OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 18. kapitola

31.07.2010 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1793×

18. Konečně

„Vzbouřenců stále přibývá, můj pane.“

„Co to znamená? Je snad špatné, že se snažíme žít v míru?“ zašeptal unavený, starý král a jeho žena ho chytla za ruku. Dodávala mu síly.

„Za měsíc budou mít přesilu. Jejich armády mají vyšší počty. Bude válka můj pane. Nejen s lidmi, ale i s některými našeho druhu, kteří nesouhlasí s vaší vládou.“

„A koho by na ten trůn chtěli? Nikoho! Radši ať se potopíme jako lidstvo samo!“

„Pane!“ vyhrkl vyděšeně voják a sklopil zrak od rozzuřeného vládce.

„Připravte muže, až můj syn bude spojen sňatkem s Eris připojíme také vojsko krále chaosu.“

„Co?“ vyhrkl muž.

„Budeme mít přesilu a rozdrtíme naše nepřátele.“

„A co kdyby se k nim přidali i lidé?“ zašeptal muž a celý sál ztichl.

„Pak by to byl problém. Jdeme připravovat svatbu,“ zavelela Moira a všichni ji následovali.

***

Po dlouhých 5 dnech jsem ji časně ráno zahlédl. Chodil jsem jí pravidelně pro jídlo a vodu. Aby nevyhladověla. Usmál jsem se vždycky při pohledu na plnou skleničku vína. Neměla ho ráda? Sýr taky neměla moc v oblibě, protože ho jedla minimum. Písečné bouře už skončily a celý národ se už oklepal z nánosu zlatavých zrnek.

Zhluboka jsem vydechl a zase klesal níž k podlaze. Tlak v rukách a ramenách už začínal být nepříjemný, ale nebylo to nic nepříjemného. Ne zas až tak.

1994,1995, 1996,1997, 1998, 1999 a... konec. Zlehka jsem se posadil do tureckého sedu a cítil neustálé napínání svalů v mém těle. Zavřel jsem oči a uklidňoval se. Zhluboka jsem se nadechoval její esence, která tu byla všude. Stále cítit. Krásná, neobyčejná vůně, stejně jako její majitelka. Automaticky se mi v mysli oddělovala krev a její přirozené aroma.

Zaslechl jsem jemné zacupitání chodidel. Otevřel jsem po škvírce oči a snažil se ji najít. Ztratila se až v koupelnách a já se pousmál. Vstal jsem ze sedu a vešel do vlastního sálu, který se na moment stal jejím.

Vše bylo zachované. Moje postel nedotčená. Trošku mě to zklamalo. Že by se jí nelíbila myšlenka ležet v měkkém? Ale – počkat! Střelil jsem hned hlavou k jejímu malému místečku na spaní a zase mi to na tváři vyloudilo úsměv. Můj polštář byl prazváštně zmačkaný. Viděl jsem, že na něm nespala, ale spíš... jako spala s tím polštářem. Ne, Samieli, nebuď bláhový. Objímala přes noc snad ten polštář? Tiskla si ho k hrudi? K srdci? Ach, jak bych si přál, aby to tak bylo. A kdybych místo polštáře byl já? Udělala by to stejné?

„Co tu děláš?“ zašeptal tichý hlas jako teplý mořský vánek. Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho tu stojím.

Otočil jsem se čelem k ní a žasl. Znovu a znovu. Jako kdyby byla víla, bohyně a neustále mě oslňovala svou přítomností. Černé šaty byly vyměnené za béžovou, otrockou, ale i tak... jí to sedlo.

„Chci se ti omluvit.“

Pokrčila rameny a sledovala, tak jsem spustil. „Omlouvám se, urážel jsem tebe i tvůj národ. Byl jsem hrubý a nemám právo hanit tvou rasu, ani tě nutit do něčeho, co nechceš.. Mrzí mě to.“

„Odpustila jsem ti.“ Zamrkala očky, ale měla v nich i tajemství. Jaké je to tajemství? Že by ji to furt štvalo, ale mě to neřekla?“

„Máš hlad?“ zeptal jsem se hloupě, abych přehlušil ticho, které vzniklo a lepší otázka mě nenapadla.

„Ne, já jen...“ odmlčela se a skousla spodní ret. „Ukážeš mi tvou zemi? Bože to zní špatně, ale já jen... no...“ byla nesvá. Došel jsem až k ní. Vzhlédla ke mně plná nechápavosti.

„Tak pojď,“ vydechl jsem. Vzal jsem její ruku do své a vedl ji k balkonu. Tahal jsem ji až k okraji.

***

Panebože, on skočí! On skočí a – drží mě za ruku! Nééé!

„Samieli, pusťte mě!“

„Ne,“ zavrčel.

„Pusťte mě! Za všechny svatý, prosím! Pusťte mě! Nechte mě žít!“

„Ne.“ On nás zabije!

Z hrdla se mu ozvalo zapískání. On je blázen! Zabije nás oba! Snažila jsem se mu vyškubnout ze sevření, ale ještě víc si mě přitáhl k sobě a chytl i za pás. Vyskočil na římsu a já propadla beznaději. Začala jsem chápat, že nemá slitování. Loučila jsem se se životem. On možná přežije, ale já ne.

„Věř mi, Ellen,“ vydechl mi u ucha a udělal krok vpřed do prázdna. Z hrdla se mi ozval děsivý výkřik a jen jsem sledovala, jak se země blíží. Teď jsem se spíš k němu přitiskla. V dáli jsem zahlédla rychle se blížící šmouhu. Začal se smát mému strachu a společně jsme na něco narazili. Něco měkkého.

Přehodil si mě jako pytel brambor přes rameno a šílenou rychlostí se vyškrábal po křídle na hřbet dravce. „Máš strach?“ zasmál se a přetočil si mě, abych seděla před ním. Srdce mi sprintovalo, jako kdyby se radši přemístilo do kalhot. Jazyk jsem měla hluboko v krku a už jsem nemohla ani křičet.

A pak mi to došlo. My jsme na Fligorovi. „Jeanine?“ zašeptala jsem a Samiel za mnou se začal smát. Poplácal ji jemně na hřbetě a chytl mě jednou rukou za pás a druhou její šupiny. Omámeně jsem se chytla šupin přede mnou a uvelebila se na jejích zádech.

„Drž se,“ přikázal mi a hned nato pískl. Cože, držet se? Jeanine vystřelila jako blesk a já se přišpendlila k jejímu majiteli. Aha. Takhle myslel, držet se. Začervenala jsem se při pomyšlení, že by se v něm probudily city. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zavřela oči, dokud mi sám jemně neřekl, abych je otevřela.

Byla jsem unešená. Vše bylo tak maličké, ale zároveň tak obrovské. Celé město bylo obklopeno pouští. Nehostinnou pouští. A to mi připomělo i naše seznámení.

Hrubý, odporný Samiel. A dnes... starostlivý, opatrný, ale bláznivý princ.

„Máš strach?“ zeptal se, abych ho slyšela přes vítr.

„Ne,“ odpověděla jsem upřímě. Opravdu jsem neměla strach. Snad jen prvních pár minut. Pokusila jsem se víc předklonit, abych na něm nebyla tolik natisklá.

„Klidně buď opřená, mě to nevadí.“ Všiml si mé snahy.

„No, já nevím, opravdu vám to nevadí, můj pane?“

Cítila jsem, jak se jeho stisk okolo pasu lehce zesílil a jeho nos v mých vlasech. „Ne, buď o mě opřená.“

Polkla jsem a i přesto, že jsem byla nesvá jsem splnila jeho přání.

„Jeanine...“ Fligor zaslechl své jméno a zpomalil. Teď jsme spíš pluli vzduchem. A já byla opřená o prince nepřátelského plémě.

„Dobrý?“ zeptal se znovu po chvíli.

„Nádhera.“ Mohli jsme klidně letět roky a já bych si toho nevšimla.

„Jsme na druhé straně světa, Ell, pouště vystřídalo moře.“ A opravdu. Pod námi byla jen čistá modrá barva.

„Budeme klesat, uvidíš to, co obyčejný člověk nikdy neviděl. A vlastně i adonai. Jen pár.“ Jako kdyby mu to dělalo radost. „Tohle je Aquasinus, mořské město.“

„Ale já žádné město nevidím.“

Klesali jsme z oblaků níž a níž.

„Předkloň se.“ Okamžitě jsem udělala, co po mě chtěl a sám se předklonil. Jako kdyby náš fyzický kontakt nesměl vyprchat. Téměř jsem ležela na Jeanine a on nade mnou. Přikázal mi zhluboka se nadechnou a zadržet dech.

„Neumím tak dobře plavat!“ Na širém moři se rychle unavím!

„Drž se jí, na.“ Vložil mi do ruky malou mušli a celou ruku mi dal k nosu. „Kyslík,“ osvětlil a zhluboka se nadechl.

Než jsem stihla zareagovat, prorazili jsme hladinu a zmizeli pod vodou. Přitiskla jsem si primitivní mušli k nosu a zalápala po čerstvém vzduchu. A v hlavě se mi honila jen jedna věta: To není možné...

Lehce nazelenalé cosi se k nám blížilo a fligor zůstal nehybný těsně pod hladinou.

Dítě. Malé dítě! Když mě vidělo, okamžitě se zastavilo a jeho nažloutlé oči mě sledovaly. Co to má znamenat? Zelené rybí šupinky se třpytili jemným paprskem světla, které sem zářilo. Připlavalo k fligorovi a objalo jeho velkou hlavu. Dotkl se uší a přejel po očích.

„Ahoj Jeanine,“ líblo ji na čumák a já jen kulila oči a zhluboka dýchala z mušle.

Samiel vykoukl zpoza mých zad a dítě se uklonilo. Všimla jsem si, že jeho buclaté prstíčky byly propojeny blánami. A místo dětských chodidel dlouhé ploutvičky na každé noze.

„Co tě sem přivádí princi?“ zeptalo se vysokým hláskem a on se za mnou narovnal, zatímco já jsem se vehemetně držela Jeanine.

„Jen se chci podívat, jestli se něco nezměnilo. Proč to slyším tak ostře?

„A ona?“ kývl hlavou ke mně.

„Je tu se mnou, prcku.“

„Umí dýchat vodu?“

„Ne.“

„Ale není obyčejná.“

„Já taky ne.“

Ale o tobě to víme, tak co je ona?“

„Vidíš ne?“

„Prašivej člověk?“ Co mají všichni proti lidem?

„Ano, je to lidská dívka,“ změnil se přátelský tón a cukl hlavou. Dítě zakroutilo očima a svižně jedním pohybem ke mně doplavalo. Začalo těmi malými prstíčky chňapat po mé mušli a já se zalekla. Ne, neber mi to!

„Pusť to, Ellen.“ Princ a můj pán. Kdybych mohla být drzá, řeknu: „Ano pane.“ A vrazím mu pár facek. Ale bohužel to jsem nesměla.

Dítě mě popadlo za ruce a navázalo oční kontakt. Já jen obdivně zírala na tisíc vzpomínek, které se tam zjevovaly a zase mizely. Mušle z mých rukou zmizela a děťátko vykouzlilo úsměv. Jé, vidíš, jak ti to sluší!

Pohladilo mě po tváři a obě ručičky, který mělo doteď přitisklé na mých lících přemístil k uším a bolestně zmáčkl. Vykulila jsem oči, ale ono to pokračovalo dál. Objalo mi to hlavu a stejně jako Jeanine mi přejelo po očních víčkách. A pak líblo na čelo se slovy: „Ahoj Ellen. Můžeš se nadechnout.“

Teď už potřebuju psychickou pomoc.

Opatrně jsem povolila jakýsi smyšlený špunt v nose a nabrala vodu do plic, ale...

Místo dávení přišlo něco jiného. Sladšího než vzduch, lehčího než vzduch. Příjemně se to dejchalo. Můj pán za mnou mě pobaveně sledoval a já nebyla schopná ničeho.

„Já dýchám pod vodou!“ vyhrkla jsem a oba si mě měřili s úsměvem.

Samiel se podíval na chlapce a přikývl. „Ano, je jiná a proto se nesnaž ji ani mě vyprovokovat.“

***

Z dáli by jste je možná nepostřehli. No vůbec by jste je nepostřehli. Možná spíš jako malý flíček by vypadal fligor, ale ostatní by nikdo nezahlédl. Mořští lidé byli milí. Ellen překvapením raději mlčela. Všechny ty lidské pověry vždy hlásaly, že vás ty příšery vtáhnou do vody a utopí. Zatímco oni byli vždy ti mírumilovní.

Okouzlená dívka nepostřehla, že se jí na tváři vyloudily zelinkavé odlesky. Nevšimla si, že její vlasy jsou lehce spleteny do účesu, který nelechtal osoby blízko ní. To ta voda. Voda ji činila takovou, jak by se to dalo říct? Neobyčejnou.

Další věc, které si nevšimla byla, že její prsty byly propletené s prsty jiného tvora. Tiskl jejich ruce a užíval si už i její blízkosti.

Aquasinus byl nádherný. Pro obyčejného člověka dechberoucí. Barvy. Celé město bylo barevné, veselé, světlé. Obyvatelé nevěřícně sledovali hosty a svírali pevněji své zbraně.

Paláce, obyčejné domy... vše tu bylo z toho neryzejšího zlata a stříbra. Milióny, milióny květin zdobili celé město. Zrcadla, světlé plošky. Odráželo to paprsky slunce už hned pod hladinou a prosvětlovalo celé město na dně oceánu.

Pro mě, nebo i pro vás je nepředstavitelná ta rozlehlost Aquasinusu, protože my bychom pod vodou, tam dole, neviděli. Byla by tam jen moc velká tma na nás. Ale zpátky k příběhu, protože se blíží válka, která by to měla změnit.

„Samieli!“ zasekla se najednou Ellen a probrala ze svého prvotního omámení tímto dokonalým městem. „Vy nemůžete dýchat!“ došlo jí. Ano, dítě se ho nedotklo, ani nelíblo jako ji nebo fligora.

Princ se jen pousmál. „Ale můžu.“ Pustil opatrně její pás, ale stále držel pevně její ruku ve své. Prstem si poklepal na krk a zhluboka se nadechl. Žábry se odporně roztáhly a Ellen vylezly oči z důlku.

„To je krutý,“ vedechla a jemně se jich dotkla. „To chci taky!“

---

Po několika hodinách se vodní hladina znovu prorazila a Jeanine vystřelila do vzduchu. Letěli teď někam, kde to nikdo nezná. Kde nikdo nikdy nebyl. Jen mladý princ.

Byl to malý ostrov. Tak líbezný, že tomu nemá Ellen tak lehce uvěřit. Ostrov, kde neexistuje ten necitlivý Samiel. S tisíce barvami. S tisíce krásnými pocity, které zde ukryl, aby si je jednoho dne mohl vyzvednout. Ale cesta sem byla složitá. Museli slízt z fligora a jít po svých. Vstoupili do obrovského tunelu. Jeskyně, nebo podchod? Ellen se nedokázala rozhodnout, co to asi je.

„Nebude to moc daleko,“ uklidnil ji a Ellen se poprvé zasmála ze srdce.

„Myslíte, pane, že mi dělá starosti, jak je to daleko?“

Samiel si ji po očku změřil a rozesmál se. „Zdá se že ne, tak pojď.“ Chytl ji za ruku a vedl. „Je to furt rovně a rovně a rovně... a bacha na kameny.“

„Ehm...“

„Jestli začneš zpomalovat, beru si tě na záda,“ pohrozil jí. Oba se zase smáli. Nedalo se jinak. I kdyby jim někdo řekl, že za 2 minuty jim dojde sil, začali by se smát. Ellen v chůzy nezpomalovala ani nezastavovala. Začala spíš zrychlovat. Rychleji a rychleji. Oba nepotřebovali slov, aby věděli, že jsou ve společnosti toho druhého rádi.

„Jsem rychlejší!“ zavýskla Ellen, když viděla v dálce konec tunelu.

„To bereš jako závod?“

„Tři, dva, jedna – teď!“ Vystartovala co nejrychleji to šlo a Samiel se nestačil divit. I on zrychlil. Běželi jako pomatení. Smáli se, Ellen přeskakovala obrovské kusy skal a Samiel svým agresivním během k jejímu gazelímu ladil.

„Jsem první!“ Zavýskla Ell, když poprvý stoupla na zelenou trávu, ale něco ji srazilo.

Chytlo ji to pevně za paže a kutáleli se po svahu dolů. Ellen po prvotním šoku se začala smát ještě šíleněji než předtím a Samiel se přidal.

Snažil se jí trošku ochránit před nárazy v kutálení a nad tíhou vlastního těla, ale moc mu to nešlo. Ale zdálo se, že jí to nevadilo. “Je tak krásná,“ problesklo mu znova hlavou a přestali se kutálet. Její vlasy ho lechtaly a po zelinkavo modrém odlesku na tvářích nebylo ani památky. Skláněla se nad ním jako anděl a on zatajil dech.

Byli takový kousíček od sebe. Jeho paže okolo jejího pasu, její blízkost ho omamovala...

„Promiň.“ Uhla rychle pohledem a slezla z jeho těla. “Sakra,“zaklel sám pro sebe v mysli a taky se posadil.

„Tohle je moje místo,“ promluvil po chvíli a ona se na něj nechápavě podívala. „Teď už ho sdílím s tebou, naše místo,“ dodal a v jejích očích se mihlo cosi jako... překvapení.

„Rozhlédni se, Ell... není to krása?“ prohodil rukou a bleskově k ní přiskočil, aby jí pomohl na nohy.

„A co?“ zamumlala nechápavě, ale pak se jí oči otevřely dokořán. „Matko svatá, ježiš, tohle – ne, waw, nedá se tomu uvěřit. Krucipísek! Tohle měl vidět ještě někdo!“ Letěla jí slova z úst a hltala očima znova neznámé místo.

Louky, zelená tráva, čistý, čersvý vzduch prosicený svobodou.

„Líbí?“ zašeptal vedle ní hlas a ona se cukla. „Není to sice nic tak přebornického, ale dobře se tu uklidňuje.“

Ellen se k němu otočila zvedla k němu tvář. „Proč mi to tu ukazujete, pane?“

Samiel k ní sklopil pohled a pousmál se. Pohladil ji po tváři. „Nemusíš mi vykat. Jsem pro Tebe Samiel. Protože... ani nevím. Věřím ti.“Ellen zavřela oči a vnímala jeho hrubou ruku na své tváři.

„Samieli,“ vydechla... a otevřela oči.

On uchvácen hořkou čokoládou v jejích očích si ji nevědomky přitáhl blíž, ale ona ten pohyb cítila a vnímala ho každou molekulou v těle. Začal se k ní naklánět a pak ty toužebné rty poprvé splynuly.

***

„Au!“ vykřikla krásná blondýna, když jí stará adonaika stahovala korset okolo pasu. „To je hodně ty stará rašple!“ vyjekla najednou a do místnosti vstoupil muž.

Bílé vousy mu pluly lehce vzduchem, jako kdyby gravitace neexistovala. Vrásky zohyžďovaly jeho tvář. Jeho oči postrádaly barvu. Jako kdyby existovalo pouze bělmo. Nízká zaoblenější postava, ale přesto byla vidět síla v pažích.

Lehkou kymácivou chůzí se dokolébal k Eris a podíval se na jí do očí. „Uklidni se dcero, všechno bude podle plánu.“

„Ale já chci, aby mi ty šaty byly!“ ječela a pak všechny skleněné předměty v místnosti se roztříštily.

„Přestaň vše ničit!“ pokára ji otec a sledoval lítající střípky.

„Samiel se stále motá okolo vody!“

„Ty budeš jeho ženou, proč ten hněv, dcero?“

„Otče, ty to nechápeš?! Ona vše zničí! Níčí i mé zasnoubení s princem!“

Král se lehce pousmál. „Ale jeho poutnicí životem budeš ty, neškleb se tak, za chvíli bude vše připraveno.“

„Hodláš taky povstát otče?“ zeptala se Eris se zájmem.

Její otec se jen lišácky pousmál, ale neodpověděl. S tichým klapotem jeho bot se vytratil z místnosti a nechal své plány ve vzduchu. Tak, aby je osud nemohl vidět...

Krapet kratší díl. Zcela nezáživný, ale asi to lepší nebude, sorry.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 18. kapitola: