OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 14. kapitola

02.05.2010 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1798×

14. Opak

Ve dveřích stála kráska. Stála tam neuvěřitelně nádherná dívka, která doháněla můj chtíč daleko za možnosti reality. Jemné, tenké a krásně padnoucí šaty. Pod ňadry lehce sepnuté a bradavky se třely o látku. Vypadala jako sladké mámení. Silné nohy, které by dokázaly uběhnout to, co já; plné rty...

Rychle jsem se postavil a nevnímal ani kdo to je. Přiblížil jsem se k dané osobě a chytl ji za paži a přitáhl k sobě. Křehké tělo narazilo do mého a dech ženy se zrychlil. Cítil jsem pevné ztuhlé prsy na své hrudi a neuvěřitelně mě to nabudilo. Tiskl jsem ji k sobě a toužil jen po splynutí.

Vtom mě ale do nosu praštila vůně dívky. Nebyla to lilie. Nic, co jsme používali my. Trošku jsem se zarazil, ale nebylo co řešit. Sklonil jsem hlavu a přisál rty na krk. Laskal jsem ji po celé délce sametového krku a nemohl se nabažit.

Dělala se mnou divy. Dokonale mě omámila. Její tělo mě zrušovalo víc, než jakékoliv jiné. Prsty se ho dotýkaly, jako kdyby to bylo stvořeno jen pro ně. Byla zrozena, abych se jí zmocnil.

Stále omámeně nic nedělala a moje polibky směřovaly přes hranu čelisti až ke rtům. Sotva se však dotkly, ucítil jsem bolestivou ránu do slabin. Automaticky mě to donutilo se odtrhnout od něžného, vláčného těla a bolestně zavrčet.

Hned jsem se naštval a strhnul tu osobu na zem. Přiklincoval jsem ji k ní svým tělem a sledoval ty hnědé oči, jak se na mě zírají. Nikdy jsem netušil, kolik síly se muže nacházet v ženě. Ta se zapřela rukama do mých ramen a slyšel jsem skřípání zubů.

Prudce mě najednou srazila a překulila se nade mě. Byl jsem překvapený. Nikdy jsem nic podobného nezažil! Jedině Jatangovi se to podařilo a bylo to jen jednou... Připadal jsem si najednou jak hadrová panenka. Flákla mnou sem, fláknout ještě tam – není to jedno? Její křehké, ale zároveň silné prsty se mi obtočily okolo krku a já se začal dusit.

Byl jsem jako v mrákotách. Stále toužil po dotecích. Nevědomky jsem procházel prsty po odhalené pokožce na stehně a chtěl nechat tu statečnou ženu zabít mě. Vzít si Eris jsem nechtěl. Samet jejího stehna mi dodával jakýsi pocit klidu. Snad poprvé v životě jsem neměl tendenci bránit se zuby nehty.

,,Ne! Ellen!‘‘ vykřikl najednou někdo a já si uvědomoval, co se děje.

Je to má otrokyně.

Škrtí mě.

Zabíjí mě člověk! Hmyz!

Jatang vtrhl do místnosti jako uragán a se zděšeným výrazem k nám spěchal. ,,Pusť ho! Pusť!“ Sevření prstů okolo mého krku povolilo a já se překvapivě začal zakuckávat. Zavrtěl jsem rychle hlavou a začal se dávit. Kašlat.

Překvapeně jsem zíral na svého přítele, jak ji drží v náruči jako dítě a snaží se ji utěšit. Jako kdyby jí někdo vzal oblíbenou hračku a ona si mohla oči vyplakat. Můj mozek, ačkoliv šrotoval na plné obrátky, nedokázal nic kloudného vymyslet.

Kolébal se s ní a slzy smáčely její otrocký obličej. Začal jsem sám k sobě pociťovat zhnusení. Jak jsem po ní mohl toužit? Jak jsem si mohl přát splynout s jejím tělem? Je to špína! Nicka! Krysa!Póvl! Nic pro mě neznamená, jen odporný hmyz a odpad.

„Chytl... chytl... líbal... ne! Nechci...“ To, co říkala ta holka nemělo žádný smysl. Sotva jsem tomu dokázal rozumět. Jatang se na mě podíval a dál ji kolébal v náruči. Byl to takový zlostný podhled. Zcela jsem ho nechápal. Když jsem přestal kulit oči a střelil zrakem k oknu. Sledoval jsem jistou chvíli nebe, které se začínalo smrákat. Sluníčko už zapadlo, když jsem  uslyšel lehké šustění látky. Rychle jsem zase vrátil pohled k těm dvěma.

Jatang se s ní zvedal ze země a měl ji pevně k sobě přitisklou. Ta mrcha se k němu tiskla, jako kdyby to byl boží spasitel, zatímco on byl stejný jako já. ,,Tohle jsi přehnal, Samieli, princi a následníku trůnu,‘‘ zavrčel, než společně s tou krysou nešel ke dveřím.

Vztek se ve mě doslova vařil. Nebyl jsem schopen vše vidět normálně. Toužil jsem po tom, někomu zmasakrovat ksicht, anebo alespoň praštit. Tohle nemůžu nechat jen tak! A nikdo se mnou nebude takhle mluvit!

Okamžitě jsem se vyšvihl na nohy a udělal tři dlouhé kroky k nim. Chytl jsem ho prudce za rameno a trhl zpět.

,,Kam si myslíš, že jdeš?“

***

Čas se na hradě zastavil. Král Damien a jeho žena Moire zrovna seděli na trůnech a snoubenka Eris stála po jejich boku. Nevinně sledovala dění v místnosti. Pár strážců oděných do zlatavé zbroje z leknínových králů a královen. Byl to velice krásný a rozšířený květ ve zde zdejší říši. Vytvářelo to zároveň takové nádherné odlesky.

Muž s honosnou korunou se zamračil na ně, ale nehodlal je nechat zabít. Zatím ne. Není to třeba. Neprovinili se až tak strašlivě.

„Ale co když se ten lidský vetřelec dostane příliš blízko pane? Tenhle je obzvlášť mazaný,“ namítal jeden ze strážců.

„Nikdo z lidí se ještě nedostal až sem. Nebuďte směšný, generále,“ uchichtl se král. Natáhl ruku ke své královně a spojil jejich ruce. I po těch několika stovkách let ji nepřestal ctít a milovat.

„Je to jen varování , můj pane.“ Uklonil se velitel strážců a nepatrně o krok ustoupil, kdyby následoval králův hněv. Ten však zbrzdila královnina ručka.

Její nehty se mu zaryly bolestivě do ruky a vyděšeně se podíval na svou ženu. Její oči zamlženě sledovaly něco v dáli. V celé místnosti zavládlo nevídané ticho. Nikdo se neodvažoval ani promluvit. Jemný průvan pronikající pod dveřmi hlasitě kvílel a víčka systematicky a pomalu kmitala nahoru a dolů. Jako kdyby sledovala film. Její majestátný výraz se měnil každou vteřinou. Ale vždy nebyl nejnadšenější. Mračila se. Vypovídal o tom, že nikdo nemá šanci ji zlomit. Nikdy by ji nikdo nesrazil na kolena. Tohle byla královna královen.

Černá barva jejích hlubokých, nekonečných očí se vrátila a mrkání se zrychlilo. Podívala se po všech přítomných. Ti nedočkavě očekávali, co vyjde z jejích úst. Ta se jen zamračila a povolila stisk okolo paže svého muže.

„Nic se nestalo, jen další hloupost, dejte mi nějakou chvíli, musím to prodiskutovat se sestrami.“ Zvedla se z trůnu a pousmála uklidňujícně na svého krále.Vstala elegantně ze svého trůnu a pokývla ke dvěma ženám v honosné kápi stojícím podél místnosti. Ty se smyslným úsměvem následovaly ženu Osudu.

Procházely rychle a tiše okolo stráží, oděných do zbroje a zkamenělých, dokud nehrozí nebezpečí. Zašly do odlehlé místnosti, kde ke stropu stoupala pára z lázně a vůně připomínala ty nejsladší a nejdokonalejší věci na světě.

Vanilkový květ, leknín, smíchané se sladkým šeříkem, ale následované mlíkem a vůní čerstvě posekané trávy. Každý zde mohl najít něco, co mu voní. Uklidní jeho mysl. Dovedou k vnitřní vyrovnanosti a klidu.

Královna se zastavila a sečkávala chvíli. Její sestry a vládkyně ji napodobily, než se naštvaně obrátila Moira k Lethé a podívala na ni. Propalovala božský obličej nenávistí a její paže vystřelila s bolestnou fackou. Erinya se jen sledovala dění bez nejmenšího zájmu.

Lethina tvář se otočila zpátky na Moiru a posměšně uchichtla. Moira pohledem vraždila svou sestru, protože znala její plány. Vše. „Už nikdy, nikdy, slyšíš Lethé? Nikdy se už nepřiblížíš k mému synovi. Samiel bude pro tebe tabu! Slyšelas? Ačkoliv jsi moje sestra, jsem schopna tě kdykoliv vyhostit a je mi jedno, co s tebou bude.“

***

Stáli tam. Mlčky zírali jeden na druhého a Jatang nebyl schopen odpovědět. Nechtěl odpovědět. Už hlavně proto, že by svými slovy urazil Samielovu pýchu. Přitiskl si slabé tělo Ell blíž k sobě a vyrazil dveře. Naposledy se otočil na svého skoro pána. Nemůže mu do tváře vhodit všechnu špínu, kterou mu teď ukázal na nevinném člověku… Ještě víc se zamračil. Nemůže mu říct svůj názor, ale přeci jen na něco odpovědět může. Ptal se ho přeci, kam jde.

„Jdu k sobě,“ zavrčel silným hlasem a vyšel.

Samiel zůstal mlčky zírat za ním. Mozek přestal pracovat. Dělal neustále cvak, cvak, cvak, ale nehodlal se pohnout dál. Myšlenky, význam, skutečnost… nic nebylo. Neexistovalo, ani existovat nemělo.

Když si najednou uvědomil, co se málem stalo, byl ze sebe zhnusený. Nikdy dřív k sobě necítil takový odpor. Tak silná nenávist vůči sobě samému. Kolena se mu podlomila a on se sesul k zemi. Odpor, zhnusení, nenávist, lítost. To bylo to, co k sobě nikdy nepocítil.

Zíral naštvaně k balkónu, který se v jasném slunečním světle třpytil a vydával zlatavé odlesky. Struktura slonovinové kosti spojená se zlatem. Nádhera. Plno jeho soch byly ze stejného materiálu. Ale to nebylo to, co ho zajímalo.

Ta vyděšená tvář. Ten hnus, kterého se dotýkal. Póvl v jeho náruči. Ten sladký póvl, který mu i během té krátké chvíle prokázal, kolik nenávisti se v něm schovává. Byla jen otázka času, než zjistí, co si o něm všichni myslí. A Jatang...

Myslel si, že jsou jako bratři, ale on si zjevně vybral jinou cestu. Nebyl schopen nic pobrat. Ani to, proč se jí zastal. Proč se neštítil dotknout se jí. Byl zmatený. Šílený... Nevědomky mu začaly téct slzy. Sklopil tvář a schoval do dlaní. Snažil se seškrábat svůj obličej. Proč ona? Proč zrovna ta holka? Ta lidská mrcha, kterou nenávidí? Cožpak se nějak liší? Jo, je to člověk.

Byla tak jiná oproti adonaikám. Oproti jeho snoubence Eris. Byla jejím přesným opakem. Tmavá pleť, hrubá, ale přesto jemná a příjemná. Tmavě hnědé oči, hluboké, nebezpečné a přesto tak omamné oči. Byla tak nevinná a tak hříšná zároveň... Zranitelná a silná. Byla kombinace všeho, což u ženy ještě nikdy nezažil.

Nemohl se postavit, nemohl se pohnout. Byl jako socha. Potupený svým vlastním chtíčem a mužskou hloupostí. Praštil čelem o zem a z jeho rtů se vydral zlověstný řev lva.

***

Byla stulená v bezpečné náruči. V náruči muže, kterému jsem mohla svěřit svůj život. Svůj bídný život podle adonaiů. Jatang ji jemně políbil do vlasů a sedl na svou postel. Kolébal se, jemně probrukoval melodie, kterou si zapamatoval z dětství.

„Proč?“ zavzlykala Ell a tiskla mezi prsty jeho tričko.

„On nechtěl... neplač zlatíčko, neplač...“ prosil tiše a nepřestával se kolébat.

„Já jsem musela, musela jsem - nemohla jsem...“

„Udělala jsi správnou věc, Ell, už neplakej.“

Stále plačíc mu zaryla tvář do hrudi a dál vzlykala. Její slzy smáčely košili z motýlích křídel. Slunce už dávno zapadlo za horizont a oblohu začala pomalu zdobit blyštivá sbírka hvězd. Celé město upadalo do spánku a Ell pokojně usnula na v objetí Jatanga. Opřený o zlatavou stěnu tiše pochrupoval. Nikde nebylo ani živáčka... tedy krom jednoho...

Samiel se plížil celým palácem. Nechápal, proč to dělá. Měsíční světlo lehce ukazovalo, kam musí jít. Přes tajné vchody snadno zaplul do o něco menší místnosti než ta jeho. Došel jako kočka potichu k posteli, ale když tam nikoho neviděl, zamračil se. Že by tu nebyli? Zaposlouchal se a zaslechl dvě srdce. Pomalu a klidně tloukla. Vydal se za jejich bubnováním až došel ke spící dvojici.

Z neznámých důvodů ho zabolel pohled na ně.

Sledoval, jak poklidnou tvář měl Jatang. Jak opatrně a ochranitelsky ji objímal. Jak byl šťastný. Zkoumal, jak ho držela za oblek. Jak špinavá, lidská krysa držela jeho skoro-bratra a tiskla se k němu.

Vypadala tak nevinně, tak zranitelně. Jedno rameno jí vykukovalo ven a vlnité, spirálovité vlasy se jí jemně kroutily okolo tváře.

Opatrně se skrčil a přiblížil k nim. Vypadali jak milenecký pár. Jako dva zatracenci v tomhle pustém světě. Našli se a jejich láska je zakázaná. Při pohledu na ně mu to bylo hned jasné. I slepý by viděl to, že k ní Jatang necítí jen přátelství. Za tímhle je pouto mnohem silnější.

Ani netušil, že se k nim tak přiblížil. Jeho ruka se jemně dotkla její tváře a přejela po ní. Nebyla hebká, ale zbrázděná slzami. Zase ho bodlo u srdce. Plakala? Proč asi? To jí tak moc ublížil? Najednou uslyšel zrychlující se srdce a jemné zasyčení. Ucukl a podíval se na Jatanga. Jemu v očích pohrávaly nenávistné plamínky. Tiskl Ell blíž k sobě a propaloval Samiela.

„Nechci jí ublížit,“ zašeptal Samiel na svou obranu.

„Nevěřím ti, princi adonaiský,“ vrčel ochránce.

„Nemám důvod jí ubližovat.“

„Je to člověk!“ sykl a oči se mu ještě zúžily.

„Nechci jí ublížit,“ zašeptal znova Samiel a pomalu si klekl ke svému ‘bratrovi‘.

„Jestli jí ještě jednou ublížíš, zabiju tě, je mi jedno, že tím si podepíšu rozsudek smrti, ale neublížíš jí, Samieli,“ pokračoval dál Jatang a Samiel se pousmál. Přeci jen měl pravdu. Jatang k ní toho cítí víc, než přátelství.

„Miluješ ji?“ zeptal se opatrně princ. Celé jeho tělo bylo napnuté. Nechtěl znát pravdu, ale zároveň po tom toužil mnohem víc, než po cokoliv jiném. Každý sval v těle čekal nedočkavě na verdikt. Je to tak, či onak? Chová k ní samotný princ nenávisti opak?

„Svým způsobem, ano,“ zašeptal Jatang a sklopil k ní pohled. „Ale není to tak, jak si myslíš,“ pokračoval.

Samiel jen pohrdavě přikývl. „Víš, jaký je zákon, Jatangu, nemůžu ji nechat naživu, pokud ji miluješ. Buď jen ona, nebo oba.“

„Ne! Zastav hlupáku, víš co, ráno moudřejší večera. Jdi a zítra si o tom promluvíme. Vysvětlím to.“

„Co?“ zašeptala Ell a lehce se zavrtěla v jeho náruči. Samiel ji probodl dalším nenávistným pohledem a ona se jen přikrčila. Bála se ho. Bála se monstra, které se ji pokoušelo dostat.

„Budete oba zabiti, popraveni a vaše hlavy budou viset na výstrahu všem!“

„Ne!“ vykřikl Jatang a schoval Ell rychle za sebe. Ona stále překvapená, malátná a nechápavá, nepobírala, co se děje.

„Ty to nechápeš Samieli, ona-“

„Ty se na mě ještě pokoušíš promluvit zrádče? Tím, žes ji vzal do svého srdce jsi pošpinil celý rod adonaiů! Bral jsem tě za bratra! Za mou vlastní krev, avšak ty sis vybral cestu vlastní! Kráčej si po ní, hlupáku! Zkáza tě nemine!“

„Ale ona je moje sestra!“ vykřikl Jatang a celým sálem se rozhostilo ticho.

„Sestra?“

***

„Maxi, ty to nechápeš? Jsme moc slabí,“ zašeptal muž po pravici a sledoval nezdolný výraz svého kamaráda.

Max z vyvýšeniny budovy sledoval stovky, ne, ba tisíce lidí, jak spolu zápasí. Funění, bojový řev. To vše pronikalo až k jeho uším a on bedlivě poslouchal. Hledal mezi lidmi bojovníky, ty, kteří zvládli porazit svého nepřítele.

„Maxi?“ zašišlal hlásek a na jeho tváři to vyloudilo úsměv. Sklopil pohled a uviděl svého malého společníka.

„Willy, co tu děláš, kde máš maminku?“ zeptal se mile a vzal chlapce do náruče. Ten se ho jen chytl za krk a držel dál, aby viděl Maxovi přímo do očí.

„Maminka le doma, a važí!“

„Vaří?“ pousmál se a ujistil se, že dobře rozuměl.

„Powífku a mofná nechám taky něco tově!“ (Polívku a možná nechám taky něco tobě.)

Max se ze srdce zasmál a podíval zase nejistě k lidem. Cvičil je. Dávalo mu to sice zabrat, ale nebylo to tak těžké, jak si myslel. Lidé stále chtěli žít, ačkoliv pud jejich sebezáchovy si je chtěl nechat při sobě. V tajnosti kdesi pod zemí a čekající dokud je nezabijou.

Postavil Willyho zpátky na zem a vydal se pomalým, otrockým tempem dolů do rokliny. Procházel okolo upocených lidí, kteří znovu nabyli vůli. Vůli bojovat proti utlačování. Muži, ženy, všichni, kteří toužili po svobodě.

Zahlédl dívku a chlapce ve stejném věku, jako byla Ell, když ji viděl poprvé. Tehdy jí bylo šestnáct... nyní... sedmnáct a půl?

Oba vypadali jako dvojčata. Dokonalé kopie. Opírali si o klíční kost pušky a soustředěně koukali vpřed.

„Trošku to můžeš uvolnit,“zamumlala Max a došel k nim. Jemně jim chytl zápěstí a promasíroval tak, že uvolnil svaly přesně tak, jak to potřeboval. „Tak, teď otevři obě oči. Musíš se naučit vidět oběma očima. Uvidíš jimi víc než jedním.“ Obě dítka hned udělala, co on řekl.

„Adonaiové mají dokonalé ovládání zbraní na boj zblízka, pokud se naučíme většinu jich pobít ještě dřív, než se střetneme. Máme šanci.“

„Ale stejně se budeme muset naučit zacházet s meči a dalšími zbraněmi.“

„To jo, nebudeme moct střílet zblízka. Je to nebezpečnější, než z dálky.“  Zase se podíval na tu dívku a ta mu připomněla Ell. Dívku, které na moment svěřil srdce. Miloval ji. Byl by kvůli ní schopen i zabít.

„Zamiř na cíl, nemžourej, nešilhej, jen si říkej, že musíš zasáhnout střed.“ Přejel si jazykem po rtech a sledoval, jak oba s očima dokořán a třesoucíma rukama míří a ukazováček se nejistě dotýká spouště.

„Pal,“ vydechl. Ve stejnou chvíli oba stiskli a střela zasáhla bílé kolečko těsně vedle toho plného středového.

„Ještě chvíli trénujte, za chvíli se vrátím... to už budete zvládat trefovat se i do středu.“

„Děkujem Maxi!“ pousmáli se oba a zase nabili pušky.

Procházel dál. Všímal si, jak snaha lidí dosáhnout něco se stupňuje. Pýcha se mu rozlila přesně jako kořalka po celém těle. Bylo mu tak dobře. Vzpomínky na Ell ho živily novou nadějí, že stále ještě mají lidé naději. On bude jejich vůdcem, on je povede za svobodou a nic ho nezastaví a on bude rytířem světla. O tom snil už jako malý... Ačkoliv legendy ani proroctví se nikdy neshodla na tom, že tím rytířem bude muž.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 14. kapitola: