OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 12. kapitola

16.04.2010 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1774×

12. Otrok

Připomenutí předešlé kapitoly:

Ellena: Prudce mě od sebe odstrčila a ten muž ji napodobil. Zapotácela jsem se dozadu a pak ztratila pevnou zem pod nohama a moje tělo padalo do volného prostoru.

Samiel: Chci to mít už za sebou... odejít daleko a nikdy se nevrátit. Všiml jsem si jedné postavy, stojící vedle otcova trůnu.

,,Samieli, představuji ti tvou nastávající, Eris, princezna boha sváru a právoplatná dědička trůnu.‘‘

***

Pohltila mě voda. Kapičky se rozprskly do strany a moje tělo se zcela ponořilo do průzračné kapaliny. Začala jsem kopat vodu a odrazila se ode dna. Otevřela jsem ve vodě oči a viděla rozmazanou siluetu Zoe. Stejně jako já se drala k hladině.

Zuřivě jsem zalápala po dechu a celou tou obrovskou, honosnou místností se rozezněl smích. ,,Nedělej, jako kdybych tě chtěla zabít, na tohle nejsem.‘‘ Podívala jsem se směrem, odkud šel ten hlas. Stála tam. Jako bohyně se dívá na svůj lid, tak stejně ona zírala na nás. Kam se podělo opovržení madam?

Prohrábla jsme si mokré vlasy a pokusila se je dát pryč z obličeje. Až pak jsem si všimla jedné maličkosti. Kurva, kde - ? Zběsile jsem začala hledat své oblečení, dokud jsem si nevšimla, že ho posměšně drží Jatang v rukách a usmívá se na nás stejně jako jeho paní. Úchyláci. Kdy? Jak? Jak nás vlastně tak rychle zbavili oblečení?

,,Spal to,‘‘ zavelela žena a já se zajíkla. To ne! Moje nejoblíbenější kraťasy sou v ču... du. Bezva. Zamračila jsem se, když se sálem protáhl jemný pach spálené látky. ,,Od nynějška, budete obě nosit to, co vám teď dám. Bez povolení to ze sebe nesundáte, bez vyzvání nepromluvíte, bez pokynu se nikam nepřesunete, ani si nesednete na zadky, rozumíte?‘‘

Čučela jsem na ni, jako kdyby spadla z Marsu. Je vůbec střízlivá? V čem tu jako budu chodit? Pochybuju, že vohoz, který má ona na sobě by se šikl i na mě. Přeci jen, já mám sportovnější a vymakanější postavu.

,,Jatangu, postarej se o Zoe, postarej se hlavně o to, aby jim nebyly přiděleny stejné místnosti, aby se k sobě nemohly přiblížit natolik, aby se slyšely, nechceme přeci, aby se to nějak zvrtlo, že?‘‘

,,Ano, má paní, postaráme se o vše.‘‘ Tak hluboce kdyby se někdo klaněl i mě... Střelila jsem na ni vyděšený pohled. To ne! Jestli mi ji odvedou… co si počnu? Začnu tu hysterčit! Když nebudu mít Zoe poblíž, naše šance na útěk je mizerná. Jak se odsud dostaneme? A jak se máme dostat živé a zdravé do Makedonie? Do našeho města?

,,Vypadáš zamyšleně,“ podotkla žena a já nadskočila. Stála tak blízko, že jsem měla pocit, že mi vidí přes uši do mozku.

,,Nepokoušej se vymyslet, jak odsud utéct. Postarám se o to, aby se ti to nepodařilo.“ Z toho jejího sebevědomí se mi dělalo šoufl.

,,A jak by jste mohla odhadnout, kdy vymýšlím, jak utéct?“

,,Vidím to na tobě…“ pousmála se, ,,vidím do tebe a ty tomu nezabráníš.“ Naklonila se k okraji bazénu, blíž ke mě, a její sladký dech mě ovál. Její vůně byla nepřirozená. Jako ten nejpříjemnější parfém. Lehce zašimral v nose, pak se jemně dotkl kořene jazyka. Postupoval dál, hlouběji do útrob-

,,Pojď, dostaneš oděv vhodný tvého postavení,‘‘ pokračovala, jako kdyby si nevšimla mého chvilkového zkratu. Podívala jsem se okolo a shledala, že tu jsou pouze ženy. Ohyzdné ženy, vedle kterých vypadala ona jako jasnozřivé slunce. Jedovaté jasnozřivé slunce.

Zachytila jsem se okraje a vyhoupla se nahoru. Zalil mě stud, ale díky opálení nehrozilo, že by si někdo všiml mého červenání. Moje tělo nebylo nikdy dokonalé. Už jizvy na zádech poukazovaly, že jsem trpěla psychicky, protože byly poškrábané a plné bílých fleků... ty by se měly za rok – dva – vsáknout, ale kdoví?

Mírně jsem se zachvěla zimou, ale to nebylo nic oproti tomu, jak jsem se styděla za svou nahotu. Rukama jsem měla skryté to nejnutnější, ale přesto mi to připadalo málo. Chybí mi tu jen ještě tak tričko a kalhoty, ale jinak jsem v pohodě.

,,Jak lidská,‘‘ zasmála se. Nestydatě si mě prohlížela a horko bylo snad i na Aljašce. Tohle snad není možný!

Došla ke mě a pohladila mě po tváři. Byla jsem jako prodejné zboží. Vystavená, ponížená a stále vydávající teplo jako sluneční kotouč.

,,Mlč, otrokyně,‘‘ řekla rázně a zarazila tak mou touhu říct jí jízlivou poznámku. Nechápala jsem, co tím sleduje. Jestli je na ženy, nebo si ještě nikdy nesáhla na někoho obyčejného...

Trochu jsem se zajíkla, když mě chytla za zápěstí a stáhla mi je k bokům. Z jejích obrovských očí vyzařoval klid a chlad, ale tak nějak... neměla jsem z ní strach. Svou hebkou rukou se dotkla mých ramen a promnula je. Masáž by se šikla.

Pak ale najednou klouzala níž rukou. Přejížděla mou siluetu. Obkroužila ňadra a zvážila v dlaních. Asi mi bude špatně, jestli mi nabídne milostný poměr se sebou. Cvrnkla do bradavek a ty nečekaně ztvrdly. No snad si nemyslí, že mě tak vzrušuje! To bude tím studem. Určitě!

,,Pevné, kulaté, pěkné...‘‘ povídala si sama pro sebe a přikyvovala. Jsem ráda, že se vám moje prsa líbí, ale můžu se už obléci? Měla jsem to na jazyku, než si sedla do dřepu a nesjížděla dál dlaněmi. Otevřela jsem pusu a nabrala do plic a břicha vzduch. Tak tohle bylo i na mě hodně...

Jela přes moje boky a pleskla jemně vnitřní stranu stehen. Nohy se mi automaticky od sebe oddálily a já zaměřila radši svůj pohled na strop. Byl pěknej, barevnej a - ,,Panna! Tak přeci jen nepokazil vše, co se dalo!‘‘

Rudá až za ušima, rudá až za ušima, rudá až... na prdeli... Můj myšlenkový pochod nabral kritického bodu. Byla jsem sprostá, drzá a bez nejmenší úcty ke spisovné řeči. Bravo, tleskáme si. A ještě něco! Málem jsem na to zapomněla! Teď patřím k poskokům královny krásy! Protože mě jeden pitomec sem přitáhl a zmařil šance na záchranu lidstva.

Objela linie stehen a přes lýtka. Nadzvedla mi chodidlo, donutila pokrčit v kolenech a zase položila na zem. Hbitě se postavila a stoupla si za mě. Je snad doktorka? Proč mě tak zkoumá?

Odhrnula mi vlasy z krku a přejela prsty po znamínku. ,,Krása. Prostě tohle je radost vidět.‘‘ Je šílená. Co na tom všichni viděli? Zvláštní. Začala jsem to znamínko nenávidět. To kvůli němu to takové je! To kvůli tomu znamínku jsem se dostala do těhle šlamastik!

,,Jsem ráda, že mi nepoškozuje majetek... Ale... s tou tváří mě naštval... po tomhle bude jizva – no, i když by nemusela,‘‘ zamyslela se. ,,Ty!‘‘ Ukázala na služku s prapodivně vrásčitým krkem a dlouhými prsty. ,,Dones mi malou krabičku na stolku, víš kterou myslím,‘‘ přikázala a služka s úklonem zmizela z místnosti.

Když zmizela tahle služka otočila se k další. ,,Miriles? Donesla jsi šatstvo pro vaši novou Kalipro? (pozn. Aut. – Kalipro je totéž jako spolupracovnice, kolegyně)‘‘

Z řady poslušně vystoupila žena s odporně zelenou kůží. Byla až moc křiklavá. Dráždilo to oči. Ty její vypadaly jako dva rubíny zasazené do bělma. Vypadalo to až děsivě. Rty byly zcela bílé a díky téhle kombinaci s kůží a zuby téměř zanikaly. Uklonila se před svou paní a jemným hlasem, jako letní vánek přisvědčila.

Držela v rukách něco... připadalo mi to trošku jako bílá, ale nebyla jsem si tím jistá. Taky to mohla být béžová barva šatů. Ta žena mi to donesla a ještě než mi je podala se podívala na svou paní. To snad potřebují i svolení na tohle?

,,Oblíkni si to,‘‘ přikázala a já se otřásla. Waw, tak takhle se získává respekt. Ten hlas měl něco do sebe. Vysoký, ale ne příliš vysoký, důležitý a prosycený pýchou. Určitě musela trpět taky egoismem! Jako důkaz bych podotkla to, že kdykoliv zahlédla svůj odraz, nepatrně se pousmála a poupravila.

Rychle jsem si přes hlavu převlíkla světlou látku. Ta mi visela. Byla mi velká, nebo to tak bylo úmyslně? Okolo krku jemně upravené, aby mě to neškrábalo, ale jinak vcelku příjemný materiál. Měla jsem pocit, že bych z něho byla schopná i vrnět. Oproti našim látkám bylo tohle jako hedvábí... jako hladina vody. Ten oblek mi visel. Docela bych to přirovnala k obrovskému kusu tkaniny, do které udělali jen díru na hlavu. Mrkla jsem očkem po paní a ta se pousmála mému zkoumání. Jak jinak. Vypadala jsem jako debil.

Ladně přešla ke mě a objala mě okolo pasu. Překvapeně jsem vykvíkla. Objela rychle prsty můj pas a pak jsem si jen všimla, jak mě rychlými prsty svazuje těsně pod prsy nazlátlým obi.

,,Jsi připravená, Vodo, od nynějška za týden budeš sloužit nejnebezpečnějšímu muži na téhle planetě. Do té doby tě připravím a ocejchuju, jak se pro sluhy sluší a patří.‘‘

***

,,Samieli, představuji ti tvou nastávající, Eris, princezna boha sváru a právoplatná dědička trůnu.‘‘

Postava doteď zahalená temnotou a kápí shodila svůj plášť a já se nepatrně otřásl. Né... Jen to né!

Zlatavé vlasy se pomalu zkudrnatily ke korsetu a já sledoval přitažlivou dívku. Nebo ženu? Byla oděná do nevinné světle modré barvy. Hotový andílek. Tak za tohle mě chtějí oženit? Vždyť je to ještě pískle! Nevykvetlá růže. Nemohl jsem popřít, že měla v sobě jisté kouzlo. Nevěděl jsem, jestli to dělaly ty vlasy, nebo ty oči, které nabíraly nafialovělý odstín. Nenávidím fialovou!

Bledou pokožku měla průhlednou jako papír a boky se i přes suknici zdály být širšími, než snesu. Neměla co mi nabídnout. Došel jsem až k ní a přejel ji pohledem. I pod tímhle zrudla a nepatrně sklopila pohled. Takže jen udělám ‚vrz, vrz‘ a pak šup pryč?

To bych už radši zasunul i do boty! Kruci! Vždyť... ne, tohle musí být špatný sen!

,,Mluv synu,‘‘ ponoukl mě otec a já po něm hodil vražedný pohled. Až se stanu králem, ty, zrádče, jež se nazýváš otcem, budeš umučen jako první! Podíval jsem se ještě na matku, která se usmívala a stále klidně za tou stydlivkou. Byla si jistá tím, co dělá.

Nevěděl jsem, jak reagovat. Bylo mi dokonce nepříjemné být s ní v jedné místnosti! Ach! Proč to nemůže být Lethé! V celé své dokonalosti! Obešel jsem ji a upřímně... doufal jsem, že mě nezklame žaludek. Byl nevinná, až se z toho každýmu dělalo šoufl. Chytl jsem do dlaně pramen jejích vlasů a promnul je mezi prsty. Jemné. Příjemné. Alespoň něco, co jí vylepšilo skóre.

,,Co jiného mi zbývá,‘‘ zabručel jsem k rodičům a všiml si, jak se moji rodiče zamračili. Už jsem nebyl jejich poslušný syn. Nikdy jsem nebyl.

,,Nic,‘‘ zamumlala dívka a já se pousmál. Možná se s ní pobavím, zdá se, že bude upřímnost sama!

,,Samieli! Musíme si promluvit! Hned!‘‘ zavrčela matka a já se k ní mile otočil.

,,Matko, sotva jsem přišel a ty mě už chceš odvádět od snoubenky?‘‘

,,Nebuď drzý, víš, čím disponuji!‘‘sykla na mě a moje černé srdce se zchytilo. Má pravdu, může mi vzít vše. Přikývl jsem a pustil zlaté vlasy Eris - Keris. Proč já vždy vymýšlím blbosti!

Vyšel jsem poslušně za matkou ven ze sálu a zavřel pomalu dveře. Když vtom... Její ruka prudce vylítla a praštila mě do tváře. Hlava se mi automaticky tím nárazem stočila do prava. ,,Pitomče! Jak se to chováš! Jsi totální hlupák? Sobec? Co jsi zač! Ona si tohle chování nezasloužila! Ty to moc dobře víš!‘‘ vrčela na mě.

,,Co jsem udělal špatně?‘‘ zeptal jsem se jako totální blbec.

,,Ty nemáš právo na to, soudit svou nastávající! Je mi jedno, jestli se ti líbí nebo ne, ale za půl roku nejpozději bude svatba!‘‘

,,Nikdy,‘‘ zavrčel jsem. ,,Nikdy si nevezmu tak odpornou, jednotvárnou, blonďatou křehotinku, která nic nevydrží!‘‘

Z matčiných černých očí sršely blesky a dostal jsem další silnou facku.

,,Zklamal jsi mě,‘‘ vydechla sebevědomě a odcházela pryč. ,,Jen si vzpomeň na mě! Jednou ti taky někdo ublíží!‘‘ Tohle znělo jako varování. Kdo by mi měl ublížit? Nejsem náhodou já ten nezničitelný, neporazitelný? Zvláštní.

Zamračil jsem se a pomalu šel pryč. Pryč od těchto tyranů svobody.

Cožpak to bylo tak nesplnitelné přání? Chtěl jsem jen mít možnost dělat, co chci a kdy chci. Nemít závazky. Nemuset se starat o to, co řeknu. Co udělám. Neměl jsem vůbec náladu existovat v téhle komunitě, pokud bych byl jen otrok společnosti. Prudce jsem zabouchl dveře a semkl pevně víčka k sobě.

Nenáviděl jsem to tu. Nenáviděl jsem svět. Nechtěl jsem tu být, ale musel jsem. Nebylo cesty zpět. Proč bych si měl brát babu, kterou ani neznám? Ženu, která mi je k ničemu. Zplodit královské potomky? Blahopřeju! Kam jsme se to vrátili? Neskončily už nadobro lidské časy, nebo si to jen namlouvám? A ta holka! Ta drzá, hloupá, lidská holka! Jak mohl být někdo tak primitivní! Řeknu jí, neutečeš mi, ale stejně se pokouší o eskapádu.

Zamračil jsem se. Neměl bych tolik uvažovat nad budoucností. Nad chybami, které se děly každý den. Přešel jsem k balkonu a podíval se na oblohu. Světlo už dávno zmizelo. Vzduch byl prosycen pachem spálených těl. Prosycoval se jím stále, protože hranice nepřestávaly hořet. A ty ženy neustále naříkaly. Měl jsem chuť některým – obzvlášť těm hysterickým – vrazit pár facek.

Jak jsem sledoval krajinu a oblohu, vyjel mi z mysli obrázek dnešního dne. Toho, co se vlastně v tak krátké chvíli událo. Bylo tam plno maličkostí, kterých jsem si nehodlal všímat. Avšak... nechyběl mezi nimi oříšek. Má teta. Ty dívky. Vybavil se mi náš rozhor s Lethé...

,,Odteď budou sloužit mě a tobě. Budou se střídat, však víš, jak nemám ráda stereotyp.‘‘ Ukazovala na ty dívky a jedné přejela po zraněné tváři. Byla to ta drzá malá mrcha, které jsem drtil paži, zatímco jí Lethé zkoumala.

,,Ty víš, že nechci, aby mi někdo sloužil,‘‘

,,Nemáš na výběr.‘‘ Na moment se odmlčela a zase pokračovala: ,,Dobře, vyber si, buď tu poddajnou indiánku, nebo Vodu?‘‘

Pravda. Kterou? Vím, že proti matčině sestře nic nezmůžu. Donutila by mě ke všemu. Tak ďábelská byla. Líbila se mi ta indiánka. Byla tichá. Mlčela a nesvlíkala mě pohledem jako Peneosia. Tahle služebná mi lezla na nervy. Nejen, že sloužila mě, ale snažila se taky asi vymyslet krásnou, sladkou budoucnost zamilovaných hrdliček. Pche!

Ozvalo se zaklepání a já se zabručením dovolil osobě vstoupit. Byla to má druhá teta. Erinye. Jedině ona byla neutrální. Nepřikláněla se k nikomu. Jednala jen podle sebe. Podle vlastního úsudku. Ze všeho nejraději měla ale pomsty. Doslova se zrodila pro pomstu. Pro vyšší dobro.

,,Synovče,‘‘ pousmála se a já se postavil a sklopil hlavu na důkaz, že si jí vážím.

,,Potřebuju s tebou mluvit,‘‘ zašeptala a její lehce zjizvená tvář se zkrabatila a posmutněla.

Co se asi děje?

*­**

Bylo mi trapně. Neměla jsem na sobě skoro nic. Teda krom kusu látky, která se chovala na mém těle jako pavučina. Horní část, přesněji jen dekolt a ramínka, se mi skoro lepila na kůži. Elasticky to pružilo při každém mém pohybu a ani nezašustily. Pod prsy jsem to měla seplé lehce narudlou stuhou a dál už jen volné. Příjemný materiál, ale stejně jsem se v tom cítila špatně, protože mě donutili si sundat prádlo. Podprsenka, kalhotky, tričko i vše ostatní hodili před mýma očima přímo do ohně. Nezmohla jsem se tehdy na nic jiného, než na to koukat s otevřenou hubou.

Nevěděla jsem, proč mě dnes donutili si obléct zrovna tohle, ale mlčela jsem. Nechtěla jsem zase dostat facku, která na stále nezhojené tváři pálila.

Nepříjemně jsem se zase ošila v tom obleku a snažila se ignorovat pocit nahoty. Cejtila jsem se tak blbě!

,,Ell?‘‘ zašeptal někdo z rohu místnosti. Sotva jsem ji spatřila, rozběhla jsem se a skočila na ni. Objala jsem ji. Dusila ji v tom, jak moc se mi po ní stýskalo. ,,Neudus mě!‘‘ zaskřehotala a já se začala smát.

,,Jak? Kdo tě sem pustil? Já myslela, že už nám nikdy nedovolí být spolu!‘‘

Zoe nad tím jen mávla rukou a rychle se ohlédla. ,,Ell, ty se musíš dostat odsud. Teď nás ocejchujou a pak budem v prdeli totálně, ty musíš zdrhnout, je ti to kruci jasný?‘‘ Chytla mě za ramena a téměř se mnou třásla. Jo, je mi to kurva jasný. Mám prostě zdrhat. Ale kudy?

,,Kudy?‘‘ zeptala jsem se nahlas.

Zoe se ohlídla a zamračila. ,,Neměla bys to vědět spíš ty?‘‘

,,Přemýšlím! Ale nejde to! Mají to tu dobře vymyšlené, Zoe! Oni-‘‘

Dveře zaskřípěly a my rychle od sebe odskočily.

,,Obě! Sem!‘‘ zavelel hlas.

Zoe se na mě panicky podívala. ,,Takže jsem tě varovala pozdě,‘‘ zamumlala, než nás chytli dva muži za paže a neodvlekli s sebou.

Bolestivě mnou praštil na zem. Prudká bolest v noze, ale nebylo to nic vážného. Určitě. Než jsem se stihla vzpamatovat, kdo, co, kde, proč a kde je Zoe, tahal mě jiný muž dál. Zmatená, překvapená a zcela mimo.

,,Vstávej mrňavá potvoro!‘‘ zařval na mě jeden muž. Podívala jsem se na něj a vážně přemýšlela, kdo je tu potvora. On se na ni hodil víc. Srazili mě na kolena a několik osob chytly celé mé tělo.

,,Co to děláte?‘‘ vyhrkla jsem překvapeně. Okolo pasu ruka, okolo ramen ruce, okolo krku! Všude samý ruce!

,,Držte ji kluci! A někdo jí dejte do huby roubík. Pořádnej!‘‘ zavelel muž. Vykulila jsem oči. Srdce mi sprintovalo o sto šest a oči mě pálily. Byla tu tma, horko a kapičky potu se začaly usazovat na mém čele a kůži. Přiskočil ke mě jeden z těch hromotluků a narval do huby látku. Mezi zuby mi nacpal kůži a já se nestačila divit. To měli snad nacvičený, ne?

Vyhrnuli mi šaty a já rychle dala nohy k sobě. Ne! Kruci! Nesahat! Jsem na ostro! Jeden mi taktně stáhl šaty mezi nohy, aby odkrývaly stehna, ale zakrývaly to nejnutnější. Tak trapně mi snad nikdy nebylo! Strach jsem už zaznamenávala... zaznamenávala jsem ho stále pořádně.

Oči mi těkaly po tmavé, kamenné místnosti s velkým kotlem a stolečkem. Počkat! Kotel! Hodlají mě spálit? Začala jsem se automaticky cukat a snažila se normálně myslet. Hlavně rychle a s klidem Ell! Nezačni ječet jako hysterka! Nééé! Pusťte mě ven!

Muži mručeli, když jsem se pohla. Byli tak velcí a přesto jsem jimi dokázala hnout!

,,Kurňa, chlape, drž ji!‘‘ Otočila jsem se za původcem toho hlasu a chlupy na těle mi stály hrůzou. Skalpel, pravá ruka, vražedný výraz, odhodlaný postoj, rovná se, nebezpečí!

Začala jsem mělce a rychle dýchat. Každé tempo plic bylo těžké a nepříjemné, ale při pohledu na toho chlapa...

,,Zakryjte jí voči! Přece na to nemusí čumět!‘‘ Ne! Ne! Nechte mě! Pokusila jsem se to zařvat, ale vyšlo ze mě pouze: ,,Léééé, jaché mé!‘‘

Něčí špinavé ruce mi zakryly oči, silné ruce chytly mou levou nohu a pak...

Zaječela jsem bolestí a kousala. Kousala jsem do kůže a látky a chtěla do něčeho mlátit. Kurva! Ježiši Kriste! Né! V hlavě mi vyjelo tolik nadávek! Ta zpropadená bolest neustupovala! Zařízl se ostrou břitvou do mé nohy a jel dál!

Maxi! Kde jsi! Snažila jsem se místo bolesti si vzpomenout na něj, ale rudý opar muk nemizel. Kam jsem se to dostala! Ne! Už prosím! Už nechci!

,,Hele, myslím, že to vona nerozdejchá!‘‘ slyšela jsem v dáli. Vše bylo tak nepodstatné! Jen ta bolest si nárokovala pozornost.

,,Kurva, drž ji pořádně! Samiel nás jinak zabije!‘‘

,,Drž hubu a podej mi to!‘‘

,,Dělej, narvi ji to pod kůži, než ti tu vykrvácí!‘‘ rozkazoval další.

,,Doktořinu jsem v životě nedělal! Ne lidem! Zmlkni debile!‘‘

,,Voni jsou jak vodotrysk! Ta červená furt teče! Cucák by měl radost.‘‘

,,Jakej cucák?‘‘

,,Náš Suckie.‘‘ Nemotorné prsty snad nadzvedly kus mojí kůže. Už při té myšlence se mi dělalo šoufl! Začal tam rvát kus něčeho a z očí mi vyhrkly slzy. Co sem komu udělala!

,,Dej mi ten alkohol!‘‘ Jen to ne! Daj to na ránu a já vyletím až na Mars!

Slyšela jsem, jak kapalina ve flašce naráží na stěny a pak...

,,Áaaa!!!‘‘

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 12. kapitola: