OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 16. kapitola

12.07.2010 (17:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1759×

16. Srdce

Za prvé, chci být svobodná. Za druhé, přeji si být milovaná. A za třetí… chci něco víc… a nemám páru co.

Opatrně jsem přejížděla prstem po hebké látce. Sledovala, jak se jemně třpytí na slunečních paprscích, které nerovnoměrně dopadaly nakošili. Byla pěkná. Se zlatými ornamenty okolo límce. Malé iniciály čistě krvavou barvou na levé straně. Tam na straně srdce.

Srdce? Má vlastně nějaké? Nikdy... nikdy jsem ho neslyšela, nikdy jsem neslyšela o tom, že by adonaiové měli srdce...

„Nad čím přemýšlíš, otrokyně?“ zeptal se opatrně hluboký hlas z dálky. Okamžitě jsem položila košili na lůžko a začala poupravovat i zbytek zbroje. Kožený pás, který si obcazoval okolo pasu. A následně sasmotné brnění z té nejlehčí nezničitelné oceli.

„Nic,“ zašeptala jsem a pokoušela se cokoliv dělat, abych nemusela zvednout zrak. Ta obloha je nějaká divná. Lehce našedlá. Zase bude pršet?

„Nesnaž se koukat na oblohu, pršet začne za 2 minuty, o tom nemám pochyb.“

„Jak?“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě a otočila se k němu. Stál s vážnou tváří u sloupu uprostřed místnosti a sledoval něco na balkoně. Vlasy lehce podlouhlé se mu lepily na hrubou tvář a kapky vody se vypařovaly. Lehký dlouhý pás měl umně ovázaný okolo pasu a jeden jeho konec přehozený přes rameno.

„Moje matka je osud. Nediv se malá, že vím něco dřív, než se to stane.“ Protočil hlavu směrem ke mně a

Sklopila jsem hlavu. Takže by věděl, kdybych se ho pokusila napadnout?

„Podej mi ty věci,“ přikázal jemně a sklopil pohled k oblečení, které jsem právě srovnala a chvíli předtím osahávala.

„Prosím,“ dodal ještě a nepatrně se pousmál. Nemohla jsem tomu uvěřit. On se vážně pousmál? Srdce se mi rozjelo rychlejším tempem. Sklonila jsem se pro oblečení a opatrně, jako kdyby to byla nejcennější věc jsem ji donesla mému pánovi.

Postavila jsem se krok před ním lehce poklekla, přesně, jak mě to se zlobou naučil a vyzdvihla ruce s oděvem.

Po chvíli zátěž z nich zmizela. Lehce sem se snažila ´vyplout´. Sunula jsem se holeněma dozadu, abych se mohla zvednout a diskrétně odejít, ale vtom mě za ramena chytly dvě medvědí, hrubé tlapy.

„Kam si myslíš, že jdeš?“

Zmateně jsem začala otáčet kamkoliv, abych se na svého pána nemusela podívat. Zjištění, že to jinou cestou nejde, že se na něj  musím podívat, mě pomalu ničilo.

Ale prosim tě, Ellen. Ty ho přeci nemiluješ! Co si tu holka bláhově namlouváš? Podívej se na něj, vůbec nic se ti na něm nelíbí! Přemlouvala mě druhá, inteligentní část mysli. No jen se podívej, má na tebe moc velký svaly, hrubián, hrubý ruce, takže až budeš chtít masáž, tak na ni šupem zapomeň, moc tmavý oči, dlouhý vlasy a vůbec, je celej odporně-

„Jsi v pořádku? Včera jsem tě asi trošku potloukl, jak jsem se snažil, abys nespadla.“ Vážně?

Ne, ty hloupá! Je to jen kamufláž! To co musíš vidět, abys mu prozradila vše! I to co nevíš!

Byl jasně nervózní. Mlčela jsem, moc dlouho. Takže si teď bude myslet, že mám otřes mozku a potřebuju jasně přeinstalovat pozici mozku a chromozomů, jinak se nerozjedu. Vyškrábala jsem se na nohy, ale jeho ruce z mých ramen nezmizely.

„Neodpovídáš, bolí tě něco?“

Koukala jsem na něj jako na blázna. Co tě to zajímá? Jej, měla bych být asi vděčná, ale… nejde to - „Nepraštil ses náhodou ty do hlavy? Není ti špatně můj pane? Vypadáš bledě,“ vyhrkla jsem a hned si rukama zacpala ústa.

Čekala jsem výprask, facku, která by mě odhodila až někam do aleluja, ale ono nic. Nic nepřilítlo, ani neplesklo.

Můj pán udělal něco, co jsem vůbec nepochopila…

Začal se smát. S bradou téměř na mramorové podlaze jsem koukala, jak se s upřímností a radostí smál a v očích mu zase pohrávaly plamínky. Ale nebyly takové, jak by se to dalo nazvat? Zlé. Nebyly vůbec zlostné, naštvané nebo vražedné. Spíš… dokázaly zahřát u srdce.

„Ne, já toho vydržím dost.“

Vzhlédla jsem k němu nahoru a sledovala, jak krásně najednou jeho oči vnímám. Jako kdybych se mohla dostat až do jeho zohyzděné duše, která prahne po upřímnosti.

Přes rameno měl přehozené oblečení a ramena mi díky jeho rukám hořela. Ještě víc se naklonil. Skoro jako kdyby mě chtěl políbit, ale bleskově otočil hlavu k mému uchu.

„Co jsi zač?“

***

„Maxmiliáne!“ zařval někdo. Chlapec se zprudka posadil na posteli a pot mu stékal po čele. Tma, která panovala v místnosti byla to poslední, co ho zlobilo. Opatrně nahmatal vedle sebe jedno malé tělíčko a úlevně si oddechl.

William si získal zcela Maxovu pozornost. Byl jeho nejpilnějším žákem. I když maličkej, rozuměl víc a měl víc touhy po svobodě.

„Maxmiliáne!“ zaslechl zase.

Vyběhl z místnosti a běžel přes rozviklané cestičky k místu, kde ho někdo volal.

„Našli Scrooge!“ Max se zastavil a podíval se na muže, který mu to řekl. Vysoký muž okolo čtyřicítky. Vousy jeho tvář ještě zdrsňovaly a jeho výraz byl plně soustředěný. Říkali mu Henry.

„Kde je?“ vyhrkl okamžitě Max a Henry otočil tvář k siluetám, které zmizely za rohem.Ihned se za nimi vydal. Nohy mu čvachtaly po zvlhlé zemi a naskočila mu husina. Stále byl ospalý, ale jeho a Ellenin trenér ho zajímal víc. „Oni ho nezabili?“

„Ne, zřejmě se mu podařilo uniknout.“

„Prašivej pes starej,“ zamumlal si Max pod malým strništěm, které mu začalo rašit. Z chlapce se už stával muž. Už nebyl ten mladej roztomilej klučina, co byl pro každou špatnost. Sám si uvědomil, že už to nikdy nebude jako dřív. „A nikdo jinej se nevrátil?“ Otočil se k Henrymu a výrazy obou tvrdých mužů ztvrdly.

„Nikdo jiný. Jen on.“

„Tak mě za ním zaveď!“ vystartoval na něj nedočkavě a Henry ho poslušně vedl do spodních pater, kde byly nemocnice a lékařské oddělení.

Když došli na místo, zastavili se. „Maxi, on není schopen ničeho, takže, buď opatrný.“ Max nic nechápal, sotva mu ale Henry uhnul, pochopil.

Dřív statný, nepříjemný muž, vyzařující opovržení k ostatním. Tak by charakterizoval Scrooge v Argus Orbis. Teď...

Shrbená, kostnatá osůbka se krčila v koutě. Doktoři a pomocníci se pomalu přibližovali k té bytosti a při každém cuknutí jeho těla se radši zastavili.

„Pane Scrooge, uklidněte se, musíme vás vyšetřit.“ Jeden z doktorů se k němu pomalu přibližoval, ale kostnatá ruka na něj ukázala a skřípavým odporným hlasem zavřeštěl. Pan Scrooge celý zrudl, vyskočil na nohy, které už postrádaly svaly a začal poletovat po místnosti.

Křičel. Ten křik nutil člověka až přikrčit se, protože byl tak bolestný, hysterický, děsivý, že při něm tuhla krev.

Max zhnusením otočil hlavu na jednoho z lidí a pokynul mu, aby střelil. Muž si připravil náboje s uspávacíma šipkama a stiskl spoušť.

Max se naposledy podíval na Scrooge. „Pokud kohokoliv z nás chytnou adonaiové, okamžitě si vložte tuhle pilulku do úst a skousněte,“ mezi ukazováčkem a palcem mnul malý prášek. „Okamžitě vás to zabije, nebudete trpět a neprozradíte ani to, kde žije naše budoucnost. Dokavad jsou tu děti, my lidé máme budoucnost! A kdo tomu nevěří, ať okamžitě odejde!“

***

To je dobrá otázka. Co jsem vlastně zač. Jsem snad člověk, nebo adonai? Nikdy bych si nepomyslila, že bych tohle dokázala ve svý hlavince skloubit, ale ano. Stalo se tak. Samiel. Můj pán, nepřítel a láska v jednom seděl na zemi. Na samotném druhém konci místnosti a sledoval mě naprosto oddaným výrazem. Nevěděla jsem, co dělat. Moje myšlenky pluly od jeho otázky stále k Maxovi, lidem a pak se zlehounka přehouply na to, co by se asi stalo, kdyby se najednou můj pán postavil, došel ke mně a začal slíbávat sladkost jeho večeře z mých rtů.

Byl tak klidný. Najednou mi přišel jako vyměněný. Jeho věčná napjatost, tvrdost, necitlivost. Vyprchalo to všechno a zůstal tam jen lehký úsměv diplomata a příjemné plamínky v černých očích. Lehce vzdouvající se žábry na krku lehce zakrýval pramen kučeravých vlasů, které už žadonily po zkrácení.

Donutil mě sníst jeho ovoce, protože jsem prý byla vysílená a v takovém rozpoložení se nedá podle něj myslet.

Čekala jsem. Moje mysl protestovala cokoliv kloudného vybudovat a tak jen lenošila na krku, který pomalu klimbal z jedný strany na druhou. Ostuda.

Po chvíli se ozvalo zaklepání. Byla jsem připravena seskočit z postele, když mě můj pán zadržel a donutil si i lehnout. S pohledem přilepeným ke stropu jsem naslouchala, jak se tiše přesunul ke dveřím a otevřel je.

Stála tam nějaká žena. Moc krásná žena. Nejdřív jsem nechápala, kdo to je, ale až pak sem si spojila podobu…

Lokny zlatavých odlesků se zatřpytily a princův výraz ztvrdl. Už mi nepřišel tak klidný, tak uvolněný jako před chvílí.

„Můj pane,“ zašeptala sladkým hlasem.

„Co chceš, Eris, má snoubenko?“ Bolestně mě bodlo u srdce. Nedýchala jsem, snažila sem se i nemrkat. Tak moc jsem se bála toho, že by mě tu viděla. Ležící… na jeho posteli. Krev mi tuhla v žilách a oči schly dál…

„Tvá matka mě za tebou poslala.“

„A?“ Vymáčkni se holka, protože se jinak udusim.

„A mám vám sloužit můj pane.“ Ona neviňátko nebude. Ne-e. Na tohle by jí naletěl jen blbej.

„Já již služku mám.“ Zahřměl opatrně jeho hlas.

„Ano?“ To byla otázka?

„Jistě, vzkaž mé matce, že víc poskoků nepotřebuju a pokud ano, tak dám včas vědět.“ Hrubě zabouchl dveře a jeho paže bleskově vyrazila vpřed a narazila do stěny. Ta se okamžitě pod jeho klouby rozpraskala a pustila jeho ruku dál.

Posadila jsem se na posteli a sledovala, co se bude dít dál. Samiel zařval jako rozzuřený lev a okamžitě začal probíjet pěstí zdi. Jeho černá krev dopadala na mramorovou zeď stejně rychle jako zídka.

Začala jsem se celá třást. Nevěděla jsem, co dělat. Ale moje tělo reagovalo dřív, než mysl. Než jsem to stihla postřehnout, mířila jsem pomalým, rozhodným krokem k němu. Natáhla jsem svou ruku k jeho a dotkla se žhnoucí kůže. Ta moje byla o tolik chladnější!

Šokovaná sama sebou jsem přejížděla po jeho paži a rameni. Moje druhá ruka ho objala okolo paží a hrudi a druhá se přidala. Semkla pevně jeho paže a tiskla. Pomalu jsem se začala kolébat z jedné strany na druhou a čelo si položila mezi jeho lopatky. Bylo to tak přirozené… Vnímala jsem jeho ostré srdce, které naráželo na stěny hrudního koše. Vnímala jsem lehkou pryskyřicovou vůni smíchanou s vůní dřeva, které právě někdo pálí. Vše bylo zostřené. Jeho třes, zloba. To vše, co tak dlouho potlačoval přede mnou bylo venku.

Zavřela jsem víčka a pokusila se uklidnit své srdce, které splašeně běželo vpřed. Proud tekoucí říčky. Tiše bubnující o kameny na břehu. Klidný, tichý les.

„Omlouvám se,“ zašeptal a já se probrala ze svého zasnění. Či jsem nesnila?

Zvedla jsem hlavu a opatrně nakoukla přes jeho rameno. Stáli jsme. Stáli jsme před obrovským zrcadlem a já ho stále objímala.  Usmíval se. Tak nějak smutně, ale zároveň znovu spokojeně. Sledoval moji tvář a na jeho rtech pohrával sladký úsměv. Několikrát jsem pro jistotu zamrkala, ale nic se nedělo. Byl tu malý rozdíl… Místo, kde se moje ruce spojovaly překrýval další pár rukou. Silné, opálené… Černou krví ušpiněné. Jeho ruce opatrně třely moje a já se je pokusila okamžitě rozpojit.

Okamžitě se mi to podařilo. Odskočila jsem od něj a vyděšeně kulila oči. Zabije mě, určitě, on mě zabije.

Rychle jsem se ohlédla okolo sebe. Okno je moc vysoko. Vyskočim a dole mě nikdo nesloží dohromady. Když se mi to podaří, rozběhne se proti mně… Proklouznu mu pod rukama a dveře jsou hned deset kroků od nás. Tři rovně, pět vpravo a dva zase rovně.

„Uklidni se!“ zašeptal vyděšeně a lehce se přikrčil a napřáhl před sebe ruce. Mě nezastavíš, ani neobalamutíš. Říkala jsem si, ale nebyla jsem si tím tak úplně jistá.

„Uklidni se Vodo, Ellen, uklidni se, nebo přijde stráž a bude víc problémů!“ zaprosil a já si uvědomila že přeskakuju z jedný nohy na druhou a v lehce přikrčeném předklonu čekám, co udělá.

Pro začátek jsem se narovnala. „Omlouvám se, můj pane.“

***

Asi nejhorší na tom všem, co se děje je to, že jí nemůžu říct něco pro mě velice podstatného. Sledoval jsem změnu období. Už nebylo věčně slunečno. Přicházelo období dešťů. Průhledné chladné kapky se začínaly pomalu snášet na zem.

Zatím byly malé, ale časem budou větší a větší. Dokud se zase nezačne blížit suché období, kdy každý jde na vlastní pěst a musím posílat výpravné skupiny do hor.

Stál jsem mlčky za trůnem mého otce. Ukazováčkem jsem nervózně bubnoval do rukojetě meče a vraždil diplomata města Chaosó pohledem.

„Nejde o to pane, aby byla zachována tradice čisté královské krve!“ namítal. Byl to přesně takový úkaz neschopnosti, jakou se vyznačoval i blázen.

„Uklidněte se,“ pousmál se můj otec a já nechápal jeho klid. Rozvaha z něj doslova sálala. Matka se jemně prstem dotýkala jeho ruky a usmívala se na muže, jako na starého přítele.

Muž ještě chvíli vypadal rozklepaně, než znovu promluvil. „Můj pán chce mít pouze jistotu, že se dohoda nezrušila.“

„Nezruší, nemějte o to strach.“ Ujištění od mého otce. To bylo jediné o co jim šlo.

Znechuceně jsem se otočil a odešel z místnosti. Zaměstnán vlastníma myšlenkami jsem mířil rychle do koupelen. Potřeboval jsem se uklidnit. Dohonil mě však Jatang.

„Co se děje?“ vyhrkl a zarazil mě. Chytl mě za paži a trhl dozadu.

„Nic, to není tvá starost podporučíku,“ odbyl jsem ho hrubě.

„Ale-“ pokusil se, ale já ho jednoduše zarazil a běžel od něj dál. Zapadl jsem až do dveří, kam jsem měl namířeno… ale to jsem netušil, kdo tam byl také.

***

Trénink Fligora. Je to jedna z nejtěžších a nejlépe placených prací… Celé město je nadšené, všichni obezřetní a čekají na první pokusy zvířete vzlétnout. Ačkoliv je jejich otrokem, je zároveň jejich patronem.

Když se narodí malé fligorus, je to taková malá chlupatá kulička sotva jako malé 6 leté dítě veliké. Žádné končetiny, obrovské modré oči a samé roztomilé kvičení.

Když mládě povyroste a začíná se stávat dospělcem, tehdy je čas začít je vycvičovat.Fligor se rychle vytáhne do výšky, chlupy se mění na šupiny a peří, rychle zesílí a začne se pokoušet létat.

Jatang s úsměvem pomalu mířil do ohromných doupat, které vybudovali pro tohoto tvora. Došel k hlavní bráně a rozrazil je. Pět obrovských mužů se svaly odskočilo od zmítajícího se tvora a civěli na nově příchozího.

„Na co čekáte!“ rozkřikl se na ně a muži sklopili hlavy. Po zavrčení Jatanga se zase podívali na zvíře a dostali ho do ocelových otěží.

Podporučík natáhl ruce k zvířeti a roztáhl mu ostré čelisti od sebe. Uznale přikývl a podíval se potěšeně na rozzuřeného Fligora. „Ty budeš dobrej. Ty se budeš líbit všem - i mé sestře.“

Pustil hubu tvora a podíval se na statné muže, kteří s tvrdými tvářemi koukali na statné mládě a drželi pevně otěže. Jatang ho pohladil a ustoupil od zvířete. „Dejte se do práce pánové. Zaplatil jsem vám obrovské jmění, tak ať má nejlepší výcvik. Sám si ověřím, že má velkou výdrž, bude ji potřebovat.“

Všichni muži jako jeden přikývli a mládě překvapeně zamrkalo. Bude to složité.

Jatang se pomalu vracel od doupat a zastavil se u tržiště. Jeho myšlenky plynuly pomalu vpřed. Sotva se zjevil u dveří svého sálu, otevírala mu je Zoe. Její tvář byla stažená do ledové masky a opovrživě koukala na vysokého, charismatického Jatanga.

Prudce ji zachytil za bradu a přitáhl ji blíž. „Ty jsi mi ale vzpurná.“

„Dej ze mě ty Adonaiovské pracky, vole!“ zaprskala a vystrčila bradu.

„Já se snažím jen tobě a mé sestře zachránit kůži, měla bys být potěšená, že se o tohle starám.“

„Je mi jedno, kdo je tvá sestra, pusť mě a neukousnu ti prsty.“ Kostnatými tmavými prsty se zaryla do jeho paží a snažila se mu způsobit bolest.

„Myslím, že by ti to nemělo být jedno, Indiánko, moje sestra je Elena Creed a ty s ní musíte odsud pryč než vypukne válka.“ Zoe překvapeně zamrkala nevěřila tomu co slyší. Její srdce se rozbušilo šílenou rychlostí. Ne, to přeci nemůže být pravda, říkala si. „Teď jen doufej, že se tvoje bývalá nejlepší kámoška a agentka toho směšného Argusu Orbisu, co jsme sejmuli do popelu,  dostane pod tvrdou kůži našeho Samiela – promiň, to je ten druhý hrubián, princa dědic trůnu celé země. Protože jestli jo, uniknete a nezemřete s námi. Jestli se to nepovede… všichni zemřeme.“

Velice se všem omlouvám, že musíte tak dlouho čekat. Moje lenost se projevuje a mísí se s krátkým časem na volno. Mějte se mnou prosím strpení. Prosím o komentáře, ať už s kritikou, chválou, reklamacemi nebo opravami… to vše mi dodá energii a chuť do pokračování, kterou ze mě každý den vysává rodina…

Jen maličkost... varuji, nevím, jak to s mou leností skončí :D

Chtěla bych velice poděkovat za podporu: Gracen, Kembel, monice, blotik, Twilightkacertce, Raketce, BlackBeauty, Januli, Mišce, Ufounkovi… a mnoha dalším, kteří mě neustále sunou vpřed. Vaše Niki

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 16. kapitola: