Osud šachisty - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Třináctiletý Bred se svojí mladší sestrou nemají moc dobrý osud, jejich rodiče se stali oběťmi pro ně neznámé nehody, žijí daleko od města v sirotčinci Bílého Anděla. Na tomhle sirotčinci je ale něco divného, Bred se to snaží vypátrat, ale je z toho celý zmatený. Jednoho dne přijde do shora uvedeného sirotčince podivný šachista, který se bude podílet na osudu Breda Kuptise.

11.05.2011 (14:00) • Barrys • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1204×

Osud šachisty - 1. kapitola

„Brede! Já se bojím, co když nás chytnou!“ křičí moje sestra zbaběle.

„Nic se neboj, Jsme v bezpečí, když tak jim řekneme, že jsme si spletli dveře „Vstup zakázán“ s dveřmi „Prosím vstupte,“ povídám své sestře se šibalským úsměvem na tváři. Ona dělala, jakoby to ani radši neslyšela. Táhli jsme se černočernou tmou v chodbách sirotčince Bílého Anděla, nebo spíše černého?

Nebylo času na přemýšlení, všechno jsme museli mít krásně promyšlené, protože kdyby nás tu doopravdy chytli, jak tvrdila moje sestra, tak bychom zle dopadli. Tyto stěny sirotčince, kde se právě nacházíme, skrývají mnohá tajemství, kterým musím přijít na kloub, jako že se Bred Kuptis jmenuju!

Zdejší jeptišky se někdy chovají opravdu hrozně! Ty jejich výrazy ve tvářích, když je se sestrou požádáme o přídavek k obědu, jsou fakt k údivu. Někdy nám třeba dvakrát přidají a tu zase dají sotva půlku normální porce a o přídavku nechtějí ani slyšet.

Před půl rokem tu byla jedna hodně hodná jeptiška, která si s námi i hrála, ale po ní jakoby se slehla zem, když jsem se jednou byl zeptat vrchní jeptišky, kde je, tak nahlas zavrčela a obrátila ode mne hlavu.

„Anno, musíme odhalit toto hrozné tajemství, opravdu musíme, už kvůli paní Droboučké. Ona si to zaslouží úplně nejvíce! Určitě ji někde vězní, div nemučí!“ breptal jsem do tiché tmy, abych nám dodal odhodlání této půlnoční výpravy.

Pohlédl jsem na tvář své sestry, byla úplně bledá, také co bych od ní chtěl, vždyť jí je o tři roky méně než mně. Povahově jsme si byli velmi blízcí, jelikož její chování je obdobné, na obědě si sedává nejraději sama a s nikým si o ničem nepovídá, jenom se mnou. Na to jsem byl velmi hrdý, byli jsme sourozenci a kamarádi navzájem.

Najednou se kolem nás ozvaly zvuky, byly to myší zvuky, kterých se Anna hrozně moc bála. Proto ihned začala ječet. Během sekundy jsem ji srazil k zemi a zacpal jí pusu.

„Kdo tam je? Ihned vylezte vy nezdvořilí parchanti! To jste nečetli nápis „Nevstupovat?“,“ burácel hlas starého údržbáře sirotčince pana Havrana. Byl to takovou volavkou strůjního plánu celé budovy. Popadl jsem Annu za ruku a utíkali bleskovou rychlostí dalšími dveřmi. Srdce nám bušilo jako o závod, běželi jsme rychlostí větru, naše poslední myšlenky byly, aby nás nikdo neodhalil. Museli jsme položit starosti stranou, abychom byli o něco lehčí a utíkali rychleji.

„Brede! Já už nemůžu! Mě píchá…,“ šeptala mi sestra rozechvěným hlasem.

„Teďka to přece nemůžeš vzdát, utíkej rychleji a nabereš druhý dech a vše bude zase v pohodě, uvidíš,“ uklidňoval jsem kňourající sestru.

Dorazili jsme na rozcestí tří dveří. Jedny byly rozsvíceny a zbylé svítily, proto jsme se rozběhli na levé zhasnuté. Otevřeli jsme dveře a úlekem zařvali. Bylo tam něčí tělo, úplně mrtvé na kost, nejspíše oběšenec. Z místnosti vanul mrtvý pach, nejspíše rybina, rychle jsem zabouchl dveře a chytl za ruku moji rozbrečenou ségru. Vydali jsme se do těch druhých dveří, které byly též zhasnuty.

Nebylo času nazbyt. Slyšel jsem už v blízkosti kroky pana Havrana. Utíkali jsme po nějakém tvrdém betonu, když se to stalo, plácli jsme sebou z dvoumetrové výšky do něčeho měkkého. Ohlédl jsem se, na co jsme to vůbec spadli a kus toho měkkého odhrabal. Byl tam nějaký objekt. Ve tmě se mě tvořily obrysy, když v tom mě to docvaklo.

„Je to skřipec! Zvolal jsem výstražně a rychle běžel se sestrou do velkých dveří před námi, už jen z toho, že jsme věděli jejich tajemství, to jak tady mučí lidi a pak je věší, se nám dělalo špatně.

„Musíme se odsud dostat pryč a informovat policii, když by zjistili, že víme mnoho, tak by nás taky pověsili,“ říkal jsem vystrašeně sestře.

Někdo rozrazil boční dveře, kterých jsem si bohužel nevšiml, už podle hlasu jsem poznal, že jsme v pěkném maléru, byl to pan Havran!

________________________________________________________________________________________________________________

Věnováno všem, kteří si toto přečetli, budu se snažit co nejdříve dodat 2. kapitolu.

2. kapitola

Autor: Barrys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování