OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 3. kapitola

23.02.2010 (16:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1603×

3. Úkryty

Nic jsem nepochopila. Nechápala jsem jejich nadšení. ,,Jak dlouho tu jsi?‘‘ zeptal se Leon se zájmem a já se na něj otočila.

,,Téměř  tři týdny. První dva týdny jsem podle všeho ležela na ošetřovně.‘‘

,,Jo, dávají moc chloroformu na ten hadr,‘‘ přikývl Rick.

,,Taky se jsem se zotavovala z postřelení. A vy?‘‘ Oba se na sebe zašklebili.

,,Dostali jsme se sem před pěti roky. Poslala nás sem expresem mamka. Říkala, že lepší bejt tady, než tam dole v podzemních krytech.‘‘

,,Jak jako v podzemních krytech?‘‘ O tomhle jsem neměla ani páru.

,,Tak tohle si poslechnu,‘‘ zamumlal Rick a sedl si vedle mě. Natěšeně jako malý dítě si protřel dlaně a Leon se zasmál.

,,Jseš jak malej.‘‘

,,Já jsem malej!‘‘ bránil se Rick a Leon si povzdechl. ,,Umí bezvadně vyprávět, holky si ho vždycky zvou k sobě, aby jim vyprávěl nějaký romantiky. Prostě ho žerou,‘‘ zašeptal mi Rick a já se usmála.

,,Ještě ho nesežraly, takže je to asi dobrý,‘‘ zašklebila jsem se.

,,Pohodlně si sedni, jestli chceš, přinesu ti i polštář.‘‘

,,Ne, děkuju.‘‘ Byli milí. Leon si povzdechl a došel k oknu. Podíval se na déšť, který pomalu sklouzával po okenní tabulce a kreslil na něj obrazce. Uklidňující...

,,Kdysi dávno, když Země byla ještě krásná, zelená a modrá, bylo vše jinak. Zvířata šťastně poskakovala po polích, uždibovali trávu a lidé byli šťastní. Okolo tebe lítali motýlci a když ses podívala na oblohu, byla modrá. S lehkými bílými obláčky, které vypadaly jako ovečky a poskakovaly sem a tam. Ráno slunce vylezlo ze své skrýše v lehce narůžovělé barvě, přes den zářilo zlatou a večer zase ulehalo, zalit nachovým oparem, zpátky do země.

Každý se narodil, rostl, nabíral vědomosti, které mu později byly téměř k ničemu a objevovali svět. A jak léta plynula, z dítěte se stával dospělý jedinec. Zamiloval se, odstěhoval od svých rodičů a naučil se žít samostatně. Měl kupu dětí, předal své vědomosti a zestárl. To byl koloběh života. Toho nádherného života kdysi dávno.

Lidé se nebáli o svou existenci. Nebáli se dalšího dne, co s nimi bude. Nebáli se, jestli jim nedojdou potraviny, nebo zásoby pitné vody. Nemuseli se schovávat, protože tehdy byl jejich jediným nepřítelem smrt. Avšak jeden den to měl všechno změnit.

Jednou, tehdy v té krásné době, zakryl Měsíc Slunce. Nastal den bez noci a noc beze dne. Přesně v momentu, kdy se tak stalo, se zrodilo se dítě. Ne, nedalo se říct, že by to bylo dítě. Od narození byl děsivý. Jeho vražedné oči propalovaly nenávistně všechny. Jeho hruď byla poseta jizvami, které vypadaly jako vypálené. Byly to znaky. Znaky ďáblů a andělů. Uši měl odstáté, červené a vypadaly jako rybí ploutve s ostny. Slyšel víc, než byl tehdy člověk schopný. Na všech končetinách měl o prst navíc.

Všichni se ho báli. Říkali, že je to Satan. Nenáviděli ho a on nenáviděl je. Nikoho nemiloval. Nevěděl, co je štěstí, harmonie, láska, přátelství, ne... On měl jen radost. Radost, když viděl jak ostatní trpí. Škodolibou radost. Jeho zrozením se začaly na zemi rodit další děti. Bylo jich nesčetné množství. Matky se bály toho, jak zrůdné budou jejich potomci a vše se začalo nebezpečně přibližovat dobám středověku. Těhotné popíjely nebezpečné lektvary, které si samy udělaly ve snaze zabít to dítě, které nosily. Lidé se naučili rozeznat, kdy to bude zrůda, protože ta nebyla na ultrazvuku vidět. Jako kdyby neexistovala.

Pojmenovali se Adonaiové.

Víš, to, že se začali ti Adonaiové přemnožovat, bylo nebezpečný. Asi tak před devadesáti lety začala špionážní služba budovat pod celou jižní Evropou město. Bylo to na přání jedný ženský. Ona byla nějaká asi rebelka, či co. Poradila to všem prezidentům, kteří se sešli na poradu. Bylo to něco, co se nikdy dřív nedělo. Nikdy se nestalo, aby se všechny hlavy států seskupily a začaly projednávat něco, čemu nevěřili, dokud se neobjevila ve dveřích ta žena. Nestvůry začaly být pro nás nebezpečné. Vždycky byly.

Řekla jim tehdy, že svět se žene do záhuby. Andělé už nestáli po boku lidí. Nehlídali je, neochraňovali a zlé časy se blížily. Byla to mladá, děsivá dáma. Podle legendy měla dlouhé černé vlasy s dvěma pramínky bílých vlasů, které byly jako vodopády. Vypadala jako anděl i ďábel zároveň. Její tvář byla s lehkými lesklými šupinkami a oči černé, jako nejhlubší propasti. Hnáty měla dlouhé, vražedné. Nikdo se jí nesměl dotknout, aby si neublížil. Ona byla jedna z nich a přesto nás varovala. Jmenovala se Léthé. To slovo samo o sobě znamená podsvětní řeka zapomnění.

Poradila, aby se přestali zaobírat o politické blbosti. Nezáleželo na tom, kdo komu prodá levněji nějakou zbraň, předčí někoho  a takový kraviny. To ne. Lidstvo muselo postavit ochranu pro své potomky. Pro zachování svého rodu. Celá ta konstrukce měla být pod zemí. Ona je v podzemí. Nikdy v životě jsem tam nebyl. Viděl jsem jen snímky z toho místa. Podobalo se to snímkům Evropy v roce 2012.

Léthé měla ještě dvě sestry. Moire a Erinyu. Moire znamená osud. Ona ho také dokázala vidět. Erinye byla řecká bohyně pomsty. Všechna jejich jména pochází z řečtiny. Jestli to jsou nějaké zvyky, nebo se tak vyznačují výše postavené osoby, nevím. Většinou se vyznačovali těmi jmény. V každém případě, Moire nedokázala ovládat osud Léthé a ani ji neviděla. Erinya by se jí nikdy nedokázala pomstít, protože, aby se pomstila, musela by mít důvod jí ublížit. Ale zpátky k věci.

Lidi nečekali na nic. Všechny hlavy států se ze strachu spojily. Stále ještě se rozšiřují prostory pod zemí. Právníci, stavitelé, technici,vojáci, dělníci, kulturisti, elektrikáři, herci, zpěváci, sportovci, všichni, kdo nebyli pro lidstvo nepostradatelní se dali do práce. Odhodili formální oblečení a oblékli montérky. Nebyl čas. Prokopávali se do země. Snažili se vybudovat, pro všechny nevinné, bezpečné místo. Útočiště.

Museli jsme bojovat. Matky s dětmi se snažily pomáhat. Snad poprvé v dějinách lidstva se národy spojily. Do té doby válčící státy se bratrsky objímaly a nenávidění lidé se stáli nejlepšími přáteli. Viděli tu hrozbu- číhající a vzrůstající. Jako kdyby čekali na správný moment. Stavba probíhala v maximálním utajení. Léthé předala zprávu takové zkázy, že si nikdo neuměl představit budoucnost. Vše by zaniklo.

Muži by byli vyvražděni. Zmučeni. Napíchnuti brutálně na kůly a jejích krev by se vsakovala do země. Ti krvelační Adonaiové by se k nim natahovali s číšemi a plnili si je krví. Slyšela v její mysli její sestry Moire křik těch nevinných, když je trhali na kusy. Slyšela křicící matky, kterým brali děti. Odtrhovali od toho jediného, co jim zbylo. Krev tisíců lidí by byla prolita. Ženy by sloužily k růstu téhle populace. Staly by se jen hostiteli pro monstra, kteří by v nich rostli. Děti by posílali rovnou do mučírny nebo laboratoře. Ty, kteří by byli schopnější, by vycvičili, aby zabíjeli svůj vlastní druh. Svou krev. Své rodiny. Bylo by to horší než to, co nás kdy potkalo. Horší než deset Egyptských ran, horší, než ty čtyři světové války, které doteď vedli. Horší než všechny tresty matky Země. Tohle byl trest od Zla.‘‘

,,Jak to ona věděla?‘‘ skočila jsem mu do vyprávění. Leon byl zřejmě potěšen tím, jak mě to zajímá. Že mě to vůbec zajímá.

,,Moire trpěla bolestmi hlavy. Ten křik, to vše, co slyšela bylo to pro ni doslova vražedné. Sestry si mezi sebou dokázaly předávat vzpomínky. Dlouhodobé myšlenky na určitou věc. Nevíme jak. Toho člověka, kdo zjistil tohle, našli dřív, než my. Léthé dokázala cizí vzpomínky a Moiriny vize zpracovat a pak i zničit. Jako spalovna odpadů. To co nechtěli, nebo nepotřebovali se rozplynulo v nicotu jen díky Léthé. Ta si to poté taky nepamatovala.

Její sestra tehdy za ní přišla. Měla vystouplé břicho a přidržovala si ho jednou rukou. Všichni tam dole věděli, co to je. Je to ten, kdo má zničit svět. On byl plodem té největší nenávisti a špíny světa. Moire předala Léthé své útrapy. Předala ji část své bolesti a proto nedokázala Léthé s určitostí říct, co s námi bude. To nejhorší zůstalo v její sestře.‘‘

,,Naskakuje mi husí kůže,‘‘ pípla jsem a třela si paže.

,,To, co je na konci ti udělá v tom případě doslova tornádo a ty sebou sekneš,‘‘ zazubil se Rick. Leon se pousmál a pokračoval:

,,Tisíc metrů pod zemí, tam, kde dříve byly pouze podzemní vody, kde podle všeho mělo být Peklo a Řekové si mysleli, že je tu řeka Styx, se začalo rozrůstat město. Po prvních dvaceti letech, bylo schopno pojmout celou Velkou Británii, která už nebyla samostatným ostrovem, jakým byla dříve, ale posunem zemských desek se srazila k Francii. Bylo tu vše, co by lidé potřebovali k přežití a to celé se stále víc a víc zdokonalovalo. Ale zpět k té, která nás varovala.

Léthé po téhle zprávě vykráčela z bílého domu. Všichni fascinovaně sledovali, kam jde a pouze příkaz hlav států, ji nezabili. Došla k nejbližší fontáně a podívala se do ní. Nikdo to nechápal. Osvětlila, že tohle musí upadnout do nejzazšího zapomnění její mysli. Nesměli se dozvědět, že jsme byli varováni. Pak si stoupla dovnitř a rozplynula se ve vodu.

V tatáž době, muž z ochranky, který tam pracoval dostal plán. Plán, kterým by pomohl v boji proti těm nelidským nestvůrám.

Teď, téměř po sto letech, se Léthé znovu objevila před branami do našeho zařízení. Ošetřovatelky se rozbrečely a všem naskakovala husí kůže. Báli jsme se. Všichni. My s Rickem jsme tu byli teprve druhý rok, ale i tak nám z tý nádherný ženský naskakovala husina a náš instinkt radil- utečte. Zvedl se vichr. Vše bylo jak z děsivého filmu. Klidná, nedotčena časem, stála tam a pokynula, aby tam za ní šli.

Když se pak velitel vrátil zpět, brány, kterými stěží pohlo šest chlapů se zavřely vichrem a ta žena zmizela z našeho dohledu. Naší nadějí je podle ní jen jedna osoba. Bytost, která je neovladatelná. Musí být jako voda. Protože voda oheň zkrotí a oheň usměrní vodu. Nic víc neřekla. Nic víc jsme se nedozvěděli. Jedině velitel by mohl vědět víc, ale neřekne nám to. Říká se zvednutýma rukama: ,Já nevím, to je vše, co mi řekla.‘

Když jsme jednou dostali s Maxem trest, uklízet kanceláře. Dostal se nám náhodou do rukou koš i našeho ředitele. Nicholase Dooma. Mezi spisy, zápisky i vším, co se mělo spálit, byly tři listy.‘‘

,,A na nich?‘‘ vyhrkla jsem nedočkavě a Rick se vedle mě pousmál. Jo, měl pravdu. Leon vypráví vážně perfektně.

,,Na nich byly černou fixou vybodlý tři tečky a přečmáraný modrou pastelkou. Slabě, ale přece. Bylo to uprostřed těch teček. Myslím, že jsme si jeden list schovali,‘‘ zamumlal poslední slova Leon a vstal ze země. Došel až ke skříni a začal z ní vyhazovat věci. Pár ponožek a slipů spadly na obal od chipsů. ,,Jo! Mám to!‘‘ Vítězně zamával listem nad hlavou a došel ke mě.

Podal mi list a já se na to podívala. Vrcholy pomyslného trojúhelníku byly označené černou barvou. Bylo až komický, jak moc se to podobalo mý- né...

,,Ostatní listy jsme spálili, ale Rick nám nedovolil spálit všechny,‘‘ pokračoval Leon.

,,Jasně, propašoval jsem ho v tričku až sem,‘‘ pochlubil se jeho spolubydlící a vyhrnul mi rukáv. ,,A tohle kočko, kreslil říďa třikrát! Ne jednou, ani dvakrát, ale tříkrát!‘‘ Stále ukazoval na mou vadu a oba se nadšeně usmívali.

,,Blbost!‘‘ Zvedala jsem se, abych opustila tyhle cvoky, ale Rick mě chytl za ruku a stáhl zase na zem.

,,Ne, koukej! Vsaď se, že prolezeš tímhle výcvikem! Přepereš Zoe i Maxe a žádná ze zkoušek výcviku ti neublíží. Budeš bez škrábance a plná síly, abys pomohla celýmu světu z týhle šlamastiky.‘‘ Zvedla jsem jedno obočí a vypukla v smích.

,,Ricku, myslím, že ses do toho příběhu moc vžil,‘‘ přidal se do rozhovoru Dany, kterýho jsem si ani nevšimla. Ležel tak tiše tam na posteli, že jsem na něj dočista zapomněla.

,,Jo, má pravdu, podívej, chudák první den a už se porvala s trenérem, nebo Maxem?‘‘ přidal se Leon.

Rick se jen smutně zamračil a povzdechl. ,,Takže ještě to nepřišel čas... ach jo... A já se konečně radoval z toho, že ty potvory nakopeme do řiti. Jak se ti to stalo?‘‘ Ukázal prstem na mou ruku v obinadle.

,,Přetáhla jsem Scrooge hráběma,‘‘ přiznala jsem se.

,,Hoho! Tak to je ještě lepší! Ten kanec namyšlenej  ti kvůli tomu udělal- jak tomu přesně říká- bebí.‘‘

,,Hej, Dany, nech ji!‘‘ okřikl ho Leon a já mu byla vděčná.

,,Jo, nenavážej se do ní, je to naše první dámská návštěva, tak buď milej!‘‘ Rick po mě švihl oslňujícím úsměvem a zadíval se na mě. ,,Má krásný vlasy,‘‘ zamumlal a já zavrtěla hlavou.

,,Taky jsem si všiml.‘‘ Leon se pousmál a s Rickem po sobě švihli pohledem. Jak to s tím souvisí?

,,Co prosím?‘‘ vyhrkla jsem.

,,Víš, je lehčí se tu pohybovat s krátkýma vlasama. Nevadí ti tolik při tréningu. Takhle dlouhý vlasy tu ale žádná zatím neměla. Takový zdravý. Víš, všechny kočky pocházej dole z toho města a nebo se toulaly světem a dělaly kraviny jako my. Tam dole nemaj vlasy tolik vitamínů a na ulici si je zase moc často nemyly.‘‘ Zírala jsem překvapená na Leona. Tady jsou nějací divní!

,,A co ty víš o vlasech?‘‘ zeptala jsem se.

,,Já jsem zdejší dámský kadeřník, zlato. Baví mě to.‘‘

,,Hej! Leo, vostříháš ji? Prosím! Chci na to koukat! Vždycky si tě tahaly k sobě do pokoje, abys je rozmazloval a nám si nepřinesl ani fotku!‘‘

,,Jen jsem je bavil!‘‘ bránil se.

,,Jo a co Janett?‘‘ zamrkal Dany a Rick se rozřechtal. Jsem mimo.

,,Co s ní bylo?‘‘skočila jsem jim do řeči a Leon zrudl.

,,No, pochlub se kanče!‘‘ smál se Dany, dloubnul do Lea a já na ně zírala.

,,Málem z toho tady dostali infarkt!‘‘ Rick spadl svíjející se smíchy na zem.

,,Víš, Ell- můžu ti tak říkat, že jo? Janett byla moc hezká holka. Taková, co vidíš jen ve filmech a střílečkách, no a náš Casanova... chudák holka kvůli tomu probrečela celý noci! No a náš kanec ji zbouchnul. Janett mu kvůli tomu nakopala prdel a pak si sbalila saky paky s tím, že si prcka nechá a že mu pak někdy ukáže, co zpackal.‘‘

,,Kolik jí bylo?‘‘

,,Byla o rok starší než Leo, ale že byla kus...‘‘ zavrtěl Dany hlavou a zasněně sledoval zeď. ,,Jeli po ní všichni a jí se zrovna líbil náš romantik. Osmnáctka a šestnáctiletej slaďoušek.Víš, od tý doby, jak vymíráme, zapomněli lidi úplně na něco jako je ochrana a navíc nikdo už pak, když se to semlelo, nechtěl svý dítě dát pryč, takže... potraty se zapomněly a umí je snad jen jedinej doktor tady na planetě. Teda, jedinej doktor člověk. Bere za to celkem slušný balík tam dole,‘‘ osvětlil mi to Rick a já se podívala na zrudlého Lea, který si přetahoval přes hlavu tričko. Nedivím se, že s ním Janett byla. Byl roztomilý a sympatický. Úsměvem by si mohl vydělávat jak Elvis Presley. Adonis.Bohužel nebyl můj typ.

,,Tak jo, ostříháte mě?‘‘ pousmála jsem se a Rickovi i Leovi se rozzářily oči. Dany protočil panenky a zase sebou praštil na polštář.

,,Víš to určitě?‘‘

,,Jasan, ale honem, než si to rozmyslíte.‘‘ Doširoka jsem se usmála a oba mě hned chytli za paže. Zatáhli mě do koupelny a podtrhli nohy. Vyděšeně jsem vypískla a dopadla na židli.

,,Ricku, přines mi můj kufřík,‘‘ pronesl Leon jako specialista a já začala litovat, že na to přistoupila. Pane bože, co to se mnou provedou...

,,Jestli vytáhneš holicí strojek, připrav se na pomstu,‘‘ varovala jsem ho a on se zasmál.

,,Ell, já se zamiloval do tvých vlasů, takže už mám na sobě i brnění- ne, neboj, budeš je mít jen k ramenům.‘‘

,,Tolik!‘‘ vyjekla jsem a prohlížela si svoje hnědé, k pasu dlouhé, vlasy, které jsem zbožňovala.

,,Když si to tak vezmeš,‘‘ promnul si bradu, ,,vlasy ti dorostou, ale když si je zničíš úplně tím výcvikem, tak už nebudou tak pěkný. Chápeš? Pak místo skoro pulhodivého sušení vlasů si můžeš zdřímnout a tak nabereš víc síly. Holky to většinou dost sebralo, že nemají dlouhé vlasy a tak je jim šumák, jestli budou mít ježka. U tebe se mi ale líbí ty vlasy po ramena. Na ježka bych si u tebe netroufl,‘‘ dokončil svůj dlouhý proslov.

Měl pravdu. Co jsem už stihla zjistit, zničí se mi tu všechno. Stačil mi úplně ten běh a byla jsem polomrtvá a naštvaná. Jen jsem přikývla a zavřela oči. Na tohle koukat nemusím. Stále jsem si v hlavě přehrávala to, co mi říkali. Dokonale jsem si uměla podle popisu Leona představit Léthé. Uměla jsem si představit podzemní město. Desítky pater s místnostmi. Chodby, které se křížily. Výtahy, schodiště, eskalátory.

Já měla štěstí. Moje rodina měla štěstí. Byli jsme nejspíš jedni z posledních, co bydleli i přes všechno nebezpečí tam nahoře. Náš dům vypadal jako opancéřované stavení. Jako nějaké vojenské stavení, které je určeno k destrukci. Bylo tam přesně dvanáct možných únikových cest. Maminka je vymyslela, abychom stihli v možném nebezpečí, kdy bychom byli v domě, uniknout. Sedm úkrytů. Stačilo jen na správném místě zmáčknout a otevřel se poklop. Byly to úkryty, kde člověk musel chodit po čtyřech.

Chodby se pak spojovaly a na jejich konci se člověk octnul ve sklepení kláštera na kraji města.Moji rodiče tudy mohli uniknout, ale matka místo toho strčila mne do té díry a šla zachránit otce. Milovala ho. Milovala mě. Milovala všechny.

Nevěděla jsem, čím jsem si to zasloužila, ale nestála jsem o to. Bylo by nejspíš lepší, kdybych byla šťastná tam nahoře, nebo na jiné planetě, v jiné době. Době, která by nebyla poseta krví.

,,Pane Wavesy, co se bude dít v dalších dnech? Doslechli jsme se, že chcete zase zaútočit.‘‘ Co to je? Rádio? Nechala jsem oči zavřené, ale uši našpicované, abych slyšela všechno.

,,Ano, naše počty a výcvik vojáků se zdvojnásobil. Máme určitou šanci na vítězství a hodláme vyhrát.‘‘

,,Kde berete tu jistotu?‘‘ zeptal se ženský hlas dychtivě. Ozvalo se trochu zachrčení. Takže nekvalitní rádio?

,,Našemu vědeckému týmu se podařilo vytvořit látku, která ničí i jejich pancíře. Vidíme v tom velikou šanci,‘‘ odpověděl jí klidně hluboký mužský hlas.

,,Souhlasí s Vámi i ostatní představitelé vojenské armády a hlavně, souhlasí s Vámi i prezidenti?‘‘

,,Podpisy všech představitelů jsou už na smlouvě, tento návrh hodlám právě předložit prezidentům a je jen na nich, co bude.‘‘

,,Děkujeme Vám za Váš čas, pro tuto chvíli je to od Laury Pillons vše.‘‘

Šustění v dálce zaniklo, vypli rádio, a ozvalo se zaskučení. ,,Oni si fakt nedaj pokoj! Proč do toho jdou, když věděj, že prohrajeme? Upřímně doufám, že tam bude i Nick, chtělo by to někoho, kdo ví, na co čekat.

,,Ricku, když si to tak vezmeš, maj pravdu. Čím dýl budeme čekat, tím víc bude jejich armáda silnější.‘‘ Ozvalo se další zašmikání a lehké pohyby po mých vlasech. Bylo to příjemné.  ,,A ještě k tomu, slyšels, co říkala paní Smithová? Dostali jsme zprávu o tom, že právě cvičí toho nejhoršího ze všech. Ta bytost nás má prej zadupat do země.‘‘

,,Jsou to jen žvásty Leone, jen nás strašej.‘‘ Na tohle bych se vsadila.

,,Víš to určitě?‘‘

,,Jo.‘‘ Cítila jsem, jak moje hlava byla lehčí. Popadl mě podivný pocit, že mi kebule uletí, když už nemá tu přirozenou zátěž, ale byla to blbost. To nehrozí. Je fajn vědět, že alespoň vaše tělo se od vás samovolně neodtrhne. Vnímala jsem pak už jen svůj tep. Dělal pravidelné buch-buch a rozléval tak teplo do mého těla. Nádech byl jednou za dvě tempa.

,,Myslíš, že bude dneska Zoe ve formě? Chtěl bych to zase zkusit.‘‘

,,Co jako? Přeprat ji? Vždyť víš, že jedinej, kdo s ní udělá remízu je alespoň Max, ale ten je bohužel zfetovanej.‘‘

,,To jo, ale za ten zlomenej nos chci pomstu a nějak to už nevydržím, Leo. Já nechápu, proč je tak těžký ji přeprat. Jako kdyby věděla, co chci udělat a zastaví mě. Děsně nefér! Já už jí chci taky někdy nakopat!‘‘

,,Vsaď se Ricku, že to zase dopadne mizerně. Nakope ti a ještě donutí, abys jí políbil nohy. Zoe je klasa!‘‘

,,Stejně to zkusím, někdy musí mít smůlu. Nemůže furt vyhrávat.‘‘

,,Na ni si netroufne ani Scrooge. Seš sebevrah.‘‘

,,Dík kámo, to fakt bodlo. Uklidnil jsi mě,‘‘ dodal ironicky a nastalo zase ticho.

Teplá ruka se dotkla mého ramene a já otevřela oči. ,,Ahoj Ell, tak co říkáš?‘‘ pousmál se kouzelně Leon a odkryli zrcadlo.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 3. kapitola: