Okno ven - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Seznamte se s Julie, celkem obyčenou školačkou. Myslela si, že vše bude navždy normální, ale človek nikdy neví. Všechno začalo zcela nevinně...

20.07.2011 (16:00) • Anabell • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 658×

Měla jsem špatný pocit z toho, co jsem ráno udělala. Nikdy jsem neudělala nic tak špatného. Přála jsem si být dobrým člověkem, a teď. Co si mám počít. V životě jsem se nepohádala s mými rodiči. Sice to může znít hloupě, ale vždy jsem byla jejich malá a hodná holčička. Přeci není tak špatné říci svůj názor, ale podle jejich reakce jsem uznala, že pravděpodobně ano.

Nechtěla jsem nic slyšet o magických bytostech, jako jsou víly, čarodějové, vlkodlaci, upíří a dokonce andělé. Nemohla jsem pochopit to, jak jsou mí rodiče naivní a mohli si myslet, že snad uvěřím všemu. Už je mi sedmnáct, nejsem malé dítě.

Po takové hádce jsem se vrhla do pokoje a z lehkostí padla na svou dřevěnou, královsky vypadající, postel. První noc jsem si do ní nemohla, ani lehnout, byla tak krásna, že jsem se bála, aby neztratila to kouzlo. Ty dřevěné růžičky mě naprosto ohromovaly. Byla jsem šťastné dítě. Inu začala jsem si číst Bídníky od Victora Huga. Romány naprosto miluju. Mohla bych je číst stále. Bohužel jsem, ale usnula a probudila se až ráno, díky nesnesitelnému vyzvání mého starého budíku. Nechtěla jsem vstát, ale čekala mě důležitá písemka z fyziky. Nikdy mi tento předmět nešel, musela jsem se snažit. Něco mi stále říkalo, že se mi bude jednou hodit.

Rodiče už pravděpodobně odešli, dům byl prázdný. Na stole ležel papírek s tím, že snídaně leží v lednici. Vytáhla jsem ji a zakousla se. Ovocná houska byla má oblíbená. Spoustu lidí si myslelo, jestli náhodou nejsem těhotná. Mé chutě mi nepřišly nějaké divné, naprosto jsem si byla jistá, že těhotná nejsem.

Po tak výjimečné snídani jsem vplula do koupelny vedle kuchyně a dala si jemně studenou sprchu, učesala svou tmavě hnědou hřívu a minimálně použila řasenku - pro zvýraznění mých bledě modrých očí. Cítila jsem se opravdu dobře. Tento den se mi zdál jiný, nemám tušení, čím to bylo. V tu chvíli už jsem ze skříně vytahovala šaty bílé barvy. Spodní okraj lemovala modrá krajka. Modrá – má oblíbená barva. Na nohy jsem nazula bledě modré baleríny. Bylo celkem pozdě a musela jsem ještě vyzvednou Pearl, mou nejlepší kamarádku. Bydlela jen tři bloky dál. Nastoupila jsem do mého, celkem útulného auta a vyrazila.

Pearl už mě nedočkavě vyhlížela, na očích jsem jí viděla, co všechno mi bude chtít říct. Byla opět na diskotéce, asi nějaký nový objev.

Opatrně jsem přistavila k příjezdové cestě a elektrickým otvíráním otevřela dveře.

„Ahoj opozdilče,“ zdvořile pozdravila a s ladností nastoupila.

„Zdravím Pearl,“ s úsměvem na rtech jsem odpověděla.

„Musím Ti toho tolik říct,“ odkývla jsem a drahá přítelkyně začala povídat.

„Sobota byla úžasná, potkala jsem nádherného kluka.“ Tuhle větu jsem čekala. Jako každé pondělí jsem se dověděla něco nového.

„Nepovídej, “ určitě očekávala tuhle odpověď. Proto radši zmlkla. Vůbec mi to nevadilo, určitě se zase udobříme, ale až po té důležité písemce.

Zaparkovala jsem na mém rezervovaném místě před školou. Spolu s kamarádkou jsem se vypravily do našeho ústavu. Nebyla to ani soukromá škola, ale v podstatě patřila mezi ty lepší.

Těsně před vchodem jsem narazila do Dana – můj dobrý kamarád, už od útlého dětství. Nehorázně jsem se lekla. Z mých úst pouze vyšlo „Ahoj, moc se omlouvám.“ Tím skončil náš rozhovor. Určitě by byl delší, ale měla jsem opravdu na spěch. Do třídy jsem dorazila pár minut před zvoněním. Bylo to dost času pro zopakování látky na písemku. Ano, učila jsem se, ale člověk nikdy neví.

Profesorka dorazila s mírným zpožděním. Okamžitě vytasila nepříjemně vypadající papíry. Testy, v hlavě mi přebíhal celý můj krátký, dívčí život. Naštěstí mě Pearl poplácala po rameni a já věděla, že všechno bude dobrý.

Měla jsem pocit prázdnoty. Neměla jsem ani tušení co napsat do poloprázdného papíru. Utěšovala jsem se slovy – Svět se nezboří. Je to jen jedna písemka. – Důležitá písemka. Byla jsem zoufalá. Ozářilo mě světlo, najednou jsem začala psát neuvěřitelné věty. Nepochopila jsem, kde se ve mně bere tolik neznámých vědomostí, ale byla jsem ráda. Po pětačtyřiceti dlouhých minutách zazvonilo a já pozvolna odcházela z třídy.

Náhle se mi udělalo špatně, točila se mi hlava. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Před očima se mi zatmělo. Padala jsem…

Nevím, který byl den a ani kolik bylo hodin. Ležela jsem ve své posteli, přikrytý hedvábnou dekou. Strašným způsobem mě bolela záda. Neměla jsem ponětí, co to je. Nad mým tělem se skláněla doktorka v neobyčejném oblečení a vedle ní mí drazí rodičové. Měla jsem spoustu otázek, ale nemusela jsem namáhat. Z úst celkem mile vypadající doktorky vypadlo dlouhé neuvěřitelné vyprávění o mé nehorázné bolesti.

Nemohla jsem tomu uvěřit.. Bez jakýchkoli zádrhelů vyklopila nějakou pohádku. Už jsem začala chápat to, proč se mi mí zploditelé snažili vysvětlit něco o nadpřirozených bytostech. Údajně jsem….

Autor: Anabell, v rubrice: Povídky » Na pokračování