OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 5. kapitola

01.03.2010 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2509×

5. Nakládačka

Svaly, hlava, celý člověk mě bolel. Měla jsem chuť všeho nechat a zabít se. Takovou bolest mé osobě zatím nikdo nezpůsobil! Jen já sama sobě. Že já hloupá tu stále jsem!

Tedy... rozhodně je lepší být tady, než kdekoliv jinde. Tady alespoň cítím, že někam patřím. Vím, že tady jsem doma. Ne tam venku na ulici, kde jsem byla předtím. Tam na mě z každého koutu číhalo nebezpečí. Nebezpečí toho, že zemřu. Byla to jedna z nejhorších obav. Jediná věc, které jsem se bála.

Zde se mohu bát jen o své zdraví. O to, jestli mi zůstane levá, nebo pravá končetina, záda, nebo jestli mi neurazí hlavu za mou lenost. Musela jsem uznat, že od té doby, co jsem jedna z cvičených opic pro Argus Orbis moje lenost prudce klesla téměř k nule. To, že jsem každý den od rána do večera bylo zezačátku mazec. Bolestivé.

Večer jsem padala šťastně do postele a ráno se probrala celá rozlámaná. Sotva jsem mohla vstát z postele. Nevím, kolik času uběhlo od té doby, co jsem tu. Vím s jistotou, že když mě tu přijímali, byl konec jara. Pokud jsem tu už měsíc a půl, což by znamenalo, že je duben, tak mi zbývá jen...

Duben! Sakra! Tak to je špatné! To by znamenalo, že mám jen měsíc pohody, než budeme muset do terénu. Terén tu bylo označení pro prostor ZA branami. Tam, kde už jsou naši nepřátelé. Tam, odkud mě vzali. Musela jsem projít tímhle výcvikem.

Můj strach z té chvíle byl snad i hmatatelný. Vysílala jsem okolo sebe šílenou nervozitu. Stačilo jen, aby se na mě Claire, Trudy, nebo Max s Leonem podívali a už jsem viděla, jak jim cuká ruka k ústům. Chtěli si kousat nehty.

,,Ell, pomůžeš mi?‘‘ zeptala se Claire a ukázala na psací stůl. Ach ano! Přemýšlela o tom, že ho posune, aby byl kolmo na ty ostatní. K oknu. Takže když se pak z mé postele podívám na ten stůl, bude mi připomínat písmeno L. Super. Pousmála jsem se při vzpomínce, kdy jsem hlavou narazila do stěny. Bylo to vtipné. Ráno se mi najednou ozval těsně u ucha Zoein hlas: ,,Budíček!‘‘ Já vyletěla tak prudce nahoru, že jsem narazila čelem o strop a padla v mrákotách zase do postele. Týden si pak ze mě utahovali.

,,Dáme to támhle k oknu. Co se furt směješ?‘‘ dodala na konci a změřila si mě pohledem.

,,Nic, jen jsem si na něco vzpomněla.‘‘

,,Nevzpomínej a tlač,‘‘ pousmála se a obě jsme se silně zapřely do těžkého stolu. Podlaha hlasitě protestovala, ale nakonec jsme stejně dosáhly toho, čeho jsme měly. Claire se na mě potěšeně zazubila a hrdě měřila očkem svůj ‘ženiální‘ nápad.

,,Vypadá to dobře,‘‘ pokusila jsem se přetrhnout ticho.

,,Jo, tak nějak... jinak...‘‘

,,Hm...‘‘ Moje zamumlané ‘hm‘ asi ničemu nepomohlo. Claire mě propálila pohledem a pak se zasmála.

,,Stejně to za měsíc zase přesuneme.‘‘ Okamžitě jsem zamrzla a ona se přiblble zahihňala. Tuhle velkou těžkou krávu - tedy stůl - zase přemisťovat! Dělá si srandu? Že já se na všechno nevybodnu!

,,Holky! Nástup! Máme tréning! Náš první! A ty Ell, jdeš první holka!‘‘ zasmála se Zoe a já ustrnula. Šťastně zabouchla dveře a já se otočila se strachem v očích k Claire. Ta na mě nešťastně civěla a já měla pocit, že se radši uškrtím, než bojovat proti Zoe.

,,Neboj, jen ti nakope prdel. To dělá ráda.‘‘

,,Já nechci,‘‘ zaskučela jsem a padla na kolena. ,,Trudy, zab mě! Já tam nechci!‘‘ chytla jsem ji okolo pasu, když okolo mě procházela a ona vyděšeně vypískla.

,,Nebuď tak melodramatická! Jen se budeš cítit mrtvější, než teď!‘‘

,,Ale to já nechci!‘‘

Stála jsem před Zoe. Kolena se mi klepala a její lišácký úsměv mi v ničem nepomáhal. ,,Prosim tě, netvař se jako na popravě,‘‘ zasmála se z druhého kraje místnosti, která byla oddělená obrovskou matrací. Tam mě určitě povalí, zláme kosti a žebra a nechá vnitřně vykrvácet. Vytrhá mi vlasy a bojovně zařve jako šamani ze starých filmů. Oklepala jsem se hrůzou a scvakla zuby.

Maminko, tatínku, jestli na mě koukáte, pomocte mi od ní zdrhnout než- ,,Teď!‘‘ vykřikl muž a moje nohy se automaticky rozběhly. Cítila jsem, jak do mého těla naráží její, tvrdé, svalnaté a její pevná paže mě sráží na zem. Počítala jsem snad i andělíčky. Hvězdičky mi lítaly okolo hlavy a šíleně se mi motala.

,,Vstávej kůže líná!‘‘ zavrčel na mě muž nasupeně z kouta místnosti. Ležela jsem jak dlouhá, tak široká, rozpláclá na té černé matraci. Pomalu jsem se sebrala ze země a viděla Zoe, jak se usmívá vedle mě a mlsně si prohlíží další adepty na mučení.

,,Dobrý?‘‘ zeptala se a já byla překvapená tím, že se mě vůbec ptá.

,,Asi jo.‘‘

,,Fajn, můžeme!‘‘ křikla na chlapíka u stěny. Moje hlava se cukla k ní, než mi její pěst prudce narazila do břicha. Vyrazila ze mě bolestné zafunění a já se zapotácela dozadu. Žaludek se mi nahrnul do krku a dívala se na tu mužatku. Smála se.

Máchla jsem rukou ve snaze ji zasáhnout, ale ona mě za ni pevně chytla a podkopla nohy. Okamžitě jsem se svalila na zem. Moje sebevědomí a čest byla roztříštěná na střepy. Kruci! Naštvaně jsem vykopla nohou vpřed a podsekla jí je.

Zoe vyděšeně zalápala po dechu. Na nic jsem nečekala a rychle se na ni překulila. Uzamkla jsem dlaně pevně okolo jejího amazonského krčku a drtila jej. ,,Ne! Ellen!‘‘ křičel na mě někdo, ale já přes rudou, nasranou clonu viděla velký nic. Zoe zařvala a dlaní mi vyrazila nos.

Povědomě v něm křuplo. Okamžitě mi z něj vytryskla krev. Moje ruce ochably a instinktivně vystřelily k nosu, ale toho využila Zoe. Jako tsunami mě svalila ze sebe a sedla obkročmo. Přiklincovala mě k zemi a moje končetiny zcela odzbrojila.

Dívala jsem se do jejích rozzuřených očí a čekala, kdy mě zasáhnou její pěsti a zcela mi zničí i poslední známky toho, že jsem člověk. Napřáhla ruku. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a ztuhla jsem, čekajíc na bolest.

Vteřiny odtikávaly a já byla čím dál nervóznější. Otevřela jsem trošku očko, abych se podívala, v jaké fázi se nachází její pěst. Okamžitě se místností rozlehl její smích.  ,,Vážně o mě máš takové mínění? El! Ty rebele! S tebou si to rozdám ještě jednou! Napij se, nech někoho, ať ti utře tu krev a vedle na tebe čeká Max. Je to teď na něm, aby ti nakopal.‘‘ Cože! Ne! Já nechci, aby mi Max dal nakládačku!

,,Ne...‘‘ vyšel ze mě skřekot, ale byl sotva slyšitelný. Zoe mě jednou rukou zvedla na nohy a poplácala po zádech. ,,Uvidíme se v pokoji, holka, hodně štěstí.‘‘

Jako v mrákotách jsem došla k holkám, které se na mě vrhly. Blahopřály mi za přežití Zoe a přály štěstí s Maxem. Co když se ho ale bojím? Je snad tvrdší než Zoe? Jestli se do zítřka z jeho souboje nedám do kupy, chci vidět, jak to tu vydržím.

Vystříkla jsem si do úst vodu z flašky a bublinky mě příjemně zalechtaly na jazyku. Milovala jsem vodu. Byla jen škoda, že jí bylo tak málo... šíleně málo.

,,Okamžitě to vyplivni, nebo spolkni, musíme ti vyšetřit ty rány,‘‘ zavelel něčí hlas a já rychle polkla doušek. Mírně jsem se zakuckala a k nosu mi připlácli nějaký čtvereček s mátovou vůní. Zezačátku to bylo v poho, ale pak se ta vůně začala měnit, až byla nesnesitelně ostrá a nepříjemná vanilková. Tedy- ne, že by mi vanilková vadila, to ne! Ale bylo jí prostě moc!

,,Co to je?‘‘

,,To je hlavně opium. Zbaví tě to na moment té bolesti. Zoe má větší rány, než si teď myslíš. Jsou efektivní, takže tě nebolí tak moc při boji, jako po něm. Moje mrška.‘‘ Změřila jsem si toho chlapa pohledem. Ups- řekla jsem chlap? Omlouvám se! Byl to mladý fešák. Věk bych mu typovala tak na devatenáct, nebo dvacet. Svaly samozřejmě nechyběly a upřímně- líbil se mi. Ale jako kamarád. Necítila jsem- jak by tomu někdo řekl- zásah blesku. Zamilování na první pohled. Existuje to vůbec?

,,Hm...‘‘

,,Budeš teď tři minuty mimo, než ti do nosu narvu tamponky, aby vysály krev. Krvácela bys nejspíš až do noci.‘‘  Vytáhl dlouhou pinsetu a chytl do ní dlouhé cáry látky. Ha, tak to se mi do nosu určitě nevejde. Nejsem přeci nosatec! Sledovala jsem, jak mi rve do nosu tu věc a div mi nevypadly oči. Vyplnil mi úplně nosní dutinu a na rtech mu pohrával smyslný úsměv.

,,Doktor?‘‘ Zajímalo mě, kde je, protože tenhle ‘zdravotní bratříček‘ mi byl až moc sympatický.

,,Jsem já, mladej, ale chytrej. Co tě ještě bolí. Nesmíš proti Maxovi, jestli ti roztříštila kost.‘‘ Šel na to dost zhurta. Snažila jsem se někde zaregistrovat bolest, když mi přitiskl palce na nos. Zírala jsem na něj, co to kruci dělá s mým nosem. ,,Promiň,‘‘ omluvil se a prudce trhl. Ozvalo se křupnutí.

Vykulila jsem oči a ze rtů se mi vydral výkřik. ,,To bolelo!‘‘ obvinila jsem ho. Byla jsem překvapená mírou bolesti, která mi projela nosem přes hlavu a mezi oči.

Nevině se na mě zazubil a čtverečkem látky, nasáklým desinfekcí, mi přejel po nose a přes bradu. ,,Hotovo. Sedni si, máš pět minut na to, aby ses dala do latě, jdu říct Maxovi, žes to zvládla.‘‘

,,Ne – e -‘‘ vyšlo jen za mě, ale ničemu to nepomohlo. Natáhl ke mě ruku. Všimla jsem si, že chytá něco bílého u mých rtů, ale co to bylo mi došlo, když prudce trhl. Brada mi klesla a zase jsem zaskučela. Vytáhl mi z nosu ty papírky, které mi nasoukal. Ty tamponky.

Hodil je do koše, který se, jako zázrakem, objevil vedle mě a utíkal pryč. Zaostřila jsem před sebe a sledovala, jak Zoe překulila přes svoje záda jednoho kluka a plácla jím na zem. Vypadalo to šíleně bolestně. Kluk jen zasténal, když se dostal na kolena a ona prudce loktem praštila do jeho břicha.

Vyšel z něj zcela identické funění, jako ze mě. Zoe se s námi nepárala. To ne. Usmívala se jako sluníčko na hnoji a vyžívala se v tom, když někoho dostala na lopatky. Všimla jsem si, jak se svaly na jejích pažích stahují. Kdykoliv někoho chytla, napnuly se, ztvrdly a pak, když vycenila zuby námahou, tím chudákem švihla na zem.

Kapičky potu jí stékaly po kůži a tvořily průsvitné obrazce. Musela jsem uznat, že opravdu, i když rozbíjela lebky. Byla přitažlivá pro každého kluka, co je tady, ale tím, jak je bezcitná si nepomáhala. Chtěla jsem přijít na kloub tomu, proč je taková.

Z myšlenek mě vytrhl až ten doktůrek, který mě vyšetřoval. Ten mladý, charismatický muž. ,,Mám tě za tím Maxem odnést? Nemůže se tě dočkat,‘‘ začal. Zvedla jsem kriticky obočí a on se srdečně zasmál. ,Nezlob.‘ Dávala jsem mu jasně tím pohledem najevo.

,,Klidně,‘‘ zamumlala jsem ironicky.

Když mi ale zmizela pevná zem pod nohama, vyděšeně jsem vyjekla. Zastavila jsem pažemi jasný náraz do svalnatých zad a cítila, jak mě někdo poplácal po zadku. ,,Ty se nevzdáš! Pojď, jinak mě Max bude obviňovat z toho, že tě svádím.‘‘

,,Pusť mě dolu!‘‘ začala jsem do něj bušit pěstmi. A kopala nohama. Jako kdyby mi to mělo pomoct.

,,A ty mi utečeš! Tak to ne, jen si tě hezky donesu tam, kam musím.‘‘ Vyrazil dveře a hned se ozval další smích. Skvěle! Zadek jde dřív než hlava! Jak potupné! Ať se jde moje čest zahrabat! Jsem zruinovaná!

,,Kohopak mi tu neseš?‘‘ zasmál se, mě, známý hlas. Doktůrek se prudce otočil, aby byl čelem ke dveřím a já zvedla nasupeně hlavu, ať se podívám, na koho mám být naštvaná.

Max zařval smíchem a já ho probodla nenávistně pohledem. ,,Neměl bys mi pomoct?‘‘ Pokusila jsem se o milý úsměv, ale ten se nepodařil.

,,Copak? Ell, neblbni, počkej, dojdu si pro foťák!‘‘  vyfotit? Co? Mě? Ne!

,,Ne!‘‘ vyjekla jsem nahlas a on se zarazil.

,,Neboj se, však já si tě už vyfotil v téhle póze- jsou přeci kamery. Skoro všude po celém areálu tady.‘‘ Zakroužil ukazováčkem po imaginárním obvodu téhle místnosti. Zrudla jsem jako rajče a to je oba vyburcovalo k dalšímu smíchu.

Nechala jsem je se vysmát a celou dobu se tvářila jako kyselé ovoce. Znudeně jsem bubnovala prsty o ta záda, než se mě konečně rozhodli postavit na zem. Trošku jsem zavrávorala, ale Max mě zachytil. ,,Dík,‘‘ pousmála jsem se na něj.

,,Jo, žádnej problém.‘‘ ,,Tak já už vás tu nechám na pospas... kdyby něco, víš, co máš křičet, viď Maxi,‘‘ skousl si ret doktor, jehož jméno jsem ještě neznala a můj společník mě k sobě pevně přitiskl. Až moc pevně.

,,Jistě, Lucky, vím, co křičet.‘‘ Takže Lucky.

Za doktůrkem Luckym se zavřely dveře. Zvedla jsem hlavu k Maxovi a konečně se usmála. Mám nohy na zemi. Kdo by o tom jen nesnil? Podívala jsem se na svoje nohy, jestli tam stále dole jsou. Bylo těžké uvěřit tomu, že po dvou měsících téměř neustálého stání, se ode mne ještě ty končetiny neodtrhly a neutekly. Fascinující láska k mému tělu. Zavrtěla jsem rychle hlavou, abych vyhnala tuhle absurditu z mozku.

Teplé dlaně mi chytly tvář a donutily zvednout hlavu. ,,Jsi v pořádku?‘‘ zeptal se Max opatrně. Děsila jsem se jeho milého tónu. Připadal mi až příliš chlácholivý. Snažil se mě snad uklidnit předtím, než mi nařeže?

Opatrně jsem přikývla a Maxovi se vyloudil na tváři úsměv. Uniká mi něco? Jeho svalnaté ruce se obtočily okolo mě a můj parťák si mě přitiskl na hruď. Objal mě pevně a ve svých krátkých vlasech jsem cítila jeho teplý dech.

,,Věděl jsem, že tě Zoe pořádně zřídí, ale jak koukám, nebylo to tak moc, jako u ostatních.‘‘ Odtáhla jsem se od něj a viděla jeho oči. Byly tak něžné... Na co to myslíš Elleno!

,,Věděl?‘‘ zamračila jsem se.

Prsty mu vyjely až k mému krku a jemně protřely. ,,Já v tohle věřím, Ell, já věřím v ten symbol na tvém krku.‘‘ Vždyť je to jen spirála! Vtahovala dovnitř... působila téměř halucinogenně! Já jsem nevěřila v to, že má znamenat něco více.

,,Jseš v tom případě blázen.‘‘ Nebyla to otázka, pouhé konstatování. Moje srdce sprintovalo o sto šest. Max se láskyplně pousmál a pohladil mě po tváři- stop! Láskyplně? Ne, to je blbost... když on je ale...

Můj mozek zcela zkratoval. Nebyla jsem schopna utvořit jedinou smysluplnou myšlenku. Je snad tohle, to, co si přeji? Přeji si, milovat ho? Max je milý, je hodný, ohleduplný... ale je to můj parťák!

Cítila jsem teplo, sálající z jeho těla, když mi najedou podsekl nohy. Rychle jsem zašmátrala rukama a chytla se první věci, která mi pod ni přišla. Jeho přívěsek. Strhla jsem tu věc z jeho krku- samozřejmě nechtěně a zalápala po dechu, který mi vyrazila podlaha.

Max hned vybuchl smíchem a sedl si vedle mě. Já stále překvapená provrtávala pohledem strop. ,,V pohodě?‘‘ usmál se nevinně na mě. Otočila jsem k němu hlavu a ruka mi vystřelila k jeho nosu. Ozval se náraz, křupnutí, smích a pak se svalil vedle mě.

Kruci!

,,Maxi! Maxi promiň!‘‘ začala jsem se omlouvat a obrátila se k němu. Zakrýval si rukou nos. Krvácelo to. ,,Zavolám doktora!‘‘

,,Ne! Nevolej!‘‘ vykřikl přidušeně.

,,Maxi, tady se nejedná o tvou čest!‘‘ zpanikařila jsem. Já blbá mu zlomila nos! On se najednou rozesmál a já se na něj překvapeně podívala.

,,Rudne ti nos,‘‘ osvětlil. Začala jsem se taky smát a on se opřel na loktech.

,,Promiň,‘‘ omlouvala jsem se znova. Zavrtěl jen hlavou a já pootevřela rty. Nos tepal bolestí, srdce běželo svůj nejdelší maratón a já létala v oblacích...

Jen kousek... jen prchavý okamžik... a naše rty splynou...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 5. kapitola: