OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Organizace N. A. R. - Část 9.

23.08.2011 (16:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1276×

„No… Ze začátku jsem o nich nic nenašla, ale potom jsem se podívala támhle dozadu do tajných spisů," – část v místnosti, ve které Alias pře chvílí byl – "a to začalo být opravdu zajímavé.“ Melody otevřela před sebou malou skříňku a vytáhla z ní dva spisy, které tam měla ukryté, a otevřela je. „Ten vyšší kluk se jmenuje Hierarch Thyme… Podle toho, co se tady píše, je opravdu silný. Nikdo ale neví, odkud se tady vzal, není to tu zapsané.“ Melody posouvala svůj prst stále dolů po papíře. „Nemá sourozence ani rodinu… Jsou tady prostě všechny základní informace o něm. Myslím ale, že tě budou více zajímat ty informace na tom růžovém papíře. Ten kluk jich tady má fakt hodně." Melody přelistovala až úplně na poslední stránky.

„Perfektně ovládá jakousi magii Červená Záře a mnoho dalších jiných.“ Melody otočila papír. „Hmm… dál jsou tady zakázaná kouzla.“ Alias pevně sledoval Melodin prst. „Ze zakázaných kouzel… umí ovládat celkem tři. Není tady ale napsáno jaké.“

„Hmm…“ zabručel Al. „A o tom druhým klukovi si našla taky něco?"

„Ne!“

„Cože?“ vzkřikl překvapeně Alias.

„No…“ Alias si v duchu pro sebe pomyslel: Sakra! Hlavně ten mě zajímal! „Jako něco jsem našla, ale no… Podívej se na to sám,“ řekla a otočila spis na Aliase.

Alias otevřel spis a zůstal jen překvapeně stát.

„Vždyť tady není napsaný ani jeho jméno. Jak je to možné?“

„Nevím… Byla jsem stejně překvapená jako ty. Dokonce ani věk a… nic tam prostě nemá. Všiml sis ale toho, co já?“

„Čeho?“

„Jako jediný má jen první list bílý a ostatní růžové, nepopsané.“

„To máš pravdu.“

„Ten kluk je vážně zvláštní. Připadá mi milý, ale určitě nebude tak milý, jak vypadá, už jen díky tomu, že jeho složka je jen samej růžovej papírek.“

„Hmm…“ Melody pohledem zamířila ke dveřím.

„Měli bychom už asi jít nebo nás tady někdo nachytá.“

„Dobře,“ souhlasil Alias a zavřel bělovláskův spis. „Melody?“ řekl Al, když k sobě přisunul Hierarchův spis na stole ještě před tím, než ho stihla vzít. „Mohl bych si ty dva spisy vzít s sebou?“

„Ne!“ zatrhla mu to okamžitě Mel. „Hlídají je! Kdyby zjistili, že nějaké chybí, byly by z toho veliké problémy!!!“ Alias se ale jen tak nechtěl dát odbýt. Podíval se k Mel milým pohledem a prohrábl ji prsty vlasy.

„Já vím, že to dokážeš zařídit tak, aby to šlo…“

„Hmm…“ Melody se zamyslela.

„No tak, Melody. Udělej to pro mě!“

„Já nevím…“

„No škoda,“ řekl Alias a otočil se k ní zády. „Myslel jsem, že toho dokážeš víc, něž jen tohle, ale jak tak vidím, tak seš ještě malá holčička, která se bojí tatínka.“ Melody věděla dost přesně, o co Aliasovi jde. Chtěl ji vyprovokovat. To se mu ale i nakonec povedlo.

„Tak dobře, vezmi si je, ale zítra mi je dones!“

„Dobře,“ řekl Alias s úsměvem, sebral ze stolu oba spisy a políbil ji na čelo.

Společně vyšli z archívu a rozloučili se.

Když Alias vyšel na nádvoří organizace se schovanými spisy v mikině, začal se rozhlížet kolem sebe, jestli třeba někde neuvidí Darrena.

„Sakra! Jak dlouho to bude ještě psát?! Ten seznam bych měl hotovej za pět minut! Co mám tady jako dělat, když mi nic nedali za úkol. Sakra!“ rozčiluje se pořád Alias.

„Aliasi!“ okřikl ho kdo si.

„Ehm?“ otočil se, ale nikoho neviděl.

„Hej, Aliasi!“ doběhl k němu jaký si chlapec.

„Co je?“

„Mám ti říct, že máš jít za ředitelem. Chce s tebou o něčem důležitém mluvit!“

„Cože?“

„Jo, hned!“

„Dobře.“ Chlapec zase od Aliase odběhl. „Co když si mě volá kvůli tomu, že… sakra!“ odfouknul si naštvaně Al. „To ale není možný, aby věděl, že jsme si ty spisy vzali a že navíc mám já... Teda pokud by mu to ta malá krysa neřekla. Do prdele!!!“

Alias, i když ne moc sebejistým krokem, kráčel po chodbě na nejvyšším desátém patře organizace, kde sídlil ředitel Garel. Přistoupil k jeho dveřím a roztřepanou rukou zaťukal.

„Vstupte!“ ozvalo se rázně za dveřmi.

Alias otevřel dveře a vešel s úsměvem na tváři, jakoby se nic nedělo.

„Volal jste mě, pane?“

„Ano, posaď se!“

„Proč jste si mě pane zavolal? Jedná se snad o něco důležitého?“ Alias se z ničeho nic choval tak mile, že byl z toho překvapený i on sám, že vůbec něco takového umí.

„Ano!“ odpověděl mu ředitel rázně.

„Hmm…“

„Předtím, než ti řeknu, o co se jedná, tak… nechceš mi něco Aliasi říct?“ A je to tady, určitě o tom ví. Pomyslel si Alias.

„Říct?“ vypadlo z Aliase. Byl tak nervózní, hlavně když z něho ředitel ani na chvilku nespouštěl oči. Doslova ho trhal pohledem.

Alias ale začal dělat nechápajícího.

„Ano, říct.“ Alias se celý od nervozity začal potit a několikrát po sobě polykal.

„No… ne, pane.“ zakoktal Alias.

„Dobře…“ řekl ředitel Garel a opět se opřel do svého křesla.

„Provedl jsem snad něco?“ zeptal se neviňátko Alias.

„Provedl?“ Ředitel změnil svůj vážný výraz ve tváři a zasmál se.

„Ty ne, ale tvůj společník ano.“

„Ehm?“ Alias nic z toho, co mu tady ředitel povídal, nerozuměl.

„Dozvěděl jsem se, že každé ráno k tobě chodí moje dcerka Melody.“

„Ach, takhle to myslíte…“ oddechl si Alias celý nervózní až na infarkt.

„Nikdy jsem netušil,“ pokračoval dále ředitel, „že si za tak krátkou dobu někoho oblíbí. Doma stále o tobě mluví. Někdy se to už nedá opravdu poslouchat.“ Zasměje se. „Neobtěžuje tě ale, že za tebou stále tak často chodí? Možná bych ji měl...“

„To ne, pane!“ skočil mu do řeči Alias. „Melody je roztomilá holčička. Moc rád si s ní hraju a jsem rád, že k nám chodí. Vůbec mi její přítomnost nepřekáží, právě že naopak.“ Lhář jeden!

„Tak to jsem rád… i když bych chtěl, tak mi na Melody díky řízení organizace nezbývá moc času.“

„Chápu…“ posmutněl Alias. Začal hrát na city. „Můžete ji ale, pane, vyřídit, že kdykoli bude chtít, může za mnou přijít.“ Ředitel se zasmál.

„Jsem rád, že jsme si to objasnili. Můžeš, Aliasi, odejít.“

„Jistě, omluvte mě,“ pousmál se naposledy Alias s přetvářkou a vyšel z ředitelovy kanceláře.

Na chodbě tohle všechno ještě Alias rozdýchával. „Ufff, už jsem si myslel, že ví, že jsem vzal ty spisy.“ Alias je chytil a více je schoval v mikině. „Hmm, ale proč říkal…“ Chvilku nad tím, co ředitel říkal, uvažoval a došlo mu to. „Ten hajzl!“ zakřičel. "Musím ho najít!“ řekl a rozběhl se po chodbách.

Když seběhl všechny patra budovy, vyběhl před organizaci. Byl celý nasupený. Zaběhl za roh a v té rychlosti vrazil do Darrena.

„Darrene! Ty hajzle!“ zakřičel na něj okamžitě Alias.

„Aliasi, uklidni se. Co se zase stalo?“

„To mě spíš vysvětli ty! Kdo měl doopravdy hlídat v ten den tu malou krysu?!“

„Malou krysu?“ zopakuje po něm Darren.

„Ředitelovu dceru! Měl jsi to být ty, že jo?“

„Aha, tak to myslíš…“

„Tak co? Jak to je?“ křičel Alias pořád na Darrena.

„Máš pravdu. Měl jsem ji hlídat já. Chtěl jsem ale vidět, jak by jsi to zvládl ty.“ Aliasův výraz zvážněl.

„Ty hajzle!“ zakřičel Alias a skočil po Darrenovi.

„Aliasi, přestaň!“ odstrčil ho od sebe Darren.

„Jak se mám uklidnit, když jsem se teď tohle dozvěděl!“

„Nevím, proč z toho děláš takovou vědu!“ Alias se zastavil.

„Hmm, až tak mě to nesere.“ Jo, jasně! Vůbec to nejde vidět. (smích) „Ale nebýt toho, že jsi chtěl vidět, jak to zvládnu, bych ji ani nepoznal. Neměl bych žádné problémy. Žil bych v klidu.“ Aliasův výraz opět zvraždil. „Ale díky ní a toho psa, nemůžu!“

„Aliasi, moc přeháníš,“ řekl Darren a prošel kolem Aliase. „Říkáš mi tady, jak ti vadí, ale určitě ji máš rád…“

„Tak to teda ne!“ snažil se ho Alias vyvést z omylu.

„No jasně a proto se s ní kamarádíš, že?“

„Hmm…“ Alias se otočil na Darrena.

„Za to, co jsem udělal, mi ještě jednou poděkuješ!“

„Jo, poděkuju ti za to, až budu ležet někde pod kytkama!!!“

„Aliasi, přestaň už…“

„Tsssw!“

„Jak si se vlastně dozvěděl, že jsem ji měl hlídat já? Kdo ti to řekl?“

„Ředitel si mě zavolal a bavili jsme se spolu o ní.“

„Aha…“ Alias se pohledem otočil od Darrena na opačnou stranu.

„Už na to seru, je mi to jedno…“ Darren na něj jen nechápavě hleděl.

„Musím jet teď ještě ke mně domů, nechal jsem si tam jeden důležitý seznam, tak… Nechceš jet se mnou?“

„Nevím…“ odpověděl otráveně Al.

„Tak co?“

„Hmm, tak jo, třeba. Stejně nemám co dělat!“

„Dobře.“

U Darrena doma, v pracovně

„Proč jsi nechal, abych hlídal Melody já?“ zeptal se už po několikáté Alias. Pořád mu to nějak vrtalo v hlavě. „Vždyť víš, jak nemám rád takové rozmazlené fracky…“

„Už s tím zase začínáš?“ Darren pozvedl hlavu k sedícímu Aliasovi. Povzdechl si. „Těch důvodů bylo víc, ale bylo to hlavně i kvůli tomu, že jsi stejný takový fracek, jako ona!“

„Cože? Pfff!“

„Chtěl jsem, abys ji poznal a i ona tebe.“

„Proč?“ podíval se na něj nechápavě Alias přes horní opěradlo u židle.

„Protože… Melody je opravdu velice talentovaná holčička a učitelé, které má nejsou tak dobří jako ty!“

„Jako já?“

„Víš přece, že jsi jeden z nejlepších a nejcennějších kousků organizace a to, co se Mel naučí od jejich drahých učitelů, se nenaučí tak, jako když ji ty některé věci bude učit ten, který je ovládá už od narození…“

„Hmm…“

„Proto jsem to udělal a více se o tom už s tebou bavit nehodlám!“

„Fajn!“ Alias se na židli otočil opět na druhou stranu od Darrena a hleděl z okna ven. Po chvilce si začal pískat.

„Mohl by jsi mě už konečně nechat o samotě?“

„Ne!“ odpověděl rázně Al.

„Hmm, klidně tady teda zůstaň, ale aspoň buď zticha!“

„Fajn!“

Alias se zvedl a sedl si do křesla naproti sobě… Dlouho ale být ticho nevydržel.

„Už to budeš mít?“ vyrušil Al znovu Darrena.

„Co zase chceš?“

„Co si myslíš o těch dvou?“

„O kom?“

„O těch dvou nových?“

„Nevím, co si mám o nich myslet… Ten vysoký je dost agresivní. Určitě rád vyhledává konflikty. Na první pohled je z těch, co si o sobě hodně myslí a pořád se tím vytahují, ale ten druhý…“ zarazí se.

„Co?“

„Ten druhý je úplně jiný, je úplný jeho opak. Vypadá jako by k nám přišel rovnou ze školky a vůbec tak celkově připomíná vzhledem dítě.“ Darren pozvedl od prohrabujících se spisů hlavu a podíval se na Aliase. „Proč se mě ale na to ptáš?“

„Něco ti ukážu,“ řekl Alias, zvedl se a z mikiny si vytáhl ty dva spisy, co mu Melody půjčila.

Položil je před sebe na stůl a Darren se k nim okamžitě přiřítil. Alias se ho až lekl.

„Kde jsi to, Aliasi, vzal?“

„V organizaci, v archívu.“ Darren se opět narovnal a hodil na Aliase zabijáckým pohledem.

„Jak jsi ty spisy získal? Nikdo se jen tak přece nemůže dostat do archívu bez vstupního hesla. Kde jsi ho vzal?“ Alias se opět posadil do křesla.

„Melody mi pomohla.“

„Hmm…“

„Klidně se podívej, já jsem se už díval.“ Darren vezme do rukou první spis – Hierarchův spis - a otevře ho. „Jak už jsem pochopil, tak na těch růžových stránkách jsou napsaný kouzla a vůbec všechna silná magie, kterou ten člověk ovládá, ale…“ Darren se posadí a vezme do rukou bělovláskův spis. „On tam nic nemá. Co to znamená?“ zeptá se ho Al. Darren se do spisů dívá dost zvláštním pohledem.

„To jsem teda ještě neviděl, aby ani nevěděli, jak se jmenuje.“

„Já ale vím jeho jméno.“ Darren k němu pozvedne hlavu. „Jmenuje se Mirami.“

„Jak jsi seš jistý? Odkud to víš?“

„Ten druhej blb mu tak řekl, ale nevím, jestli je to jeho jméno…“ Darren si dal prohlíží spisy a po chvilce je zavře a položí zpět na stůl.

„Víš ale, že když někdo přijde na to, že ty spisy chybí, tak že z toho budou zase jen problémy!“

„Já vím. Zítra je ale vrátím zpátky a nikdo na nic nepřijde…“

„Tak to doufej…“ Darren se opět zvedl a vrátil se k haldě papírů na stole.

„Můžu tady dneska přespat?“ zeptal se ho z ničeho nic Alias.

„Když mě nebudeš rušit, tak jo!“

„Fajn, jdu do obýváku.“

„Dobře…“

Když Alias po půl hodině, co mu pizzu dovezli, dojedl, tak si opět lehl v obýváku na sedačku a po chvilce usnul.

Druhý den ráno

„Aliasi, Aliasi? Sakra, kde zase jsi?“ rozkřikuje se po celém domě Darren. Vezme do ruky mobil a zavolá mu. Zvoní to.

„No?“ ozve se Al.

„Kde seš?“ začne na něj okamžitě Darren křičet.

„Zrovna jsem kousek od sebe. Potřebuješ něco?“

„Ne! Jen jsem nevěděl, kde seš…“

„Dobře, ahoj…“ řekne a drze mu to položí. Darrena to ale pěkně vytočí.

„Tsssw, celý on! Nevděčník jeden!“

Alias vejde opět otevřenými vchodovými dveřmi do paneláku, kde bydlí, ale nahoře musí zase zazvonit, protože zase neví, kde má klíče. Lara mu otevře.

„Aliasi, kde jsi byl?“ Nic neřekne, jen vejde dovnitř. „Proč jsi mi ani nezavolal? Bála jsem se o tebe!“
„Byl jsem u Darrena, promiň…“ Políbí ji.

„Jedl jsi už něco?“ zeptala se ho starostně.

„Ne, proto jsem přišel!“

„Jo, to jsi celý ty!“ Společně vejdou do kuchyně, jenomže tam už na Aliase čeká menší překvapení. Sedí tam Melody.

„Cože, ty?“

„Ahoj,“ řekne mile Melody, ale Aliasův tón se s jejím nemůže vůbec rovnat.

„Neměla jsi tak náhodou být dneska pryč?“

„Jo, měla, ale nejsem.“

„Pfff… když už jsi ale tady, tak… mohl bych tebou na chvilku mluvit?“

„Jo, jasně.“ Melody seskočila z židličky, na které seděla a cupitala za Aliasem. Melody došla do obýváku společně se štěnětem v ruce.

„Myslel jsem ale o samotě!“ Melody se zasměje.

„Ale vždyť je to jen štěně!“ Alias ale na ni zamířil pohledem, který s tím nesouhlasí. „Tak dobře.“ Melody položila Jogiho na zem a ten odběhl vedle do kuchyně.

„Ty spisy, co jsi mi dala,“ začal Alias.

„Jo! O tom jsem s tebou chtěla taky mluvit.“

„Ehm?“

„Já dneska nemám čas jít do Organizace. Na!“ Melody si vytáhla z tašky, kterou měla přes sebe, vstupní kartu a podala ji Aliasovi. „Tady máš vstupní kartu s heslem na ní. Musíš to tam jít zanést sám!“

„Cože? Hmm, tak dobře.“

„Hlavně ji ale neztrať a nic nevyveď!“

„Dobře, díky.“

Když se Alias společně s Larou a Melody (tedy nemůžu zapomenout i na Jogiho) nasnídali, tak si schované spisy vložil do baťohu a spěchal nazpátek do Organizace.

Byl rozechvělý celý nedočkavostí od toho, co jsou v Archívu ještě všechno za spisy.

Přišel na patro, kde Archív byl.

„Sakra! Pořád tudy někdo chodí!“ nadává schovaný Alias za rohem. „Musím se tam ale za každou cenu dostat!“

Alias čekal přibližně patnáct minut, než byl vzduch čistý. Přistoupil ke dveřím, zadal přístupový kód, který vyčetl na kartě a vešel v rychlosti dovnitř.

Jen co vešel, tak si to namířil k uličce s oddělením tajných spisů. Otevřel jednu z přihrádek a ty dva založil pár míst za sebe.

Vrátil se ke svému spisu a vytáhl ho. Začal si ho prohlížet, ale v tom někdo vstoupil.

„Sakra! Někdo sem jde!“ zazmatkoval. Vzal svůj spis, zavřel přihrádku, ze kterého ho vzal a rychle se schoval do jedné, ze železných skříní vedle něho.

Malým otvorem sledoval, kdo to je. Srdce mu splašeně bušilo.

Do místnosti vešel...

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Organizace N. A. R. - Část 9.: