OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 4. kapitola

25.02.2010 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1720×

4. Vděčná

Zírala jsem fascinovaně na odraz. Mělké, krásné, odrážející můj vzhled zrcadlo. Tedy - ne, že by odráželo jen mou maličkost, ale to je vedlejší. Moje vlasy byly kratší. O hodně kratší. Hlava byla lehká jako obláček a konečky se mi nepřestaly neposedně stáčet do náznaků spirál. Úplně mě to změnilo. Tvář se lehce zakulatila a přidala na dětském vzhledu- omladil mě! Zakroutila jsem nad tou blbostí hlavou.

,,Líbí?‘‘ pípl za mnou Leon nejistě.

Vyskočila jsem ze židle a objala ho. ,,Děkuju, děkuju!‘‘ Rick se zatvářil naoko dotčeně, když viděl mé nadšení. ,,A tobě děkuju za ten úžasnej nápad!‘‘ uklidnila jsem ho a pevně objala.

,,To pako už se probírá!‘‘ vykřikl na nás Dany z pokoje a my otevřeli dveře. Dany na mě vytřeštil oči a pousmál se. ,,Bude z tebe kočka.‘‘

Stočila jsem pohled na Maxe a setkala se s jeho překvapeným, lehce malátným pohledem. ,,Zatracený pivo,‘‘ zabručel a Leon s Rickem se začali smát. Dany se zase pohroužil do hudebního světa a já si klekla k Maxovi na zem.

,,Ahoj parťáku.‘‘

,,Ježiši, už tě stihli zřídit!‘‘ povzdechl si a natáhl prsty k mým vlasům. Koukal na to tak smutně. ,,Někdy je za to srovnám do latě. Líbí se ti to alespoň? Bude to pro tebe příjemnější, než ty dlouhý, ale stejně.‘‘

,,Co o mě máte všichni takovou starost? Ten účes je super a ty se musíš vyspat, abys zejtra mohl čelit společně se mnou Scroogeovi.‘‘ Unaveně se na mě usmál.

,,Nakopeme mu prdel,‘‘ zazubil se unaveně a hlava se mu zase zakymácela. Stabilita hlavy byla ohrožena. Kluci to nejspíš usoudili stejně, protože na sebe významně mrkli.

,,Tak pojď kamaráde, do postele.‘‘ Rick s Leonem ho chytli pod rameny a vytáhli na nohy. Téměř je nevnímal. Jako kdyby zase usnul. ,,Dany! Kruci! Dany!‘‘ Rick kopl do Danyho, který kymácel hlavou sem a tam v rytmu hudby.

,,Co je?‘‘ vyštěkl.

,,Pomoz nám s tím bramborem!‘‘ mě hned odstrkovali pryč. Prý, že jsem moc křehoučká na to, abych to zvládla a Dany jen vykulil oči na Maxovo tělo, které bylo napůl na horní palandě.

,,To není brambor! To je doslova mamut! Ježiši!‘‘ funěli.

Začala jsem se nepředstavitelně smát. V koutku mysli jsem slyšela zatikání hodin a to si vynutilo mou pozornost. Obě ručičky se sešly na vrcholu. Na dvanáctce. Byla půlnoc. Nemohla jsem se už skoro hýbat a namožené svaly se už hlásily ke slovu.

,,Rádi jsme se s tebou seznámili, Ell.‘‘ Všichni se unaveně usmívali a tiskli mě do své náruče, jako kdybych byla talisman pro štěstí.

,,Já děkuju Vám, za pomoc s Maxem, za ten dokonalej příběh a hlavně za ty vlasy. Jsou dokonalé, děkuju.‘‘

,,To nestojí za řeč.‘‘ Máchli unisono rukama a pousmáli se.

Vyšla jsem z jejich pokoje a šla tichou, temnou chodbou ke svému pokoji. Nohy mi cupitaly po dlaždičkách a pak jemně po schodech. Snažila jsem se být co nejtišší a kupodivu se mi to i dařilo. Bolestně jsem usykla, když jsem narazila do rohu. Ztuhla jsem. Poslouchala jsem, jestli neuslyším cvaknutí, rozsvícení světel, ale naštěstí nic.

Vešla jsem tiše do našeho pokoje a zpomaleně zavírala dveře. Bylo slyšet jen tiché oddechování mých unavených spolubydlících a tlukot jejich srdcí. Našlapovala jsem po špičkách ke koupelně. Chtěla jsem se narychlo opláchnout a jako myška zalézt do postele.

,,Tvoje sloní dupání by probudilo i hluchýho. Otřásá se celá postel.‘‘ Zoe nespí? Tedy- přesněji- spí někdy ta holka?

,,Promiň,‘‘ zašeptala jsem.

,,To cos provedla se Scroogem- fakt dobrý, Fialinko,‘‘ zamumlala ke mě a šeptem se zasmála. Začala jsem svou květinovou přezdívku nenávidět. V mysli jsem zanadávala a zaměřila se na temnou postavu sedící na posteli.

,,Neříkej mi Fialinka,‘‘ můj hlas se třásl zadržovaným hněvem.

,,Jak jinak? Mě se to druhý nelíbí- je to moc sladký.‘‘ Zakroutím ti krkem a uvidíš jak sladká dokážu být.

,,Ell?‘‘ zkusila jsem.

,,Stejně se mi víc líbí Fialinka. Nu dobře, když toužíš po Ell, máš jí mít.‘‘

,,Děkuju,‘‘ vydechla jsem a Zoe se zasmála.

,,Ne, já děkuju, jsem totiž jeden z tvých instruktorů boje sebeobrany, kočko, takže s Maxem tě budeme mít pod taktovkou. Nakopeme ti pozadí.‘‘ Nasucho jsem polkla. Ta je tedy milá. ,,Pokusím se ti nic nezlomit. Víš, vypadá to pak hodně špatně a nerada bych Maxovi zkazila další šanci na prolezení výcvikem‘‘

,,Je vážně tak dobrý? Mám na mysli- slyšela jsem, že prý s ním máš remízu.‘‘ I v té tmě jsem si všimla, jak se Zoe zamračila. Claire se v posteli zavrtěla a pak tiše zaskučela ze spánku. Nevšímaly jsme si toho.

,,Ten pacholek je jedinej, kdo zatím okoukal moje myšlení. Jo, je dobrej, tak se ho drž Elleno, protože on tě vyseká nahoru ke hvězdám a dolů se pak klesá buď hodně těžko- když po tom toužíš-, nebo až moc rychle a snadno- hlavně když to posereš.‘‘ Upřímnost nade vše. Takže to nesmím pokazit? ,,Poslouchej ho a když ti řekne ať něco uděláš- ať je to jakkoliv odporný- udělej to. Ten kluk ti zachrání kůži i kdyby ho to mělo stát život. Je až moc hodnej- říkaj to všichni.‘‘

,,To věřím,‘‘ přitakala jsem šeptem a pousmála se. Je vážně jiný.

,,Ráno tě čekaj psychologický testy. Neboj se jich. Není to žádná matika. Bude to pohoda, když se na to připravíš už předem, ale jak koukám, ty moc toho času na přípravu mít nebudeš. Jo a ještě něco. Upřímně doufám, že sis obstarala deodorant, abys nepáchla jak minulý rok Jasmína.‘‘ Zvedla jsem obočí a děkovala tmě, že mě zahalila. Zoe si toho očividně nevšimla. ,,Ta holka mi lezla děsně na nervy... taky že po týdnu odsud utekla s pláčem do města.‘‘

,,Jaký to tam je?‘‘ zeptala jsem se a našpicovala uši.

,,Máš na mysli tam dole?‘‘zeptala se.

,,Jo,‘‘ přisvědčila jsem.

Zoe si odfrkla. Zaklonila hlavu a položila si ji na polštář. ,,Je to tam velký. Někdy se tam taky dostaneš, ale teď už jdi. Běž se umýt a spát. Je už skoro jedna hodina.‘‘

Nadšeně jsem ji poslechla. A během pár minut ulehala do říše snů.

Křik tolika lidí. Nenávistí spalovaní Adonaiové. Stáli proti sobě v další z mnoha bitev. V jeho čele stál hrozivý muž. Děsivější než cokoliv, co jsem kdy viděla. Jeho nenávist, prokletí, síla, krutost. To vše jsem hned od prvního pohledu na něm zaregistrovala. V očích mu plály plameny zuřivosti a černé, krátké vlasy mu čechral vítr.

Byl opálený jako kovář. Jeho tvrdá tvář beze špetky soucitu sledovala muže na zemi. Křičel o milost.Cokoliv, co by ho zachránilo. Žábry na krku toho muže se nadzvedly a poodhalily krvavou vrstvu pod tím. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Vypadalo to opravdu odporně.

Zvedl lhostejně pohled k ženě stojící na vrcholku skály, která se tyčila nad spáleným. Její dlouhé černé vlasy vlály ve větru a její prsa se vzdouvala, když vdechovala krví nasáklý vzduch. Byla krásná. Mladá. Děsivá stejně jako ten muž. Jeho oddané oči se zaklesly do té postavy, která přikývla a tak určila osud toho člověka.

,,Samieli, nedělej to...‘‘ vydechl ten muž a tvář se mu stáhla bolestí.

Netvor se otočil ke skučejícímu muži a s bojovým výkřikem popadl jeho hlavu a trhl.

Cukla jsem se. Tak děsivý sen...

***

Slunce. Dřív to bylo zlaté kolečko na obloze. Dřív... za mládí mého otce. Teď je z bývalé dokonalosti jen mlhavý stín. Války, nenávist, stroje... to vše ho zničily. Místo žluté barvy měl lehce nazelenalou místy nafialovělou barvu, jako kdyby ho sužovala nemoc. Těžko uvěřit, že tomuhle se dříve ten hmyz klaněl. Vlastně... ani nevím, čemu věřím.

Setřel jsem si špinavou rukou pot z čela a shlédl dolu na to mrtvé tělo. Zcela zbytečný tvor se přede mnou, spíš pode mnou, válel v louži krve a poslední zbytky života z něj vyprchávaly. Přesně tak, jak to mělo být. Tohle je náš svět a oni už tu nemají co dělat. My tu vládneme, protože lidé si nedokázali rozumět. Nenastolili pevné řády, kterých by se všichni drželi. Je to jejich chyba. My to jen napravujeme.

,,Samieli...‘‘ slyšel jsem v závanu větru matčin hlas a otočil se za sebe. Stála tam. Kousek od té smršti. Její šat se sotva dotýkal země, stejně jako její chodidla. Oplývala krásou tak nekonečnou, tak nesmrtelnou... zpočátku ani nevěřili, že já jsem její syn. Její potomek a syn svého otce.

Černé, temné vlasy jí splývaly v lehkých loknách k pasu. Hebké jako samet, stejně jako pokožka lehce namodralé barvy. Hrdlo měla delší, než mívají ženy zde. Zdálo se, jako kdyby v něm bylo o dva, nebo tři obratle navíc. Pár netopýřích uší, protažených, jako u našich dávných předchůdců elfů slyšely každou drobnost. I pád jehly by v davu zaslechla. Celé její tělo se jemně třpytilo. Stříbřité šupinky odrážely světelné paprsky a činily mou matku mnohem víc dokonalou, tajemnou.

Její jméno bylo Moire. Samotné slovo znamenalo sudička, osud... ona viděla osud. Tiché hlasy jí našeptávaly to, co nás čeká a nemine... Stavům, kdy se koná tohle získávání vizí, říkám Dromen. Tehdy nic nevnímá... její tělo zamrzne a ztuhne jako hrouda ledu. To trvá ale jen chvíli, ale pak zase nasadí svou klidnou, vyrovnanou masku matky a vládkyně. To byla má matka. Ta, jenž mě zplodila.

Obezřetně mě sledovala očima beze dna. Byly jako studně. Stejně hluboké, stejně proradné. Stěží mohl kdokoliv z nich uniknout. Vyplavat ven a uniknout tak pohromě, kdyby se jí odvažoval lhát.

To by však nikdo nedokázal. Nikdo neuměl lhát lépe než já, jelikož já jsem byl jediný, kdo se nebál té bezedné propasti.

,,Matko,‘‘ zašeptal jsem a sklopil hlavu na důkaz pokory.

,,Potřebuji si s tebou promluvit, můj synu. Uprav se, umyj se, obleč se do svých nejlepších oděvů a přijď za mnou do knihovny. Mé srdce požaduje odpovědí na dosud nevyřčené otázky.‘‘ Plné rty se jí sotva otíraly o sebe. Hlas vycházející z jejích úst byl sladký jako opium. Měl dokonce i stejné vlastnosti. Ale já tomu odolával. Co bych si býval byl jinak počal?

Moje uši byly jiné, než ty lidské. Podle toho, co jsem o nich nastudoval, co jsem na vlastní oči viděl... jejich sluch je nedokonalý. Nemůžou přejít z velice hlasitého řevu na jemný šepot. Nemohou slyšet mrkání víček, nebo blanek některých z nás. Potomci Ještěrů a Snakeů (dalo by se říct hadů) mají místo víček tenké blanky. Svou tenkostí se daly srovnávat s pavučinkou. Když mrkli, viděli. Svět jim na moment nezmizel, jako například mě, nebo komukoliv jinému. Jim to jen lehce zamlžilo, zakrylo jemnou záclonkou a zase se to s mlasknutím přitisklo k slizčí kůži nad okem. Bylo to vtipné. Raul, můj spolubojovník a důstojník, kterému velím, je jeden z nich. Vždy jsem si z něj, když jsme byli malí, utahoval. Škodolibé dítko. Zdědil jsem to po otci.

Sundal jsem ze sebe s klidem a nebezpečným chladem zbroj. Štít z toho nejcennějšího kovu a vražedné nástroje- i když vypadaly jako ze starověku- byly mnohem účinnější než lidské. Vynikaly precizními záhyby a detailně vytepanými obrazci. Znázorňovaly jen jediné. Nás samotné. Národ, který vzkvétal. Národ, který se postavil lidstvu, jakožto bohům, za které se nesmyslně měli.

Opovrhoval jsem jimi. Necítil jsem žádný soucit, hanbu, výčitky svědomí z toho, že je zabíjím. Proč také? Jejich činy jsou neodpustitelné. To, co provedli s celým světem, s celou touhle planetou...

Podal jsem je sluhovi, který s hlubokým úklonem převzal mou zbroj, aby ji uklidil. Byl to skřet. Nenáviděl jsem ho snad ještě víc, než ty lidi. Byl tak... prolhaný! Proradný! Jednou, až si najdu lepšího sluhu, zabiju ho

,,Pane,‘‘ slyšel jsem za sebou lehké zašeptání a otočil se s lehkým úsměvem k Peneosii. Byla taky mou služkou. Měl jsem oproti ostatním jen dva. Shrbeného, odporného skřeta a ji. Peneosia byla vcelku pěkná. Kudrnaté, neposedné, dlouhé vlasy, jemná postavička baleríny a poddajná jako máslo. Nebyla můj typ. Věděl jsem, že se snaží o mou přízeň. Kdo taky ne? Kdybych měl být upřímný... varovala mě matka.

Podala mi oděv a předklonila se. Tohle jsem neměl dvakrát v lásce. To, že podle královského dekretu jsem unaven a potřebuji i převléknout s pomocí. Scvakl jsem zuby a zaskřípal jimi. ,,Nebudu potřebovat tvou pomoc, Peneosio, můžeš jít.‘‘ Chlad v mém hlase byl snad i hmatatelný.

Nenamítala. Ani nemohla. Věděla, že já ji jedním máchnutím ruky zabiju. Moc dobře si to uvědomovala. S přikývnutím zmizela za dveřmi a já je propaloval nenávistně pohledem.

Vše jsem nenáviděl. Nic pro mě nemělo cenu. Jen čest. Jen ta zatracená čest a sláva rodiny bylo něco, co stálo za zmínku! Můj život, má existence, to, že tu vlastně stále jsem... vše je jen výsledek těžké dřiny a hodin mučení. Svého mistra jsem též nenáviděl. Byl to ubohý chlapík s orlími kukadly, které vnímaly každý můj pohyb a každou chybu odměnil tvrdou ranou do zad.

Nasupeně jsem se podíval na jednu z pěti sošek, které zdobily tuto místnost. Můj sál. Pokojem bych to nenazval, protože svou rozlehlostí by se vyrovnal baletnímu sálu. Ty sošky... byly z toho nejčistšího mramoru. Běloskvoucí slečny sledovaly každý kout mé komnaty a okolo hrudi i pasu byla umně i rouška.

Byly to jediné osoby, které se nebály mé podstaty. Které mě nemohly vyvést z míry. Jediné, které jsem kdy pohladil po paži, protože ten mramor odolával šmirglově grubým polštářkům a dlaním mé ruky. Nemohl jsem jim ublížit. Už i ten zatracený dotek je rizikový!

Zhluboka jsem nasál vzduch do nozder a vydechl. Tohle je vážně... šílené. Moje plíce se přeplnily uklidňujícím, teplým vzduchem a ten mi vyčistil i hlavu. Pomohl mi zase racionálně přemýšlet.

Že bych ale nad něčím přemýšlel? Vždyť já jen zjišťoval, že můj život nestojí za nic! Mou jedinou povinností je zničit poslední špínu země. Najít to jejich nesmyslné město,kde jsou všichni lidé a do jednoho je zničit.

To město bylo pro nás velkou záhadou. Ani naši nejlepší výzvědové se nikdy nedostali do jeho nitra. Nikdy se nedostali dál, než ke stezce, ale pak se ztratili, stejně jako lidé. Podle všeho jsou tam dole všechny ženy, děti i muži. Všichni do jednoho se tam skrývají, jako pavouci ve tmavých koutech, před námi. Před Bohy.

Položil jsem to oblečení na postel a s povzdechem se svalil vedle nich. Tohle byla už nuda. Nebavil mě každodenní klasický systém, když se vrátím z bitvy. Oslava, spánek, klid, četba, sledování poklidného života v naší komunitě a zaučování se u otce.

Nestál jsem o nikoho a nikdo nestál o mě. Bezva.

Opřel jsem se o lokty a zašklebil se na košili. Jako kdyby za to vše mohla ona. Černá košile s mými iniciály nazlátlé barvy. Rodiče se mě snažili rozmazlit, ale nedařilo se jim to podle plánu. Má odolnost vůči všemu byla snad i legendární.

,,Pane, jeho královská výsost vás očekává.‘‘ Zaslechl jsem za sebou zase jemný hlásek služebné a mávl jsem rukou. Poslušně odcupitala pryč a já se posadil. Sledoval jsem krvavé slunce, které pomalu klesalo za horizont... nebo, těžko vlastně říci, zda tam končí horizont. Jednoduše, mizelo pod mramorový balkón. Mizelo pryč z mého dohledu a nechávalo vše na černotě. Nicotě, která nás všechny jednou pohltí.

Přetáhl jsem si jednoduchou, ale přesto pěknou košili přes hlavu a stáhl dolů ke kalhotám. Opatrně jsem si je poupravil a vyměnil válečný opasek za ten královský. Jak jinak, válečný byl kůže a zlato. Královský byl jen zlato a diamanty. Ubohé zvyky.

Natáhl jsem ruku k malému stolku, na kterém stála krabice. Tmavá, saténová, v níž se ukrývala královská koruna. Tedy spíš jen nesmyslnost, kterou musím nosit na své princátkovské hlavince. Položil jsem ji na hlavu, kam patří a zhluboka nasál vzduch do plic.

Vzhůru vstříc rodičům. Otázkám. A poklonám...

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 4. kapitola: