OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oni mi lhali! - 6. kapitola

22.05.2013 (20:00) • Terezka801 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 409×

http://www.youtube.com/watch?v=XuOHKXfaaDk

Když jsem přišla zpátky do obýváku, připravena k odchodu, paní Mitchelová se na mě mile usmála.

„Jsem ráda, že jsi pochopila můj záměr.“

„Já taky,“ usmála jsem se, „díky, že jste přišla a přesvědčila mě.“

„Nemáš zač. V neposlední řadě jde o dobro mého syna,“ spiklenecky na mě mrkla.

V nemocnici vládl klid, protože už byl skoro večer, ale z dobré vůle doktorů a také kvůli přesvědčovacím schopnostem Jayovy mámy jsme mohly Jaye navštívit.

„Ahoj, Jayi,“ řekly jsme jednohlasně při vstupu do pokoje.

Jay na nás unaveně vzhlédl, úsměv oplatil, ale nic neříkal. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Koneckonců, byly jsme teď cizí lidé. Aspoň já pro něj.

„Jayi, Cassie… víme, že si ji nepamatuješ, ale ona by chtěla zkusit, jestli se ti v hlavě nezrodí nějaké vzpomínky. Aspoň zkusit. Určitě by byla moc ráda, kdybys jí to dovolil,“ ujala se slova jeho matka. „Nechám vás tu samotné,“ rozhodla a otočila se k odchodu.

Věnovala jsem jí vyděšený pohled, protože jsem spoléhala, že mi pomůže Jaye přesvědčit, že jsem opravdu byla jeho kamarádka po skoro celý náš život. Ona mi ale jen věnovala povzbudivý pohled a zaklaply se za ní dveře.

S povzdechem jsem dosedla na postel naproti té Jayově, přesně jako minule. Chvíli jsem jen tak seděla a koukala na ruce složené ve svém klíně. Po chvíli mě z přemýšlení vytrhl Jayův hlas.

„Je mi moc líto, že si nepamatuji, kdo jsi,“ zhodnotil situaci a já cítila jemné pálení slz v mých očích. Zase.

„Myslíš, že si dokážeš vzpomenout?“ schválně jsem nenavázala na jeho větu.

Chvíli jen ležel a nic neříkal.

„Doktoři říkali, že mi moc šancí nedávají. Můj mozek prý utrpěl šok. Ani nevím, co mi přesně řekli, že se se mnou stalo. Je to strašně složité. A navíc si to ani nechci pamatovat.“

„Mě nezajímá názor doktorů,“ skoro jsem se rozkřikla, „chci vědět, co si myslíš ty.“

„Myslím, že jsou to vzdělaní lidé a vědí, co říkají,“ prohlásil pevně. Nemohla jsem uvěřit tomu, co řekl. Zalapala jsem po dechu. Tahle postel bude zakletá! Rozhodla jsem se ale nevzdát se.

„A budeš natolik ochotný, když budeš pár dní trpět moji přítomnost a aspoň trochu se snažit? Jayi, prosím, je to pro mě strašně důležité. Jsi můj kamarád, jsi můj nejlepší kamarád a já o tebe nechci přijít!“

Zřejmě, když viděl, jak zoufalá jsem, změklo mu srdce a prohlásil: „Tak dobře.“

Podívala jsem se na digitální hodiny visící na zdi pokoje. 18:00. Fajn, jdeme do toho.

„Takže – nepamatuješ si vůbec nic? Ani že jsi nějakou kamarádku měl?“

Zavrtěl hlavou.

„Pamatuješ si na dobu, kdy jsi chodil do školky?“ ptala jsem se, zatímco jsem lovila jedno z alb ve své kabelce.

Zavrtěl hlavou.

Snažila jsem se přehlížet jeho vrtění hlavy a tak, aby to neviděl, jsem z alba vyndala fotku, na které jsou všechny děti, které s námi kdy chodily do školky.

„A teď?“ otázala jsem se a podala mu fotku.

Přijal ji, chvíli se na ni pozorně díval. Na čele se mu vytvořila vráska. Věděla jsem, že tohle se stává pokaždé, když usilovně přemýšlí. Díval se a díval a pak… zavrtěl hlavou.

Bude to těžké, pomyslela jsem si, ale v hlavě mi vytonulo heslo, které mi řekla paní Mitchelová, když seděla u nás v obýváku a popíjela Earl Grey. Nikdy to nevzdávej!

S Jayem jsem v nemocnici strávila dvě hodiny a byla bych tam ještě déle, kdyby mě sestra nepoprosila, abych už odešla. Celou dobu jsem mu ukazovala jednu fotku po druhé, přesně tak, jak jsme rostli. Já a Jay ve školce. Já a Jay na procházce ve školce. Já a Jay před prvním vstupem do školy. Já a Jay, jak spolu sedíme v lavici… Poslední fotka byla ze dne, kdy se stala nehoda. Já a Jay stojíme na naší chodbě, já mám na sobě ty krásné bílé šaty a Jay slušivý oblek. Ani jsem nevěděla, že ji máma nechala vyvolat, a dokonce ji i založila do mého alba. Když jsem ji uviděla, neubránila jsem se slzám.

„Děje se něco?“ ptal se Jay, když mě viděl.

„Ne, jen… tohle je fotka ze dne, kdy se stala ta nehoda. Jeli jsme na náš ples a… víš, Jayi, je to strašně složité. Na ten večer jsem se strašně těšila, ale pak jsem tam nechtěla být a donutila tě, abys mě odvezl. Kdybych to nedělala, vůbec bys tu nemusel ležet a koukat na mě jako na cizího. Jenže ta nehoda mě připravila, stejně jako tebe, o paměť. Na rozdíl od tebe si ale nepamatuji jen tenhle den, takže ani nevím, co mě tak trápilo.“

Celou tu dobu mě pozorně sledoval a na čele mu zase vyvstala ta vráska. Proč, proboha? Co pro mě bylo tak důležité, že jsem kvůli tomu musela opusit ples?!

Když jsem přišla domů, unaveně jsem sedla na postel. Následovalo tiché zaklepání na dveře. Máma.

„Cass?“

„Ano, mami?“

„Můžu na chvilku?“

„Jasně, pojď. Co potřebuješ?“

„Jayova máma. Volala mi a říkala, že jsi šla za Jayem do nemocnice. Že prý zkoušíš, jestli si nevzpomene.“

„I ty si myslíš, že je to zbytečné?“

„Ne, to rozhodně ne. Jen nechápu… vím, že je to pro vás oba moc těžké, ale když se na to podívám z druhé stránky, přijde mi to jako absurdní situace. Proč prostě nezačnete se svým přátelstvím znova?“

„Mami! To není tak jednoduché! Jay mi dává jasně najevo, že se mnou už nechce mít nic společného. Kouká na mě jako na lháře, co stojí o jeho přízeň, a o nějaké znovunavázání vztahů opravdu nestojí!“

Máma zřejmě nevěděla, co mi na to říct.

„Promiň, Cass, nevěděla jsem, že je to takhle.“

„To je v pohodě. Já jen prostě nevím, co bych měla dělat. Najednou si připadám tak sama! Zbyla mi jen Jess, která má svých starostí až nad hlavu. Navíc nemám ani pomyšlení na to, že bych si teď hledala náhradu za Jaye, když o mě teď nestojí. Opravdu se cítím tak strašně bezradná, jako ještě nikdy. Co ty bys dělala na mém místě?“

„To je těžká otázka. Kdo není v tvé situaci, těžko si to dokáže představit. Hlavně se nevzdávej. Když budeš dostatečně trpělivá, třeba se ti to nakonec vyplatí. Pevně v to doufám,“ sevřela mi povzbudivě ruku.

„Díky, mami,“ odpověděla jsem a položila jí hlavu na rameno. Takhle jsme seděly ještě dalších pět minut. Pak vstala a s povzdechem prohlásila: „Měla bys zase začít chodit do školy.“ Znělo to vtipně, a i přes tíživou situaci jsem se musela začít smát. Poprvé ode dne, kdy se mnou něco nebylo v pořádku. Byl to příjemný pocit, ale když jsem si uvědomila, co dělám, měla jsem chuť si nafackovat. Čeká mě nelehký úkol a musím ho zvládnout. V hlavě mi zase vybublala ta slova: Nikdy to nevzdávej!

Autor: Terezka801, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oni mi lhali! - 6. kapitola: