OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Osudy jiných: Příběh první - kapitola 1

02.09.2010 (20:00) • Roxy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 660×

Londýn 2001

Červen je vážně hnusnej měsíc. Vyjdete ven a všude vidíte děti, co se netěší na nic jinýho než na ubohý dva měsíce prázdnin. Nesnáším prázdniny. Pro mě to vždycky byly ty nejhorší dva měsíce v roce. O prázdninách pro mě existovala jen samota. Divím se, že ještě žiju. Teď už pro mě prázdniny neznamenají samotu, ale na ty děti se dívat nemůžu. Prostě ne…

„Ahoj,“ usmála se na mě pihovatá hnědovláska. Bylo jí asi tak… Jedenáct? Jo. Jedenáct.

„Ahoj,“ zněla moje odpověď. „Proč nejsi někde na hřišti? Zítra začínají prázdniny… Máš pokoj od školy… Není to paráda?“

„Není.“ pokrčila rameny a posadila se vedle mě. Už tenkrát mě mělo napadnout, že je divný sledovat jedenáctiletou holku jak se opírá hlavou o hřbitovní zeď.

„Proč ne? Nemáš ráda prázdniny?“

„Nemám… Ty snad jo?“

„Ne… Vždycky to pro mě byla nejhorší část roku…“ Moje oči se asi snažily provrtat chodník nebo co…

„Já vím…“

„Víš? Jak bys mohla?“

„Koukni na sebe… Je ti jednadvacet, od prvního června každé každičké ráno sleduješ ze zastávky nadšené děti, které utíkají do školy jen proto, aby to bylo za nimi a začaly jim prázdniny a vždycky, když odejde to poslední dítě, sedneš si ke hřbitovní zdi a sleduješ mraky. Škubneš sebou při posledním odpoledním zvonění a děláš zářezy do támhletoho stromu.“ Ukázala na strom, kde skutečně byly zářezy, které odpočítávaly červnové dny…

„Jak tohle všechno víš?“ Beze slova se zvedla, chytla mě za ruku a vedla přímo k tomu stromu. Na opačné straně kmene byly další zářezy. Stejný počet, ale slabší…

„Ty jsou moje…“ svěsila hlavu a posadila se do trávy.

„Proč máš ten poslední vodorovně?“ Nevím, jestli moje zvědavost byla na místě, ale něco mě prostě donutilo se zeptat…

„Udělala jsem ho asi minutu před tím, než jsem si k tobě sedla… Konečně jsem se s tebou setkala…“ To mi nedávalo moc smysl.

„Počkej… Ty ses celý měsíc odhodlávala za mnou přijít?“ Pořád mi to nedávalo smysl.

„Jo… Je to hloupý, ale pořád se mi o tobě zdá…“ Stále to nedává smysl…

„A ty už jsi mě tady někdy viděla?“

„Ne.“ Tak teď to absolutně nedává smysl. „Neviděla… Jenom v těch snech…“

„Aha.“ Inteligentní odpověď, já vím, ale co na to chcete říct?

„Jsem Jenny,“ usmála se po dvou minutách zvláštního ticha.

„Já Ben.“ Potřásl jsem jí rukou a… „Hele, jak vůbec víš, že je mi jednadvacet?“

„Netuším, já… Prostě to vím.“

Jenny byla na první pohled obyčejná jedenáctiletá holka, ale ukázalo se, že nemám odhad na jedenáctiletý holky…

„Nikdy jsem neměla doma panenky, nesnáším zmrzlinu, dětský knížky mě minuly, nechodím do kina, nikdy jsem nehrála pexeso, bydlím s bratrem a kočkou…“ Tohle byla ta normálnější část jejího popisu sebe samé, i když tohle by od holky čekal málokdo… „Čtu sci-fi, skládám klavírní skladby, chodím na přednášky filosofie, nesnáším dějepis, takže jsem si ho vyškrtla z volitelných předmětů a chodím na biochemii, dělám návrhy na aranžování výkladních skříní a studuju architekturu…“

„Jenny, je ti jedenáct…“

„Já vím… Není to divný?“

„To nevím… Jak ladí biochemie a architektura?“

„Komu na tom záleží? I bez svého abnormálního studijního plánu jsem divná…“ Abych ji aspoň částečně uklidnil, vyprávěl jsem jí, jak jsem ve dvanácti odešel ke své starší sestře, abych s ní mohl prodávat květiny. Rozesmálo ji to a o to mi z nějakého důvodu šlo. Tu holku jsem měl rád. Nedocházelo mi, že je mezi námi desetiletá dělicí čára. Jakoby ji přeskočila a přidala se k nám dospělým… Celé odpoledne jsme chodili po Londýnských ulicích a mluvili o všem divném v našich životech.

„A pak ses mi jednou objevil ve snu. Šel jsi na zastávku ke škole, měl jsi černý rolák a v ruce espreso z kavárny za rohem. S ranním zvoněním jsi vyšel kopec ke hřbitovu a tam jsi seděl. S posledním zazvoněním jsi vstal a udělal zářez do toho javoru a šel jsi pryč… A tohle se mi zdávalo noc co noc…“ Na chvilku se zamyslela a pak dodala: „Teda až na to oblečení, to se měnilo,“ zasmála se.

„A tebe to neděsí? Chci říct… Tohle se asi lidem běžně nestává…“

„Já vím… Brácha říká, že jsem senzibil…“ mávla rukou a zakoulela očima.

„A nemyslíš, že by mohl mít pravdu?“

„Co já vím? Je mi to fuk. Našla jsem tě…“

„Jak to myslíš?“

„Jsi moje spřízněná duše, Bene… Jsi jiný,“ věnovala mi usměv a za ucho si dala kopretinu.

Další

Autor: Roxy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudy jiných: Příběh první - kapitola 1: