OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Osudové pouto - 1. kapitola

27.10.2010 (15:00) • VampRose • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 527×

Kapitola 1.

    Starosti        
            

Dívala jsem se z okna a pozorovala kapky vody stékajících po skle. Má nálada byla na bodu mrazu a nejen kvůli dešti a zimě, která panovala v Skegnessu asi už měsíc. Ale co bych čekala za počasí v Anglii?

,,Angel, ty zase nedáváš pozor při vyučování?" Trhla jsem sebou.

,,Omlouvám se." Hm, myslím, že to neznělo moc přesvědčivě, ale učitelka to dále nekomentovala.

,,Hej!" Otočila jsem směrem za zvukem. Byl to Nikolas a podával mi kousek papíru. Rozbalila jsem ho a na něm stálo: ,,Čauky hale počítáš s tím dneškem??" Že by mi něco uniklo? Podívala jsem se na něj zmateně a pak mi to došlo, dnes mám jít s Nikolasem na diskotéku. Tenkrát jsem přijala pozvání jen kvůli tomu, že mi ho bylo líto. Už mě pozval 3krát a já mu vždycky odpověděla NE.
Nejsem typ člověka, který rád chodí na párty, nebo aspoň teď už ne. Mám radši, když jsem sama. Ale to nebyl jediný důvod proč jsem přikývla. Den předtím mi Ketrin, má nejlepší kamarádka řekla něco, co se mi zarylo do paměti.

,,Od doby co ti zemřeli rodiče jsi úplně mimo. Vím, že to muselo být těžký. Ale jednou to musíš překonat. A někteří by ti s tím rádi pomohli ale ty jim to nedovolíš!"
Vím že jsem se změnila, uzavřela do sebe, ale takhle mi to vyhovuje, nerada se svěřuji a kazím ostatním náladu. Když mi to takhle řekla, pevně jsem se rozhodla, že před ostatníma budu šťastná a vybrečím se až doma. Prostě ze mě bude před ostatníma ta šťastná Angel, proto dnes na tu diskotéku půjdu, i když se mi nechce.
Jako obvykle poslední dobou nabralo mé zamyšlení takové meze, že jsem vůbec nevnímala okolí, po nějaké době jsem se ze svého zamyšlení konečně probrala, když do mě Ketrin strčila ať dávám pozor. Hodila jsem po Nikolasovi úsměv a jen přikývla.
      
Doma jsem si uvědomila, že nemám nic na sebe, ale nehodlala jsem to moc řešit. Někdo zaklepal na dveře a ozvalo se:

,,Můžu dovnitř?" Byla to teta, kdo jiný. Matčina mladší sestra, dostala mě do opatrovnictví po smrti rodičů. Je hodná milá, ale s rodičovstvím si moc rady neví. Mám jí ráda, je jediná s kým si můžu o všem promluvit, i když toho moc nevyužívám. Nasadila jsem usměv a odpověděla zvesela.

,,Jo jasně."

Vešla dovnitř a trochu nesměle se usmívala.

,,Někam dneska vyrážíš?!" V tu chvíli mi došlo, že jsem jí o tom neřekla.

,,Jéé promiň, já se tě nezeptala..." chtěla jsem se jí omluvit a vysvětlit jí kam jdu, ale zarazila mě.

,,To nic jsem ráda že někam jdeš. Dlouho jsi nebyla venku, prospěje ti to." Nejistě jsem se na ni usmála a ona mi úsměv opětovala. Celkem se mi ulevilo, že jí nevadí mé pozdní oznámení, ale možná bych byla radši kdyby mi to zakázala.

Všimla si mého bezradného pohledu do skříně.

,,Nechceš pučit něco na sebe?" zeptala se s úsměvem na tváři. S povzdechem jsem přikývla.

Když byly přípravy mého zevnějšku hotové, mrkla jsem se na sebe do zrcadla. Teta mi pučila fialové úzké kalhoty a bílo-fialové tričko které mi bylo trošku větší. Nejspíš mi to slušelo, ale mě to bylo celkem jedno.

Zazvonil zvonek, seběhla jsem dolů, popadla bundu a otevřela dveře. Stál tam Nikolas a usmíval se. Nevím, ale zdálo se mi, že je celkem nejistý. Buď usměvavá a šťastná přikázala jsem si. Zavolala jsem na tetu, že jdu a zabouchla dveře.

Když jsem vyšla ven, blesklo mi hlavou, jak se tam vlastně dostaneme? Už jsem otevírala pusu, abych se zeptala, ale Nikolas mě předběhl.

,,Tamhle mám motorku, mam přilbu i pro tebe. Doufám, že nemáš strach z jízdy na motorce?" podíval se na mě tázavě.

Motorka? Hm strach z jízdy fakt nemám, ale myslela jsem že bude chtít pít tak jak se chce dostat domu?

,,Jasně že nemám strach z motorek, ale ty nebudeš nic pít?" Vím blbá otázka, ale fakt mě to zaskočilo. Zasmál se.

,,Neboj, nebudu moc pít a už sem jel pod vlivem a nikdy se nic nestalo." Vůbec mě to neuklidnilo, ale řekla jsem si, že si když tak nazpátek vezmu taxík. Popadla jsem přilbu a sedla si za něj na motorku.
Jel celkem rychle, ale zároveň opatrně. Celou cestu jsem si opakovala, buď příjemná usmívej se, jsi úplně v pohodě. Bylo nakonec dobře, že jsme jeli na motorce, protože jsem s Nikolasem nemusela mluvit.

Dojel na místo ani ne za půl hodiny což mě trochu štvalo. Vůbec se mi totiž dovnitř nechtělo, nejradši bych řekla, ať to otočí zpátky. To jsem samozřejmě udělat nemohla, sama sobě jsem nakázala, že dnes musím všem ukázat jak v pohodě jsem! Slezla jsem tedy z motorky celá ztuhla z té jízdy, trochu jsem se protáhla, sundala přilbu a podala ji Nikolasovi.

Když jsme šli dovnitř, Nikolas mě chytil kolem pasu a ve mě se probudila panika, doufala jsem, že se tomuhle vyhneme. Jak se z toho vyvlíknu krucinál?!

Á záchrana!! Hned u dveří stála Ketrin. Rozběhla jsem se k ní, abych unikla z objetí. Ve chvíli, kdy jsem doběhla, mi blesklo hlavou, jak strašně jsme se odcizily, už jsme nebyly tak dobré kamarádky a byla to moje chyba. Opravdu jsem se až tak moc uzavřela a změnila?

Rychle jsem zahnala tyhle myšlenky, s pomyšlením že se k nim vrátím později. Ketrin nevypadla překvapené že mě vidí, nejspíš se jí pochlubil Nikolas napadlo mě.

,,Ahoj Ketrin!" pozdravila jsem trochu moc nahlas. Usmála se a objala mě. Překvapilo mě to, opravdu je ráda že mě vidí?
 
Celý večer jsem seděla úplně v rohu na sedačce a pozorovala ostatní jak se baví. U našeho stolu sedělo asi deset lidí, většinu jsem znala od vidění ze školy. Převážně tam byli lidi ze třeťáku, ale ne z naší třídy. Vlastně jsem z nich znala jen Nikolase a Ketrin. Vypadali že se opravdu baví. Ze začátku po mě často pokukovali, nebyli zvyklí, že by mě viděli na takovémhle místě, ale po chvíli je to omrzelo. Když se mě někdo na něco zeptal, odpověděla jsem, ale konverzaci jsem zbytečně neprodlužovala. Snažila jsem se usmívat, ale moc se mi to nedařilo. Když jsem je tam tak všechny pozorovala, vybavilo se mi život plný zábavy a večírků  jsem vedla ještě asi pře půl rokem. Vzpomínky ve mě vyvolaly nepříjemný pocit.

,,Hele Ketrin já se jdu projít jo? Je mi tu horko." Všimla si vůbec, že jsem jí něco řekla? No nic nevadí. Musím jít na vzduch nebo tu sebou seknu. Ponořená do svých myšlenek, jsem se proplétala co nejrychleji ven.

Uf, konečně venku nikdy bych neřekla, že tak ráda ucítím mráz na své kůži. Ani chlad nepomohl, se zatočila mi hlava a čekala jsem, že skončím na zemi, ale do něčeho jsem narazila, nebo mě někdo chytil? Když jsem si byla jistá, že stojím pěvně na nohou otočila jsem se. Stál tam kluk o hlavu vyšší než já, se světle hnědo-blonďatými vlasy, které měl rozcuchané ale tak nějak pěkně. Prohlížel si mě, jako by čekal jestli sebou ještě neseknu. Zdálo se mi, že mě rentgenuje, nakonec se mi podíval do očí, měl je tmavé, skoro černé v kontrastu s vlasy až moc tmavé.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že chce co nejdřív odejít. Nezmohla jsem se na nic víc, než na přikývnutí. Stále mi nebylo nejlíp, nejradši bych byla doma a v klidu se zhroutila. Dnes toho na mě bylo moc. Ten kluk stál pořád přede mnou a nepohnul se ani  o milimetr. Nevěřil mi? Proč se mi pořád tak intenzivně dívá do očí? Proč od něj nemůžu odtrhnout pohled?

,,Nechceš si radši na chvíli sednout? Nevypadáš moc dobře. Kolik jsi toho vypila?" Tohle už neznělo jako by chtěl co nejdřív zmizet. Co se změnilo? Sednout jsem si potřebovala a podle jeho výrazu můj obličej nevypadal dvakrát nejlíp. Jenže jsem nic nepila to je ten problém, to mu mám říct, že s tím pádem nemá nic společného pití, ale moje psychická nevyrovnanost. No nezbývá nic jiného než nasadit usměv. Vše je přece OK.

,,Ne to je dobrý dík, jsem v pořádku. Děkuju za záchranu. Ale musím jít, ahoj." Otočila jsem se, ale on mě zarazil. Podívala jsem se mu do očí, ale nic sem z nich nevyčetla. Díval se zvláštně, nedokážu to popsat, jako by cítil bolest, starost a pobavení dohromady. Je možné cítit tohle všechno najednou? Asi mám moc velkou fantasii!

,,Hele, jsi si opravdu jistá, že jsi v pořádku? Nechceš abych šel s tebou?" Opravdu vypadal ustaraně, proč? Nechápu to.

Šla jsem ven, abych byla sama, nechtělo se mi jeho doprovod odmítnout. Proč? Jsem přece ráda sama nebo ne?

,,Opravdu sebou už neseknu, nemusíš se mnou jít jen kvůli špatnému svědomí." Chtěla jsem to říct trochu s pobaveným tónem, ale nebyla jsem si jistá úspěchem a tím seknutím už vůbec ne. Chladný vzduch mi dělal dobře, takže jsem se pomalu uklidňovala a točení hlavy taky ustávalo.
,,Ne to je dobrý, projdu se rád a nemusíš předstírat, že je ti dobře. Vidím ti na očích, že není," řekl s pobavením. Tak jsem je radši sklopila a usmála se taky.

,Já jsem Lukas," řekl a stále se na mě díval, cítila jsem jeho pronikaví pohled. Zvedla jsem hlavu.

,,Já jsem Angel. Hm a ještě jednou děkuju za oporu," a usmála jsem se. Otočila jsem se a šla k parkovišti čekala jsem, že půjde za mnou, ale nikdo vedle mě nešel. Donutilo mě to otočit se a podívat se na něj, stál pořád na tom samém místě a díval se na mě. Byla jsem zmatená,  neříkal náhodou, že se projde se mnou? Na jazyk se mi drala otázka, co se děje, ale něž jsem ji vyslovila, tak se konečně pohnul a šel ke mně.

,,Myslel jsem, že jsi málem upadla, protože jsi to přehnala s pitím, ale ty nevypadáš, jako by jsi něco pila?!" vypadal zamyšleně a zmateně.

Jak poznal že sem nic nepila, udělala jsem sotva tři kroky. Opravdu to poznal tak rychle? V hlavě mi začalo šrotovat jak se z tohohle vykroutím.

,,Hm, máš pravdu, nic jsem nepila vevnitř se mi udělalo špatně, nejspíš z toho kouře, nejsem na to zvyklá." Dobrá výmluva, tohle mi musí uvěřit. On se bohužel netvářil jako by ho to moc přesvědčilo. Nevěděla jsem co dál mam říct, tak jsem se dala radši do chůze.

Zafoukal studený vítr a  v tu chvíli mi došlo že nemám bundu, chtěla jsem tak rychle vypadnout z té místnosti, plné lidí, kteří se tak skvěle baví, že na bundu jsem ani nepomyslela. Nechtěla jsem to na sobě dát znát, ale Lukas si rychle sundal bundu a hodil mi ji přes ramena. To jsem tak čitelná?! Že hned poznal že je mi zima?

,,Ty nemáš bundu?" zeptal se, ale připadalo mi jako by myšlenkami úplně jinde. Bylo to zvláštní zdálo se mi že přemýšlí nad něčím strašně vážným udělala se mu z toho vráska na čele. Musela jsem se tomu zasmát, nenapadla mě žádná příčina jeho starostí, krásný, mladý pohodový kluk, jak by mohl mít starosti? Všiml si mého úsměvu a zmateně se na mě podíval. Jen jsem zakroutila hlavou a pokračovala směrem k parkovišti. Nevěděla jsem, jak mu moje pobavení vysvětlit, aniž bych se ho dotkla.

Každý má své starosti, třeba i on. Když jsem tak začala přemýšlet nad slovem starosti, udělalo se mi zase špatně. Opravdu ztrátu rodičů nesu blbě, neboť za jejich smrt můžu já. To já jsem jim přece koupila ten poukaz vyhlídkového letu k 10 výročí jejich svatby. Já jsem zabila své rodiče, kdybych jim dala cokoliv jiného, než ten pitomý poukaz. Nikdy nezapomenu jak jsem se na ně toho dne dívala. Nastupovali do letadla s úsměvem na tváři, byl to prokletý den 22.2.2010. Už je to přes půl roku a já se cítím pořád stejně mizerně. Nemůžu být přece už nikdy šťastná. Moji rodiče už taky nebudou nikdy šťastní, tak já taky ne! Tak co tu sakra dělám? Na místě kde se mají lidi bavit?! Musím zmizet a to co nejdřív, nebo se z toho zblázním.

,,Hej Angel, co ti je? Angel?!" úplně mi vypadlo, že je tu Lukas. Neměla jsem dost síly na odpověď, musela jsem co nerychleji utéct. Cítila jsem na své tváři něco horkého došlo, mi že jsou to slzy. Začala jsem utíkat, proběhla jsem kolem Lukase a kupodivu jsem do něj nevrazila. Za běhu jsem s námahou vyndala mobil z kapsy a vytočila tetino číslo.

Ani se mě neptala co se stalo, jen řekla, že hned přijede. Byla jsem opravdu šťastná, že se nezačala vyptávat, nevím totiž co bych jí řekla a ani jsem nic říkat nechtěla. Běžela jsem přes celé parkoviště a zastavila se až u autobusové zastávky, tam se si sedla, nebo spíše zhroutila na lavičku. Přes smáčené oči jsem skoro nic neviděla. Sesunula jsem na lavičku, tak abych si mohla opřít hlavu. Snaha vypudit obrázek v mé hlavě, jak rodiče nastupují do letadla, byla marná.

Zaměřila jsem své soustředění na pravidelné dýchání, ve snaze se trochu zklidnit. Proč jsem sem k sakru jezdila?! Co mě to vůbec napadlo?! Nejsem připravená se bavit a být mezi tolika lidmi a nikdy nejspíš nebudu.
Pustila jsem si na mobilu písničky, to čekání se mi zdálo jako nekonečnost. Už jsem začínala vidět normálně, což znamenalo, že mi přestaly téct slzy. Chtěla jsem si rukávem bundy otřít mokrou tvář, ale uvědomila jsem si, že to není moje bunda. Krucinál zapomněla jsem ji Lukasovi vrátit, ale copak se tam teď můžu vrátit? Po tom svém výstupu? Ale nemůžu si tu bundu přece jen tak nechat a ještě k tomu tu svoji jsem nechala uvnitř. Ne, ne! Dovnitř už mě nikdo nedostane, budu jen doufat že mi ji Ketrin nebo Nikolas vezmou. Ale Lukasovi tu bundu vrátit musím, nemám na výběr.

,,Angel!" zavolal mě někdo směrem od silnice. Byla to teta tak, jsem se zamyslela, že jsem ani nezaregistrovala příjezd auta. Zvedla jsem se a šla k autu.

,,Ahoj, hele já jsem hned zpátky, musím někomu vrátit bundu, počkáš chvilku prosím tě?" Nečekala jsem ani na odpověď, ale myslím že jsem zaslechla něco jako ,,dobře".
Kde ho mám hledat? Mohl už odejít, nebo jít dovnitř. Ale najít ho musím i kdybych musela jít nakonec dovnitř. Nejhorší na tom je, že jsem ho nechtěla najít jen kvůli té bundě, chtěla jsem ho znovu vidět. Vidět tu jeho vrásku na čele, která se mi zdála tak roztomilá. Nevím proč, ale vím že ho prostě musím ještě vidět.
Nikde venku nebyl, ani na parkovišti, ani za budovou, prostě nikde, měla už jsem jen jednu možnost a to jít se podívat dovnitř. Doufala jsem, že se tomu vyhnu, ale nemám na výběr. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila směrem ke vchodu, někdo mě, ale na poslední chvíli zadržel, lekla jsem a trochu nadskočila.

,,Nemyslím že ti prospěje jít dovnitř." Ten hlas se mi zdál tak známý. Otočila jsem se, byl to přesně ten obličej, který jsem chtěla vidět. Nic jsem neřekla a začala si sundávat bundu.

,,Ještě si jí nech jestli chceš," řekl milým hlasem.

,,Ne děkuju, já už jedu domů, ale jsi hodnej. Promiň, že jsem se tak vypařila," zlomil se mi hlas.

,,Nemusíš nic vysvětlovat, každý má své problémy..." a vzal si ode mě svou bundu. Podíval se mi do očí, chvíli jsem mu pohled opětovala, pak sklopila oči, rozloučila se a šla směrem k autu.

Vím, že tato kapitolka není moc záživná, jedná se tu hlavně o pár informací o Angel, o tom, jak moc se trápí a jak vlastně poznala záhadného Lukase, který jí obratí život vzhůru nohama. Ale o tom víc v dalších kapitolkách, tedy pokud se mnou vydržíte až do konce mé povídky.
P.S. - Chtěla bych vás poprosit o kritiku (nemusíte mě šetřit snesu hodně) !! ;-)

Autor: VampRose, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudové pouto - 1. kapitola: