OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Okno ven - 2. kapitola

21.07.2011 (14:00) • Anabell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 634×

Údajně jsem andělem. S podivným výrazem jsem vzhlídla na přítomně osoby. Měla jsem sto chutí vyprsknout smíchy, ale bolest mých zad mi nic takového nedovolila. Z toho dlouhého vyprávění jsem pochopila, že mi pravděpodobně rostou křídla. V duchu jsem si říkala, že to není možné.

„Jak se cítíš?“ zeptala se má starostlivá maminka.

„Nemohu tou bolestí ani ležet. Co mám dělat? Tomu nevěřím. Co, když je to jen nějaké oslabení…“ vyklouzlo z mých unavených úst. Neměla jsem vůbec chuť o něčem mluvit.

„Měla bys ses vyspat. Ráno moudřejší večera,“ navrhoval otec.

Nikdo asi nechápal, že nemohu usnout, díky té nesnesitelné bolesti. Nebylo v mých silách mluvit, a proto jsem se k nim otočila zády. Chvíli ještě něco diskutovali a náhle na to odešli.

Stála jsem na útesu. Za mými zády stáli dva muži v černých hábitech s kapucí na hlavě. Neměla jsem šanci a podívat se jim do tváře. Už jen z jejich hlasu se mi ježily vlasy. Z očí se mi hrnuly velké, slané slzy. Z nenadání k nám přibíhal třetí muž. V ruce držel kopí a vrhal se přímo na mě. Radši bych padla dolů, než zemřít touhle smrtí. Vysmekla jsem se z pařátu, nemilých lidí a skočila dolů. Padala jsem dlouho. Počítala jsem poslední sekundy do pádu. Těsně před vodní hladinou mě něco zastavilo. Byla jsem smířená se svou smrtí a teď tohle? Co to bylo… Nebylo nic slyšet. Podívala jsem se za sebe. Ne, co to vidím. Ze zad mi vyrůstala dvě křídla béžové barvy. V tu ránu jsem se probudila.

Nikdy jsem nevěřila na nic tak nadpřirozeného. Teď se mi o tom dokonce i zdá. Nechápavě jsem se podívala z okna a myslela si, že snad blázním.

Vstala jsem z postele. V koupelně jsem si opláchla obličej a podívala se do zrcadla. Velké kruhy pod očima hyzdily mou tvář. Největším překvapením byla má pleť. Byla čistá. Divila jsem se. Žádné nežádoucí pupínky ji neokupovaly.  Byla jemná, jako bych ji namazala nějakým zjemňujícím krémem.

Úplně jsem zapomněla na nepříjemnou bolest mých zad. Pomalu jsem se doplazila do kuchyně a našla lékárničku. Z ní jsem vytáhla nějaký prášek, který vypadal, že by měl být dobrý pro povolení bolesti.

Matka seděla v obýváku na kožené sedačce. Pravděpodobně sledovala zprávy. Už jsem se chystala do pokoje, ale co neslyším.

„Julie, zlatíčko, přijď sem, musíme si povykládat,“ prosebně poprosila. Co mi zbývalo, musela jsem dojít. Možná dojde i na nějaký smysluplný rozhovor.

„Ano, už jdu,“ jiná odpověď mě nenapadla.

Sedla jsem si naproti do druhé kožené sedačky. Ráda jsem si do ní sedávala. Dalo se tu krásně relaxovat.

„Jsi jedinečné dítě,“ začala náš rozhovor. Její oči zářily. Pravděpodobně dlouho přemýšlela nad tím, co řekne.

Byla jsem zvědavá. Co mi asi ráčí říct. Usmála jsem se na ni. Ona pokračovala.

„Stává se to jednou za dvě stě let. Tvoje buňky obsahují třicet jedna párů chromozomů,“ vyjeveně jsem se na ni podívala. Ústa mi pomalu padala dolů.

„Co mi to tady říkáš? Připadám si naprosto normálně.“ Vzpomněla jsem si na tu chvíli v koupelně. Určitě se to dá vysvětlit. Nebude to tím.

„Postupem času se z tebe stane něco překrásného. Měla by sis toho vážit. Sice budeš mít větší zodpovědnost, ale na to si časem zvykneš.“

Braly mě mdloby. Ne nechci, být zodpovědná, jsem zodpovědná dost.

„Budeš andělem. Tvůj úkol Ti obeznámí tví noví přátelé. Starší andělé,“ nechvíli mlčela. Na tváři se ji objevovaly malé vrásky.

„Zatím zůstaneš doma, musíš se naučit nějaká užitečná kouzla. Mizení křídel. Jedno z nejdůležitějších. Když se jej naučíš, budeš moct chodit do školy a mezi lidi.“

„Nechci, já nechci, jsem normální a tečka. Tohle nehodlám poslouchat.“ Zčervenala jsem a rychle odběhla do pokoje. Schovala jsem se pod hedvábnou deku. Oči mi vlhly. Nemohla jsem vydržet takový nápor emocí a rozbrečela se.

Začal mi zvonit telefon. Ozvaly se různé druhy zvonečku. Uklidňovaly mě. Podívala jsem se na display. Pearl, co po mně asi bude chtít. Za normální situace bych hovor nepřijímala, ale chtěla jsem slyšet něčí hlas.

„Ahoj Julie,“ její hlas zněl naprosto normálně. Asi si chce taky popovídat.

„A… ahoj,“ snažila jsem se, abych zněla normálně. Neměla jsem šanci.

„Jsem si s tebou chtěla popovídat. Doufám, že volám vhod. Nezníš moc nadšené.“ Pouze jsem se hlasitě nadechla.

„Copak se Ti stalo?“ Její hlas zněl, jakoby jí mě bylo líto.

„Pearl, tak ráda bych ti všechno řekla, ale určitě b sis myslela, že jsem blázen.“ Slaná slza mi spadla na chodidlo. Má vůle nebyla tak silná. Slaná říčka se spustila dolů a omývala nohu.

„Nebreč. Bude to dobrý. Mám se za tebou zastavit. Všechno probereme.“ Zapřemýšlela jsem a usoudila, že tak špatný nápad by to nebyl, ale radši zítra.

„Můžeš se stavit zítra. Dnes nemám vůbec náladu. Omlouvám se.“

„Nic se neděje. Každý den není posvícení. Měj se hezky.“

„Pa..“ Telefon na druhé straně se odmlčel.

Mobil jsem hodila na druhou stranu postele, aby nespadl dolů. Jsem přeci zodpovědná a budu… Opět jsem se hluboce nadechla a vydechla.

Napustila jsem si vanu plnou horké vody. Z lehkostí jsem do ní lehla a zapnula si mp3. Ve špatných chvílích jsem nejradši poslouchala skupinu, Placebo. Jejich hudba měla dobrý vliv. Tedy, aspoň já jsem si to myslela.

Nikdy se mi nestává, abych usnula ve vaně. Probudilo mě až klepání na dveře. Někdo se dobýval do koupelny. Koukla jsem čas, a co nevidím.  Ležela jsem v té báječné lázni snad více než hodinu a půl. S rychlostí blesku jsem vyskočila z teplé vody. Hodila na sebe osušku. A jako dáma vykráčela ven. Otec se na mě díval jako na zjevení. Tak ať se dívá, když už mám být výjimečná, tak pořádně.

Ze skříně jsem vytáhla obyčejné tričko s kraťasy. Během dvou minut jsem byla oblečená a připravená na spaní. Spánek byl tím nejlepším, co jsem mohla udělat.

Kolem šesté ráno, mě probudila opět ta nesnesitelná bolest zad. Brečela jsem. Rodiče hned přispěchali a ptali se, co se děje. Mluvení byl můj problém, ani hlásku jsem nevydala z mých úzkých broskvových rtů.

Autor: Anabell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Okno ven - 2. kapitola: