OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň na hranicích - kapitola 11

24.08.2016 (13:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1410×

Noah se pod mou ranou ani neprohnul, nejevil žádnou známku hněvu, bolesti, agresivity. Pouze jednou rukou sáhl na zasažené místo. S křupnutím si nos narovnal. „Je zarážející, jak moc námi pohrdáš," zasmál se. „Je to až drzé, když zmíním fakt, že jsi stejná jako já."

Slova okamžitě zafungovala. Jen představa podoby s těmi vraždícími monstry mi barvila obličej do ruda. Nejraději bych čarodějnici před sebou vrazila další ránu, tentokrát už se mi to ale nepodaří. Ruce mi svou silou stáhl za záda a já neměla možnost obrany ani útoku.

Proti mé vůli mi naskočila husí kůže. Mohli jsme tam stát hodiny, možná to byly pouze minuty, nevím. „Nikdy bych ti neublížil." Noah si všiml, jak se mi třesou ruce. Takový projev zbabělosti, slabosti. Nejraději bych samu sebe pořádně nakopla. Pro lidstvo mám být připravená položit život, nikdy mi to nevadilo, tak proč teď?

Do zatáčky se vřítil vůz tak vysokou rychlostí, až na zemi šla rozpoznat stopa pneumatik. Z auta postupně vystoupili všichni členové naší skupiny. Super, ti mi pomůžou. Anabell se rozběhla k nám, místo na mě se otočila k Noahovi. Prohlédne si zranění. „To ona?" Nevysloví mé jméno, přesto je mi jasné, koho tím myslí.

„Ne, to by nezvládla, objevila se tu temná, Paige mě zachránila."

Trhla jsem zlostně hlavou. „Jo, teď když už vím, co jsi, lituji všeho, co jsem pro tebe riskovala." Podaří se mi to říct pevně, alespoň něco, jediné mínus je pochybnost. Nedokázala bych ho zabít. Před tím jsem zaútočila, jenže bez očekávání úspěchu.

Na tváři mi přistane facka, kupodivu z rukou Connora. „Promiň, zachránila jsi mi život, to ale Noah taky. Tvá slova si nezaslouží." Nedokážu skrýt překvapení z reakce týmu. To tedy táta myslel. Věděl o tom, kým, nebo spíš čím, jsou. Hlasitě se zasměju, tak intenzivně, až mám problém se nadechnout. „Celou tu dobu jsem lovila čarodějnice, aniž by mě napadlo, s kým je vlastně zabíjím."

„Co s ní uděláme?" zeptá se Anabell, mně nikdo nevěnuje pozornost.

„Vezmeme ji s sebou. Podle dohody k tomu mělo dojít až po jejích narozeninách, nemáme na výběr," rozhodne Noah, sotva viditelně kývne na Nathana.

„Promiň, Paige," omluví se mi mírumilovný obr těsně před tím, než mě praští do hlavy a všude okolo se rozlije tma.

***

Ležím v černé místnosti, jediné světlo vychází z malé škvíry nad hlavou. Chvíli mi trvá, než naberu vědomí dostatečně na to, abych pozornost upřela na ruce, svázané za zády. Tehdy mi taky došlo, že se nenacházím v místnosti a mé tělo neobklopují chladné zdi, ale kufr auta. Unesli mě. To bylo jediné, nad čím jsem byla ochotná přemýšlet. Ne nad únikovým plánem, pouze nad tou zradou.

Musela jsem začít počítat na prstech vteřiny, jinak bych začala nesnášet samu sebe ještě víc než teď. Auto zastavilo teprve po tom, co počítání trvalo moc dlouho a já se v něm ztrácela. Prudké zabrzdění mne vyhodilo do vzduchu a navedlo na zadní stranu vozu. Náraz do hlavy mi opět rozmlžil vidění, do bezvědomí mě podruhé nedostal.

Konečně se s cvaknutím otevřel kufr auta. Denní světlo na chvíli omezilo vidění, musela jsem na siluetu přede mnou zaostřovat. Rozpoznání tváře postavy, spojené s mými únosci zavinilo daleko větší šok, než odhalení Noahovy pravé identity.

„Mami!" Pokusím se zvednout a doběhnout k ní. V tom zmatku zapomenu na ruce svázané za zády, narušující rovnováhu. Dnes už potřetí bych spadla na zem, nebýt Noahových rukou.

Chce mě snad zabít, ne? Tak proč by pořád zachraňoval svou oběť? Jako by si byl vědom mých myšlenkových pochodů, rychle ruce stáhne.

„Tak tady ji máme." Někde za mnou se objevil muž zhruba v matčiných letech. S páskou zakrývající jedno oko vypadal podobně jako Nick Fury z Avengers. Při porovnávání těch dvou nešlo zabránit úsměvu, dokonce i přes nepříjemnou situaci.

„No, co se týče vzhledu, je hodně po své matce, viď, Mirjam?" Nadskočím při matčině jméně, které naprosto nesnáší. Mamka jen nehybně stála, přikývla. To jako vážně? Ta žena, co mě přivedla na svět, s křehkými nervy a sebeovládáním totožným s mým, jen tak toleruje slova toho muže? „Ovšem není tak krásná. Má tvé oči, pleť i vlasy, jen to není ono. Charakterem to také jistě nezachrání. Průměrné známky, od doby lovu skončila dvakrát zraněná. Divím se, že jsi ji nedala k adopci, po tvém náhlém odchodu."

Na tváři mi naskáčou rudé fleky. „Kdo si myslíš, že jsi? Takhle s mou matkou mluvit nebudeš! Pokud o mých schopnostech pochybuješ, vyzývám tě!" Hned po vypuštění těch slov z úst, začnu litovat.

Muž odhodil svůj kožený kabát, zakrývající podařenou sbírku nožů. „S tím souhlasím. Možná alespoň v něčem nejsi po své matce, ta vždycky věděla, kdy se stáhnout a neriskovat," odpoví, již v bojovém postoji.

„Ne, to nedělej, zlato. Neznáš ho, nevíš, čeho je schopný." Stiskla mi ruce ve strachu. To je tedy morální podpora.

„Neboj, mami, nehodlám prohrát, potom si promluvíme." Dvojník Nicka Furyho kývnul na dva muže, ti mámu vzali z každé strany za paži a odvedli do bezpečné vzdálenosti.

U nohou mi přistála dýka, zabodnutá hrotem v dokonale upravovaném trávníku. Na nic jsem nečekala, vytáhla ji a zkusmo potěžkala v ruce. Je moc dobře vyvážená, to se musí uznat, bez přílišného zdobení. „Dost prohlížení, začni bojovat." Rozkazovačný tón v hlase muže nešlo přehlédnout. Sevřu čelisti tak pevně, až mi zbělají rty, nedovolím mu to. Nenechám se vyvést z rovnováhy a dohnat k bezmyšlenkovitému útoku.

Nakonec zaútočí on. Potichu a rychle. Téměř nešlo stihnout zasadit mu kontra úder, nestihla jsem nic jiného než útok zablokovat. Je hodně dobrý, pro mne to ale nic nemění. Mám šanci uspět, nenechám se odsunovat na vedlejší silnici, aniž bych dostala šanci projet se po hlavní. Odsuzovalo mě už hodně lidí, je jen jeden z mnoha stejných.

Tentokrát útok provedu já, jen zkusmo, musím si udělat obraz o jeho obraně, zda lze prolomit. Odrazil jej jakoby nic. Tím pádem bude nejvýhodnější provádět techniky na těsnou vzdálenost. Mám pouze jednu vrhací zbraň, on jich má přes deset. Stejně vynikám spíše v boji zblízka. Hodím po něm dýku, tak, aby ho těsně minula. Všechno šlo podle plánu, otočil se za ní, odrazil jí svým vlastním ostřím a tím změnil její směr. Chvilka nepozornosti stačila k mému přesunu, tvrdé ráně do rozkroku a čelisti. Na tváří už mi hraje spokojený úsměv, to by ho mělo složit.

Nic to s ním neudělalo. Přesné rány mu měly narušit rovnováhu. On pořád stál na nohách, naprosto v pořádku, pouze s lehkým zraněním. Dlouho mi to starost nedělalo, mužovou odpovědí byly stejně mířené údery. Síla útoku mne vyhodila do vzduchu, trvalo dlouho, než jsem zase nalezla kontakt se zemí, ve které zůstaly rýhy po mém pádu.

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň na hranicích - kapitola 11: