Oni mi lhali! - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu další díl! :) Doufám, že vás zaujme, jak se situace vyvine. Dneska mě trochu políbila múza, takže je článek o něco delší, a byl by ještě delší, kdyby neexistovala škola :D Tak doufám, že se vám bude povídka líbit ;) PS: K minulému zobrazení Cass jsem přiřadila špatný obrázek, ale nechtělo se mi čekat na nové potvrzení článku, tak vám ten správný obrázek přikládám v tomhle díle ;)

15.05.2013 (11:00) • Terezka801 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 498×

http://www.youtube.com/watch?v=ktvTqknDobU

Celou dobu, než přijel můj kamarád Jay, který mi měl dělat společníka na našem plese, jsem stála před zrcadlem a přemýšlela. Hledala jsem ve své paměti nějaké indicie z rozhovorů s našima, podle kterých bych mohla přijít na to, co se tady děje. Na nic jsem si ale nevzpomněla. Naši se prostě o žádném mém sourozenci nikdy nezmínili.

„Cass, vypadáš úžasně,“ usmál se na mě Jay, když mě uviděl. Měl na sobě černé sako a pod ním fialovou košili a bílou kravatu. Byl sladký, ale nikdy jsem k němu necítila nic víc, než přátelské vztahy.

„Děkuji, ty taky,“ oplatila jsem mu úsměv.

Najednou se máma vynořila z kuchyně a mávala na nás fotoaparátem.

„Ještě fotku!“ smála se, jako kdyby mi před chvílí nic neřekla.

Následovalo několik blesků, oslňujících mi obličej. Po boku mámy, táty, Jaye, obou rodičů… Tuhle chvíli jsem si představovala snad tisíckrát, ale nikdy ne tu verzi, která probíhala teď. Místo toho, abych byla doopravdy uvnitř šťastná, rozdávala jsem jen falešné úsměvy, ale moje hlava si neustále přehrávala tu máminu nedořečenou větu. Jaký bratr, krucinál?!

„Měli bychom jít,“ vytrhl mě z přemýšlení Jay.

Neodpověděla jsem, jen jsem dala našim lehký polibek na rozloučenou a vykročila ze dveří. Jay šel za mnou, ale než jsme došli k autu, předběhl mě, otevřel mi dveře do auta, zasalutoval a pobídl mě, abych nastoupila. S úsměvem jsem přijala jeho nabídnutou ruku a usedla do auta. Ani jsem nemrkla a už seděl vedle mě a měl nastartovaný jeho kabriolet. Vyrazili jsme vstříc večernímu klidu.

„Nějak nemluvíš,“ poznamenal Jay.

„C-co?“ odpověděla jsem zmateně, protože jsem právě sledovala rodinku kráčející poklidným krokem po chodníku. Malá holčička, vedle ní o něco starší chlapec a rodiče. Jestli je pravda, že jsem kdy měla bratra, proč mi bylo odepřeno to potěšení z toho?

„Přesně tohle. Je to už podruhé, co jsi úplně mimo. A nemluvíš. Nesměješ se. Kdo jsi a co jsi udělala s Cass?“ zvolá naoko zoufale, ale v očích se mu zračí opravdová starost.

Usměji se nad jeho poznámkou a dlouze se na Jaye podívám. Netuší to, protože se soustředí na cestu. Přemýšlím, jestli mu mám něco říct. Je to můj nejlepší kamarád, známe se už od školky, ale něco mi říká, abych si tuhle věc nechala pro sebe. Na druhou stranu mě užírá pocit samoty, která mi zbyla na vyřešení tohoto problému. Nadechnu se, že mu všechno vyklopím, když vtom Jay vesele zakřičí: „Vystupujeme, mladá dámo!“

Ještě se ani nestihnu vzpamatovat (za dnešní večer potřetí), když už stojí u mých dveří otevřených dokořán. Zazubí se na mě a já mu úsměv oplatím (opět).

Nevím, jak se mám chovat. Všude kolem mě se motají přiopilí spolužáci a já sedím uprostřed nich, naprosto střízlivá a užírající se myšlenkami. Co když se máma opravdu jen přeřekla? Co když se vlastně vůbec nic neděje a vždycky jsme byla tříčlenná, šťastná rodinka, jako je tomu teď? Ne, něco mi říká, že tak tomu není. Vzpomenu si na matčin výraz v očích, když mi řekla tu větu. Když vtom mě najednou někdo chytne za ruku.

„Jdeme tancovat!“ směje se na mě moje kamarádka Jess s kelímkem v ruce.

„Jess, teď ne,“ pokusím se odtrhnout svoji ruku z její.

„Co se děje? Celý večer tu sedíš, neužíváš si. Vždyť jsme se tak těšily! Sluší ti to jako nikomu tady, mohla bys flirtovat se spolužáky i s nespolužáky, každý z tebe nemůžu spustit oči, ale odradí je tvůj pohled. Cass, co se děje? Vždyť ty brečíš!“

Neubráním se fňuknutí a hřbetem ruky si otřu slzy z očí. Nesmím brečet. Ne tady. Ne teď.

„To jen… není mi dobře. A ty světla. Prostě mě to oslnilo,“ snažím se vymluvit z téhle situace, „asi pojedu domů,“ rozhodnu nakonec.

„Cože? Vždyť jsi teď přijela!“

„To nevadí. Jak jsem řekla, není mi dobře. Raději pojedu domů. Jdu najít Jaye.“

S udiveným Jayem po boku nastupuji opět do jeho auta a jen mu potichu řeknu, aby mě nevozil domů. Nechci tam. Co dalšího mi skrývají? Jsem vůbec jejich? Jsou to moji praví rodiče? Začínám pochybovat o všem, o všech.

Znovu se ženeme večerním vzduchem a Jay s několika kapkami alkoholu v krvi, kterým se neubránil, se pevně drží volantu a kolečkem volume otáčí doprava. Celým autem se rozkřičí Imagine Dragons a jejich Radioactive. Je mi to jedno. Ať si lidi myslí, co chtějí. Už je mi to všechno jedno!

Najednou uslyším kvílení brzd, Jayovo zakřičení „shit“ a pak už jen prudký náraz. Hlasité údery na bubny v písničce mi splývají s opravdovými zvuky. Všechno se mi míchá, vidím jen ostré světlo bodající mě do očí a slyším svoje hlasité kvílení. A pak nic. Jen černočerná tma…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Terezka801, v rubrice: Povídky » Na pokračování