OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Organizace N. A. R. - Část 7.

21.08.2011 (20:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1228×

O něco později ve městě:

Alias prochází parkem.
Zajel si rukou do kapsy u kalhot a vytáhl z ní mobil.

„Hm, ani nevím, proč ho pořád nosím. Měl bych ho zahodit!“ řekl Alias, svírajíc mobil v ruce. Rozmáchl se, že ho odhodí, ale v tu samou chvíli mu na něj přišla SMS. „Ehm?“ zarazil se. V SMS stálo: „Otoč se!“

Alias se otočil za sebe a lekl se.

„Co tady děláš?“ vzkřikl Alias na Melody.

„Nic… Věděla jsem, že tě tady najdu, tak jsem za tebou přišla. Za rohem na mě čeká limuzína.“ Alias se začal kolem dokola ohlížet.

„Kde máš toho ďábla?“

„Ále... máš o něho starosti?“ podpíchla ho se smíchem Melody.

„Ne, je mi ukradenej…“ zamyslel se. „Neměla jsi jít tak náhodou s tvým otcem na oběd?“

„Měla, ale už nemám… Dala jsem si Jogiho jako předkrm,“ zasmála se. Alias na ni jen nechápavě hleděl. „Ne. Dělám si legraci. Tátovi do toho něco přišlo, tak to musel odvolat.“

„Překvapivě!“ řekl si Alias tiše pro sebe.

„Promiň? Co jsi to řekl?“

„Ale nic, zajdeme někam na něco?“

„Ano…“ odpověděla radostně Melody.

V restauraci:
„Hele Melody!“
„No?“ odpověděla s plnými ústy.
„Ty chodíš za otcem do organizace, že jo?“
„Jo.“
„A máš přístup k jakýmkoli informacím?“
„Hm, proč se mě na to ptáš?“
„Potřeboval bych po tobě, abys mi něco zjistila.“
„Hm,“ Melody se zamyslela, „proč bych to pro tebe měla jako dělat?! Nemám důvod!“
„Hm…“
„Na Jogiho jsi zlý. Mě nemáš taky dvakrát v lásce…“
„To není, Mel, pravda!“ skočil jí Alias do řeči. „Kdybych tě neměl rád, tak bych tě nikam sebou nebral a nemluvil bych s tebou.“ Melody na něj chvíli zamyšleně zírala.
„Tak dobře, udělám to, ale časem si za to od tebe vyberu nějakou laskavost!“
„Platí!“
Když Melody dojedla, tak jeli společně limuzínou do organizace. Vystoupili.
„Jdeš teď za tvým otcem?“
„Ano a kam ty?“
„Nevím… Chvíli se tady budu někde kolem motat a počkám až Darren přijde.“
„Můžeš jít ale se mnou, jestli chceš.“
„No…“ Melody chvíli přemýšlela, ale nakonec Aliasovu nabídku přijala. „Tak dobře.“ Alias ji chytil a vysadil si ji na rameno. Procházeli skrz nádvoří organizace.
Všude kolem bylo jako obvykle mnoho jeho členů.
Z budovy se vynořili i ti dva noví kluci. Alias s Melody prošel kolem nich.
Ten malý, bělovlasý, se ale na Aliase ani nepodíval... jen hleděl stále před sebe.
„Viděla jsi je?“ zeptal se Al Mel.
„Jo.“
„To jsou oni – ti dva, o kterých chci od tebe ty informace.“ Melody se zamyslela.
„Toho většího jsem už někde viděla, ale toho menšího ne... Neslibuju ti teda zázraky, ale udělám, co budu moct.“
„Díky.“

U vstupní brány, Organizace:

„Díky, to je dobrý, dál už půjdu sama.“ Poklepala Melody na Aliase a ten ji sundal.

„Dobře, ahoj.“

„Ahoj.“

Když se oba rozloučili, tak si to Alias opět namířil kolem lesa, do hor. Došel až na vrcholek hory před ním.

„Máš s ní něco?“ ozval se odněkud neznámý hlas.

„Cože?“

„Ptal jsem se tě, jestli s ní něco máš?“ ozvalo se znovu a Alias se zarazil, když za jednou ze skal vylezl ten malý bělovlasý kluk.

„Ty!“ Alias zbystřil. „Co tady děláš? Běž pryč!“ začal ho Al odhánět.

„Jsi na mladší?“ zeptal se ho Mirami troufale.

„Co to máš za debilní otázky?“ rozčiloval se Alias. „Proč se…“

„Jen tak se ptám,“ skočil mu Mirami do řeči.

„Melody je ředitelova dcera.“

„Je roztomilá.“

„Proč jsi sem přišel? Co po mě chceš?!“

„Nic, jen jsem ti přišel připomenout tu dnešní večeři. Doufám, že přijdeš.“ Alias si jen odfouknul. Bělovlásek se otočil a odešel pryč, ale k Aliasovi někdo za jeho zády běžel.

„Ahoj, chlapečku!“ vzkřikl někdo. Alias se rychle otočil a těsně vedle něj přistála rána.

„Co to…“ zablábolil vystrašeně.

„Minule náš souboj přerušil ten tvůj kamarád. Dneska tady ale není, takže můžeme pokračovat. Co ty na to?“ Alias okamžitě zbystřil na toho druhého chlapce, na Hierarcha. Bělovlásek vše uslyšel a vrátil se ihned zpátky.

„Thyme!“ zakřičel na něj. Alias vzplanul.

„Tak co, Aliasi Wilsone, přijímáš moji výzvu?“ Alias se ale na Hierarchovu nabídku jen zamračil. „Vidím, že používáš stejný druh magie jako já... Zářivé Ementály, nemám pravdu?!“ Hierarch vzplanul červenou září.

„Thyme, přestaň!“ okřikl ho Mirami a skočil na něho. Hierarch ho ale odhodil ke stromu.

„Nepleť se do toho! Chci vědět, jestli je opravdu pravda, že je v této organizaci jeden z nejlepších!“

„Thyme, ne! Budou z toho problémy!!!“ Alias se ale usmál a odpověděl.

„Výzvu přijímám!“

„Skvěle…“ Hierarchovi zajiskřily oči a okamžitě zaútočil proti Aliase. Oba dva bojovali s meči, které si vlastní silou vyvolali.

Thym stále silněji udíral na Aliase, ale ten jakoby ani silný nápor necítil. „Hmm… Nejsi tak slabý, jak jsem si myslel. Proto jsem rád, že můžu zkusit něco silnějšího.“ Thymovi zčervenaly oči. V pravé ruce se mu začala shromažďovat zářivě červená směs energie. Alias se z této skutečnosti zhrozil. Thym, po něm ale okamžitě skočil a opět minul. Alias využil chvilky jeho nepozornosti a zaběhl před ním do lesa.

„Mně neutečeš, chlapečku!“ vysmíval se Hierarch, Aliasovi.
Alias běžel stále více do nitra.

„Cože? Je to… Hm… používat tuhle magii, máme zakázanou!“

„Kdepak jsi, Aliasi?!“ rozléhalo se po celém lese protivníkovo volání.

„Sakra! Jsem v pěkný prdeli!“ uznal po chvilce Alias. „Zkurveně mě bolí ta ruka z toho znamení, co mám. Takhle mu to nebudu moct oplatit!“ K Hierarchově štěstí, měl Alias smůlu, že díky tomu, že byl Alias levák a díky tomu, že měl to tetování vyryto na své silnější - levé - ruce, byl boj s ním už předem prohraný.

„Huúúú…“ Alias se zastavil a odvázal si z levé ruky látku.

„Sakra! Jak je to možný, že mě to pořád tak bolí?“

„Pst!“ vzkřikl někdo na Aliase. Začal se ohlížet kolem sebe, ale nikoho neviděl. „Pst!“ ozvalo se znovu. Alias zvedl hlavu a podíval se nad sebe do koruny stromu.

„Cože, ty?“

„Dělej, vylez za mnou!“ okřikl ho Mirami.

„Proč?!“

„Neptej se a lez!“ Aliasovi ani nezbývalo nic jiného, protože Thym se k němu stále více přibližoval... Sto metrů od nich byla slyšet obrovská rána. Spadl strom.

„Aliasííí!“ zakřičel opět Hierarch.

„Proč jsi tu výzvu přijal?“ zeptal se ho bělovlásek. „Neměl jsi to dělat!“ Alias mu nic neodpovídal, jen se rozhlížel kolem sebe a tiskl si dlaněmi o sebe. „Co to máš s rukou?“ zeptal se ho zaujatě Mirami. Alias si vzal kus látky a opět si ji ovázal. „Co se ti to stalo?“ zahrnoval ho dál Mi, otázkami.

„Nic…“ odpověděl Al nakrkle.

„Neměl jsi tu výzvu přijmout, když nemůžeš bojovat!“

„To vím už taky. Řekni mi ale rači, jak ho mám zastavit?!“

„No… nezbývá ti nic jiného, než…“

„Ale, ale… naše dvě hrdličky jsou tady spolu.“  Oba dva se zarazili, protože těsně vedle svých hlav, uslyšeli Hierarchův hlas. „Mire, uhni!“ okřikl ho náhle Thym.

„Běž!!!“ zakřičel bělovlásek na Aliase a strčil ho ze stromu.

Thym ale po Aliasovi skočil znovu a opět minul.
Alias dopadl ze stromu dolů na tvrdou zem... Díky znaku na své levé ruce, nemůže používat stejnou magii jako protivník a to je ta nevýhoda. Aby to ale nebylo málo, tak si ji při pádě ještě zlomil.

„Au! Do prdele!“ sesbírával se s nadávkami, Alias ze země. „Teď jsem fakt v prdeli!“ uznal.

Thym měl na tváři úsměv od ucha k uchu, když uviděl, že je Alias bezmocný. Seskočil ze stromu dolů a opět se po něm rozběhl. Alias se ale také rozběhl a začal kličkovat mezi stromy.

„No tak… neutíkej!“ Alias zakopnul.

„Sakra!“ zasyčel. Thym po něm už po několikáté skočil. Alias už neměl ale tentokrát možnost se vyhnout. Zavřel od strachu oči. Kdosi zakřičel.
„Ne!“ Když Alias otevřel oči, tak před ním stál Mirami. Kolem sebe měl bílou záři a držel Thymovi ruku.

„Co?“ Thym se na něj zamračil.

„Mirami, uhni!“

„Ne! Nech ho už být!“ Vzdoroval mu. „Vždyť vidíš, že nemůže používat žádnou magii. Jsi zbabělý, když si na něho i tak troufáš!!!“

„Zmlkni a zmiz!“

„Ne! Nech ho už být!“

„Je to jen mezi námi, nepleť se do toho!“

„Ne!“ odporoval stále.

„Zmiz nebo ti ublížím,“ začal se mu Hierarch vyhrožovat.

„Zkus to!“

„No, jak chceš!“ Thymovi se opět objevil meč a sekl po něm… ale Alias meč svoji pravou rukou zastavil.

„Cože?“ Thym tam jen vyjeveně zůstal stát.

„Máš pravdu! Je to jen mezi nama dvěma, takže ho do toho nebudeme zapojovat!“

„Fajn!“  Thym se nohou rozmáchl a odkopl Miramiho na stranu. Alias od Thyma poodstoupil o pět metrů dál. „Pověz mi, ale jak mi budeš moci dokázat ublížit? Podívej se na sebe. Vždyť sotva stojíš!“

„Hm…“ Alias uznal, že má pravdu.

„Svoji levou ruku máš zlomenou. Pravou prořízlou a…“

„I tak tě pořád ještě dokážu porazit!“ dokončil Alias sebejistě větu.

„Hm, tak schválně!“

Alias si zlomenou ruku chytil druhou rukou za zápěstí a mírně ji zvedl.
Začala se mu v ní shromažďovat ta samá energie jako před chvílí u Thyma. Na Aliasově výrazu bylo poznat, že šíleně trpí. Thym se začal smát.

„Vidím, že nejsem jediný, kdo dokáže vyvolat toto kouzlo. Jsi ale hloupý, jestli si myslíš, že takový nápor energie tvá ruka vydrží! Jediné, čeho docílíš, bude to, že o ni přijdeš!!!“

„Drž hubu,“ okřikl ho Alias, „to už není tvoje starost!“

„Jak chceš, jen jsem tě varoval!“ Thym stejně tak jako Alias nashromáždil ve své dlani energii. Oba se ve stejnou chvíli proti sobě rozběhli. Nějaká postava, ale skočila mezi ně a odvrátila jejich útoky do prázdna.

„Ehm?“ Oba dva se zarazili.

„Už jednou jsem ti říkal, že nechceme žádné problémy! Nerozuměl jsi snad dost jasně?!“ Muž, který stál mezi nimi, byl Darren. Thym poodstoupil od obou dál a zasmál se.

„To máš ale Aliasi štěstí, že sem v čas přišla ta tvá chůva. Zachránila tě před tím nejhorším!“ Darren zaostřil na Thyma vražedným pohledem.

„Seber si svého kamaráda a vypadni!“

„Nevidíme se naposledy, Aliasi... Tohle ještě dokončíme!“ A spolu s těmito slovy Hierarch i Mirami odešli. Hned na to začal Darren po Aliasovi křičet.

„Jsi, Aliasi, opravdu až tak hloupí?!“

„Ne, to nejsem!“

„Mně se ale zdá, že ano. Podívej se na svoji ruku. Mohl jsi o ni přijít!“ Darren k němu přistoupil a chytil mu ji.

„Au! Co to děláš!“ okřikl ho od bolesti Alias.

„Stůj chvíli klidně…“ napomenul ho Darren a svojí mocí mu pravou ruku zahojil a levou narovnal.

„Au!“ zakňučel opět Alias.
Když ho Darren uzdravil, tak od něj kousíček poodstoupil. „Díky, ale nemusel jsi nás zastavovat. Zvládl bych ho i sám!“

„No jasně, to jsem viděl. Hlavně v tomto stavu, že?!“ řekl Darren a vysmál se mu do obličeje. „Nevím, co tě to k čertu napadlo!“

„Hm…“

„Drž se od nich, Aliasi, dál. Opravdu nechci žádné problémy!“ Darren se otočil od Aliase a vykročil pryč.

„Kam jdeš?“ zeptal se ho Alias.

„Ještě si něco zařídit... a co ty? Budeš tady jen tak stát?“

„Tsssw!“ zasyčel Alias.

„Je mi vlastně jedno, co budeš dělat, hlavně ale nedělej nic nerozvážného a vyhýbej se těm dvěma!“

„Tsssw!“ Darren odešel. Alias si opět odmotal látku z levé ruky. „Hmm… ten bělovlasý kluk se zarazil, když ten znak uviděl. Zajímalo by mě, co ho tak rozhodilo!“

O hodinu později na nádvoří Organizace:

„Aliasi!“ okřikl ho Darren, stojící kousek od něj. „Mám se tě zeptat, jestli teda půjdeš na tu večerní misi?!“

„Já nevím… o co tam jde?“

„Objevil se nový Sektor a celé město v něm je zabarikádované nějakými neznámými tvory. Půjdeš teda nebo ne?!“
„Asi ne…“

„No, jak chceš. Je to nepovinné, takže nemusíš jít, jestli nechceš.“

„A ty jdeš?“ zeptal se ho Al.

„Ano… Budu to dnes celé vést.“

„Fajn, jdu domů…“

„Dobře, ahoj.“

Něco před šestou večerní:

Alias se prochází ulice města. „Hm, co budu dělat? Je teprve šest?!“ Rozhoduje se. Posadí se na jednu ze zastávek kousek od parku... Kolem něj projde maminka s malým chlapečkem a ten ji říká: „Mami! Podívej se! Ta holčička támhle má ale krásnýho pejska!“

„Cože?“ zarazil se Alias. „Psa?“

Alias vstal a šel směrem k parku. Vešel bránou dovnitř a pár metrů před ním stála ředitelova dcera se štěnětem. Alias se ale na to hned rychle otočil, než ho mohla mít tu šanci Melody zaregistrovat, ale pozdě.

„Jééé, Aliasi!“ oslovila ho.

„Sakra!“ zasyčel Alias.

„Poběž, Jogi!“ vzkřikla na štěně. Společně k němu doběhli. „Ahoj, Aliasi. Co tady děláš?“

„Ahoj, skrčku. Jen jsem se šel projít. Co tady ale ty děláš, tak pozdě?!“

„Nic.. Šla jsem si sem ještě s Jogim chvilku hrát, než vám ho zase vrátím.“

„Jestli chceš, tak si ho klidně ještě nějakej den nech…“ nabídl jí Al okamžitě. Melody se zasmála.

„Já vím, že by jsi byl rád, kdybych si Jogiho ještě vzala, ale zítra ráno jedu pryč, takže nemůžu!“ zesmutněla. „Nejraději bych si ho vzala sebou, ale nejde to.“ Melody zvedla Jogiho ze země a v náruči se s ním začala tulit. Pejsek radostně vrtěl ocáskem.
Někdo ji zavolal. Zvedla to. Když domluvila, pronesla. „Aliasi?“

„No?“

„Musím už jít. Nevadilo by ti, kdybych ti Jogiho dala už teď?“ Alias se podíval k zemi na štěně a to na něj vycenilo nenápadně zuby.

„No…“

„Prosím…“ zanaléhala.

„Tak dobře!“ odpověděl Alias kysele. Štěně ale začalo kňučet. Melody se k němu přikrčila a pohladila ho po hlavě.

„Ale Jogi, neboj se. Pozítří za tebou zase přijdu.“ S těmito slovy se před parkem objevila dlouhá černá limuzína. Melody podala Aliasovi vodítko a usmála se na něho.

„Tak ahoj.“

„Ahoj,“ rozloučili se a odešla. „Tak pojď!“ řekl rázně Alias a trhnul silně vodítkem.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Organizace N. A. R. - Část 7.: