OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Only you can say - Prolog + 1. kapitola

07.04.2012 (18:00) • Ayame • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 582×

Prolog...

Pokud se nemýlím, bylo pondělí. Asi tři hodiny odpoledne. Právě mi skončila škola a já šla obvyklou cestou domů. Cestou, složenou jen z jedné, velmi tiché, téměř liduprázdné ulice, která nedílně patří k mému životu. Ulice, kterou znám od raného dětství. Ulice, kterou chodím každé roční období do školy, na náměstí, za kamarády, prostě kamkoli, mimo náš dům. Ulice, kde potkávám sametově bílou kočku a hejno zvědavých ptáků, kteří na mladé, již ale uschlé třešni pozorují okolní svět... I dnes mě nevyhnutelně čekala křižovatka, co odděluje můj domov od známé uličky. Nic nového, nic co by mě přinutilo odvrátit mé momentální myšlenky. Ale přeci jenom se ten den něco stalo. Něco, co mě změnilo... Z klidné uličky se stalo místo, které závratně změnilo můj život...

1. kapitola

Sněhový poprašek mě činil téměř neslyšnou, protože mírnil zvuk dopadu vysokých kozaček na spící zem. Dnes jsem šla domů opět sama, proto jsem ubrala na tempu a kochala se tím, co je mi velice známé... Smog z nedaleko projíždějících aut mě vyrušil a já pochopila, že mi zbývá posledních pár metrů od silnice... Čekala jsem až projede poslední auto, abych mohla bezpečně přejít, trvalo ale nějakou chvíli, než jsem uviděla jet auto, které za sebou žádné jiné nemělo. Těžký batoh mě sklouzával z ramenou a že mi ještě zbýval nějaký čas, rozhodla jsem si ho narovnat... Hlavu jsem otočila doprava, směrem k ulici, kterou jsem právě prošla a obrys postavy v černém oblečení se tak zrcadlil v mých očích... Nepoznala jsem, kdo to je, ale moc mě to nezajímalo. Zrak jsem znovu věnovala pomalému osobnímu autu. Když mě konečně mihlo, plánovala jsem vykročit na šedavě černý asfalt, ale zvědavost mě přemohla. Oči zabloudily na konec ulice, než ale stihly pořádně zaostřit, slyšela jsem jemný hvizd vzduchu, který se ke mně hnal a nával nepředstavitelně velké bolesti. To co bylo poté všude kolem mě, byla černota...

Znovu jsem nabývala vědomí... Tělo jsem měla v jednom ohni, hlava mi hučela a jediné co jsem teď mohla dělat, bylo poslouchat... První co jsem slyšela byly kroky. Někdo šel velmi neobratně, rychle, a ničil tím mé ticho. Zřejmě se tak choval kvůli mně. Ucítila jsem jeho teplou dlaň na mé ztuhlé tváři a trhla jsem sebou. Jen toto mě tak bolestivě pálilo. Pochopil a opatrně ji odendal, pak začal křičet o pomoc. Jeho křik mi trhal uši, přesto jsem v něm slyšela svou spásu...

Po několika minutách se dostavilo pár lidí. Šuškali si mezi sebou a po chvíli udělali kolem mě a chlapce kruh. Přešlapovali, občas někdo zděšeně zakvílel a všichni breptali to samé: „Co se jí stalo?!“, „Ach, Bože...“, „ Udělejte někdo něco!“, „To je hrůza!“ … Nepohnula jsem se, ani jsem nemohla, ale čím déle jsem bez hybně ležela, tím více jsem cítila bezmoc. Na chvíli jsem přestala vnímat hluk okolo sebe, chtěla jsem si odpočinout, jenže hluboký zvídavý hlas znovu donutil, abych aspoň jeden smysl opět použila.

„Co se tady sakra děje? “ prodral se skrz hlouček lidí a zhluboka se nadechl. „To je...“ začal, ale do řeči mu vstoupil chlapecký hlas se zvláštním podtónem.

„Ona tu ležela... Já... Nevím, co se jí stalo... Pomozte jí! Prosím... “ vymáčkl ze sebe se slzami v očích. Dospělá osoba krátce povzdechla a pak zavelela: „Zavolejte někdo záchranku! Vy...“ ukázal na skupinu dětí nejblíže k sobě. „Vy běžte rychle do školy a přineste lékárničku! Ostatní ustupte!“ Konečně mi došlo, že ta skupina lidí jsou moji spolužáci a o rok starší děti, kteří měli na hřišti nedaleko místa, kde jsem, tělocvik, ze kterého jsem já byla dnes omluvena. Když asi zaslechli volání o pomoc, přiběhli. A člověk, který zrovna stál těsně vedle mě, byl můj třídní učitel. Jediný, koho jsem zatím nedokázala rozeznat ani podle hlasu, byl můj “objevitel“...

S námahou jsem otevřela oči. Podle bílých stěn, lůžka a dezinfekčního zápachu, jsem byla v nemocnici. Neměla jsem z toho radost. Dočasně, tedy snad jen dočasně připoutaná na lůžko a obskakovaná “lidmi v bílém“. Nic po čem by sem toužila. Mému nadšení nepřidaly ani metry obvazu. Byly snad všude. Měla jsem obvázanou celou pravou nohu a levé stehno, levé rameno, břicho, hruď, velkou část pravé ruky a levé zápěstí. Aspoň s hlavou nic nemám, napadlo mě. Když přišel doktor, koukl se na má zranění, určitě věděl, že už jsem vzhůru, ale na nic se neptal. Byla jsem mu vděčná. Potřebovala jsem ještě chvíli čas.

Za dva dny přišel znova a sedl si na dřevěnou židli vedle mého lůžka.

„Jak je ti?“ zeptal se polohlasem.

„Neřekla bych, že nejlíp,“ odpověděla jsem s trochou nervozity. Měla jsem dost otázek, ale lékař se optal první.

„Vím, že na to asi nebudeš chtít vzpomínat, ale tvá zranění byla a doteď jsou vážná. Potřebujeme vědět, co se ti stalo...“ Mlčela jsem. Sklopila oči a začala převyprávět pondělní odpoledne.

„Šla jsem domů ze školy. Čekala, až přejedou auta přes silnici, abych ji mohla přejít. V dlouhé chvíli, jsem se pootočila abych si srovnala batoh a... a uviděla “někoho“. Byl celý v černém oblečení. Poté jsem se otočila znovu k silnici, pořád ale jely auta a já se znovu ohlédla...“ vyprávěla jsem dynamicky a ve mně stoupal adrenalin a strach. „Pak už jsem viděla jen rozmazanou siluetu, zaslechla hvizd vzduchu a...“ v tom jsem vykřikla. Celé tělo mě rozbolelo, rány začaly krvácet a já ztrácela vědomí...

„Ach,“ vzdychla jsem, když mi čistě bílé stěny a “zápach“ utvrdili v tom, že se stále nacházím v nemocnici. Nejvíce mě ale znepokojoval počet hadiček a přístrojů. Napoprvé byly jen dvě, teď jejich počet vzrostl a neustálé pípání mě drásalo nervy. Když se pootevřely dveře ;- aniž bych čekala až vstoupí a ujistila že je to ten správný člověk - vyhrkla jsem: „Co to je? Kdy mě pustíte? Proč tu pořád něco pípá!“. Až za pár vteřin mi došlo, jak jsem byla nezdvořilá. „Promiňte...“ On se pousmál. Byl hrozně milý.

„Neboj, za několik dní budeš moct jít domů.“ Jeho přívětivost mě přiváděla do rozpaků. Jeho věk a vzhled tomu jen ještě více přispívaly...

A opravdu, za dva týdny se mé “pomlácené“ tělo rozvalovalo v dřevěné posteli v malém, ale útulném a hlavně mém pokojíčku. Teplý černý čaj, který mi přinesla mamka provoněl celý prostor. Rodiče u mě několikrát byli a ptali se, co a jak, přesto nijak velký zájem neprojevili. Nikdy ho neměli. Mám je ráda, ale neberu je zcela za své rodiče. Jsem zvyklá se o sebe postarat a samota mi už nevadí...

Tak... První část konečně hotova :). Zatím to není nic moc, ale v hlavě už mám pokračování, které bude celkem zajímavé... Teda snad, pokud se mi to povede nějak zpracovat. Budu ráda za rady i kritiku...

Ayame

Autor: Ayame, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Only you can say - Prolog + 1. kapitola: