Okno ven - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Připravené z pohledu Pearl, a aby toho nebylo málo - dozvídá se dobrou zprávu.

02.08.2011 (12:00) • Anabell • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 588×

Konečně už jdu domů.

„Zítra se pro tebe stavím,” zněl její líbezný hlas.

„Nemusíš se namáhat, jedeme na pár dní pryč.” Musela jsem si dát pár dní volno. Už nikdy s ní nepojedu autem. I kdybych měla chodit pěšky.

„Dobře, tak někdy příště, ahoj.” Zavřela dveře.

***

Jak si jen ta koza může myslet, že být andělem je prokletí?! Já bych za takový dar dala vše. Být něčím zvláštním, je můj celoživotní sen. Tvář mi červenala a v očích mi byly vidět maličké plamínky. Nemohu závidět něco, čemu ani nevěřím. Určitě, si tu báchorku vymyslela. Hodila jsem knihou na zem. Má zlost se nekontrolovatelně zvyšovala. Třískla jsem sebou na postel. Slzy zlosti se prudce hrnuly z nebezpečných očí, i pohledem bych mohla zabíjet.

Vytáhla jsem kapesník zpoza polštáře a otřela si mokrý obličej. Obula jsem si papuče a odešla do kuchyně. Sušenky rozložené na stole popadla má ruka. Vrhla jsem se zpět do pokoje.

Někdo zaklepal na okno. Než se celé mé tělo otočilo, nikdo za oknem nestál. Otevřela jsem jej a radši se pořádně podívala. Opravdu tam nikdo nebyl. Radši se ještě zeptám.

„Je tam někdo?” Nikdo mi neodpovídal.

Rozhodla jsem se jej zavřít. Neměla jsem chuť spát v takové zimě. Zazvonil mi mobil.

„Ááá,” vypískla jsem. Který chytrák mi zase píše.

Podívej se na parapet.

Co tam asi uvidím. Přeci jsem u něj stála. Kdo si zase hraje. Achjo... Projistotujsem se koukla. Opravdu. Ležel tam malý papírek.

„To jsem z toho jelen.” Přeci tam nic neleželo. Určitě to budou halucinace.

Slzami jsem ztratila tolik vody, že budu asi dehydratovaná. Měla bych silehnout.

Byla jsem zvědavá. Často nejsem, ale měla jsem tušení. Ano, ten cár papíru tam ležel.

Nebuď naštvaná a stav se za mnou. Mám pro tebe ohromující novinu.

S Láskou babička.

Rozesmálo mě to. Babička je tak vtipná. Člověk by to do ní neřekl. Stále mě má čím překvapovat. Stavím se za ní zítra po škole. Teď je dost pozdě.

Trochu jsem zaspala a to jsem opravdu nechtěla. Vůbec jsem nestíhala. Rychle jsem si učesala vlasy, oblíkla rifle a tričko a rychle utíkala do školy. Sotva jsem dorazila, lidé okolo se na mě dívali. Nechápala jsem, ale brzy jsem se to dozvěděla.

„Víš o Julie?” vybafla na mě Leila.

„No nic nevím. Co se stalo?” No co se asi stalo i s tou malou a nevinnou.

„Naprosto se zbláznila. Nasadila si křídla a po chvíli se rozplácla na dveřích!”

Nahlas jsem se zasmála, ona je opravdu anděl. Říkat to nebudu. Jen ať si myslí, že je blázen.

„Fakt?!” Musela jsem hrát překvapenou.

„Opravdu. Hned na to utekla.” Byla naprosto vážná.

„Já jsem si říkala, že blázní.” Ušklíbla jsem se a namyšleně odešla do třídy.

Po škole jsem se vydala na cestu za babičkou. Bylo krásně a já měla dobrou náladu. Nebylo nic, co by mě dnes naštvalo. Dokonce i pár líbezných písní vyšlo z mých úst.

Za pár minut bylo vidět panelák. Ano, jsem tady. Bydlí ve čtvrtém patře. Bylo to jen padesát schodů.

Zastavila jsem se před dveřmi. Zazvonila. Bylo slyšet jen tiché bzučení. Chvíli jsem čekala, ale nic. Nikdo se nehrnul otevřít. Pár pokusů ještě proběhlo a nakonec se babička rozhodla otevřít.

„Ahoj Perličko.” Nesnášela jsem toto oslovení, ale nedalo se nic dělat. Její úsměv na mě zapůsobil.

„Drahoušku, ráda Tě tu vidím.”

„Já tebe taky.”

„Mám pro tebe dobrou zprávu.” Vedla mě do dlouho zavřeného pokoje, alespoň já jsem si to myslela.

„Toto zdědíš a celou tu moc, kterou Ti dám.”

„O čem to mluvíš?”

„Jsi malá čarodějka.” Na tváři se mi objevil úsměv, ale překvapený. Vždy jsem si přála něčím být a teď. Nemohu tomu uvěřit.

„Opravdu? Myslíš to vážně?” Doufala jsem ať je to pravda.

„Ano, smrtelně vážně.” Zněla naprosto přesvědčivě.

„Pokud budeš mít chuť, naučím Tě různým kouskům, kouzlům a hlavně lektvary.” Jsem šťastná. Při těch slovech jsem se rozplývala.

„Ano ráda. Budu za tebou docházet každým dnem.”

Autor: Anabell, v rubrice: Povídky » Na pokračování