OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Okno ven - 3. kapitola

24.07.2011 (11:00) • Anabell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 664×

Chtěla jsem umřít.

Za dvě hodiny dorazila ta mile vypadající doktorka, co tu byla nedávno. Neměla sebou kufřík, nic, ani kabelku. V ruce křečovitě svírala lahvičku s nějakou barevnou vodou. Doufala jsem, že je to nějaká medicína. Na lžičku nakapala deset kapek. Podala mi ji. Měla trpkou chuť.

„Až budeš mít sílu, přečti si jej.“ Podala mi dopis a pomalu odcházela.

„Děkuju. Jsem Vám velice vděčná.“ Chtěla jsem být slušná. Ještě jsem stihla nahodit děkovný úsměv.

„Pár dní zůstaneš doma,“ navrhla matka.

Nebylo jsem moc šťastná, ale co mi zbývalo. Zavřela jsem očka a pozvolna usla.

Zvonil mi telefon. Naštvaně jsem jej zvedla.

„Prosím,“ ospalý hlas se nedal zapřít.

„Ahoj, tady Pearl. Nechtěla jsem Tě vzbudit, ale čekám před domem. No, je tu docela zima.“ Slyšela jsem to drkotání zubů.

„Promiň, to jsem nechtěla. Úplně jsem zapomněla na to, že jsme se domluvily. Běžím Ti otevřít.“

Jak jsem jen mohla zapomenout. Přes pyžamo jsem si navlékla teplý župan. Seběhla pár schodů a otevřela. Vypadal opravdu promrzle.

„Ahoj, Omlouvám se. Je toho teď na mě moc.“ Nahodila jsem omluvný úsměv. Očividně jej přijala.

„Čau,“ zněla její odpověď. Ani jsem se nedivila.

Z kuchyně jsem sebrala balíček sušenek a láhev sladké minerálky. Usadila se na židli u stolu. Moje tělo putovalo směrem k posteli. Povídaly jsme si o škole, o její sobotní párty. Celkem mě tyto informace zajímaly. Nikdo mi nic neříkal. Rozhovor trval skoro dvě hodiny. Její poslední dotaz byl.

„Co se to s tebou pořád děje?“ Snažila se mě zeptat opatrně.

„Ani pořádně nevím. Sama tomu nevěřím. Stále mě bolí záda. Prý, že se ze mě stává anděl.“ Musela jsem se zasmát.

„Můžeš být ráda. Já, jsem jenom obyčejný člověk.“ Bylo slyšet zklamání.

„Nebuď zklamaná. Určitě to není pravda.“ Chtěla jsem ji utěšit nějakou obyčejnou myšlenkou.

Rozloučily jsem se, já ji vyprovodila před dům.

„Zítra se pro tebe stavím.“

„Nemusíš se namáhat, jedeme na pár dní pryč.“ Touto odpovědí mě zarazila. Nikdy nikam nejezdila. Vždy se všem rodinným výletům vyhýbala.

„Dobře, tak někdy příště, ahoj.“ Zavřela jsem dveře.

Opravdu jsem se divila. Zalezla jsem do kuchyně a umyla nádobí. Měla jsem na něco chuť. Otevřela jsem lednici a vytáhla jablečný jogurt. Při zavírání jsem si všimla dopisu. Ještě jsem si jej nepřečetla. S jogurtem a dopisem chyceným zuby jsem uháněla do pokoje. Má zvědavost narůstala každou sekundou. Touha otevřít dopis byla veliká. Nedávala jsem ani pozor a obálku roztrhala.

Drahá slečno Julie Rowoová,

Srdečně Vás zveme na kurz pro nově poznané anděly. Připravíme Vás na budoucí život mezi lidmi, pomocná kouzla. Na této akci dostanete budoucího svěřence.

Kurz se koná první středu v listopadu, v paláci pod Bílou Horou.

S pozdravem Argo Conten

Teď je to zpečetěno. Nejsem normální člověk. Jsem něco možná kouzelného, ale záhadného. Kde je vůbec Bílá Hora? Pravděpodobně se budu muset podívat na internet. Možná v mapách něco najdu. Zapnula jsem počítač. Moc dlouho se nenačítal.

Domovskou stránkou byl seznam. Teď jenom stačilo zadat Bílou Horu. Hledal dlouho. Nenašel nic. Zkoušela jsem znovu. Nic nefungovalo. Kde to krucipísek je? Počkám na večer, možná mi rodiče něco řeknou.

Neměla jsem zájem něco dělat. Židle se otočila a já měla krásný výhled ven z okna. Padal jemný sníh. Zahaloval jezírko tenkou dečkou. Bylo krásné vidět nerozpouštějící se vrstvu okouzlující látky. Vypadala tak andělsky. Vločky se pohybovaly do rytmu rolniček. Vzpomněla jsem si na večerní bruslení s Danem. Učil mě, nebyla jsem zrovna to nešikovnější děvče. Snad i dřevo by bylo šikovnější. V duchu jsem se zasmála.

Ve chvíli, když jsem uslyšela zvuk odemykajících klíčů, vstala jsem. Moje otázka byla akutní a ráda bych na ní dostala odpověď.

„Kde mohu najít Bílou Horu?“ Moje otázka čekala na odpověď.

„Čekala jsem, kdy už se nás zeptáš, kde je,“ mile se usmála. Samozřejmě, já netrpělivě čekala.

„Dám ti jednu knihu, kde najdeš odpověď. Pro lidi je bohužel nepřístupná.“ Na její tváři se objevil skleslý výraz.

Takovou bichli bych do školy nemohla nosit. Vážila nejmíň deset kilo. Obalená koženým obalem. Vypadala dobře udržovaná. Žádný list nebyl potrhaný. Vypadala jako stvořená pro mě. Na přední straně bylo napsáno: „Rady pro začátečníky i pokročilé.“ Tak doufám, že se něco naučím.

Přečetla jsem prvních pár kapitol a s těžkými víčky usnula. Určitě bych četla dál, ale síly mi nestačily. Zapomněla jsem se osprchovat. Byly to mé jediné výčitky.

Už při východu slunce jsem stála v koupelně a čistila si své zuby. Mým úkolem ráno bylo být pečlivá. „Zuby jako perličky.“ Heslo už od mého raného mládí. Vlasy jsem si sčesala do drdolu. Na své celkem hubené tělo navlíkla džínové kraťasy a krajkované tílko. Samozřejmě bíle.

Sjela jsem zábradlí, ze spíže vytáhla dvě jablka a jako baletka dotančila do garáže. Moje modré autíčko stálo dlouhou domu. Musela jsem jej chvíli zahřívat a za chvíli se mohlo vyrazit.

Cesta do školy byla klidná. Sluneční paprsky hladily kapotu. Moje oči byly zakryty obrovskými brýlemi od Louise Vuittona. Vychutnávala jsem si ten jemný vítr hladící mou světlou tvář. Moje modré autíčko zaparkovalo na svém místě a já mohla vyrazit.

Lidé ze střední na mě koukali jako bych byla z jiné planety, ale na to jsem byla zvyklá. První co jsem potřebovala udělat, bylo zjištění známky z fyziky. Slečna učitelka už čekala. Usmívala se. Určitě to znamenalo něco dobrého. Ano, dostala jsem za A. Můžu být šťastná jako blecha. Při odchodu mi tváři zářil úsměv. Rozběhla jsem se směrem k šatnám. Bylo třeba vytáhnout učebnice ze skřínky. Ovšem to jsem nevěděla…

Zdála jsem se nějaká lehčí a bylo mi divně, že slyším máchání křídel. Kolemjdoucí uhýbali na strany, žasli. Jejich tváře bledly. Měla jsem strach a netušila, co mám dělat. Připadala jsem si naprosto divně, cítila jsem rudnutí mé tváře. Nejhorší bylo, že se přede mnou objevily dveře.

„Co mám dělat?“ zašeptala jsem si pro sebe a nervózně koukala kolem.

Cink, ozvalo se při nárazu. Před očima jsem měla černo. Rychle se to zlepšovalo. Utekla jsem pryč, musela jsem odjet. Co si o mně lidé pomyslí. Budu jim za blázna nebo snad za nějaké cirkusové zvíře.

„Nééé…“ Ozvalo se z mých úst.

Chci být normální. Neměla jsem do té školy chodit, bylo to předurčeno. Byl to osud. Takový, jaký by mě ani ve snu nenapadl.

Vzpomněla jsem si na slova mé matky. Určitě mě něco naučí na kurzu. Teď se minimálně týden neukážu. Nezvládla bych to ponížení. Budou si na mě ukazovat prstem. Nepřežiju to.

Autor: Anabell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Okno ven - 3. kapitola: