši, co to v hlavě vymýšlím za hlouposti?

Jen ruce, které měla posety černými lesklými ploškami mi na první pohled prozradily, že patří k nim, že není potomkem člověka. Možná tak hodně vzdálenýho, ale to toho se míchat nebudu. Kdo s kým, to není moje partie.

,,Ach! Můj milovaný Samieli! Tys je přivedl! A jsou živé!‘‘ usmívala se. To jí jako nemohli něco vzít? Kruci! Hezkej hlas, krásný tělo, poslíček splněnejch přání...

,,Ano, přivedl jsem ti je,‘‘ sklopil vedle mě Samiel – ta zrůda -  hlavu.

,,Ale vztáhl si na ně ruku ty nevychovanče!‘‘ zavřískala tentokrát, ale i tak zněl její hlas jako to nejněžnější pohlazení. ,,Podívej se na její tvář! Nebo na ty popraskané rty indiánky!‘‘

Přešla rychle ke mě a přejela mi hebkými prsty po tváři. Ach, Maxi... Lehce se pousmála a přešla k Zoe.

,,Odteď budou sloužit mě a tobě. Budou se střídat, však víš, jak nemám ráda stereotyp.‘‘

,,Ty víš, že nechci, aby mi někdo sloužil,‘‘ zabručel a jeho hrubá dlaň se mi zaryla ještě víc do paže.

,,Nemáš na výběr,‘‘ zašeptala zlomeně ta nádherná žena. Únik je možný... je tu balkón... ale... ne, je to moc vysoko na to, abych vyskočila.  ,,Dobře, vyber si, buď tu poddajnou indiánku, nebo Vodu?‘‘ Vodu? Asi tu mají dost dobrej matroš. Když je tu všechno zelený. Asi bych měla přestat přemýšlet nad hloupostmi.

,,Mé služebné a já se o ně postaráme, ty jdi za svou matkou, tvá nastávající čeká.‘‘ Oh, super, bude se ženit. Blahopřeju. Samozřejmě, tohle bych mu asi do očí neřekla, na to jsem moc velký srab.

***

S přikývnutím jsem vrazil Léthé do ruky paži té Vody a střelil nasupený pohled k Jatangovi, aby tu s nimi zůstal a pohlídal situaci. Podíval jsem se na tu rozzuřenou holčičku, které jsem ušetřil otřes mozku a jen jí natrhl tvář.

Byla z toho tak překvapená, že se na mě ani nepodívala. O to líp, děvenko. Naposledy jsem se podíval na svou překrásnou Lethé a šel k otci a matce.

U nich bylo jednoduché zjistit, kdo kde je. Nikdy se nerozdělili. Razil jsem si to klidným, pevným krokem k obří přijímací místnosti a snažil se uklidnit ten hněv ve mě. Vybrat si jednu z těch dvou za služku? Budou mi tu trajdat po pokoji a leštit každou kapku vody, jen co vylezu z koupelen? To je zvrácenost!

Vešel jsem do chodby, která předchází sálu a bitva v mé hlavě byla dobojována. Uvidíme, jak dlouho bude Voda nepokořena. Já ji zničím! Donutím ten nezkrotný živel padnout přede mě na kolena a rouhat o kapku slitování! Je stejná jako všichni jejího druhu... a bez Vody, bez dívky, která je symbolikou toho, co jim nesmí scházet, je jejich osud zpečetěn. Lidstvo prohraje, tak jako tak a já se o to postarám.

,,Matko, otče?‘‘ zaklepal jsem s těmito slovy na ebenové dveře, které byly do detailu vyřezané. Na nic jsem nečekal a vešel. Začali za mnou poskakovat jejich poskoci a stráže se jen nepatrně víc napřímili. S nimi si to vypočítám později.

,,Samieli, tak přeci jen jsi zpět,‘‘ zaradovala se matka a můj otec jen mlčky čekal. Bylo to zvláštní spojení. Moje matka, jedna z nejvýřečnějších žen s mým otcem, který miloval poslouchat a mlčet.

,,Ano matko, jsem zpět. Něco jste ode mě žádali, že?‘‘ Chci to mít už za sebou... odejít daleko a nikdy se nevrátit. Všiml jsem si jedné postavy, stojící vedle otcova trůnu.

,,Samieli, představuji ti tvou nastávající, Eris, princezna boha sváru a právoplatná dědička trůnu.‘‘

***

Kráčela jsem mlčky v pevném, ale přesto jemném sevření. Myslela jsem si, že ty plošky budou slizké, ale byly hebké jako glazura. ,,Nemůžu pochopit, že jsem si pro vás nešla sama, ten hlupáček vždy stejně vše zničí. I když nechtěně. Je to k zlosti.‘‘ Mumlala to k sobě? Nebudu se tím zaobírat.

,,Ty jsi Zoe, že?‘‘ otočila se směrem k poskokovi, u kterýho jsem si všimla, že mu říkají Jatang. To je jak ten zahnutej nůž nebo meč, ne?

Zoe, vyděšená, unavená a ztrhaná přikývla. Její kraťasy byly protrhané a tričko upocené. Já jsem na tom nebyla asi o nic líp.

,,A ty jsi Ellena, nemýlím-li se. No v každém případě, to už je teď jedno, stejně vás ten hrubián můj bude nazývat otroky, on jiný není,‘‘ mumlala.

Prudce mě od sebe odstrčila a ten muž ji napodobil. Zapotácela jsem se dozadu a pak ztratila pevnou zem pod nohama a moje tělo padalo do volného prostoru.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 11. kapitola: