OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 8. kapitola

14.03.2010 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2870×

8. Smím?

Zamrkala jsem do jasného, bílého světla. Myslela jsem, že jsem zemřela. Opatrně jsem se nadechla a cítila, jak mě konečně nedráždí bolest v hrudi. Pamatuju si, že každý nádech byl tak bolestivý, že to ani nešlo vydržet. Nad tou vzpomínkou jsem se otřásla.

Pokusila jsem se pohnout, ale nešlo to. Byla jsem celá nějaká nemotorná a těžká, což se mi moc často nestávalo a k tomu- počkat!

Nevěřícně jsem přejela něco, co jsem měla na sobě. Měkké, teplé... příjemné a lidské. Oči se mi automaticky rozšířily a pomalu jsem hlavu skláněla. Nevšimla jsem si, že mě Max objímal. A už vůbec jsem si nevšimla, že mi chybí vršek. Byla jsem ráda, že alespoň spodní prádlo a suché kalhoty mi zůstaly, ale mozek mi odmítal logicky odpovědět na další věci.

Shrneme si to. Přemítala jsem v hlavě. Takže pamatuji si, že jsme někde v Himalájích. Tedy, myslím. Pamatuji si na ten neuvěřitelný chlad a pomalý umírání. Páčení dveří, pád dveří málem na mou osobičku, ale nikde si nepamatuju, že by došlo k tomuhle- ke svlékání.

Kruci, to jsem se opila, že jsem teď v téhle situaci, takto spoře oblečená s Maxem? Zaslechla jsem zamručení. Pokusila jsem se otočit hlavu, abych se podívala na Maxe, ale jeho paže se silně napnula a přitáhla si mě jako plyšového medvídka blíž k sobě. Celá vyjevená jsem nevěděla, co dělat. To, že taky neměl tričko mě přivedlo na myšlenku, co jsme to vlastně dělali.

Styk jsem s ním neměla. To by mě nejspíš trošku dráždilo tam dole... Přejela jsem si jazykem po rtech. Nebyly naběhlé... takže ani líbačka nebyla. Co se sakra stalo?

,,Maxi?‘‘ zašeptala jsem opatrně. Moje ego bylo právě na dně oceánu, takže mi nevadilo, pokud bych se ztrapnila ještě více.

,,Hm,‘‘zabručel za mnou.

,,Co se stalo?‘‘ pokusila jsem se ze sebe vyškytnout, ale málem to vyznělo ve stylu: co se tu stlalo? Vážně jsem byla totálně mimo. Trošku více mimo.

,,Bylas podchlazená,‘‘ zamumlal a nahrbil se za mnou. Opatrně přesunul svou ruku z mého pasu a já se na něj otočila. ,,Jo, a mokré oblečení se ti suší... musel jsem ho z tebe rychle dostat, než bys nachladla úplně,‘‘ dodal, sotva si všiml mého pohledu.

,,Aha, díky... žes mi nechal alespoň spodní prádlo...‘‘ Polilo mě nevídané horko. Představa, že viděl víc, než je obvyklé... normální... Vzbuzovalo to trošku vzrušení a srdce se mi rozletělo jako o závod.

,,Jsi moje parťačka, jsme tým. Jeden za všechny, všichni za jednoho,‘‘ pousmál se a já celá nabrala narůžovělou barvu.

,,Co se děje?‘‘ zašeptal po chvíli ticha, kdy jsem se ani nehnula.

,,Je to zvláštní...‘‘ mumlala jsem, ,,nikdy jsem si nemohla ani představit, že bych tu mohla být... Žila jsem povětšinu v úkrytech, kanálech a prázdných domech a skladech... A teď...‘‘ mávla jsem rukou místo abych dopověděla.

,,Místo toho tu teď ležíš vedle mě a před chvílí jsi měla k tomu pocit, že jsi prováděla nekalé věci,‘‘ uchichtl se. Ano. Měl pravdu. Přesně to jsem si myslela...

Nejistě jsem přikývla pravdivosti jeho slov a slyšela jeho jemné zasmání. Měl tak krásný smích... Moc se mi líbil. Až nebezpečně moc. ,,Asi tak nějak,‘‘ přitakala jsem a nevědomky se posunula blíž k němu. Nevěděla jsem,  jak se mám chovat. Nevěděla jsem, jestli mám jít ještě blíž, dotknout se ho, nebo spíš nepokoušet štěstí. Byla jsem hloupá jako pískle. Nezkušená a světem neotrkaná. To je žalostný důvod.

Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo cítí k Maxovi sympatie. I on se opatrně přesouval ke mě a srdce mi tím zjištěním zasprintovalo ještě více. Nejistě se odtáhl a přejížděl palcem po spodním rtu. ,,Smím?‘‘ zašeptal a já se pousmála. Sklopila jsem pohled a opatrně se rty otřela o jeho. Cítila jsem jeho dech na nich a nemohla si poručit přestat. Vpíjela jsem se pomalu rty do jeho. Poznávaly se, zjišťovaly, co smí a co ne. Navzájem se snažily dostat toho druhého do svých spárů.

Opatrně mě pohladil po tváři a odtáhl ode mě. Moje srdce sprintovalo jako o závod, ale dech jsem měla normální. Ruce se mi třásly, jako kdybych celý den pracovala se sbíječkou a Max na tom byl podobně. Neodtrhl ode mě pohled a v jeho očích, které okamžitě zněžněly, byla smršť pocitů.

,,Jsi nádherná,‘‘ zamumlal po chvíli ticha, když slyšel, že se můj tep zklidnil. Tlukot byl už tak převelice hlasitý...

,,Jsi divný,‘‘ zkonstatovala jsem. Povytáhl jedno obočí a uchichtl se.

,,Proč myslíš?‘‘

,,Říkáš, že jsem nádherná, zatímco doktor říkal, co za pneumatiky mam na břiše.‘‘

Celou místností se začal ozývat jeho melodický smích. ,,Hlupáčku, ty jsi asi nekoukala do zrcadla, že ne?‘‘ Posadil se a já si poprvé všimla jeho svalů. I na to, jak byl mladý, jich měl hodně a krásně rýsovaly celou jeho postavu... a ten zadek...

,,Jsem tu.‘‘ Položil něco těžkého za sebe a očividně to bylo přikryto bílým kusem látky.

,,Co to je?‘‘

Uculil se a pokynul prstem, abych šla k němu. Vyskočila jsem z jednolůžkové postele, na které jsme leželi a docupitala k němu. ,,Tohle, Ell, je zrcadlo a v tom odraze jsi ty,‘‘ oznámil mi a rychle se odtáhl z výhledu. Pomalu opřel zrcadlo- ten kus skla, který mě odrážel, o stěnu a já dál fascinovaně zírala na svůj odraz. Obličej jsem poznávala... byla to prachobyčejná dívka... s lehkým úsměvem na rtech a momentálně i s vykulenými kukadly. To ostatní jsem nepoznávala...

Moje boky se zdály oproti tělu absolutně perfektní. Jemně přecházely do pasu bez zbytečných záhybů kůže, která by se linula přes tepláky- jak to bývalo dřív. Bříško bylo pevné. Stažené. Jako kdyby mi ho někdo upnul korsetem a působilo trošku jako obrázky z časopisů opřed sto padesáti lety. Tehdy byla krásná postava lehce zaoblené boky, jemná kůže a dokonalých křivek.

Nemohla jsem tomu uvěřit- to jsem já? Přejížděla jsem nejistě po svém těle a všimla si rukou. Byly silné. Na pažích se mi táhly jemné svaly, jako u horolezce. Tím, jak jsem zhubla se najednou zdála být i prsa opticky větší. Super!

,,Jsi krásná...‘‘ zopakoval svůj názor na mě a já se pousmála.

Měl pravdu. Teď jsem i já mohla přiznat sama sobě, že jsem vcelku pěkná. Jak bych to řekla? Jsem kus ženský! Vlasy mi zase narostly do původní délky a jemně zakrývala ňadra... Byla jsem ze sebe potěšená.

,,Mlčíš?‘‘ zeptal se. Chvilkou mi to zaznělo jako zkonstatování, ale nechtěla jsem to řešit.

,,Ano, mlčím a děkuju.‘‘

,,Za co? Za to, že jsem ti řekl pravdu? Krásko?‘‘ pousmál se propletl mé prsty s jeho. Byly tak něžné. Zvedla jsem naše dlaně k mému obličeji a pohladila se rubem jeho ruky. Moje srdce se spletitými pocity jasně vědělo, proč tluče. Tlouklo jen a jen pro lásku. Pro opětovanou lásku. Zamilovala jsem se do Maxe...

Sklonil se ke mě a políbil mě na koutek úst. Musela jsem se pousmát, když mě řasami polechtal na spánku.

Vtom se ale ozval šílený pískot. Oba jsme ztuhli.

Hlavou mi přešla jediná myšlenka. ,Našli nás!‘ Max si mě okamžitě přesunul za sebe. Dělal to tak vždycky, když mi něco hrozilo, ale tentokrát mi to přišlo ještě víc... intimní. Jako kdyby nemohl vydržet myšlenku na svět beze mě.

Posunkem mi naznačil, ať zůstanu na místě a sám se posouval blíž a blíž k pípání, které se ozývalo z vedlejší místnosti. ,,Ell! Je to samospouštěcí instrukce!‘‘ Ze srdce mi spadl tunový kámen. Díkybohu! Čapla jsem volné tričko, které bylo přehozené přes židli a šla rychlým krokem za ním.

Sotva jsem se tam objevila, stiskl tlačítko a položil malou, černou krabičku s iniciály AO na stůl.

Z malého otvůrku se objevila záře a ta se namířila na stěnu. ,,Pojď sem,‘‘zašeptal a přitáhl si mě k sobě. Hned se na obrazovce objevila Zoe. Zoe?

,,Zdravím Pětko, takže, abych přešla rovnou k věci. Vaše další stanovisko je vzdáleno třiadvacet kilometrů severovýchodně od pozice tohoto srubu. Jmenuje se to Ďáblova roklina,‘‘ začala a hlas se jí při názvu zadrhl. Co s ní je? ,,Na tom místě je další chata, kde je plně k dispozici teplo a deky. Za tři dny, ve stejnou dobu, v kuchyni zadrnčí tenhle záznam a do pěti minut musí byt zničena. Vevnitř je nastavena samodestrukce stejně jako samospouštěč. Zapamatujte si vše, okamžitě vyhoďte tuto zprávu někam daleko a za tři dny nejpozději buďte na místě. Vybavení máte pod krytem u postele. Konec.‘‘ Tiplo to a já na to překvapeně zírala.

Max na to taky chvíli zaraženě koukal, ale pak se vzpamatoval. ,,Ell, oblíkej se, venku je něco pod mínus patnácti, v noci je tam pod čtyřicet. Nesmíme se zastavit.‘‘ Vychrlil to ze sebe tak rychle, až jsem se bála, že jsem něco nepostřehla. Popadl tu malou krabičku a rozeběhl se z kuchyně pryč.

Poslechla jsem ho. Začala jsem se hned oblékat a soukat do kombinéz, kterých jsem si všimla u dubové skříně. Ozvala se rána a Max se s úsměvem vracel ke mě. Nevěděla jsem, z čeho je tak nadšený, ale neptala jsem se ho.

Líbl mě na tvář a popadl svůj oblek. ,,Kdy vyrážíme?‘‘

,,Hned, pokud tam za tři dny musíme být, měli bychom vyrazit co nejdříve. Tady se člověk pohybuje šíleně pomalu, Ell. Buď vůbec, nebo jako slimák. Jde jen o to, že my nesmíme za celou tu dobu usnout. Ďáblova roklina je jedno z nejnebezpečnějších míst na zemi - tedy kromě samotné základny Adonaiů a jejich měst.‘‘

Zase jsem přikývla. Nebylo potřeba slov. Sedla jsem si se šustěním na sedačku, abych si nandala ponožky. ,,Ještě než si nandáš ponožky-‘‘ zarazil mě v mém počínání. ,,Namaž se tukem.Zabrání to chladu, aby vznikly omrzliny. Ochrání tě to.‘‘ Podal mi malou nažloutlou krabičku. Vyškpulila jsem rty, na které se mi hned přitiskl polibek.

Sám vytáhl taky stejnou krabičku a oba jsme se začali patlat tím tukem. Připomínalo to máslo... Bylo trošku nepříjemný nasadit si to společně s ponožkami na nohy, ale zvládla jsem to. Musím si asi v duchu zatleskat.

Max mi namazal jemně i obličej, krk a ruce. Chlad tady byl jedna z nejnebezpečnějších věcí. Člověk přestane cítit po chvíli tu bolest, končetiny mu uvadnou a když se náhle dostane do tepla, začne mu nechráněná kůže rudnout. Naskakují puchýře a když prasknout, je to bolest jako prase. Podobalo se to hodně spáleninám. V tom horším případě, kdyby mi omrzla končetina nebo prst, musí pryč. Amputace...

Zahnala jsem ty myšlenky a všimla si, že už jsme oba připravení. Max na mě přikývl a podal mi bágl. Byl obrovský. Na jedné jeho straně byly kyslíkové bomby a pod nejvyšším zipem se nacházela maska. Zdravotnickou taštičku měl taky můj parťák.

Oba jsme vyrazili do zimi a mě se okamžitě i přes tu vrstvu oblečení postavily chloupky na ruce.

Mlčky jsme oba šli vichřicí, která tu nikdy neutichala. Led i sníh pod námi křupal a nahlašoval tak, že jsme se ještě jeden od druhého nevzdálili přespříliš. On na mě často čekal a já byla ráda, že nás spojovalo lano, které jsem měla zase okolo pasu.

¨

,,Maxi! Zpomal!‘‘ prosila jsem, ale  on mě neslyšel. ,,Maxi!‘‘ zařvala jsem znova a on se otočil. Překvapeně se na mě podíval a já mu naznačila rukama, aby počkal. Musela jsem si pospíšit, protože jsem se bála, aby mi na tom místě nezamrzl a já ho pak nemusela nějak odlepovat.

,,V pohodě!‘‘ zakřičel otázku, abych ho slyšela. Hloupě jsem přikývla.

,,Já tě nestíhám! Musíš zpomalit! Abys mě za sebou nevláčel!‘‘ Odpovědí mi bylo jeho přikývnutí a chytil mě za ruku.

,,Nasaď si masku, Ell!‘‘ upozornil mě, když jsme byli hodně vysoko... Nemohla jsem vědět, v jaké výšce jsme. Vzduch tu byl neuvěřitelně těžký. Prosycený vodou. Bylo to, jako dýchat kapalinu, nikoliv kyslík. Všechno to tu bylo nebezpečnější...

Byla jsem unavená, vysílená a oči se mi samy zavíraly, ale Max mi vždycky zmáčkl ruku a já se – více méně – probrala. Rychle jsem stáhla šálu z úst a nosu a nasadila si masku. Sotva mi Max zmáčkl tlačítko, začal mi tam proudit čistý vzduch. Slastně jsem se nadechla a pousmála. Teď jestli usnu, tak mě neprobuděj!

,,Ne, neusínej, Ell, neusínej, ještě osm kilometrů. Neusínej, miláčku.‘‘ Popleskal mi jemně tváře a já si šokovaně uvědomila, že jsem měla zavřené oči. Tak tohle je už problém. ,,Pojď, nesmíme se zastavit, až tam dojdeme, slibuju ti, že budeš spát dlouho... Ale teď musíme jít.‘‘

Bolestně jsem zaskučela a vláčela se dál za ním. Po chvíli jsem začala při každém kroku škobrtat. Stále jsem nemohla najít rovnováhu a moje kolena se podlamovala. Nemohla jsem chodit.

Z očí mi začaly téct slzy, které mi zamrzávaly na tváři a šíleně to bolelo. Šílela jsem při každém pohybu nohou a nakonec jsem v dálce zahlédla malou stříšku s kovovým leskem. ,,Tohle je ten srub“! zakřičel na mě Max, ale to jsem vnímala už jen okrajově. Pustila jsem jeho ruku a chvátala rychle dopředu.

,,Ne, Ell počkej je tam - ! začal křičet, ale to jsem už jen slyšela jak něco pode mnou křupe. To ne...

Hned jsem hledala lano, abych ho odřízla, ale příroda byla proti mě. ,,Ne!‘‘ vykřikla jsem a z úst mi spadla maska. Sotva se tak stalo, pod nohama jsem měla vzduch. Žádný sníh, žádná pevná zem...

Vykřikla jsem a rychle se snažila něčeho zachytit. Max vyděšeně cukl a lano ho začalo stahovat za mnou dolů. Zachytila jsem se ledového úlomku, ale tíha mého vlastního těla byla větší. A moje únava mě zabila. Kus ledové kry se mi zaryla do dlaně a s tím to prasklo a já letěla do propasti.

Svištěla jsem vzduchem. Srdce mi sprintovalo a v duchu jsem se rychle omlouvala Maxovi, že kvůli mě zemře.Pode mnou bylo tisíc jehliček ledu. Díra byla hluboká a já... křehká.

,,Ne!‘‘ slyšela jsem výkřik seshora a vtom to se mnou bolestně škublo.

Prudce jsem ze sebe vypustila výdech a lano se se mnou zhouplo na stranu. Praštilo to se mnou o kus ledové stěny a já se podívala nahoru. Maxovy nohy se klimbaly nade mnou a slyšela jsem jeho řev. Stále křičel bolestmi.

,,Ell!‘‘

,,Maxi!‘‘

,,Jak vysoko,‘‘ zhluboka se nadechl, aby mohl pokračovat. ,,Jak vysoko jsi nad zemí! Rychle! Nevydržím to!‘‘ Horolezecký hák, který byl zabořen do ledu nás držel...

Pokusila jsem se vyvlíknout z lana. Kousek ledu byl přímo pode mnou. Sotva jsem se postavila na zem, podívala jsem se nahoru. Můj parťák vylezl nahoru a za mnou dolů nakoukla jeho hlava.

,,Ell! Jsi v pořádku?‘‘

,,Jo!‘‘ zakřičela jsem na něj zpátky.

,,Vydrž chvíli! Vytáhnu ještě jedno lano! Musím je svázat, abych tě mohl vytáhnout ven!‘‘

Trvalo to neuvěřitelně dlouho. Tedy mě to připadalo strašně dlouho a dýchala jsem jen mělce. Nesměla jsem. Pokud by se mi plíce zaplnily vodou, musel by mi vrazit do hrudi injekci...

,,Ell!‘‘ ozval se seshora a spustil mi tlustý provaz.

Chytla jsem se pevně lana a pískla nahoru. Dýchání bylo pro mě čím dál těžší. Myslela jsem, že to nevydržím, ale kyslík v ocelové bombě došel úplně. Zásoby měl jen Max.

,,Opři se nohama o skálu a stoupej po ní, Ell!‘‘

Sotva jsem se octla u kraje, chytl mě hned za paže a vytáhl nahoru. Šli jsme rychle dozadu, dál od té propasti a já slyšela, jak mohutně jeho srdce bilo. Objala jsem ho okolo hrudi a moje nohy mě neudržely. Spadla jsem společně s ním na kolena a třásla se mu v náruči. Baťoh z mých ramen spadl, ale to mě nijak nenaštvalo. Byla jsem šťastná, že on žije, že já žiju... že my žijeme...

,,Ell, Ell...‘‘ šeptal stále dokolečka a vyhledal moje rty. Rychle jsem se k němu přitiskla a oplácela mu polibek. ,,Lásko... bože, myslel jsem, že to nezvládneme...‘‘ šeptal mi do vlasů a stále mě u sebe pevně držel.

Nebyla jsem schopna přemýšlet. Obdivovala jsem Maxe, že to dokázal. Mozek jsem měla jako jednu velkou vatu, která mi tížila a zaplňovala zbytek hlavy. Dutiny v lebce. Předtím jsem si nevšimla, jak pomalu mé tělo funguje. Že všechno dělám, jako kdybych byla v nějakém vakuu.

,,Ne, přemýšlej Ell, neusínej, pojď, půjdeme.‘‘  Objal mě okolo ramen a začal si sundávat masku z tváře. Připlácl mi ji na nos a já se zhluboka nadechla.

Fascinovaně jsem zamrkala, když se mi najednou v hlavě rozjasnilo. Všechno bylo předtím pod jakousi clonou. Rukou jsem si přidržovala masku a zhluboka dýchala. Bylo to tak osvobozující... Nebo svazující?

,,Mozek bez kyslíku funguje špatně, musíme pokračovat, než se setmí, jinak tu umrzneme...‘‘

S přikývnutím jsem se vydala po jeho boku vstříc tomu, co nás čeká... nebo ne?

Sotva jsme se octli před dveřmi, vrazili jsme dovnitř a já spadla na kolena. Na tohle jsem neměla. Chtěla jsem skučet bolestí nad tím, kde to kruci jsme, ale úcta a hlasivky mi to nedovolily.

Max vedle mě padl taky na kolena a unaveně vydechoval. Mlčky jsme se oba podívali dovnitř a začali ze sebe sundávat ty vrstvy oblečení. Kyslík, který jsme tam venku postrádali, tady byl. Teplo, o kterém jsme snili, nechybělo. Rozepla jsem zip kombinézy a nechala ho spadnout na zem za mnou. Pomalými kroky jsem se unaveně belhala do postele. Potřebovala jsem ji jako sůl.

Sotva jsem viděla tu měkkou matraci, rozlil se mi po tváři úsměv a já se zhroutila na tu dokonalost. Po chvíli jsem cítila, jak si vedle mě lehá teplé tělo. Max přes nás přetáhl tři deky a já se k němu šťastně přitulila. Jeho paže si mě k sobě tiskly a já o sobě nevěděla....

***

Byli jsme skrčeni u plotu. Čekali, až se objektiv kamery otočí doprava. Všichni byli potichu. Nemohli nás slyšet. Všiml jsem si hloučku ‘dětí‘, které trénovaly. Ten muž na ně nepříčetně křičel a ony téměř vzlykaly. Lidská rasa jsou bezpáteřní tvorové. Tak odporný charakter jsem zatím u nikoho neviděl...

Byly to krysy. Já jsem byl lovec. Jako vždy. Jakožto Adonai jsem si mohl dovolit si tohle myslet. Lidé byli obyčejná věc. Nemohl jsem je brát jako bytost sobě rovnou. My, Adonaiové jsme dokonalejší. Mnohem víc, než nějací lidé, kteří se nesmyslně dlouho živili myšlenkou toho, že jsou bohové.

Vzpomněl jsem si na náš rozhovor s Léthé... och, jak nádherná byla. Přímo k nakousnutí... M sladká tetinka.

,,Samieli, než vyrazíš, prosím, vyslechni si mou prosbu. Snaž se nikoho z nich nezabít! Prosím! Pokud narazíš na dívku s hnědými kadeřemi a očima, přiveď ji!‘‘

,,Proč? Proč bych to dělal, tetinko?‘‘

,,Protože já ji potřebuju, chci ji! Dávej pozor, je mrštná, bystrá a vyniká v tom, že dokáže najít vždy východisko. Nesmíš se jí dotknout! Ani tví muži! Ona musí být mužem nedotčená! Panna! Chápeš?‘‘

Nechápu nic. Z mého výrazu, jaký jsem tehdy nasadil musela usoudit, že můj mozek není nejdokonalejší.

,,To už je má věc, Samieli! Já chci ji a indiánku! Je mi jedno, kolik dalších zabiješ, ale ony dvě jsou klíčové. Jestli je chytíš a přivedeš, dám ti to, po čem tolik toužíš. Dám ti svobodu...‘‘

Měla na mě zbraň. Věděla, že chci pryč... ode všeho... Nechtěl jsem už být nikde jinde, než sám. Daleko od bytostí, které mi ničily život.  Jen najdu ty dvě lidské krysy, zabijeme ostatní před jejich zraky a dovedu je ke své dokonalé tetě.

,,Připravte se,‘‘ zašeptal jsem a všichni si připravili své zbraně. Vytasili adamantiové zuby, naježily chloupky ostré jako skalpel a vypnuli hruď. Každý z nich se svým způsobem lišil. Žádný z nich nebyl stejný. Byli tu jen dvojčata Ideo a Imago. Adonai je od sebe nemohl rozeznat. Oba byli jako vejce vejci. Avšak lišili se svou přirozeností... Jeden si zahrával s tím, co si bytost přála, ale druhý s tím, co si bytost vymyslela. Byl v tom jen nepodstatný rozdíl, když se vetřeli do hlavy. To, že si mohli zahrávat se životem ostatních.

Sotva se kamera otočila úplně, vyrazil jsem v před. Jatang se mi držel v patách. Přelezli jsme švihem plot a s bojovým zařváním jsme se vrhli na bezbranné lidi...

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 8. kapitola: