OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda - prolog

19.02.2010 (15:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2326×

Prolog

Tisíce vojáků stálo proti sobě. Lidé a Adoniové. Nenávistně propalovali jeden druhého. Syčeli na sebe, vrčeli a prskali jako zvířata. Hnusil se jim pohled na nepřátele. Země stále nepopila krev, která byla prolita. Je to však nezajímalo, jako kdyby je zloba zcela posedla. Zabrala jejich srdce a navždy proklela. Zlost a násilí byl cit, který vládl planetě, která kdysi byla pokryta zelení a modří oceánů. Zemi, kterou si lidstvo nevážilo tak, jak mělo.

Lidé jsou nevypočitatelní. Nestálí. Když tyhle války začaly, nezajímali se o nic jiného, než o vítězství a zruinování protivníka, ale tahle posedlost po moci je zruinovala. Sami se zruinovali. V boji nebylo bratra, nebylo otce, nebylo příbuzného. Se zbraněmi v rukách se cítili jako bozi a ničili vše, co bylo v naší blízkosti. Jak nepřátelé, tak často i lidé padli rukou svého vojska.

Tyhle sváry začaly dávno- pradávno. Kdysi se v jednom městečku, poblíž Madridu, v chudinské čtvrti, narodilo dítě. Bylo prvním svého druhu. První z Adonaiů. Jeho šedozelené oči nebyly tak nevinné, jako očka jeho vrstevníků. Měl v nich děsivou  temnotu. Jako kdyby mu někdo do očí vsadil hluboké studny, propasti, do kterých se můžete propadnout. Měkká, hebká pokožka, jakou děti mívají u něj neexistovala. Ta jeho byla hrbolatá jako skály a nebezpečná. Na zádech měl v místě lopatek dva malé výčnělky. Černé pahýly neznámého tvaru. Byla to křídla.

Lidé se ho báli. Stranili. Otec se toho dítěte zřekl. Nenáviděl to monstrum, které zabilo jeho ženu. A tak se z malého dítěte stával netvor, který toužil po pomstě. Zlostí, smutkem a vztekem přeplněný, vyrostl v muže. V té době se už rodili jemu podobní stále více a více.

Lidé s dračími křídly, s černými vlasy, ale krvavým obočím. S netopýříma ušima. S jehlami místo vlasů. Místo normálního chrupu nebezpečné tesáky, ostré jako žiletky. S inteligencí, která převyšovala dospělého, vyučeného vědce. Oni měli ovládnout svět. Oni byli převtělením zla, protože jejich srdce byla pouze černá hmota. Netlukoucí, odporné srdce.

Muž začal hledat všechny svého druhu. Cvičil je, prohluboval jejich zbystřené instinkty a vytvořil mohutnou armádu, která měla zdecimovat Lidskou rasu. Lidé se ale už v té době dozvěděli o jejich moci a snažili se tomu všemožně zabránit.

Den za dnem, noc za nocí. Strachují se o své bídné životy a modlí se k dalšímu dni. Otázkou je, bude někdy tato válka vybojována? Těžko říct.

I teď se všem zdá o tom, jaké to tehdy bylo. Tehdy před těmi bitvami. Jaký byl život před tři sta lety. Mír už neexistoval. Neexistovalo místo, které bychom mohli nazvat domovem. Lidé se stali vyhnanci. Byli zahnáni do podzemních krytů o kterých Adoniové nevěděli a ani se dozvědět neměli, protože to by byla už bitva dobojována a dny lidí sečteny.

Teď jsme tu my. Jedinci, kteří vynikáme v něčem. Pozůstatky toho, co kdysi bylo bohy na téhle planetě, dokud jsme nebyli sesazeni z trůnu. My jsme bojovali nikoliv pro slávu, ale pro svobodu, svůj lid a život. Stojíme v čele lidstva a přesto nás téměř nikdo nezná. A tak to má být. Jsme vycvičováni k tomu, abychom přežili kdekoliv a cokoliv.

Nikdo si nevybral, že se narodí, tak ať nám laskavě naradí, jak žít a zemřít, protože na tohle nemám náladu. Jak to tedy vše začalo...

Píše se rok 2266.

Tři střelné rány změnily mladé dívce život. Kulky se zaryly hluboko do jejího těla. Ochromily jí končetiny a jedna se prodrala zády do jejího nitra. S výkřikem plným bolesti se zhroutila na zem a monstra se hnala za ní, aby ji zlikvidovali.

Vtom se ze zatáčky vyřítilo auto a z něj vyskočili dva muži a žena. Muži ihned vytáhli zbraně a vypálili na nepřátele. Na pohled křehká žena popadla dívku a rychle ji vyhoupla k sobě do auta. Muži okamžitě přestali střílet a rychle vyskočili do auta a řidič dupl na plyn. Bojovali o minuty. Žena v obleku rychle roztrhla dívce tričko v místech, kde se látka zbarvovala do červena a posunkem donutila jednoho ze svých kompliců, aby ji držel.

,,Přežije to?‘‘ zeptal se jeden z nich, mezitím, co systematicky pracovala. Byla si jista svými pohyby. Prudce vrazila pod kůži jehlu s morfiem a zahnala palčivou bolest. Její prsty s pinzetou v ruce spěšně vyndaly dívce kulku ze zad a ránu zašila. Lila na rány desinfekci a snažila se moc nezacákat potahy.

,,Bude dobrá. Dáme jí pár dní a bude jako nová,‘‘ pousmála se žena nad svým dílem a přilepila poslední bílý čtvereček ke kůži. ,,Málem to stihla. Utekla by jim, kdyby měla náš výcvik.‘‘

,,Moc dlouho už to trvat nebude,‘‘ zamumlal muž, který s bouchačkou v ruce kontroloval, zda je někdo nesleduje. ,,Jestli vydrží nátlak, bude jednou z nás.‘‘

Ve stejnou chvíli, na druhé straně země, vykřikl chlapec. Jeho ohnivé zorničky nenávistně propalovali Ještěra (mistři, učitelé, kteří jsou pověření o výcvik a přípravu Druhých do armády). Jemu se v ruce kolébal pásek od kalhot a na bledých zádech hocha se začínala objevovat rudá skvrna po výprasku.

Nehty zarýval hluboko do hrubé dlaně a jeho zlost se umocňovala. Sílila. Chtěla vyletět na povrch a vrhnout se na toho, kdo mu ubližuje, ale dokázal se ovládnout. Zatím. Jeho ostré zuby a čtyři vystouplé žábry na krku dokonale prozrazovali, že dokáže vydržet mnohem víc, než jeho vrstevníci. Dokázal kromě ohně vydržet i vodu.

,,Vstávej kůže líná!‘‘ zaburácel Ještěr a on se zasyčením vyskočil na nohy. Pot mu stékal po čele a jeho oči plály v nenávisti. Napřáhl ocelové paže a bojovně zavrčel.

Prosím o komentáře, kritiku a Vaše názory. Výtky, výhružky sem s tím :D

Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda - prolog: