OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 9. kapitola

21.03.2010 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1841×

9. Základna

Probudilo mě šílené světlo. Zamžourala jsem a cukla s sebou. Sakra!

Max za mnou stále chrápal, zatímco Zoe stála nad námi a držela si ukazováček na rtech. Chtěla abych mlčela? Opatrně se natáhla nade mnou a přiblížila se k Maxovi. Trošku mě bodlo u srdce, že je tak blízko. Ačkoliv mě pevně objímal a rty se dotýkal mých vlasů, nemohla jsem si pomoct vnitřně na Zoe nežárlit. Přeci jen- znala ho delší dobu.

Polechtala Maxe konečkem vlasů a já se pousmála. Chudák. Pousmál se a přitiskl ještě víc ke mě. Myslela jsem, že vypustím duši. ,,Ještě ne...‘‘ zamumlal a já se začala dusit smíchem.

,,BUDÍČEK PANSTVO!‘‘ zakřičela Zoe. Max se okamžitě vyřítil do sedu a rozespale koukal, co se děje.

,,Zoe! Co tu děláš!‘‘ vyhrkl a podíval se na mě. Já, jako rajče zrudlá, čekala, co z nich vypadne.

,,Budím vás! Musíme zpátky na základnu, něco se stalo. Nefungují vysílačky a to je vždycky nebezpečné.‘‘ Přešla nervózně po místnosti a zamračila se.  ,,Nic nefunguje tak, jak má. Už dva páry nedošli na svá stanoviska. Vysílačky jim nefungují. Neozývají se ani jejich čipy. Vpíchla jsem jim je pod kůži, když spali - vám taky.‘‘ Nervózně se na mě podívala a sklopila pohled k mému předloktí. Tam je ten čip? Asi ano... Střelila jsem pohled od ruky k Zoe a ta jen neznatelně přikývla.

,,Jsou nastavené tak, že pokud přestane proudit krev, okamžitě nám to nahlásí, co se děje. Dokonce některé jsou citlivější a při zrychlené činnosti srdce nám to píská. Udává nám to jejich pozici – jednoduše vše. Ztratili jsme už Claire s Peterem a Sarah s Kylem. Ostatní jsou vyděšení k smrti a společně se Scroogem jdou napřed.‘‘

Než dokončila své hlášení, Max vyskočil z postele a začal shánět naše oblečení. Našel všechno oblečení, které jsme měli, úhledně srovnané na topení.

,,Vy jste měli zpoždění. Tepelná čidla nám nahlásila, že jste se zpozdili o minutu, takže stále máte dobrý čas. Scrooge ale málem vyletěl z kůže.‘‘ Naskočila mi husina z toho chlapa. Absolutně mi stačilo to mučení v táboře na cvičišti.

,,Dělej Ell!‘‘ zavrčela na mě najednou Zoe a já byla překvapená. Co to do ní vjelo?

,,Co?‘‘ zeptala jsem se a připadala si jako pitomec.

,,Napadni mě, okamžitě!‘‘ zakřičela už a Max se zamračil.

,,Co tím sleduješ, Zoe?‘‘

,,Ty jsi slepej, nebo blbej!‘‘ zařvala na něj a ukázala na mě. ,,Ona má to znamení! To ji hledají! Jestli to pomůže ochránit lidi, klidně ji zabiju, ale musí mě napadnout!‘‘

,,Ne, proč- ‘‘ pokusila jsem se cokoliv říct, ale byla jsem přerušena.

,,Né! Holčičko, nehraj si na neviňátko! Moc dobře jsem viděla to znamení na krku!‘‘ Se zdviženým ukazováčkem se celá třásla a cenila zuby jako šelma. Přikrčila se, jako kdyby čekala mou ataku, ale Max si stoupl přede mě.

,,Ty moc dobře víš, že ona je jednou z nás,‘‘ zamumlal tichým, autoritativním hlasem.

Zoe začala vrtět hlavou. ,,Ne, nevěřím jí! Viděl jsi? Oblbla tě! Omámila svýma očima! Viděla jsem, jak na ni koukáš, jak ji objímáš! Ty pitomče!‘‘ zařvala hystericky a já byla zcela překvapená jejím jednáním. Nic jsem nechápala.

,,Je to člověk Zoe!‘‘ obhajoval mě Max.

,,Člověk, který zradí! Jen proto, aby zachránila svůj bídný život!‘‘ Moje srdce se rozběhlo šílenou rychlostí. Dech jsem sotva popadala. Měla jsem chuť vyskočit a zakroutit ji krkem. Celé moje tělo se třáslo potěšením nad tou myšlenkou.

Zatnula jsem ruce v pěst a zavřela oči. Snažila jsem se ovládnout to nutkání vyskočit. Snažila jsem se ovládnout tu brutalitu v sobě. Moje oči planuly jen po tom, aby ji mohli praštit. Vsadila bych se, že mi z nozder stoupala pára. Pocit, že mám sílu, že mám energii a hlavně šanci na to ji porazit, mě zcela zachvátil.

,,Co znamená to znamínko na krku,‘‘ zašeptala jsem nasupeně. Můj hlas byl ledový, nebezpečný. I pro Zoe byl vražedný. Chvíli na mě nevěřícně zírala, jako kdybych měla okolo hlavy svatozář a pak zamračeně odpověděla.

,,Jsi voda. To znamínko, které ty vidíš jako ‘nic‘ je znamení. Víš doufám, jaké vlastnosti má voda?‘‘ pozvedla obočí a dál se mračila. ,,Pronikne kamkoliv. Je dobrý sluha, ale špatný pán. Každá skulinka, každou puklina je pro tebe jednou z mnoha variant, jak utéct. Ty věcem utíkáš! Málokdy se jim stavíš do cesty! A podle Lethé je to dívka vody, kdo nás zdecimuje, nebo zachrání! Ale já ti nevěřím! Nevěřím tvé proradnosti už hlavně proto, co jsem viděla!‘‘

,,A co jsi viděla?‘‘ vysoukala jsem ze sebe s obtížemi.

,,Ty jsi jen děvka. Děvka, která zabere maximální území pro svou vlastní potřebu a nechá ostatní na holičkách! Posílám tě do pekel!‘‘ zařvala a vyprovokovala mě.

Jako v mrákotách jsem se na ni vrhla a dopadla na její tělo. Zoe skrčila svá kolena a ani jsem nevěděla jak, ale odrazila mě nohama a já se převrátila dozadu. Zasyčela jsem, když jsem se hlavou praštila do nohy stolu, ale okamžitě jsem vyskočila na nohy a sledovala, jak mě má protivnice vraždí pohledem. ,,Tak pojď!‘‘ vykřikla ke mě, když jsem stále čekala na její reakci.

Napřáhla jsem pravačku a ta tvrdě, rychle narazila do její tváře a otřela se o nos, ze kterého se spustila okamžitě krev. Krutá živočišnost nás posouvala v naší nenávisti. Podkopla jsem jí nohy a silně pravačkou srazila na zem. Snad poprvé jsem viděla, jak Zoe padla před někým míně zkušeným.

S pomstychtivým výrazem jsem k ní došla a bleskově se skrčila. Klekla jsem si obkročmo na ni a moje ruce, jako kdyby k tomu byly stvořené, se obtočily okolo jejího krku. Začala jsem ji dusit. Usmívala jsem se jako ďábel sám. To, co řekla mě urazilo. Snad ještě víc než to. Měla jsem chuť zpřelámat jí všechny kosti v těle.

,,Ne, Ell! Pusť ji!‘‘ vrhl se ke mě Max a snažil se mě z ní sundat. Byla jsem jako klíště. Zoe se pode mnou cukala a po chvíli začala její zornička lézt nahoru. Zvracovala zrak a já pocítila menší bodnutí. Zavrtěla jsem hlavou a ještě víc přitlačila.

,,Pusť ji!‘‘ prosil Max a objal mě okolo pasu. Jemně mě tahal nahoru a moje mysl začala ochabovat. Cítila jsem se najednou malátná.

,,Co?‘‘ vydechla jsem. Bylo to, jako kdyby mě někdo probral z letargie. ,,Co se děje?‘‘ snažila jsem se zjistit, dokud jsem na krku neucítila další bodnutí a já neupadala do spánku.

Překvapeně jsem zamrkala. Byla tma? Co se stalo? Rozhlídla jsem se okolo sebe a snažila se vzpomenout si na vše. Na čele jsem postřehla něco mokrého a studeného. Pokusila jsem se zaměřit na to a všimla si zamračené indiánky. Ne, co to? Ona se nemračila?

Přejížděla mi ledovým obkladem po čele a jemně jako matka. Ach, mami, že já tě nikdy nepoznala... nepamatuji si tvou tvář... vybledla mezi tisíci vzpomínkami.

,,Dobré ráno,‘‘ pousmála se mile. Co jsem asi dělala, že je tak milá? Pamatuji si jen, když jsem se probudila v objetí Maxe a pak nic... ale... kde je?

,,Kde je Max?‘‘ zachraptěla jsem.

,,Neboj se, vrátí se,‘‘ přikyvovala a snažila se mě uchlácholit, ale moc jí to nešlo.

,,Co se stalo?‘‘ zašeptala jsem, jako kdybych se bála. Bála jsem se Zoe? Ne, hloupost, nemůžu se jí bát vždyť...

,,Jen jsem tě vyprovokovala... právě jsi nejlepší v boji... jsi lepší než já, nebo i Max...‘‘ zamračila se a podívala nepřítomně z okna do tmy. ,,Tohle je taky nebezpečné... víš, s Maxem máme občas obavy o tom, co s námi všemi bude. Lidstvo... blížíme se k propasti smrti. Čeká nás zkáza a my se snažíme ji od sebe co nejvíce oddálit.‘‘

,,Jak si tím můžeš být tak jistá?‘‘ zašeptala jsem zlomeně a zavřela oči. V ústech jsem měla prapodivnou pachuť železa.

Zoe si všimla mého znechuceného úšklebku. Lehce se pousmála a natáhla ke mě pro obklad. ,,Museli jsme tě uspat. Uklidnit. Tvoje reakce byla až příliš... silná. Vůbec jsme z toho byli oba vyděšení. Víš, docela máš silný stisk.‘‘ Poodhrnula si vlasy a mě se tak naskytl pohled na otlačeniny mých prstů na jejím krku.

,,Panebože,‘‘ vydechla jsem. ,,To jsem nemohla udělat,‘‘ šeptala jsem a zvedla se do sedu. Nevěřícně jsem jí přejela po krku a oči mě pálily.

,,Měla jsi konečně důvod být silná. Musela jsem tě vyprovokovat. Byla to fuška. Nemohli jsme čekat, dokud se vycvičíš. Věděli jsme, že ty tu sílu v sobě máš. Jen jsi ji neuměla využít. Mimochodem to, co jsem ti říkala o tom znamínku na krku je pravda - ale to teď nebudeme řešit. I Maxovi dalo zabrat tě ode mě odtrhnout. Skoro jsem myslela, že mě zabiješ,‘‘ zasmála se ironicky. Podívala se z okna ven na chumelenici a povzdechla si. Byl to jeden z těch nejnešťastnějších vzdechů, jaké jsem doposud slyšela. ,,Nesnáším sníh.‘‘ Nechápavě jsem se na ni podívala. Známka bolesti v její tváři mě najednou praštila do očí.

,,Co se Ti stalo?‘‘ pokusila jsem se opatrně.

,,Jak to myslíš?‘‘ otočila se na mě se zájmem. Věděla jsem, že já to z ní dostanu.

,,Vidím to na tobě. Vidím, že tě něco bolí...‘‘

,,Ach, zapomněla jsem, ty jsi voda... jak jinak. Vše poznáš.‘‘ Sklopila hlavu a podívala se ke dveřím. ,,Nikdy jsem to nikomu nevyprávěla,‘‘ přiznala se a rty semkla v pevnou linku.

Posunula jsem se na kraj a ona se vedle mě natáhla. Obě jsme ležely na boku a navzájem sledovaly své tváře.

,,Bylo to asi před dvěma roky. Byli jsme přesně tady...‘‘ hlas se jí zadrhl a já ji instinktivně chytla za ruce a tiskla je ve svých. ,,Přesně tady. V těhle zatracených horách. Zdolávaly jsme jeden sráz. Já Dona, Lee a Alex...‘‘ smutně vydechla a po tváři ji sjela slza. ,,Byl to náš poslední den tady. V těhle nelidských podmínkách uprostřed nicoty. Dona byla starší než já. Vlastně já jediná z nich byla nejmladší...

Lee byla moje nejlepší kamarádka. Uměla mě rozesmát. Hýřila vtipem a úsměv neopouštěl její tvář. Alex. Alex byl... Milovala jsem ho. Byl téměř můj opak. Árijec. Světlé vlasy, oči, kůže... byl tak jiný. Jako cizinec. On byl cizinec. Však to znáš, jako v těch románech a dobrodružných knihách. On cizinec s pistolí ona indiánka. Blbý slaďárny‘‘ zamumlala si poslední větu pro sebe.

Tak proto je taková. ,,Museli jsme slézt jednu propast. Panovala tu tehdy doba oblevy. Led tál, kry se tříštily vejpůl. Bylo to jedno z nejhorších rozhodnutí v té době. Všichni jsme se zajistili. Jako první lezla dolů Dona, za ní Lee, Alex a já jako poslední. Měli mě to doučit. Byla jsem přece to děcko.

Každý jsme zabodávali jehlice do skály a pomalu lezli dolů. Ujednali jsme si zvuk, abychom stihli kdyžtak zpomalit. Dokud nezačala křupat ta ledová stěna. Byli jsme ještě moc, moc vysoko nad zemí.‘‘ Z oka jí skápla slza a odmlčela se na moment. Sbírala síly na to, aby pokračovala dál.

,,Víš, jak ti Max říkal: ,Zapomeň na to, že uděláš nějakou hloupost, rozumíš? Když ti řeknu uteč, utečeš. Když ti řeknu přesekni to lano, uděláš to. Když ti přikážu polož to, položíš! Závisí na tom životy všech?' Mělo to svůj důvod...‘‘ Začínala jsem to pomalu registrovat. Můj mozek konečně začínal pracovat tak, jak měl.

,,Tehdy mi řekli, přesekni to lano. Přikázali mi to! Pokřikovali na sebe něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Jako kdyby počítali. Dona se pak na mě smutně podívala a všichni začali vzlykat. Byli vyděšení a přesto vzlykali... Alex se ujal toho, že mi to řekne. Pamatuju si to stále, jako kdyby to bylo včera. Chtěla jsem se pro něj ještě natáhnout, políbit ho... cokoliv, ale to nám už nebylo dopřáno. Čím víc led pukal, tím rychleji se nám čas krátil. Všichni vytáhli najednou nože a začali přeřezávat lano. Nechápavě jsem na ně koukala. Vůbec jsem to nechápala! Křičela jsem na ně, aby to nedělali. Neposlechli mě. Alexovi spadl nůž dolů a při pádu poranil Donu. Zabodl se jí do nohy.

Přikázali mi: Přeřízni to!‘‘ rozbrečela se a já si ji přitáhla k sobě. Třásla se pod náporem slz. ,,Když jsem mu přeřezávala lano, řekl mi naposledy ta krásná slova. ,Miluju tě.‘ A pak... konec...‘‘  Hlas se jí na konci zlomil. Společně jsme upadly do těžké bolestivé melancholie.

Když se Max vrátil, viděl nás, jak se objímáme, rozzářil ohromný úsměv jeho tvář. Byl rád, že ty holky, které se předtím chtěly zabít jsou teď v přátelském objetí. Měl s sebou nějaké klíče a výbavu. Nechápala jsem, na co to všechno je.

Oblékli jsme se a zase potřeli všechnu odhalenou kůži mastí. Musela jsem uznat, že ten tuk je na zimu úžasný. Moje tělesná teplota se nijak nemění- tedy dokud se člověk nezpotí. Pak už to jde dolu samo a je to průser.

Musela jsem se držet mezi Zoe a mezi Maxem. Táhli mě za sebou jako kus pytle. Musela jsem se nad tou myšlenkou pousmát.

,,Pospěš Ell!‘‘ zakřičeli na mě oba se zastíranou panikou.

,,Proč!‘‘ všechno mě tak bolelo...

,,Adonaiové!‘‘ Ihned jak jsem to zaslechla, přidala jsem rapidně do kroku. Nebylo by dobré, dostat se s nimi do křížku! Připadalo mi, že mi za nohama hoří, jak jsem upalovala. Chvílemi se zdálo, že jsem táhla já je, než aby šli vedle mě.

Přešli jsme přes Ďáblovo údolí a museli zase stoupat. Všechno tady... bylo to tak úchvatné. Člověk si tu připadal jako mravenec. Jako nic. Nebylo to nic milého. Až tady si člověk uvědomoval svou méněcennost. Hory byly posety sněhem, který na světle vydával odlesky diamantu a osvětlovaly okolí.

Neřekli mi, co hledáme, ale oba prapodivně pokukovali po hřebenu, po kterém jsme stoupali a mluvili ve zkratkách. Neměla jsem šanci jim cokoliv porozumět, dokud...

,,Vidím to!‘‘vykřikl nadšeně Max a ukázal k výklenku sněhu a ledu.

,,Maxi! Ty jseš jeřáb!‘‘ vypískla Zoe a já se jen pousmála, abych vypadala potěšena jejich radostí.

Max mě pevně objal a táhl společně se Zoe k té neznámé věci, která jim způsobila radost.

,,Ell?‘‘ otočil se ke mě Max. ,,Chtěla bys vidět, jak vypadá podzemní svět? Podzemní město lidí?‘‘

Překvapením mi spadla brada. To město? To slavné město lidí? Jediné město, které stále drží? Ihned jsem začala přikyvovat a oba se pousmáli. Dobelhali jsme sek výklenku sněhu. Začali jsme odhazovat sníh a spěchali. Bylo to šílené. Až pak jsem si všimla malé páčky, tlačítka a něčeho, jako kukátko. ,,Ell? Otoč se prosím,‘‘ zašeptala Zoe a podívala se na Maxe, který mě napodobil.

Klesali jsme dolů ohromnou šachtou. Trvalo to dlouho. Připadalo mi to jako ve středověku, protože všechno tady bylo takové pomalé a ze dřeva... těžko říct, jestli lidstvo preferuje dřevo nebo kov. Nepříjemně jsem se ošila. Začínalo tu být teplo. Podívala jsem se na Maxe a ten se na mě pousmál. Přesunul se ke mě a opatrně mi začal pomáhat z oblečení. ,,Dole je vcelku teploučko.‘‘ Sklopila jsem hlavu, aby neviděl, jak se červenám.

,,Jistě budou překvapení. Jestli se sem Scrooge s ostatními dostal, tak můžeme říkat, že to je zázrak.‘‘ Zoe už byla oblečená v jednoduchém bílém tílku, černých sportovních, volných teplácích a vlasy měla rozpuštěné. Vypadala teď úplně jinak. Tak nějak... mile.

,,Na, obleč si to, bude ti to slušet,‘‘ podal mi Max pár věcí a otočil se ke mě zády. ,,Budeme klesat ještě dlouho, takže nespěchej,‘‘dodal a já se uchichtla.

Navlékla jsem na sebe téměř stejné věci jako Zoe a napodobila ji s vlasy. Dorostly mi už úplně do původní délky a to mi až připomnělo, že jsme tu nejspíš hodně dlouho. Snad už rok? Ne, to je hloupost, ale devět měsíců jsem s nimi určitě.

‘Výtah‘ – pokud se tak tomu dalo říkat – se zaskřípěním zastavil a Zoe uvolnila přepážku. Vedla nás s jistotou a pýchou dovnitř.

,,Usmívej se, málo lidí jsou šťastní, když vidí jiné, takže se snaž vypadat bezstarostně. Víš, už se tu moc lidí nevejde. Je nás tu moc. Asi začnou podkopávat pod mořem tunely, abychom se dostali do Asie a Afriky. Do Ameriky by to bylo až moc riskantní.‘‘

,,Lepší?‘‘ zazubila jsem se na něj a Max se rychle sklonil pro polibek.

,,Ano, o moc.‘‘

Chytl mě za ruku a já se otočila. Procházeli jsme okolo lidí. Přes ten dav, který se před námi radši stranil ke kraji. Dělali nám cestičku. Dokud jsme nedošli k branám. Pozlaceným branám.

Nikdo si neumí představit tu ohromnost. To, co dokázalo lidstvo vybudovat. Všude okolo to bylo jako v nějaké fantasy knížce. Byla jsem ohromená tím, jak obrovské to tu bylo. Myslela jsem si, že tu bude úplná tma, ale byla jsem překvapena. Milióny, milióny lamp osvětlovaly to město. Jako kdyby nikdy nekončilo.

Dlouhá předlouhá ulice, tolik se podobající obrázkům starých měst. Romantických měst. Desítky pater, stovky domů, milióny ulic a nekonečně mnoho příbytků. S ústy dokořán jsem zírala. Nemohla jsem to pochopit. Někdo, aby tohle vybudoval... bylo by k tomu třeba desítky a desítky let, oni to postavili během devíti let... delší dobu trvalo, než sem dostali to množství lidí.

Jednotlivá patra měla cosi jako výtah. Působilo to trošku dojmem, jako kdyby se tu proháněly mini vozíčky. Šílenou rychlostí jezdily sem a tam. Lidé nastupovali a vystupovali. Další výtahy, které byly zcela prosklené klidným, monotónním tempem jezdily nahoru a dolů.

Procházeli jsme okolo těch domů. Vypadaly jako paneláky. Byly tak obrovské! Musela jsem zaklánět hlavu, abych tam viděla. Z oken na nás vykukovaly dětské hlavičky. Malá světýlka se uvnitř začala rozsvěcet...

,,Tohle je lidský svět, Ell,‘‘ zašeptal mi Max do ucha a trošku poodhrnul vlasy.

,,To je nádhera,‘‘ vydechla jsem.

Na ulici se začalo shromažďovat více a více lidí. Byla to převážně mladá děvčata. Sotva o rok starší než já. Vypadala tak křehce! Všechny! Měly tenké, sametové ruce, jejichž prsty zdobily prstýnky. Vlasy se jim stáčely do vlnek, nebo je měly rovné. Modrými kukadly mi propalovaly Maxe a rudé rtíky se jim roztahovaly do úsměvu. Chtěly ho. Jak jinak. Pochichotávaly se a já ucítila silnější tlak jeho dlaně.

,,To jsou slepice,‘‘ zamumlal a já se okamžitě rozesmála.

Úplně jsem viděla, jak jim klesá sebevědomí. Všechna děvčata podivně potichoučku sledovala, jak se usmívám a Max se mnou. Zaregistrovaly také naše spojené ruce a nejspíš si to konečně uvědomily. On není k mání. Zoe se ke mě přiblížila z druhé strany a taky mě chytla za ruku. Pousmála jsem se a ona se přátelsky zadívala na všechny okolo.

Všimla jsem si tolika lidí. Malé dívenky, která se honila s dvěma dalšími dětmi. Smáli se zvonkovým, nádherným hláskem. Šatičky a vlnky vlasů jim poskakovaly podél tváře a radost z nich čišela.

Viděla jsem matku, která s nádherným úsměvem běžela za svými dvěma dětmi. Otec k nim běžel z druhé strany a chytl obě ratolesti do objetí a všechny je zulíbal. Byl celý špinavý, ale to jim nevadilo. Usmívali se a pak obrovským polibkem obdaroval svou milovanou.

Rodina. To něco jsem nikdy nepoznala. Bylo tak krásné na to koukat. Tak nádherné všímat si, jakou lásku je člověk schopen vyprodukovat. Darovat. Nikdy jsem neměla matku, nikdy ani otce. Bratr, sestra, bratranci, prarodiče... o tom všem jsem si mohla nechat zdát.

,,Můžeš se rozhodnout Ellen. Buď jim všem daruješ možnost na život. Nebo je doženeme ke zkáze. Buď budeme hrdinové, nebo zloději. Zloději životů. Víš, kolik radosti tady všechny ty děti zažijou?‘‘

Koutkem oka jsem zahlédla dva milence. Naoko podobní nám. Objímali se. Usmívali se. Byli tak bezstrarostní... Zoe si všimla mého pohledu. Nemohla si ho nevšimnout. Já jsem jim totiž záviděla. Záviděla jsem jim jejich jednoduchý život.

Až teď jsem si uvědomila, že všichni měli pravdu. Já nejsem normální. Nejsem obyčejná. Kdybych byla, zažívala bych něco podobného. Byla bych tady. Tady dole mezi tím množstvím lidí. Objímala bych se teď přeplněná láskou s klukem svých snů a společně bychom si plánovali budoucnost bok po boku. My s Maxem ale nevíme, jestli se dožijeme dalšího dne.

To znamení, které jsem měla na krku bylo i mým prokletím. V mých žilách koluje krev. Krev něčeho, o čem nemám ani ponětí a zatím to ani nechápu. Vyděšené pohledy všech na nás tři byly až srdcercoucí. My jsme nechtěli, aby se nás báli. My jsme tu byli proto, abychom jim pomohli, ale to si uvědomí až později.

,, Lidé jsou schopní lásky, jsou schopní emocí, ale oni – tamti nahoře, ti Adonaiové – nejsou. Jejich srdce jsou temná, ledová a nikdy nepoznala to, co se tady děje každý den, Ell, nikdy nepoznali ostrý hrot lásky a porozumění,‘‘ zašeptala ke mě Zoe a smutně přikývla. ,,Oni ne. To jen my. Avšak naše životy jsou nejasné, bez budoucnosti. Přežíváme ze dne na den Ell. Nikdo nám nemůže pomoct, ale my dokážeme pomoct jim.‘‘

***

,,Pane, nejsou tu,‘‘ zamračil se na mě Jatang. Zamračil jsem se. Takže má volnost zatím nebude. Mapa, kterou jsem našel v kanceláři jejich vůdce byla pevně v mé dlani. Nehodlal jsem ji ztratit. To je naše jediné vodítko. Jakmile mi však Jatang řekl, že tu nejsou, že je vojsko nenašlo... ve mě začalo vřít. Nenávistně jsem kopl do kusu ohořelého kovu. Celá základna lidského Argus Orbis lehla popelem. Pár jedincům se podařilo utéct tajnými cestičkami. Jak já ty krysy nesnáším!

,,Co budeme dělat, můj pane?‘‘ zeptal se nesměle. Podíval jsem se na zbytek vojska. Lidé tady byli silní. Ne však dostatečně, ale přesto. Byli mnohem lepší, než jsem si myslel.

,,Indiánka a Waterka utekla, ale uvidíme, jestli by dokázaly utíkat neustále. Jatangu, pošli pár mužů do těchto míst!‘‘ Ukázal jsem do puntíku v Himalájích a další poblíž Francie. Tam utekli všichni. Určitě. Pár těch neschopných lidí jsme už našli, takže nebude problém najít i tyhle... Já v to věřím. Mým osudem je ničit. Takže budu ničit a zabíjet.

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 9. kapitola: