OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oni mi lhali! - 5. kapitola

18.05.2013 (12:00) • Terezka801 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 565×

http://www.youtube.com/watch?v=r_8ydghbGSg

… Promočená na kost jsem zírala na černou hladinu pohlcující dešťové kapky, jako by je vítala s otevřenou náručí.

Nevěděla jsem, jak se Jay zachová. Zda mě bude ignorovat, nebo se bude pokoušet si vzpomenout na naše kamarádství, nebo mě bude chtít poznat znova. Díky tomu, že na mě zapomněl, mi klesly naděje. Zřejmě jsem pro něj nebyla tak důležitá, jako on pro mě. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Celá obloha byla tmavá, takže i kolem mě byla docela tma. Ale začalo se stmívat čím dál víc a já jsem pořád jen stála a stála. Vyrušilo mě až obrovské světlo, jak blesk pročísl oblohu, následováno hlasitou ránou hromu. Bouřka mi nikdy nevadila, ale nikdy jsem ji nezažila sama v přírodě na vysoké skále nad hlubokou vodní plochou. Otočila jsem se tedy k odchodu. Už jsem neběžela, jen jsem pomalu šla. Trvalo mi dost dlouho, než jsem přišla zpátky do města a pak ještě domů. Naštěstí tam nikdo nebyl, takže jsem nemusela poslouchat protivné dotazy typu kde jsi a co jsi dělala, že jsi tak promočená? V klidu jsem se zavřela do koupelny a pustila na sebe proud vařící vody. Vypnula jsem, protože hlava mě od samého přemýšlení bolela. Ve sprše jsem strávila asi půl hodiny. Když jsem zjistila, že se mi na prstech začínají dělat hrbolky od dlouhého máchání se ve vodě, usoudila jsem, že bych měla vylézt. Osušila jsem se, vlasy si zamotala do ručníku a stoupla jsem si před zrcadlo. Cítila jsem se svěží, znovuzrozená, ale pořád mě zraňovala ta jistá vzpomínka na Jaye, pro kterého už neexistuji. Jak jsem tam tak stála a koukala na svůj odraz, najednou mi hlavou probleskla jakási vzpomínka.

Já a máma jsme stály v koupelně a máma plakala. Pak něco řekla, zarazila se, já na ni zůstala koukat, ona mi něco řekla a odešla.

Všechno proběhlo velmi rychle a beze slov a vůbec jsem nevěděla, že se něco takového někdy stalo. Všechno jsem to viděla jako někdo třetí, jako divák, a nemohla jsme přijít na to, co se skrývalo za mým zděšeným výrazem. Celou tu dobu jsem nehnutě stála před zrcadlem a když jsem se znovu začala soustředit na to, co na mě zíralo ze zrcadla, zjistila jsem, že mám úplně stejný výraz jako v té vzpomínce. Kéž bych tak měla Myslánku, jako měl Brumbál!

Nemohla jsem přijít na to, co to bylo a proč jsem si na to vzpomněla zrovna teď, ale unavovalo mě neustále přemýšlet a nikam nedospět, tak jsem to vypustila z hlavy.

Vlasy jsem si uvolnila z ručníku a rozčesala jsem je. Po příchodu do pokoje jsem se zhrozila. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych tu za ty poslední dva týdny nechala takový svinčík! Všude po podlaze se válelo oblečení, jídlo a staré fotky s Jayem. Když jsem je zahlédla, opět mi to vehnalo slzy do očí. S pláčem jsem na sebe oblékla staré tepláky a tričko a všechno jsem to uklidila na své místo s úmyslem, že se nějak zabavím. Když jsem své dílo dokončila, unaveně jsem si lehla na postel a zavřela jsem oči. Chvíli jsem tak ležela a kdyby mě nevyrušil domovní zvonek, usnula bych.

Ač se mi vůbec nechtělo, sešla jsem dolů po schodech a otevřela jsem dveře. Za nimi stála paní Mitchelová.

„Ahoj Cassie,“ smutně se na mě usmála, „jedu z nemocnice, manžel musel ještě do práce, ale já jsem si říkala, že bych si s tebou ráda promluvila.“

Docela mě to zarazilo. S Jayovou mámou jsem sice udržovala dobrý vztah, ale nikdy jsme si jen tak nesedly a nepovídaly si. Byla takový ten kariéristický typ, co se příliš nestará o rodinu a skoro není doma – jako její manžel.

„Dobrý den,“ vyhrkla jsem. „J-já… pojďte dál,“ pozvala jsem ji.

Usoudila jsem, že nejlepší bude, když si sedneme do obýváku.

„Kávu?“ optala jsem se jako slušné děvče.

„Raději bych nějaký čaj. Earl Grey, jestli máte,“ usmála se na mě.

„Máme,“ oplatila jsem jí úsměv a v duchu jsem myslela na to, že tohle je nejdelší konverzace, co jsem s ní kdy vedla.

Celá nervózní jsem odešla do kuchyně. Když jsem se vrátila s dvěma šálky vařícího čaje, přistihla jsem paní Mitchelovou, jak stojí a prohlíží si zarámované fotografie. Byla tam i jedna, kde jsem byla já s Jayem. Naši věděli, že bych ráda bratra a Jay mi ho téměř nahrazoval, takže mému kamarádství s ním nijak nebránily a skoro patřil k nám do rodiny. Fotka byla pořízená na dětském hřišti, kde mi tenkrát řekl, že budeme nejlepší kamarádi, jen o pár let později. Fotila nás Jess a my na tvářích máme hravé úsměvy. To odpoledne patřilo mezi nejlepší zážitky, co mám. Byla jsem s lidmi, které mám ráda a to vypovídá za vše. Člověk by si měl vážit toho, co má, protože teprve potom, když to ztratí, zjistí, jak moc to pro něj znamenalo. Jay.

„Jste jako bratr se sestrou,“ poznamenala, když mě vycítila.

„Byli jsme,“ podotkla jsem s povzdechem.

„Cassie, nic není ztraceno.“

„Paní Mitchelová,“ sedla jsem si do křesla, „když máte celý život kamaráda, se kterým trávíte veškerý svůj volný čas, ví o vás všechno, všude vás doprovází, je to vaše druhé já, a pak na vás zapomene, to je jako kdyby vám nevědomky vrazil dýku do srdce. Nejhorší na tom je, že za všechno vlastně můžu já. Kdybych si aspoň mohla vzpomenout, proč jsem chtěla odjet!“

„Vím, že to pro tebe není jednoduché. Ani pro nás. Myslím, že nebýt tebe, Jay by nikoho neměl. Ty určitě víš, jak to já a manžel máme – pořád jsme v práci a Jay je neustále sám. Tedy, byl by sám, kdyby neměl tebe. Jsem ráda, že se kamarádíte zrovna vy dva, protože jsem se vždycky bála, že se přidá k nějaké pochybné partičce a začne dělat potíže. Ty jsi ale fajn holka a dokud je s tebou, nemám o něj sebemenší starost.“

„Děkuji. Cením si toho, že mi věříte. Ale používat přítomný čas po tom, co se stalo, mi – se vší úctou - přijde jako holý nesmysl. Už nikdy to nebude jako dřív. Dávají mu doktoři nějakou šanci na to, že si vzpomene?“ upřeně jsem se na ni zadívala.

„Teď by jsi asi ocenila prosté ano nebo ne, viď?“

Neodpovídala jsem, jen jsem se jí dívala do očí. Pochopila.

„Ne. Říkali, že mu nedávají moc velké naděje.“

„Moc velké naděje?“

„Žádné.“

Zalapala jsem po dechu. Zase jsem věřila tomu, o čem jsem předem věděla, že se nemůže stát. Vždycky jsem tak naivní a pak jen zklamaná. V tu chvíli jsem měla chuť si rozbít hlavu o zeď.

„Víš, Cassie, nevěřím jim. Prožili jste toho přece spolu tolik. Myslím, že kdybys ho pravidelně navštěvovala, třeba by jsi mu nějak pomohla si vzpomenout.“

„Opravdu si to myslíte? Nebo to říkáte jen ze soucitu?“

„Ne, žádný soucit. Vždycky všemu věřím do poslední chvíle.“

„Jo, to já taky. Ale poslední dobou je to dost zbytečné.“

„Nikdy to nevzdávej,“ snažila se mě povzbudit.

Zamyslela jsem se nad jejími slovy. Má to něco do sebe. Jestli mám bojovat, tak do poslední chvíle! Nevzdám to! Jay byl můj kamarád po téměř celý můj život a já o něj teď nechci přijít, protože lepší kamarád se těžko hledá.

„Počkáte chvilku?“ vstala jsem z pohovky.

„Jistě,“ dostalo se mi usměvavé odpovědi.

Rozběhla jsem se z obýváku a po schodech vyběhla do svého pokoje. V mžiku jsem na sebe naházela rifle, tričko a nepromokavou bundu, mokré vlasy stáhla do ledabylého uzlu a na nohy obula conversky. Popadla jsem svoji největší kabelku, do které jsem vměstnala dvě velká plná alba fotek mě a Jaye. Když uvidí tu spoustu obrázků, kde jsme my dva, musí mi přece uvěřit, že nejsem jen tak někdo. Že jsem ta kamarádka, která tu pro něj vždycky byla, je, a bude. I když o mě teď neví…

Autor: Terezka801, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oni mi lhali! - 5. kapitola: