OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oni mi lhali! - 3. kapitola

16.05.2013 (11:00) • Terezka801 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 752×

http://www.youtube.com/watch?v=mWRsgZuwf_8 

Probudím se a kolem mě je bílo. Bílé okno, bílá zeď, bílý stůl, bílá postel… nemocnice! Co se, proboha, stalo? Co tady dělám?! Pokusím se zvednout, ale spousta hadiček vedoucích mi z mých rukou mě zadrží. Chvíli jen nehnutě ležím a snažím se vzpomenout si, co se stalo. Má hlava se mnou ale nespolupracuje a jen mě jí začne prorážet tupá bolest. Najednou se otevřou dveře a já vidím jen siluetu. Nedokážu rozpoznat, kdo to je. Až když mě osloví, poznám, že osoba, která se přibližuje k mé posteli, je máma.

„Cass, drahoušku, jsem tak šťastná, že jsi v pořádku!“

Oči má celé zarudlé. Dlouho nespala a dlouho brečela. Co se, do háje, stalo? Proč jsem tady?

„Mami, co se…“ nestihla jsem dokončit otázku a máma už tu byla s odpovědí.

„Měla jsi autonehodu. Jela jsi s Jayem v autě a vybourali jste se. Nějaký idiot nedal přednost na křižovatce, a protože Jay nejel zrovna nejpomaleji, nestihl zabrzdit,“ podala mi sáhodlouhé vysvětlení. Měla jsem problém pochytat její slova, můj mozek ještě nepracoval tak, jak by měl.

„A co Jay? Kde je? Musím ho vidět!“ zkoušela jsem se znovu dostat ze změti drátů, hadiček a přístrojů, obklopujících mé tělo.

„Nikam nepůjdeš!“ zadržela mě máma. „Jaye právě operují. Je na tom o něco hůř než ty, ale doktoři říkají, že snad bude v pořádku.“

„Hůř? Snad? Mami, je to můj nejlepší kamarád! Musí být v pořádku!“

„Já vím, zlato. Taky si přeji, aby to už bylo za námi.“

Její slova mě vůbec neutěšovala. Naopak. Nepamatovala jsem si vůbec nic z několika předešlých hodin. Odkud jsme jeli, proč jsme odtud jeli.. Nic!

„Mami? Odkud jsme jeli?“ zeptám se mámy se slzami v očích.

Ta mi věnuje výraz, který dává jasně najevo, že je překvapená. Hodně překvapená!

„Zlato, ty si to nepamatuješ? Byli jste přece na vašem plese.“

„Na jakém plese?“

„Cassie, miláčku, co posledního si pamatuješ?“ vystrašeně na mě civí moje matka.

„Pamatuji si, jak jsme s Jess nakupovaly šaty. Jak jsem šla večer spát. A pak už nic,“ kouknu na ni bezradně.

Máma si hlasitě oddechla. „Nepamatuješ si jen den nehody. Díky Bohu! Aspoň tě to nebude strašit v tvých snech nebo myšlenkách.“

Opravdu si úlevně oddychovala, ale v očích jsem viděla ještě něco jiného. Nějaký jiný druh úlevy, jako kdyby byla ráda, že si nepamatuji ten den ještě z nějakého jiného důvodu. Neměla jsem však odvahu na to se jí zeptat a také bych asi ani neměla sílu poslouchat vysvětlování.

Za několik okamžiků se do dveří pokoje vřítil ještě táta, který spěchal z nečekaného povolání do práce, kde nikoho nezajímalo, že jeho dcera je po nehodě. Za ním ještě přišla Jess se slzami v očích, napjatá z toho všeho, co se stalo. To ona nám všem pověděla, že jsem byla v den večírku nesvá, že jsem si stěžovala na bolest hlavy a na celkovou nevolnost, a chtěla jsem jet domů. Jay se jako vždy pro mě obětoval, i přestože věděl, že by řídit neměl. Prý jsem vypadala opravdu bezradně, ale teď jsem si zaboha nemohla vzpomenout, co se se mnou ten večer dělo. A nebyla jsem sama, kdo neměl ani páru, což mě docela mrzelo. Je to divný pocit, když nevíte, co se s vámi za posledních čtyřiadvacet hodin dělo.

Po třech dnech dostávání nedostatečné stravy, nedostatečného pohybu, nedostatečných konverzací i přesto, že jsem každý den měla návštěvy, mě nakonec z nemocnice pustili domů s výhružkou, že jestli nebudu v klidu ležet, může se můj stav zhoršit. Jay už byl po operaci, ale udržovali ho v umělém spánku, ze kterého se ne a ne probudit. Bylo mi ho tak moc líto, protože jsem si všechno dávala za vinu sobě. To já jsem chtěla, aby mě odvezl. To kvůli mně jsme jeli pryč z toho plesu. Kdyby nebylo mě, vůbec by se mu to nemuselo stát.

Celý týden jsem jen ležela v posteli a koukala do stropu. Občas jsem vzala do ruky nějakou knížku z tátovy knihovny, které za normálních okolností miluji, ale teď jsem měla chuť s nimi hodit o zeď. Jay je v nemocnici, jeho šance na život nikdo nezná a já nevím, co se se mnou dělo! Proč jsem chtěla jet domů?!

Začínalo mě to všechno štvát, všichni, co se snažili mě nějak odreagovat, se mi začínali protivit bez ohledu na to, jak moc je miluji. Každou chvíli u nás zvonil nějaký spolužák, aby se optal, jak se mi daří. Máma se už ani neobtěžovala vodit je ke mně do pokoje, protože jsem na každého byla protivná. Nechtěla jsem, ale tak nějak se to samo dělo.

Dny plynuly jako voda, už bylo dva týdny po nehodě a Jay pořád ležel v nemocnici. Doktoři začínali uvažovat o tom, že ho odpojí z přístrojů, protože mu nedávali žádné naděje. Rozzuřilo mě to, protože já vždycky vytrvávám, i když vím, že je to zbytečné. Tomuhle jsem ale věřila. Je to kamarád, který mě provází celý život! Ví o mně každičký detail a já o něm. Nemůže mě tu přece jen tak nechat, abych se teď se svým životem vypořádala sama. Ano, mám tu ještě Jess a další kamarády, rodinu, ale Jay je prostě svým způsobem výjimečný.

Po těch dvou týdnech ležení v posteli a zírání do stropu jsem si řekla, že bych měla něco dělat, protože tenhle „nový život“ mě začínal dost užírat. Začala jsem chodit na krátké procházky po parku a po několika těchto trénincích jsem se vydala do nemocnice.

Seděla jsem u Jayovy postele a držela ho za ruku. Povídala jsem si s ním, připomínala jsem mu všechny naše společné zážitky od nejútlejšího dětství a slzy mi volně stékaly po tváři. Čekala jsem na zázrak, na který už všichni kolem zapomněli. Všechna ta jejich nálada mě najednou začala pohlcovat a najednou jsem přestávala věřit i já, a odpojit ho od přístrojů mi začínalo připadat jako ideální řešení. Ze všech kolem něj spadne obrovské břímě čekání na nic. Všichni by věděli, jak to dopadlo, a časem by se z toho všichni nějak dostali. Najednou jsem však v ruce ucítila jemné škubnutí. Vytrhlo mě to z mých myšlenek a zadívala jsem se na Jaye. Jeho dlouhé řasy, jeho drobný nos a plné rty… vrátila jsem se zpátky k očím a modlila se. V duchu mi kolovalo jen to samé: Otevři je, otevři je, no tak, Jayi, otevři ty zatracený oči! Ta chvíle byla jiná než všechny ostatní v mém životě. Hypnotizovala jsem jeho oči a s velkým očekáváním jsem zavírala ty svoje. Napočítám do tří, pak je otevřu. Pokud se na mě budou dívat ty krásné čokoládové oči, máme vyhráno, jestli ne, přestanu protestovat proti odpojení.

Pevně jsem k sobě přitiskla víčka a pomalu počítala.

Jedna.

Já a Jay na hřišti v parku, oba jsme malí a houpeme se na houpačkách. Najednou seskočí z té svojí a přejde ke mně. Zastavím. Dlouze se na mě podívá a já očekávám nějakou obrovskou událost.

„Budeme kamarádi navždycky. Slib mi to, Cass.“

„Slibuju! Kamarádi navždycky!“ odpověděla jsem mu a na důkaz mu podala ruku. On ji pevně stiskl tou svojí a pak, se zrakem upřeným do toho mého, se druhou rukou pomalu dotkl nejdřív mého předloktí, pak svého, a nakonec ji položil na naše spojené ruce.

Dva.

Já a Jay před velkými těžkými dveřmi, které vedou do školy. Čeká nás první třída a oba jsme nervózní. Mě škrábou silonky pod sukní, na kterou nejsem zvyklá. Jaye zase škrtí motýlek, který má připevněný jako obojek kolem krku.

„Cass, bojíš se?“ ptá se mě opatrně.

Dav proudící kolem nás každým okamžikem posune o kousek blíže k té tmavé místnosti, která se skrývá za dveřmi školy.

„Bojím. Ale musíme to překonat, Jayi. Jsme už přece velcí. Nemáme se čeho bát,“ opakuji slova své mámy, když mi dávala polibek na rozloučenou před tím, než jsem nastoupila do žlutého školního autobusu.

„Teď se od nás očekává něco dospělého. Je to náš velký krok a nezbude nám nic jiného, než ho udělat,“ přidám i slova táty.

„Dobře. Jdeme,“ rozhodne Jay a za ruku mě jemně táhne vstříc té velké černé díře…

Tři.

Já a Jay v autě. Vítr nám čechrá vlasy a my někam jedeme. Prý je to překvapení k narozeninám, ale já jsem na Jaye spíše naštvaná, protože mě vytáhl z postele ještě dřív, než začali zpívat ptáci. Po chvíli však dorazíme na neznámé místo. Jay mi uváže šátek přes oči, chytne mě za ruku a pomalu mě někam vede. Najedou se zastaví a sundá mi šátek z očí. Přede mnou se objeví neskutečný pohled. Stojíme na vysoké skále, pod námi se třpytí jezero, které se probouzí spolu s prvními slunečními paprsky, bijících nás do očí. V tu chvíli mi dojdou slova a já jen stojím s otevřenou pusou a zírám na tu krásu.

„Děkuju, Jayi,“ zmůžu se na prosté poděkování.

„Nemáš zač, Cassie,“ udiví mě, protože mě nikdy neoslovuje celým jménem, „tohle je přece samozřejmost. Tohle nejlepší kamarádi dělají,“ dodá šeptem.

Všechny vzpomínky mi proletí hlavou během několika sekund a já se nutím otevřít oči. Teď, nebo nikdy. Otevřu je a náhle mě pohltí příval světla, kterého se mi ty tři sekundy nedostávalo. A pak se dívám na něj. Leží tam stejně jako předtím. Ani se nepohnul, jak by taky mohl. Do očí se mi začíná drát nový příval slz. Začínám vidět rozmazaně, ale je mi to jedno. Chystám se odejít z pokoje, chystám se skončit s tím, protože jsem doufala zbytečně. Všechno je ztracené! Hřbetem ruky si utřu slzy a věnuji poslední pohled na mého nejlepšího kamaráda, který tu pro mě vždycky byl, vyslechl mě, kdykoliv jsem potřebovala, a pomohl mi. A najednou zpozoruji změnu. Dívám se totiž do krásných, čokoládových očí…

Autor: Terezka801, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oni mi lhali! - 3. kapitola: