OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Okovy magie - 1. kapitola

28.11.2019 (10:00) • TallulahBee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1186×

Seděla jsem na barové stoličce, pomalu upíjela pomerančový džus a po očku sledovala jednoho fousáče, jak otravuje Annie, zdejší servírku. Ta se sice snažila dostat z dosahu jeho rukou, ale moc se jí to nedařilo. Byla droboučká a jen její hlava byla skoro stejně velká jako jeho pracka. Neměla by šanci, ani kdyby byl střízlivý. A to on nebyl.

Zvažovala jsem, zda má cenu se do toho plést. Samozřejmě to byla má práce a Annie byla fajn, ale na druhou stranu jsem měla dobrej flek a nechtěla o něj přijít. Což by se stalo. Hotová Sofiina volba.

„Nechci ti říkat, jak máš dělat svoji práci, ale neměla by ses do toho vložit?“ ozvalo se z druhé strany baru. Mark. Náš rytíř v blyštivé zbroji. Tedy pokud se vám rozlije pití nebo dojde hajzlpapír. Kdyby došlo na rvačku, tak ho najdete skrčeného za barem, jak brání dražší lahve.

„Pohlídej mi flek,“ zabručela jsem jeho směrem, dopila ten cvrk džusu, co mi zbyl, a vydala se na záchrannou misi. Rozhodla jsem se právě včas. Jen co jsem vykročila, stáhl si ten chlap Annie na klín. Rychlým krokem jsem k nim došla.

„Promiň, ale nejsme tenhle typ podniku,“ zamračila jsem se na něj, chytla Ann za ruku a vytáhla ji zpátky do stoje. Jen co nabrala rovnováhu, popostrčila jsem ji k baru. Poděkovala mi jemným úsměvem a rychle zmizela.

„Hej, vrať se,“ houkl za ní, a když mu došlo, že se to nestane, stočil pohled ke mně. Hodně, hodně ošklivý pohled. Slabší povahu by to nejspíš posadilo na prdel, ale to já naštěstí nejsem.

„Kdo si jako myslíš, že jsi?“

„Zdejší vyhazovač. Takže pokud mi dál budeš obtěžovat barmanky, tak poletíš. Kapišto?“ obeznámila jsem ho se svou funkcí a znuděně si prohlížela nehty. Začínal se mi loupat lak. Měla bych zajít na manikúru.

„Na tak malou holku jsi trochu drzá, nemyslíš?“ zašklebil se na mě a jeho přátelé, kteří nás se zájmem sledovali, přes okraj svých půllitrů, mu přizvukovali. Aby svým slovům dodal váhu, tak si stoupl a shlížel na mě ze svých skoro dvou metrů.

„Výška se přeceňuje,“ odmávla jsem ho, nečekala na jeho reakci a rozešla se zpátky ke svému místu, které bylo, překvapivě, obsazené. Hlavně, že jsem Markovi řekla, aby ho hlídal. Vůbec na něj není spoleh. Rázně jsem došla k chlápkovi, který si spokojeně hověl na mé židli a sledoval televizi nad barem. Zrovna běžel přenos nějakého sportu, kde se banda kluků honila za míčem. Kdo by se v tom vyznal?

„Nerada obtěžuji, ale tohle je moje místo.“

„Seděla jsi na něm? Neseděla. Takže teď je moje,“ odpálkoval mě, aniž by se pohnul. To si snad ze mě dělá prdel.

Zhluboka jsem se nadechla. „Poslouchej. Vážně nemám náladu se tu dohadovat s nějakým nevychovaným kreténem o tom, že mi zasedl místo. Takže buď od té lásky, zvedni prdel a přesuň ji někam, kde nebude překážet,“ doporučila jsem mu s razancí, na kterou jsem byla hrdá. S ním to ale nehnulo. Jen se na mě líně otočil.

„Jseš hluchej? Protože ti to klidně vysvětlím…“ Zbytek věty vyšuměl do ztracena. Nedokázala jsem se odtrhnout od jeho očí. Ta barva. Od éry Stmívání a Upířích deníků jsem si zvykla, že do baru občas zavítal fanoušek upírů nebo prostě chlap, co na červené oční čočky balil ožralý puberťačky, ale tahle barva byla jiná. Možná to bylo tím odstínem. V každém případě byla skutečná.

Když se mi to zjištění konečně podařilo zpracovat, rychle jsem si prohlédla jeho zbytek. Světlá kůže, delší tmavé vlasy, rozšířené zorničky, rudé rty, které jsou stvořené pro polibek. 

Počkat. K žádnému polibku stvořené nejsou. Ani omylem. Rychlé potřesení hlavou mi vrátilo myšlenky zpět k mé židli.

„Tak co bude? Přesedneš si sám, nebo ti mám pomoct? Protože to bude vážně trapné, když tě odtud vykáže holka.“ Abych svá slova podpořila, významně jsem na sebe ukázala rukou. Dlouhé hnědé vlasy jsem měla stažené do ohonu, který mi spadal do půli zad. Oblečená jsem byla do černého trika s dlouhým rukávem, které mi bylo větší, a černých úzkých džínsů. Celé to doplňovaly pevné boty na platformě s podpatkem, díky kterým jsem si nepřipadala jako úplný prcek. Svých sto osmapadesát cenťáků miluji, ale jsou momenty, kdy by se hodilo být vyšší.

Zlostně se mu zablesklo v očích, ale zvedl se. Zřejmě u něj zafungovalo ego, které nemohlo dopustit, aby měl potyčku s drobnou ženskou. Hodil na bar pár drobných a cestou ven do mě vrazil. Ani to se mnou nehlo. Když odešel, konečně jsem vydechla. Ani nevím, že bych zadržovala dech.

♦♦♦

Zbytek večera proběhl v klidu a zajetém řádu. Chvilku před druhou jsem vyhnala poslední opilce, kteří si to tu spletli s noclehárnou, a rozloučila se s Markem a Annie. Teď už je čekal úklid, což naštěstí nebyla moje práce. Jako vždy jsem použila zadní východ, abych rovnou zkontrolovala i okolí popelnic. Sice se nestávalo často, aby se tam někdo poflakoval, ale i tak to šéf neviděl rád. Ožralové povalující se u odpadků nejsou zrovna nejlepší reklamou. Já si sice myslím, že se jedná o známku kvalitní zábavy, kterou v baru U Veselý krysy poskytujeme, ale nejspíš jsem jediná. Mám dojem, že pokud potenciální zákazníky neodradí ten název, tak nic.

Už jsem byla pár kroků od popelnic, když za mnou něco zašustilo. Rychle jsem se otočila, ale byla to jen krysa, která pelášila co nejdál ode mě. S úšklebkem jsem pokračovala k cíli mé cesty. Udělala jsem jediný krok, když celé mé tělo přistálo na protější zdi. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už mě pod krkem držela něčí ruka, která bránila průchodu vzduchu do těla. Hlava mi třeštila od toho nárazu. Trvalo několik chvil, než jsem dokázala zaostřit na osobu přede mnou. Byl to ten chlap, který mi zasedl místo. Upír. A dle vyceněných zubů se jednalo buď o hladového, nebo pěkně naštvaného upíra. Vsadila bych na druhou možnost. Super.

„Tady už taková drsňačka nejsi, co?“ zavrčel a naklonil se ke mně, takže naše obličeje od sebe dělilo sotva pár centimetrů. Ráda bych mu něco odpověděla, ale nedostatek vzduchu mi to nedovolil. Jediné, co jsem zvládla, bylo protočení panenek, a i to mě stálo drahocenné síly.

„Bojíš se? Protože to bys měla,“ zašeptal mi do ucha a olízl mi tvář. Fuj, prase. Ani jsem se nenadála a ucítila na krku polibek. Začala se mě zmocňovat panika. Jednou rukou jsem se snažila odstrčit tu jeho, kterou svíral můj krk, zatímco druhou jsem šmátrala po noze ve snaze dosáhnout na nůž, který jsem měla zastrčený v pravé botě.

Cítila jsem, jak se chvěje, a polibek se měnil v žužlání nejpraktičtějšího přístupného místa k tepně. Zrychlil se mi tep a přísahala bych, že se okolní vzduch ochladil. Že já kráva ho v tom baru nenechala na pokoji. Touhle dobou bych už byla doma a dojídala pizzu od oběda.

V tu chvíli se mi zakousl do krku a já se ocitla na jiném místě, v jiné době a s jiným mužem.

„Neboj, bude se ti to líbit,“ sliboval, zatímco mi polibky zasypával krk. Nebyl to strach, co jsem cítila, ale vzrušení. Věděla jsem, že by mi neublížil.

Zasekla jsem se mu pravou nohou okolo boku a přitáhla si ho ještě blíž. „Udělej to,“ vzdychla jsem, když mi přejel špičáky po kůži. A on to udělal. Sál mou krev a já mu slastí sténala v objetí.

Do přítomnosti mě vrátil pocit malátnosti, který do vzpomínky nepatřil. Upír mezitím změnil styl, kterým mě držel. Jednou rukou mě podpíral v boku, zatímco druhou přesunul zezadu na krk, čímž mi konečně dopřál možnost nádechu.

Takže takhle zemřu? Vysátá od pijavice za barem u popelnic? Jo, o mé smrti se budou vyprávět legendy. Možná to byly ty myšlenky na úplný konec, které ve mně vzbudily novou vlnu odhodlání a nasranosti.

S vypětím všech sil jsem nakopla upíra do koulí. S bolestným šklebem se ode mne odtrhl a chytl se za svou chloubu. Je jedno, jestli se jedná o normálního chlapa, nebo upíra, kopanec do koulí platí na oba.  

„Svině,“ zavrčel. Pokusil se mě znovu chytit, ale to se mi už povedlo vytáhnout nůž. Naštěstí si toho nevšiml a tak, když už mě skoro držel, jsem mu ho vrazila do srdce. V tom okamžiku mi tělem projelo slastné zachvění a syrový hlad, který vycházel z nože. Upír vytřeštil oči a nevěřícně zíral na rukojeť trčící mu z hrudi.

„Ale…“ Snažil se přijít na způsob, jak je to možné. Kolem očí se mu začaly tvořit šedé žilky, kterých během okamžiku měl plný celý obličej.

„Upíre, seznam se se Zabijákem nemrtvých,“ zašklebila jsem se na něj a nožem v hrudi pootočila. Odpovědí mi bylo bolestivé zasyčení. Opřela jsem se o zeď, abych neztratila rovnováhu a nechala Zabijáka dělat svou práci. Moc času mu to nezabere.

Během pár vteřin se upír změnil v prach a ulicí se ozvalo zařinčení, jak nůž dopadl na zem. Namáhavě jsem ho sebrala a uklidila zpátky na své místo v botě. S očišťováním jsem se nezdržovala. To mohlo počkat.

♦♦♦

Cesta domů mi trvala až nepříjemně dlouho. Z části za to mohla projevující se paranoia, díky které jsem chodila oklikami, měnila směr a neustále se ohlížela přes rameno. A z části zmatené myšlenky, které mi v hlavě poletovaly sem a tam. Jedna dotěrná se mi během krátkých intervalů vracela celou dobu, ale zakazovala jsem si jí všímat.

Doma to byl rychlý proces. Sprcha, ošetření kousnutí, dojezení pizzy. Očištění Zabijáka jsem si nechala až na konec.

V zastrčeném koutě komory jsem vyštrachala větší pytlík s mořskou solí. Cestou do obýváku jsem si v kuchyni vyzvedla větší mísu a spolu se solí a nožem ji položila k oknu, kam svítil měsíc. Směr jeho záře se dalo považovat za malý zázrak. Očištění tak nebude trvat moc dlouho.

Odšoupla jsem stranou malý kobereček, který schovával kruh vyřezaný do parket. Sice nevím, jak to vysvětlím domácímu, až to zjistí, ale bylo to pohodlnější než pro každý rituál malovat nový.

Sedla jsem si do jeho středu a přitáhla si zbytek věcí k sobě, aby také byly v kruhu. Zavřené oči, hluboký nádech, uvolnění. Ponořila jsem se hluboko do sebe a natáhla se po části své moci. Tělem se mi rozlilo příjemné teplo, které vystřídalo brnění v obou zápěstí. Další hluboký nádech, výdech. Chvilku jsem sebou nechala moc proudit a poté ji vlila do začátku kruhu, aby se sama rozšířila po celém jeho okraji. Pocit bezpečí mi prozradil, že ochranná bariéra stojí. Otevřela jsem oči a rychlým pohledem si všimla, že mi kolem obou zápěstí modře září úzké jizvy. Brnění naštěstí ustávalo.

Nůž jsem vložila do mísy, a i přes fakt, že byla největší v celém bytě, se do ní jeho rukojeť nevešla. Rychlým trhnutím se mi podařilo otevřít pytel se solí. Z dlaní jsem vytvořila malou mističku, kterou jsem vložila do pytle, nabrala si sůl a začala tiše mumlat: „Očisti se od všeho zlého. Očisti se od všeho nedobrého.“ Tuhle formulku jsem šeptala celou dobu zasypávání nože, dokud mísa nebyla po okraj naplněná.

Své dílo jsem nechala uložené na kraji kruhu, kam na něj dopadalo měsíční světlo. Opatrně, abych nenarušila bariéru, jsem opustila kruh a vyčerpaně padla do postele. Jen co jsem zavřela oči, vnutila se mi myšlenka, na kterou jsem se celou dobu snažila nemyslet. Kde se tu vzal upír?

Autor: TallulahBee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Okovy magie - 1. kapitola: