OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oni mi lhali! - 4. kapitola

17.05.2013 (11:00) • Terezka801 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 606×

http://www.youtube.com/watch?v=nvb8wdBglpw

To, co se stalo potom, nabralo tak rychlý spád, že jsem v tom měla ohromný zmatek.

„Jayi,“ zašeptala jsem.

Po chvilce výměn pohledů jsem si uvědomila, že bych měla dát vědět lékařům, že se Jay probudil. Nechtěla jsem však od něj vstávat, bála jsem se, že ho zase ztratím a to jsem nechtěla. Stiskla jsem tedy tlačítko nad jeho postelí. Nestihla jsem ani mrknout, když se rozlétly dveře a v nich stál doktor se sestrou za zády. Trhla jsem sebou leknutím. Chvíli tam jen tak stáli, až po nějaké době jsem vypustila ze svých úst: „Probudil se.“

Ihned začala akce. Do pokoje vešla další spousta doktorů a kontrolovaly Jaye. Věděla jsem, že tam jen překážím, ale nemohla jsem se přinutit k odchodu.

„Jste rodinný příslušník?“ vyhrkla na mě najednou jedna ze sester.

„N-ne, ale jsem jeho nejlepší kamarádka. Jako jeho sestra,“ snažila jsem se přesvědčit ji.

„To u nás neplatí,“ odmítla mě a za předloktí mě vyvedla z pokoje.

Ještě chvíli jsem zkoušela protestovat a vzpírat se, ale nemělo to cenu, tak jsem přestala. Uraženě jsem si dosedla na židli stojící na chodbě a nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem toho Jayovi tolik říct, chtěla jsem, aby mi pomohl přijít na to, co se dělo v den nehody, chtěla jsem ho obejmout, chtěla jsem prostě být s ním. Najednou jsem uslyšela blížící se klapání podpatků a uviděla jsem, jak se ke mně chodbou žene Jayova máma v patách s jeho otcem.

„Cass, prý se probudil!“ křičeli na mě, jakmile mě zpozorovali.

„Ano, probudil,“ vstala jsem, „ale vyhodili mě od něj a nevím, jestli vás tam…“ nestihla jsem dokončit větu a za Jayovými rodiči jen klaply dveře do pokoje. Nic se nedělo, tak jsem usoudila, že jim, na rozdíl ode mě, dovolí s ním zůstat. Byla jsem nervózní a nesvá, tak jsem se vydala najít automat s kávou, přestože ji normálně nepiju. Nohy se mi třásly. Nevěděla jsem, jak dlouho bude trvat návštěva celého lékařského týmu v pokoji, kde leží Jay. Hlavou mi problesklo, co kdyby potřeboval jiný pacient zaměstnance této nemocnice. Všichni by se přemístili a já bych mohla jít za Jayem! Napadlo mě mnoho verzí toho, co bych mohla provést, ale vždycky jsem ve skrytu duše byla srab, takže jsem si jen bezmocně s kelímkem kávy sedla na židli a zírala do zdi.

„Slečna Obreyová?“ ozvalo se najednou nad mojí hlavou.

Cukla jsem sebou a zadívala jsem se nad sebe. Dívala jsem se do modrých očí patřící mladému doktorovi.

„A-ano. To jsem já,“ vykoktala jsem.

„Rodiče Jaye Mitchela si přejí, abys za nimi přišla na jeho pokoj,“ oznámil mi způsobem, jako kdybychom se bavili o počasí.

Šťastně jsem vyskočila, až jsem na sebe vylila kelímek s téměř vychladlou kávou. Nevadilo mi to, mohla jsem přece za Jayem!

„Opravdu?“ vykřikla jsem. Doktor je se zděšeným výrazem přikývl. Hnala jsem se chodbou tam, odkud jsem před chvílí přišla. Jen jsem ještě na zděšeného mladíka postávajícího vedle židle, kde jsem ještě před chvílí seděla, křikla děkuji a nasadila jsem sprint. Schody jsem brala po třech, jen abych byla co nejdříve u Jaye. Před dveřmi jsem se zastavila, prudce jsem vydechla, upravila si vlasy, i když jsem věděla, že na tom teď vůbec nezáleží, a lehce jsem zaklepala. Chviličku jsem ještě stála za dveřmi a pak jsem je pomalu otevřela. Spatřila jsem Jayovy rodiče sedící na židlích u Jayovy postele, kde ležel on sám. Všichni tři vzhlédli a usmáli se na mě. Ten Jayův úsměv byl ale jiný, než úsměv jeho rodičů. Byl zmatený. Chápala jsem to, já jsem se taky cítila zmateně, když jsem se probudila v nemocnici. Přišla jsem blíž a dosedla jsem na protější postel.

„Jayi, jsi v pořádku? Bolí tě něco? Moc se ti omlouvám. To kvůli mně jsi musel odjet z večírku, nebýt mě, vůbec nic by se ti nestalo.“

Jay ale jen otočil hlavu ke svým rodičům a věnoval jim stejný pohled, jako před chvíli mě. Zmatený.

„Cassie, musíme ti něco říct,“ pohasl paní Mitchelové úsměv na tváři. Vypadala najednou jinak, tak nějak vážně a smutně.

„Jay je sice v pořádku, ale…“ odmlčela se, „ptali jsme se ho, kam jste jeli. On… on si nepamatuje…, kdo jsi.“

V té chvíli se mi zatočila hlava, celý svět se mi zhroutil do jednoho malinkého peříčka, které odnesl vítr. Hlavou mi prolétlo desítky vzpomínek na Jaye, jak jsme se smáli, jak jsme se nervovali před těžkými testy ve škole, jak jsme spolu chodili na  oběd, jak mě doprovázel na nákupech…

„A-ale… to přece nemůže být pravda! M-musí si něco pamatovat! Aspoň náznak! Vždyť se známe celý život!"

„Ne, Cassie, opravdu nic. Nás dva si pamatuje, ptali jsme se ho na rodinu, tu si taky pamatuje, ale své kamarády… ne, neví, že vůbec nějaké měl.“

Nemohla jsem dál poslouchat, co jsem způsobila, když jsem kvůli jedné hloupé větě chtěla jet ten večer domů, nechtěla jsem se dívat na chlapce, který mi byl oporou téměř celý můj život a teď ani neví, kdo jsem!

Tak rychle, jak jsem předtím vběhla do pokoje, jsem zase vyběhla. Za poslední dobu jsem si snad po sté otřela slzy z očí, abych nezakopla, až poběžím ze schodů. Prudce jsem rozrazila dveře nemocnice a nasála čerstvý vzduch. Pršelo, ale to mě bylo v tu chvíli jedno. Vyběhla jsem do deště, myslela jsem je na to, že půlka mého já vlastně neexistuje a zřejmě už nikdy nebude. Za doprovodu troubení aut jsem přeběhla silnici a mířila jsem za město. Běžela jsem a běžela, můj dech mi přestával stačit, ale doufala jsem, že takhle všemu uteču, že najednou otevřu oči, všechno bude jako dřív a náš ples bude teprve přede mnou. Ale nic se nedělo, pořád jsem jen běžela v prudkém lijáku, promočená na kost.

Po chvíli jsem doběhla na místo. Zastavila jsem se a nemohla jsem popadnout dech.

Udělala jsem několik kroků a bylo to tu znovu. Přede mnou se otevíral pohled na jezero, které se dnes ale netřpytilo spolu s dopadajícími slunečními paprsky. Bylo černé a ponuré, stejně jako obloha a stejně jako můj život...

Autor: Terezka801, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oni mi lhali! - 4. kapitola: